Na obrázku vlevo je moderní rekonstrukce jednoho z prvních elektromotorků, kterej zkonstruoval Faraday v roce 1821 podle nápadu H. Davyho a Wolastoneho. Tvořil ho drátek zavěšenej do rtuti, kterej rotoval kolem zmagentovanýho ocelovýho špalíku (tyčovýho magnetu), byla demonstrovaná taky obrácená verze, ve který magnet zavěšenej ve rtuti rotoval kolem pevnýho kontaktu. Faraday si brzo uvědomil, že ten princip by šel obrátit a v roce 1830 navrhl unipolární generátor (diskový dynamo): v podstatě měděnej setrvačník, rotující mezi póly magnetu, elektrickej proud se odebíral mezi středem a obvodem kotouče. Je zajímavý, že se tenhle princip používá dodnes, protože díky robustní konstrukci umožňuje dosáhnout veliký proudy. Např. se s ním pohání tzv. railguns, ve kterejch se energie setrvačníku převádí na kinetickou energii střely - akorád magnet je v tom generátoru nahraženej budícím elektromagnetem.
PLACHOW: Drát tvoří uzavřenej proudovej obvod, čili smyčku kolem který vzniká taky magnetický pole a to pole se s magnetickým polem magnetu skládá za vzniku síly. Pokud obě magnetický pole maji póly orientovaný proti sobě, jejich pole se sčítaj, jinak se odčítaj. Homopolární motorek rotuje podle Ampérova pravidla pravý ruky: pokud magnet pod baterkou směřuje pravým pólem nahoru jako palec pravý ruky, pak magnetický siločáry směřujou ve směru ostatních prstů stejně jako elektrickej proud, kterej je vyvolává. Vpravo jsou dvě jeho nejběžnější provedení z baterie, neodymovýho magnetu a kusu měděnýho drádku.
Když stoupavý vzdušný proudy narazej na tropopauzu (hranici troposféry, kde teplota s výškou klesá a stratosféry, kde teplota s výškou roste), rozlejou se do šířky jako tento výběžek nízkého tlaku nad Azorami. Hranice tropopauzy není ale ostrá a stoupavý proudy na ní můžou vytvořit kopce a gravitační vlny podobný vlnám na hladině rybníka..
Zázrak aneb unipolární motorek...
Tajemství vyšší účinnosti halogenovejch žárovek (až 6 % oproti 2-4 % obyčejnejch žárovek) je ve vyšší teplotě vlákna (až 2700 °C oproti "normálním" 1800 - 2200 °C), díky čemuž je jejich světlo posazený víc do viditelný oblasti spektra. Při tak vysoký teplotě by se vlákno rychle vypařovalo a přepalovalo, čemuž se čelí tzv. halogenovým cyklem (viz animace uprostřed): v baňce žárovky je kromě inertního plynu i trocha jódu či brómu, který na chladnějších místech s vláknem reagujou za vzniku těkavejch halogenidů wolframu. Na ztenčeným, čili nejteplejším místě vlákna se naopak halogenid rozkládá za vzniku halogenu a kovového wolframu, kterej narůstá na vláknu a průběžně ho tak vyspravuje. Aby halogenid wolframu nekondenzoval na baňce žárovky, je provedená z křemene v miniaturizovaný velikosti, díky čemuž její teplota poblíž vlákna dosahuje asi 400 °C. V případě použití halogenovejch světel v omezeném prostoru (např. světlometu auta) se nepříznivě projevuje velké množství vzniklého tepla - někdy stačí před závorami zapomenout světla zhasnout a za pár minut dojde k nezvratnému poškození reflektoru. Dalším nepříjemným projevem je, že se halogenová žárovka stává zdrojem ultrafialového záření, protože křemenné sklo je pro UV záření propustný na rozdíl od obyčejného skla. Problémy se zánětem spojivek zaznamenávaj lidé s citlivým zrakem a při nadměrným vystavení se světlu halogenové žárovky je možný se i opálit jako pod solárkem. Proto se halogenové žárovky pro běžné použití uzavíraj ještě do skleněný baňky, nebo se vyráběj z křemennýho skla s přísadou oxidu ceričitého nebo titaničitého, které škodlivé UV záření blokuou podobně jako titanová běloba v opalovacím krému. Rozdíl na UV STOP žárovce poznáme pouhým okem, neboť přídavek oxidu ceria ve skle způsobuje modrou fluorescenci na denním světle nebo pod UV paprsky. Na principu halogenovýho cyklu funguje Van Arkel–de Boerova jodidová metoda, která se používá pro přípravu čistejch kovů v případech, kdy je jejich bod tání tak vysokej, že to znemožňuje pěstování jejich krystalů v kelímku (např. wolfram, titan, zirconium, hafnium, vanad, thorium nebo protaktinium). Práškovitej kov smíchanej s jódem ve evakuovaný nádobě se při teplotě 200 - 400 °C vypařuje v podobě jodidu a rozkládá se na rozžhaveným kovovým vlákně. Tím se jód recykluje a vrací zpátky do reakce s práškem a na vlákně narůstá krystalická vrstva velmi čistýho kovu. Podmínkou fungování této metody samozřejmě je, aby se jodid rozkládal při teplotě nižší, než je bod tání kovu. Nevýhodou metody je, že tou měrou, jak tloustne vlákno se musí zvyšovat i elektrický proud k udržování jeho teploty, což omezuje tlouštku vzniklýho ingotu na několik centimetrů, kdy proudy dosahujou několika desítek tisíc ampér. Na obrázku odleva je ingot titanu, wolframu, zirkonia, hafnia a vanadu.
Zbrojařská firma BAE Systems uvedla na trh novou STEALTH technologii ADAPTIV. Tvoří ji šestiboký pixelový dlaždice montovaný na pancíř, který jsou zevnitř polovodičema vyhřívaný tak, aby rozbily obrys vozidla v infračervenejch zaměřovačích. Infračervené kamery umístěné na vozidle snímají tepelné vyzařování okolí, po jehož vyhodnocení je systémem vydán pokyn adaptivním bodům k přizpůsobení se tomuto vyzařování. Vozidlo se tedy při pozorování v infračerveném spektru chová podobně jako chameleon. Systém má údajně umožňovat i simulovat tepelné vyzařování jiných vozidel nebo zobrazovat okem neviditelný znaky na pancíři. Při troše štěstí se tak bojový vozidlo může vydávat za jiný nebo třeba za neškodnou krávu. Systém je zkušebně namontován na BVP CV-90 a bude předveden na výstavě DSEi-2011, která se bude konat v Londýně 13. - 16. září.
NASA publikovala snímky sondy Lunar Reconnaissance Orbiter z výšky 21 kilometrů. Na snímcích jsou vyšlapaný pěšinky od bot astronautů, stopy po pneumatikách měsíčních vozíků i nářadí, které astronauti na místě zanechali. Stopy pocházejí z míst, kde se v letech 1969 až 1972 pohybovali astronauté z Apolla 12, 14 a 17. Snímky z místa přistání první mise Apollo 11 však stále chybí a skeptici se pozastavujou i nad tím, proč NASA trvalo tak dlouho snímky LRO zveřejnit (LRO již dávno zveřejnilo snímky obou polovin Měsíce).
Němci prozíravě investovali do rozvoje "zelené energie" v době, kdy EU tento rozvoj štědře dotovala z poplatků sousedních zemí, který v tý době nebyly schopny či ochotny do podobné výstavby investovat - zato vesele pálily a vyvážely svý přirodní zdroje (nebudu tyto země ani jejich prezidenty rači menovat). Nyní je EU k financování podobných experimentů daleko skoupější a tak země jako Česko mají mnohem obtížnější startovací pozici. Němci se taky dokázali obejít bez zahraničního kapitálu, v důsledku kterého většina dotací i zisků ze solární elektřiny v sousedních zemích nyní cestuje do Číny - místo aby zůstala v zemích, které solární elektrárny provozujou. I na tomto případě je vidět, jak peníze dělají peníze a jaxi bohaté země umí obhájit pravidla, v důsledku kterých bohatnou ještě víc na úkor zemí chudších. Podobný jev můžeme pozorovat za deště, kdy se malé kapky odpařují rychleji v důsledku vyšší tenze páry a tak ty velké rostou na jejich úkor. Nebo v pěně, kde velké bublinky rostou na úkor těch prťavejch. Ale dosti už abstraktní fyziky, která jen každého otravuje...
Dle BDEW Německo v roce 2010 vyrobilo z obnovitelných zdrojů 18,7 % veškeré elektrické energie. V prvním pololetí roku 2011 zůstalo celkové množství vyrobené elektřiny stejné (57,3 miliard kWh), ačkoliv jejich ekonomika nyní táhne celou Evropu nahoru, protože Němci zavádějí úsporné technologie - ale podíl obnovitelné energie vzrostl až na 20,8 %. Je pravděpodobné, že si Německo splní vize pro rok 2022, kdy chce vyrábět víc jak třetinu elektřiny (35 %) z obnovitelných zdrojů. To má samozřejmě i svoje politické důsledky pro státní suverenitu - např. Rusové by měli v případě Německa mnohem obtížnější vyjednávací pozici, pokud se rozhodnou z nějakýho důvodu (kterej si rusko-ukrajinská mafie vždycky snadno najde) odstřihnout země Evropy od svých zdrojů. Námitka, že u nás to nejde, protože nemáme prostor pro větrné elektrárny moc neobstojí, protože větrné elektrárny se na celkové produkci Německa podílejí jen asi 7,5 % (zatímco biomasa 5,6 %, solární elektrárny 3,5 %, vodní elektrárny 3,3 % a ostatní zdroje 0,8 %) - kdežto u nás se obnovitelné zdroje podílejí jen 8% i s vodními elektrárnami. V Německu je řada vesnic, které jsou ve výrobě energie nejenom soběstačné, ale dokonce ji i se ziskem vyvážejí do svého okolí. Příkladem může sloužit vesnice Wildpoldsried v Bavorsku nebo čtvrť Sonnenschiff ve Freiburgu, která vyrábí 4x víc energie, než spotřebuje. Je pravděpodobné, že v 21. století bude většina německých měst a obcí vypadat podobně.
Stephen Hawking zamlada, na svatbě ve věku 22 let se svou první.ženou Jane, kde se už začalo projevovat jeho neurodegenerativní onemocnění (ALS) a na fotce z r. 1985. Příznaky choroby se poprvé objevily, když ztratil rovnováhu na schodech a upadl, přičemž si poranil hlavu. V roce 1985 následkem zápalu plic podstoupil tracheotomii a od té doby přišel i o schopnost mluvit. V té době se taky seznámil se svou druhou ženou, ošetřovatelkou Elaine Masonovou. Jejich manželství však nebylo nijak veselé: úměrně tomu, jaxe Elaine nechala vydržovat z tantiém za Hawkingovy knihy její péče upadala, až začala hraničit s šikanou, ohrožující Hawkingův život a v roce 2006 se rozvedli. Napřesrok bude Stephenovi 70 let, na fotce z r. 2001 vpravo je se strunařema Davidem Grossem a Edwardem Wittenem (uprostřed).
Teorii vypařování černejch děr Hawking převzal od méně známého Jakoba Beckensteina na základě jeho analýzy entropie černých děr. Jak už tomu ve vědě často bývá, Hawking napřed s jeho závěry ostře nesouhlasil, pak ale po diskusi s ruskýma fyzikama Jakovem Zeldovičem a Alexandrem Starobinskim svůj názor změnil a sám je rozvedl ve článku Nature z r. 1974 (v tý době si řada západních fyziků jezdila do Mosky pro rozumy, např. teorie supersymetrie vznikala podobně). Z éterový teorie vyplývá, že černý díry jsou jen málokdy zcela "černý" a můžou se vypařovat i svými jety přes díry v horizontu událostí a tohle vypařování nad mechanismem Hawking-Beckensteinovým zcela dominuje. Černý díry větší než vlnová délka mikrovlnného pozadí vesmíru naopak můžou nabírat svou hmotu z jeho fluktuací, i když pochopitelně jen velmi pomalu.
Hranice mezi hinduistickou Indií a muslimským Pákistánem je přísně střežená a tak důkladně osvětlená, že je vidět z vesmíru. Má žlutou barvu sodíkovýh výbojek, který ji po celý délce osvětlujou z pákistánský strany. Na nočním snímku ISS je taky dobře vidět žlutozelenej noční svit atmosféry. V zemské atmosféře toto záření vyvolávají různé procesy probíhající ve vrchních vrstvách atmosféry jako např. rekonbinace iontů kyslíku a dusíku, které byly ionizovány během dne ultrafialovým zářením nebo luminiscence způsobená kosmickým zářením.
Pěkně vybarvený tornádo, na kterým je vidět, že jeho chobot rotuje jen po obvodu - uprostřed je průsvitnej a je tam klidná oblast nízkého tlaku izolovaná od okolí podobně jako v oku tajfunu nebo hurikánu. Zvířená hnědá hlína putuje nahoru po vnějším obvodu a vodní páry po vnitřní straně chobotu zase dolu, ergo tvoří dvojitou spirálu, jejíž rotace se od země doslova odráží jako uchycená kmitající struna v komplexní rovině. Takový dvojitý spirály sou v éterový teorii častý, viz např. model elektronu vpravo. Takže tornádo je svým způsobem regulérní částice, ukotvená na gradientu hustoty atmosféry jako na časoprostorový membráně. Podobně i některé teorie černých děr předpokládaj, že sou tvořený jen rychle rotující slupkou, uvnitř je klidná, od okolí oddělená část antivesmíru, která zevnitř vypadá stejně jako zvenku, jen je symetricky obrácená (dtto Laughlin & Chaplineova teorie).
Navigační počítadlo E6B a menší CR-3 či DR-2 má svůj původ už ve 30. letech a používá se při leteckým výcviku pro výpočet tzv. trojúhelníku větru, což je korekce dráhy a spotřeby paliva se zřetelem na výšku a rychlost větru a několika dalších záležitostí (manuál, online verze, java applet). Ve dopravních letadlech samozřejmě jeho roli přebíraj palubní počítače.
Britský klimatologové chtěji "bojovad" s globálním oteplováním pomocí tříště mořský vody, obsahující sírany, rozprašovaný z balónů ve stratosféře. Tenhle nápad je založenej na studiích, podle kterejch emise síry ze sopečnejch výbuchů způsobily přechodný vlny globálního ochlazování. Další americká studie se domnívá, že za zpomalením globálního ochlazování v poslední dekádě mohl nárůst spotřeby hnědého uhlí v Číně na dvojnásobek. Toto uhlí obsahuje hodně síry, která se váže s vodou a vzdušným kyslíkem na stabilní aerosoly, o kterých se věří, že odrážejí sluneční světlo a tím ochlazujou klima. Nabízí se otázka, proč potom vlastně montovat na elektrárny drahý odsiřovací zařízení. Ačkoliv studie stojí a padá s časovou závislostí koncentrace síry v atmosféře, nic takového v ní nenajdeme, protože koncentrace síry v atmosféře se dlouhodobě nesleduje. Opírá se o odhady produkce síry na základě vývoje spotřeby uhlí, ale ve studii nenajdeme ani to - graf zde publikovaný se opírá přímo o modely ochlazování sulfátovými aerosoly - jinými slovy předpokládá právě to, co by měl dokázat. Ostatně sám název té studie je docela perla: "Sladění antropogenních klimatických změn s pozorovanými teplotami v rozmezí 1998–2008" (jako kdyby teploty samy nepatřily k výrazným projevům klimatických změn). Ačkoliv sám patřím k zastáncům lidského vlivu na globální klima, tenhle způsob experimentování naslepo se mi moc nelíbí. Je totiž diskutabilní, zda drobný vodní kapky a vodní pára jako jeden z nejvýznamějších skleníkovejch plynů může globální oteplování odvrátit. O kosmickým záření se taky tvrdí, že způsobuje tvorbu zárodků v horních vrstvách atmosféry a předčasnou kondenzaci vodních par. Jenže v tomto případě se věří, že tvorba aerosolů zemi otepluje, čímž se vysvětluje pozitivní korelace globálního oteplování se sluneční aktivitou. Pro infračervený záření jsou vodní kapky příliš malý a přestávají fungovat jako reflektory, namísto toho se uplatňuje absorbce infrazáření vodou a vodní parou. Např. zvýšenej výskyt svítících nočních oblak v posledním století je dávanej často do souvislosti právě s globálním oteplováním a tyto balóny by je právě měly pomoci vyrábět. IMO je třeba oddělovat sucho a globální oteplování. Zatímco sucho může být důsledek antropogenní činnosti v důsledku tvorby smogu, globální oteplování může mít geotermální původ (interakce radioaktivních prvků s temnou hmotou), což vysvětluje i nárůst geotektonické aktivity. Věci se naopak mohou zhoršit při rozprašování mořský vody, která kromě síranů obsahuje i chloridy, které se ultrafialovým zářením ve vysokých nadmořských výškách rozkládají na chlorové radikály, napadající ozónovou vrstvu. Drobný částice solí který po odpaření kapek zbudou vytvoří smog, kterej bude sloužit jako nukleační centra pro vodní páry uvolňující se z oceánů. Velký počet takovejch kapek způsobuje mlhu a šedou barvu oblohy, ve který se vlhkost sráží ve kapkách příliš malejch na to, aby zkondenzovaly a dopadly na zem. Zamoření atmosféry síranovým smogem tudíž může způsobit ještě větší vlnu sucha, protože naruší koloběh vody v přírodě.
Strašek Odontodactylus cultrifer je asi patnácticentimetrovej korýš, žijící v příbřežních oblastech Indického a Tichého oceánu, kde loví drobné rybky i jiné korýše, které omráčí svými kyjovitými klepety, která je schopen vymrštit rychlostí až 120 km/h. Snímek samečka v kruhově polarizovaném světle ukazuje, že celá řada částí těla vykazuje nápadný barevný kontrast a představuje tak vizuální komunikační kanál mezi jednotlivými strašky. Např. pohled na „ocasní štítky“ (telson) v levotočivě (a) a pravotočivě (b) kruhově polarizovaném světle vykazuje nápadný rozdíl v intenzitě zabarvení. Oči straška rozeznávají umožňují laditelné barevné vidění v osmi barevných kanálech. Vnímají lineárně polarizované světlo a prostorové vidění (monokulární stereopsi). Prostřední pás buněk (omatidií) na oku straška (na fotce vlevo je vidět jako zlatej pásek) navíc umožňuje rozlišovat cirkulární polarizaci světla, protože se chovají jako zkříženej polarizátor. Straškovi pomáhá vidění polarizovaného světla nejen při komunikaci, ale i při lovu v kalných vodách, protože průhlednej plankton v polarizovaném světle září pestrejma barvama jako lístky celofánu mezi zkříženými polarizátory. Spolu s dokonalým viděním je u straška nápadná vysoce rozvinutá inteligence, která se projevuje jeho učenlivostí a složitostí chování. Dokáže si udržet od těla i mnohem větší chobotnici než je sám a statečně přitom hájí svoji díru, ve který tráví většinu času. Někteří biologové ho proto považujou za nejchytřejšího bezobratlýho živočicha.
I lidé maj rudimentární schopnost rozeznávat polarizaci světla na modrý obloze nebo na LCD monitoru jako velice slabý obrazec o úhlové velikosti 3 až 5°. Podobá se čtyřlístku, z nichž jedna dvojice lístků je kanárkově žlutá, druhá šmolkově modrá. V anglické literatuře se jev nazývá Haidinger’s brush, což je chybný překlad původního Haidinger-Büschel (v roce 1844 jej popsal německej mineralog Wilhelm Karl von Haidinger (1795–1871)). Pokud byste daný obrazec chtěli spatřit, doporučuje se trénovat s polarizačním filtrem (např. polarizačními slunečními brýlemi), který proti obloze či bílému papíru nebo ploše LCD monitoru vždy po několika sekundách otáčíme o 90° tam a zpět. Problikávající obrazec by měl být snáze zpozorovatelný. Doporučuje se přitom dívat na oblohu v místech největší polarizace, tj. 90° od Slunce, v ranních či večerních hodinách, kdy je obrazec zřetelnější při ztmavení zorného pole. Barevnost vjemu napovídá, že se detekce účastní čípky sítnice a rozměr poukazuje na to, že se vše odehrává ve žluté skvrně. Vjem vzniká přímo v oku na uspořádaných buňkách tzv. žluté skvrny sítnice (macula lutea), konkrétně v okolí oční jamky (favea), kde je barevné vidění nejcitlivější a nejostřejší. Tyto buňky obsahujou dlouhé řetězce žlutého očního barviva luteinu, které pohlcují více modrého záření polarizovaného rovnoběžně s dlouhou osou molekuly než záření s kolmou polarizací. Kolem jamky jsou molekuly luteinu uspořádány převážně koncentricky a když je záření polarizováno kolmo k horizontu, budou molekuly luteinu v horním a dolním kvadrantu makuly, díky pravoúhlé orientaci roviny polarizace vůči nim, absorbovat jen málo záření. Naopak molekuly luteinu pravého a levého kvadrantu jsou orientovány paralelně s rovinou polarizace, a tedy pohltí modrou složku záření a člověk uvidí motýlkovitý žlutý útvar kolmý na rovinu polarizace. Modrý útvar, pozorovatelný v rovině polarizace, vzniká zřejmě jako psychofyziologický efekt kontrastu v odpovědi na žlutý útvar. Z logiky věci zůstává vjem Heidingerova snopu nezávislý na naklonění hlavy. Ztráta schopnosti vnímat polarizované světlo může sloužit k indikaci makulární degenerace (VPMD), jedné z nejčastějších civilizačních příčin vzniku slepoty ve věku nad 65 let.
Fyzici vytvořili interferenční zrcadlo deformující světlo soustavou zlatejch rezonátorů na křemíkový desce s odstupňovanými rozestupy. Ty na jedný straně zrcadla zdržujou světlo o něco déle, takže odrážej vlnoplochu pod proměnlivým úhlem podobně jako deformovaný zrcadlo v zrcadlový "síni smíchu" u Petřínský rozhledny. Odrazový pole fungující na podobným principu se používaly v radarový technice, ale pokrok v litografickejch metodách je dnes umožňuje realizovat i v submikronovým měřítku pro viditelný světlo. Příroda ale používá interferenci světla pro odraz už dávno např. v krovkách brouků a šupinách křídel motýlů.
Batymetrický mapy oceánů sloužej např. pro předpověď šíření vln tsunami. Ty se jako podélný vlny šířej napříč oceánem a odrážej se od mořskýho dna, takže profil dna může směr jejich šíření ovlivnit jako vlnovod. Světlý místa indikujou místa pevninskejch prahů (tzv. šelfů, čili obrysů litosférickejch desek), kde se radarový sledování tsunami může uplatnit nejlépe.
Jednoduchý optočidlo s připojením na počítač využívá optotranzistor SFH 309-5 a mikrofonní vstup zvukový karty PC. Mikrofonní vstup PC předpokládá použití elektretového mikrofonu, kterej má vzhledem ke svýmu vysoký impedanci vestavěnej jednoduchej zesilovač - potřebuje tudíž napájení. Napětí získává přímo ze zdířky a pohybuje se kolem 2,5V. Optotranzistor ovládá běžný spínací tranzistor, na jehož kolektoru jsou seriově připojený dva stejný rezistory a signál se bere z jejich středu. Díky tomu se na zvukovku nemůže dostat napětí větší než 1,3V, na který je stavěná. Čidlo v kombinaci s PC umožňuje proměřovat změny světla. Protože vstup zvukové karty je oddělen kondenzátorem, do PC se dostává pouze střídavá složka signálu. Signál můžeme zobrazovat free programy jako je Audacity nebo Soundcard Scope. Souncard Scope je osciloskop a umí provádět frekvenční analýzu, Audacity umí zaznamenávat a ukládat signál z čidla.
Jako zdroj proměnlivýho světelnýho signálu posloužej prakticky všechny zdroje světla v domácnosti, protože sou napájený střídavým proudem. Bliká i obyčejná žárovka, o čemž se můžem přesvědčit jednoduchým pokusem: do sklenice od jogurtu nacpem černou tkaninu nebo očazenej zmuchlanej mosaznej drát, nasadíme si ji na ucho a posloucháme v těsné blízkosti žárovky 220 V (slabší žárovka v tomto pokusu funguje lépe, protože má tenčí vlákno). Sklenice bude hučet dvounásobkem síťový frekvence, protože světlo žárovky ohřívá proměnlivým jasem vzduch na povrchu výplně, ten se pravidelně rozpíná a vibruje. Oko má velkou setrvačnost, proto rychlý změny jasu žárovky nepostřehne - ale sluch je citlivej právě na změny a zaznamená je. V PC osciloskopu uvidíme ve světle žárovky vlnovku a v jejím frekvenčním spektru charakteristický frekvence 50 a 100 Hz. Intenzita světla úsporný žárovky nebo rtuťový výbojky obsahujou vyšších harmonickejch ještě mnohem více, protože jejich výboj je přerušovanej a pravidelně zhasíná, když síťový napětí prochází nulou (viz obr. vpravo).
Čidlo obsahuje infračervenej fototranzistor, takže reaguje i na infračervený záření a lze s ním proměřovat dálkové ovladače. Ovladač pravidelně bliká a každé „bliknutí“ má svou vnitřní strukturu složenou z 12 rychlých pulsů v BCD kódu.Na ukázce níže je "jednička" a "nula" roztažená v časový ose. Blikání ovladače je generovaný infradiodou s vlnovou délkou asi 800 nm, takže pouhým okem není prakticky vidět - jde ho ale rozeznat kamerou na mobilu, která je na infrazáření citlivá. Vzhledem k tomu, že pro dlouhovlnný světlo drobný nerovnosti povrchu nepředstavujou překážky, světlo ovladače se dobře odráží i od stěn v místnosti - můžem se o tom přesvědčit tím, že ovladač místo na televizi namíříme na protější stěnu. Můžeme si taky vyzkoušet, že pro světlo ovladače sklenice s instantní kávou nebo kokakolou (viz obr. vpravo) nepředstavuje žádnou překážku a lze přes ni televizor ovládat rovněž.
Při ozáření krystalu safíru laserem uvnitř přehřáté oblasti teplota dosáhne 10.000 K a tlak přesáhne 100 GPa, přitom uprostřed safíru dojde k tepelnému rozkladu oxidu hlinitého a vytvoření kovovýho hliníku, kterej laserová mikroexploze natlačí kolem stěn vzniklý kavity o průměru asi 0.4 µm. Rentgenová strukturní analýza ukázala, že hliník za takovejch podmínek na okamžik vytvoří prostorově centrované kubické krystalové mřížku (body-centered cubic bcc s využitím prostoru 74%) a spekuluje se o tom, že v této podobě se hliník může nacházet v zemském nitru. Za normálních podmínek hliník krystaluje v plošně centrovaný kubický mřížce (face-centered cubic, čili fcc), která neni tak hustá (má využití prostoru jen asi 68%).
Mimochodem nedávno se objevila studie, která podobnou strukturu přisuzuje i neutronům v nitru neutronových hvězd. O neutronech se předpokládá, že tam tvoří chaotickou supratekutinu s rozsáhlýma vírama, podobně jako v supratekutým héliu. Ale když se neutrony dostatečně stlačej, začnou se uplatňovat odpudivý síly slabý jaderný interakce a neutrony se uspořádaj do pravidelný prostorově centrovaný kubický mřížky s maximální možnou hustotou, kdy neutrony využívaj skoro 100% objemu (pro srovnání: uvnitř atomovejch jader protony a neutrony vyplňujou asi 74% objemu, protože sou místo gravitace vzájemně stlačený povrchovým napětím atomovýho jádra, kterýmu se říká silná jaderná síla). Problém tohoto modelu je, že už při hustotě jen o málo vyšší se začínaj neutrony samy rozpadat na kvark-gluonovej kondenzát a neutronová hvězda se hroutí do tzv. kvarkový hvězdy podobný černý díře - takže rozmezí podmínek, za kterejch by se v neutronový hvězdě udržela krystalická oblast je poměrně úzká (mezi 1,9 - 2,2 hmotn. Slunce). Nedavno byly objevený rychle rotující pulsary, např. PSR J1614-2230 s hmotností 1,97 Slunce, což by mohlo splňovat podmínku pro vznik krystalickýho jádra. Taková hvězda by rotovala částečně jako tuhý těleso, což by se mělo projevit na nelinearitou závislosti rychlosti rotace na hmotnosti a možná i menším zploštění.
Hurikány sou tropický cyklóny působící v Atlantském oceánu, v Pacifiku se jim říká tajfuny. Jména hurikánům uděluje Světová meteorologická organizace (WMO). Napřed byla hurikánům dávána jména podle svatých, kteří měli v den objevení svátek. Protože mohly být v ten den ale dva hurikány stejného jména, přidávaly se na konci čísla. Od konce sedmdesátých let se hurikány pojmenovávaj střídavě mužskými a ženskými jmény v abecedním pořadí. Jména budoucích hurikánů jsou připravena dopředu. Tzn, když se první hurikán jmenuje Adolf, tak druhý se bude jmenovat např. Barbora. Tento systém platí pro každou cyklonální oblast zvlášť, tj, že můžeme mít v Atlantiku Emila a současně v Pacifiku Edu.
Hurikán je poháněnej vypařováním vod oceánu a tak typicky nabírá na síle nad teplými vodami a ztrácí ji nad pevninou. Hurikánem se tato bouře stane při zvýšení rychlosti větru nad 120 kilometrů za hodinu. Každý hurikán je cyklický a točí se okolo středu. Tento střed se nazývá oko a je tam nejnižší tlak a úplný klid. Jako doprovodný jev se na okrajích často vytváří tornáda. Hurikán potřebuje ke vzniku tři věci. Teplou vodu, nejméně 27 °C, vlhký vzduch a sbíhavé rovníkové větry.Na severní polokouli platí pravidlo, že pravá strana hurikánu je ničivější než levá, protože je tzv. „po směru“ větru. Dále platí, čím větší hurikán, tím přináší víc vody, takže velké hurikány mohou vnitrozemí doslova utopit záplavou okolo centra hurikánu. Navíc síla větru vytváří vysoké vlny, které jsou nebezpečné zvláště na pobřeží. Síla hurikánu se udává v okamžiku jeho zformování. Na západní polokouli se používá Saffir-Simpsonova stupnice hurikánů, která má pět stupňů podle míry poškození budov, podobně jako logaritmická Richterova škála pro zemětřesení. Hurikán Irene začal jako nevelký tlakový rozdíl, který je vidět jako mračna vpravo dole (video satelitu NOAA GOES-East) a je vidět, jak se rozrůstá do spirálního systému nízkého tlaku u pobřeží Jižní Karolíny (viz obr. vpravo). Nad Antillama měl 19. srpna kategorii 3, když dorazil k pobřeží, měl už sílu slabší a stupeň 2. V neděli hurikán Irene dorazil na území New Yorku, kam s sebou přinesl větrné poryvy o rychlosti až 130 kilometrů v hodině.
Možnosti zdrojů světla a displejů se neustále rozšiřujou. Dnešní osvětlovací moduly OLED můžou být velkoplošný, s nastavitelnou teplotou barev, ohebný, dokonce můžou bejt i průhledný aji elastický. Výzkumnící pro tento účel použili elektrody z nanotrubek, který nanesli na sklo a zalili z druhý strany do polymerní matrice, takže v ní vytvořily pružnou, ale stále vodivou vrstvu. OLED může být vratně protažená až o 45% délky, aniž se to projeví na jejím jasu. Osobně mi spíš imponuje, jak může svítit něco, co je průhledný, páč to odporuje zákonům přírody.
Pozorování s Wilsonovou mlžnou komorou nejsou složitý - sou ale poněkud nepraktický, protože až doposud vyžadovaly suchej led nebo kapalnej dusík pro svý chlazení. To se změnilo s nástupem Peltiérovejch chladicích článků, díky čemuž je možný si funkční mlžnou komoru koupid bez potřeby dalšího vybavení. Ale její cena 40.000 Kč je IMO dost vysoká na to, že představuje akorád držák a pouzdro na chladicí modul. Na videu vpravo je ukázka gama zářiče, kterej tvoří wolframovej svářecí drát s obsahem asi 2% thoria.
Wolfram se do elektrod zjevně používá pro svůj vysokej bod tání, zatimco thorium se přidává proto, že má nízkou výstupní práci elektronů a elektroda pak líp "zapaluje a drží" oblouk. V důsledku toho je svařovací drát poněkud radioaktivní - ovšem jeho aktivita je malá, protože poločas rozpadu thoria je srovnatelnej jako stáří zeměkoule a používá se často naopak pro radiační stínění. Thorium 232 Th je gamma zářič, ale jeho gamma záření je silně pronikavý a v jednoduchý mlžný komoře ho nespatříme. Přítomnost radiace v okolí thoria lze zjistit jen nepřímo, když foton gama záření způsobí radioaktivní rozpad atomů dusíku nebo kyslíku ve vzduchu. Pozná se to tím, že stopy vzniklejch alfačástic nevycházej z drátu, ale náhodně z prostoru, podobně jako u fotonů kosmickýho gamma záření.
Pozorování radioaktivního rozpadu olova 210 naneseného na jehle ve Wilsonově mlžné komoře. Wilsonovu komoru v tomto případě tvoří obyčejná Petriho miska, na jejímž dně je trocha plsti nacucaná isopropylalkoholem. Prostor misky je tak nasycen párama alkoholu. Dno misky je chlazený asi na -35 °C Peltiérovým článkem, čímž dochází k vzniku teplotního gradientu a přesycenejch par v prostoru radioaktivního preparátu. V důsledku toho páry alkoholu kondenzujou přednostně v okolí molekul vzduchu ionizovanejch průletem částic a zviditelňujou tak jejich dráhu.Olovo 210 Pb se rozpadá na olovo 206 Pb za vzniku alfačástic a elektronů. Alfačástice jsou vlastně jádra helia, čili několiktisíckrát těžší než elektrony a vytvářej mnohem tlustší stopy, než elektrony. Na konci dráhy stopy částic tloustnou, protože zpomalený částice stíhaj ionizovat víc molekul vzduchu, než rychlý. Některý stopy přitom končej drobnýma háčkama, což je důsledek srážky s atomem dusíku a změnou dráhy částice. Olovo 210 se k pozorování alfačástic výborně hodí, protože jeho jádro je těžký a alfačásticím neodebírá příliš energie zpětným rázem, takže maj vysokou energii a jejich stopy jsou dostatečně dlouhý, takže je lze pozorovat i bez použití lupy.
Na videu vpravo je tentýž aparátek vystavenej rentgenovýmu záření z asi 20 kV zubařskýho rentgenu. Fotony rentgenova záření způsobujou difůzní srážení par alkoholu v jakejchsi nepravidelnejch blobech. Kromě toho z oblaku kapiček místama vystřelujou drobný spirálky tvořený iontama, který dostaly zpětnej ráz po náhodným vyražení elektronu z atomu při jeho zásahu fotonem rentgenova zářením. Částice se přitom pohybujou po spirálce, protože elektromagnetický pole záření je zároveň stačí Lorentzovou silou. Při zvýšení napětí asi na 40 kV se viditelný stopy částic zkracujou téměř na nulu (viz 0:12- 0:17 sekunda videa), protože získaj takovou rychlost, že nestíhaj ionizovat prostředí kolem sebe (srvn. vzhled alfačástic na konci jejich dráhy). Projevuje se tu tzv. Braggova absorbční křivka, podle který je účinnej průřez ionizujících částic při jejich interakci s prostředím maximální jen do určitý rychlosti, pro rychlý částice je prostředí víceméně transparentní.
Motokára předvádí akvapláning. Na rozdíl od běhání po vodě na videu vpravo to asi nebude fake....
Tropopauza je přechodná vrstva atmosféry, která odděluje troposféru od stratosféry a je charakterizovaná zastavením poklesu teploty, který panoval v troposféře. Proudový letadla, která fungujou efektivněji při nízký teplotě se tropopauze vyhýbají. Výška tropopauzy závisí na zeměpisné šířce a pohybuje se mezi 9 km nad pólem a 17 km nad rovníkem, v zimě je o něco tlustší než v létě. Teplota vzduchu v tropopauze se mezi 11. a 30. kilometrem téměř nemění a pohybuje se okolo -55 °C (u rovníku je teplota v tropopauze paradoxně nejnižší a dosahuje až - 75°C). Mezi 30. a 50. kilometrem pak teplota skoro lineárně roste až k 0 °C.
Kovadlinový kumulonimbus incus vzniká, když termický stoupavý proudy narazí na tropopauzu, která proudům znemožní další vstoupání, a stočí je do strany. V závislosti na zeměpisné poloze a ročním období k tomu dochází ve výšce 7 až 17 kilometrů. Na obrázku dole je výsledek kolize dvou supercel ve tvaru vlny tsunami z 19.6.2011 na území Nebrasky, kde se střetávají frontální systémy studeného vzduchu z Kanady s tropickým vzduchem z Karibiku na "tornádové aleji", čili rovinatých pláních amerického středozápadu.
Na této stránce najdete mapu Měsíce s rozlišením 100 m/pixel pořízenou 19,5 cm objektivem sondy Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). A taky si můžete celou mapu stáhnout v 1 GB TIF souboru. Bonus: nový fodky Saturnova měsíce Hyperion, pořízený sondou Cassini.
Na obloze nad Pekingem se tento týden objevila záhadná bublina, jejíž viditelná část měla tvar půlkruhu. Během čtvrt hodiny se zvětšovala a byla pozorovatelná z řady dalších míst, video je z Havaje. Ukazuje se, že svět je stále plnej záležitostí, ke kterým současná věda nemá moc co říci.
Poslední výsledky z LHC vyloučily jak teorii supersymetrie SUSY, mj. součást teorie superstrun (1, 2), tak 95% oblastí možné existence Higgsova bosonu (1, 2). LHC nepotvrdil ani existenci extradimenzí, mikroskopických černých děr nebo WIMPS částic a anuloval tak většinu teoretický fyziky posledních čtyř dekád. Další pokusy vymazaly možné rozdíly mezi hmotností protonu a antiprotonu (s chybou 1:109) a neutrina a antineutrina (s chybou 1:103). Podle éterový teorie je hmotnost částic a antičástic narušená fotonama mikrovlnnýho záření s hmotou asi 0.001 eV, čili v případě neutrina o klidový hmotnosti pár eV by ten rozdíl měl být na hranici měřitelnosti, u těžších částic (např. protonu s hmotností ~1 GeV) asi o tři řády pod současnou možností detekce.
Státem Virginia na východě Spojených států otřáslo zemětřesení o síle 5,9 stupně Richterovy stupnice. Podle americké geologické služby USGS bylo epicentrum 5,9 stupně silného zemětřesení ve státě Virginie poblíž města Mineral asi 134 kilometrů jihozápadně od hlavního města Washingtonu v hloubce jednoho kilometru. Otřesy byly cítit od Virginie po Boston, úřady evakuovaly Pentagon Kapitol i Bílý dům, otřásalo se i newyorské Times Square. Zemětřesení třetího stupně ve středu 24.8 ráno zasáhlo i Chebsko.
Simulace ze studie modelující mačkání papíru. Numerická simulace pomocí roviny kuliček emulujících vrstvu papíru uzavřenejch ve zmenšující se kouli byla doplněná X-ray microtomografií skutečnejch zmačkanejch fólií.
Pád magnetu v měděný trubce je brzděnej vířivými proudy. Ještě líp to funguje, pokud se měď ochladí kapalným dusíkem, čímž její vodivost výrazně stoupne.
Přestože Wagner na stránkách Osla horlivě ujišťuje o opaku (1, 2, 3, 4 , 5, 6, 7 a 8), okolí poškozené jaderné elektrárny Fukušima zřejmě zůstane více než deset let nepřístupné. Po mohutném zemětřesení 11. března udeřilo na elektrárnu tsunami. V elektrárně selhalo chlazení reaktorů, došlo k několika výbuchům vodíku a požárům a do okolí uniklo značné množství radiace. V současné době zůstává uzavřený prostor do vzdálenosti 20 kilometrů kolem elektrárny, který obývalo přes 85 tisíc lidí. Japonská vláda poprvé od havárie připustila, že evakuovaní lidé se kvůli vysoké radioaktivitě nebudou moci dlouhodobě vrátit do svých domovů. Podle japonských médií by i po stabilizaci jaderného zařízení měl zůstat nepřístupný minimálně tříkilometrový okruh kolem elektrárny, kde na některých místech přetrvává velmi vysoké zamoření radiací. Japonská vláda sdělila, že v řadě oblastí nacházejících se do 20 kilometrů od elektrárny byla zjištěna úroveň kontaminace přesahující 500krát bezpečnostní limity. Měření bylo celkově provedeno v 50 lokalitách v dvacetikilometrovém okruhu kolem elektrárny, přičemž radioaktivita v polovině z nich překročila více než 20krát bezpečné hodnoty. Například ve městě Okuma by nyní občané byli vystaveni radiaci rovnající se 508 milisievertům ročně, což více než 500krát překračuje limit.
Osud, smůla, lehkovážnost... Jak člověk trochu poleví v ostražitosti, zpravidla v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy to nejmíň čeká, se mu to vymstí. Občas fatálně.
Duhově zbarvená oblaka nejsou tvořený kapkama vody, ale drobnýma krystalkama ledu, který maj tvar šestibokejch sloupečků nebo jehliček.
22-tiletá studentka univerzity Yale Michele Dufaultová tragicky zahynula, když ji ráno našli s vlasy omotanými kolem soustruhu. Otazníky vyvstávaj kolem skutečnosti, proč prestižní univerzita nechává studenty pracovat přes noc bez dozoru bez ochrannejch pomůcek a bezpečnostního školení. Michele už nepomůžou ani kontakty na vlivné činitele, ani to, že po ní nedávno pojmenovali asteroid.
EGON Nevim, ale IMO je to spíš důsledek čínský lichvářský povahy, na kterou západní trhy nejsou zatim vůbec zvyklý. Číňani jsou schopný prodávat zboží roky pod cenou, ale jakmile se na trhu zaháčkujou, cena začne nezadržitelně stoupat a kvalita klesat. Krom toho si Číňani začínaj zvykat na luxus rychle vydělanejch peněz a protože je jich hodně, je to samozřejmě znát i na světovejch trzích. Teď zaatim ťamanům všechny země lezou do prdele, protože je to levná pracovní síla a velký odbytiště a jsou ochotný pučovat - ale až Čína ukáže drápky, to bude ještě pěkný halo. JIZBY: Síla magnetickýho dipólu klesá se čtvrtou mocninou vzdálenosti - čili nechápu, jak by bylo možný elektromagnety na skoro dvoumetrovou vzdálenost levitovat.
Přesto bych se klonil tak 2:1 k tomu, že je to fake. Jednak proto, že ta firma dělá do 3D grafiky a animací, jak píšou to na úvodní stránce. Pak mi to připadá nakašírovaný i kvůli pár tech. detailům. Např tvar hlavního elmagnetu i těch uvnitř míčku. Na účely levitace mi ta vinutí připadají slabá. Ale nechci tvrdit nic kategoricky, nejsem si jistej, může to být jen můj dojem. Taky se mi nezdá, že by maníci, zvyklí leda kvedlat myší, byli schopni propájet blbou mikropájkou pár stovek plošňáků. Na to bych si tedy netrouf, vím, jakej je opruz pájet nějakej rozdrbanej konektor. I když pájení není argument, mohli to nechat firmě. Každopádně je to dobře vymyšlený i kdyby to bylo fake, protože to staví na reálné možnosti a ne na nějaký kravině.
Reportáž z návštěvy Orlické přehrady. Před padesáti lety se v dubnu 1961 roztočila první turbína největší tuzemské přehrady - jde o nejvyšší betonovou hráz v Česku, vyšší je jen sypaná stometrová hráz u Dalešic na řece Jihlavě. Orlická přehrada zadržuje 716 milionu kubíků vody, což je víc než všechny ostatní přehrady vltavské kaskády dohromady. Její 450 m dlouhá betonová tížní hráz dosahuje v koruně výšky 91 m a zadržuje jezero o ploše 2 732 ha (rozlohou je na druhém místě za Lipnem), dlouhé na Vltavě 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km s největší hloubkou 74 m. Stavět se začala v roce 1954, napouštět se začala ještě nedostavěná 29. září 1960. Budovala se šest let a během její výstavby musel být přenesen i celý kostel. Dostavěna není dodnes, např. větší z obou lodních výtahů, který byl projektován místo plavebních komor, nebyl nikdy nainstalován. Jeho stavební část je však hotova a stále se uvažuje, že se výtah pro plavidla do délky 33 m a výtlaku 300 tun dostaví. Dole by lodě najely do vany a ozubnicový naviják by je vytáhnul i s vodou nahoru. Pod hrází je skladiště, hrází prochází podélně tři štoly, kde se měří tlaky až padesát metrů pod základy. Zátěžovou hráz jako je tato ohrožuje spodní voda, mohla by se po ní sklouznout. Přehradu Orlík netvoří jeden kus betonu. Představuje dvaatřicet betonových bloků, které jsou protkány tunely. Mezi bloky jsou dilatační spáry utěsněné kaučukem z roku 1958 - i když prosakují, vyměnit je nelze.
Největší česká vodní elektrárna prodá ročně kolem 500 GWh elektřiny při vykrývání energetických špiček, protože ji lze najet na plný výkon během několika minut a celkový instalovaný výkon činí 364 MW. Generátorová hala elektrárny obsahuje čtyři generátory o max. výkonu 4 x 91 MW. Elektrická zařízení Kaplanových turbín před vodou chrání tlakové dveře dimenzované na tlak osmdesáti atmosfér. Průměr desetilopadkového kola turbíny je čtyři a půl metru a dimenzované je na průtok 150 kubíků vody za vteřinu. Aby to nezpůsobilo povodeň, musí "elektrárenskou vlnu" zachytit vyrovnávací nádrž Kamýk. Zatím největší zátěžovou zkouškou Orlíku byla povodeň v roce 2002, která překročila většinu projektovaných parametrů. Nádrž svým retenčním objemem transformovala přítok 3 900 sekundových kubíků na odtok z nádrže 3 100 metrů krychlových za sekundu (průměrný dlouhodobý roční průtok je 83,5 m³/s, hodnota stoleté vody je 2 050 m³/s) Voda tehdy na přehradě způsobila škody za 100 milionů korun (byly poničeny generatory a musely být převinuty a dolni cast se stroji byla kompletne zatopena) - hráz ale nápor vydržela. Protože do Orlíka tečou splašky z kanalizací obcí obsahující fosfor, je v létě v přehradě voda ke koupání nevhodná, zezelená a je plná sinic. V září bude ČBS (Česká betonářská společnost) pořádat exkurzi na vodní díla Orlík a Vrané.
Microsoft minulý týden na konferenci SIGGRAPH ve Vancouveru předvedl novou dimenzi hraní pomocí Kinectu. Nový projekt Microsoftu KinectFusion, využívá Kinectu a pohybového ovladače. Těmito nástroji naskenuje a následně znovu vymodeluje ve 3D prostředí vše, na co jej zaměříte. Ve finále si tak naskenujete celý obývací pokoj, který následně bude virtuálně interaktivní. Prostředí navíc může být převedeno i do počítačové grafiky, tedy využívat vlastní textury a virtuální osvětlení. Prostředí disponuje simulací fyziky a pokud tedy pomocí Kinectu hodíte kouli, zastaví se reálně o překážky, které v obýváku máte a na vše reaguje. Všechno je vidět na videu, kde asi nejzajímavější část je se stojící osobou, která kuličky chytá na mikinu a následně je setřepe. Video 3D rekonstrukce objektů z MS Kinect data. S touto technologií setkáme s novou konzolí Xbox 720 plánovanou na letošní předvánoční trh. BMW Microsoft nedávno uvolnil na svým webu MS Research první betaverzi vývojovýho kitu pro MS Kinect, což umožní vývojářům tento senzor využít i pro vlastní aplikace.
Anomálie sond Pioneer 10 a 11 je dlouho známej efekt postupnýho zpomalování družic s rostoucí vzdáleností od Slunce. Protože tlak záření od Slunce by měl fungovat právě opačně a nikomu se ten jev nehodil do teorií, fyzici ho prvních dvacet let tiše přehlíželi a snažili se jej zamést pod stůl. S objevem temný hmoty však začalo přibývat pokusů anomálii vysvětlit úpravou teorie relativity, přibyla i pozorování dalších satelitů a dnes se na toto téma dokonce pořádaj vědecký konference, přestože kontakt se sondama vědci ztratili už před deseti lety. Nejdále se dostala teorie MOND temné hmoty, podle které je velikost anomálního zrychlení a = (8.74±1.33) x 10-10 m/s² právě rovná kritický hustotě temný hmoty a = H c, kde c je rychlost světla a H je Hubbleova konstanta expanze vesmíru 74.2 ± 3.6 (km/s)/Mpc. Jinými slovy by to byl projev všesměrový expanze časoprostoru, díky kterýmu se světlo, který se od sondy šíří neustále zpomaluje expanzí vesmíru, která směřuje proti němu. Jenže MOND teorie není mezi fyzikama moc oblíbená, protože svými důsledky narušuje (princip ekvivalence v) teorii relativity (a popravdě řečeno, všechny pozorované aspekty temné hmoty taky vysvětlit neumí) a hlavně tento model neumí vysvětlit, proč ta expanze vesmíru nepůsobí taky na další velké planety jako je Neptun a jeho satelity. Takže se fyzici v poslední době přiklonili k názoru, že anomálie sondy Pioneer je projev tepelného vyzařování sond, které na své palubě nesou plutoniové baterie, vyhřívající jejich elektroniku. S ohledem na známý tvar sond (viz její náčrtek na zlaté plaketě na obr. vpravo) lze pomocí metody raycastingu dosti přesně odhadnout, jak moc budou bržděný tlakem svého vlastního vyzařování, protože jejich anténa je orientovaná neustále proti Zemi a tím pádem i proti Slunci.
Tomuto výkladu zasadila nedávno ránu analýza maserového signálu na palubě sond, díky které se zdá, že anomálie sond Pioneer postupně mizí a dokonce začíná obracet znamínko tou měrou, jak se sondy vzdalujou od sluneční soustavy. Kdyby bylo způsobeno tlakem záření na palubě sond, nemělo by se jejich zpomalování takto měnit. Čili se do hry dostává opět teorie temné hmoty, protože její hustota by měla s rostoucí vzdáleností od Slunce klesat a tím pádem mizet i její brzdnej účinek. V éterový teorii by šlo především o brzdicí účinek mikrovlnnýho pozadí vesmíru a (anti)neutrin rozptýlenejch ve sluneční soustavě. S ohledem na svou nízkou klidovou hmotnost několika eV/c² jsou tato neutrina v rovnováze s mikrovlnným pozadím vesmíru o teplotě asi 2,7 K, což jim uděluje střední rychlost asi 500 km/sec. To je sice hodně, ale stále méně než třetí kosmická rychlost (tj. úniková rychlost ze sluneční soustavy, cca 617.5 km/s v nekonečný vzdálenosti od Slunce). Z čehož lze odvodit, že antineutrina se budou hromadit v okolí Slunce a taky zde družice nejvíc brzdit. Jelikož brzdicí účinek je úměrný poměru průřezu a objemu tělesa, vysvětluje to, proč hmotnější tělesa, jako Saturn či Jupiter temnou hmotou ve srovnatelný míře bržděna nejsou. Mimochodem maser na palubě Pioneer lze použít i k důkazu éterové teorie, protože by měl vykazovat modrej posun místo rudého, jak je obvyklé pro vzdalující se tělesa: fotony maserového signálu mají totiž o něco větší vlnovou délku, než mikrovlnné pozadí vesmíru a rozptylují se jím jako tachyony se zápornou klidovou hmotností.
Barcelonský studio Physalia předvádí šou z míčků levitujících pomocí zavěšenýho elektromagnetu (vimeo). Princip jejího fungování mi popravdě řečeno neni moc jasnej: zdá se, že do každýho míčku vpašovali jakejsi elektronickej obvod a míčky sou na dálku řízený počítačem, ale o funkci technologie se jejich web nezmiňuje. Sou to prostě věci mezi magnetem a zemí... Video vpravo: fyzika skateboardingu s několika zpomalenýma záběrama a povídáním okolo (v angličtině).
Mnozí pavouci vyplétaj svoje sítě nápadnejma reflexníma značkama ve tvaru písmene X apod.. Jsou tvořený svazkama velice jemnejch mikrovláken, který rozptylujou ultrafialový světlo. Mají zřejmě víc účelů, často pomahaj pavoukům se v síti líp maskovat, stínit před slunečním úpalem, můžou na ně lákat i samice nebo hmyz, kterýmu připomínaj květy - ale taky síť označujou pro ptáky, aby jim je zbytečně netrhali.
Architekt Christian Irmscher z německé společnosti Arnold Glas se pavoučí technologií inspiroval a ve spolupráci s ornitologickým ústavem Maxe Plancka navrhnul sklo pokryté tenkou UV reflexní vrstvou, tvořenou vzorem připomínající rozházené tyčinky ze hry mikádo. Nese proto označení Ornilux Mikado. V přímém protisvětle vidí nezřetelně vrstvu i člověk, ale za normálních světelných podmínek se sklo nijak neliší od skla obyčejného. Účinnost ochrany byla testovaná na devatenácti druzích drobných pěvců, který se snažili uniknout z uzavřené místnosti. Na výběr měli dva vedle sebe umístěné otvory: jeden byl zakrytej obyčejným sklem, druhý Mikadem. Ze 108 ptáků jich 82 (tedy 76 %) zvolilo obyčejné sklo - ochrana tedy není stoprocentní, přesto počet srážek s ptactvem výrazně snižuje.
Nová LED žárovka firmy Pharox má svítivost 60 W žárovky (~ 300 lumenů s teplotou 3.000 K), ale příkon pouze 6 W a životnost při nepřerušovaným provozu 100.000 hodin, při pravidelným vypínání vydrží 36.000 hodin, čili 25 let čtyřhodinovýho svícení denně. Tato LED žárovka je stmívatelná a na plnej výkon nabíhá okamžitě, je ale nutno vzít v úvahu, že jde o bodovej, nikoliv rozptýlenej zdroj světla tvořící reflektor. Hlavní problém je pořizovací cena £30, čili skoro 850,- Kč. Za tuto cenu v Baumaxu koupíte 200 W kompaktní zářivku s příkonem 18 W. nicméně výrobce tvrdí, že se LED žárovka do tří let zaplatí. Pro průmysl jsou však k dispozici LED moduly s výkonem ještě mnohem větším. Např. japonská společnost Citizen nabízí 22W moduly CitiLED s jasem 1000 lumenů a účinností 46 lm/W, které lze přes jejich nepatrné rozměry napájet přímo z 230 V rozvodné sítě v ceně zhruba od 740 Kč/ks. Používaj mj. technologii selective current diversion (SCD), která zvyšuje účinnost LED a snižuje úroveň blikání při 100 Hz, ovšem na druhou stranu zvyšuje úroveň EMG rušení ještě víc, než v případě kompaktních zářivek..
V další studii fyzici řešili vznik kroužků při vysychání kruhovejch skvrn. Pokud kapalina obsahuje dispergovaný částice kulatýho tvaru, při vysýchání fleku se navzájem "šprajcnou" a vytvořej u okraje skvrny filtrační vrstvu, která brání transportu dalších částic do středu skvrny, čimž vznikne kolem obvodu jeden či více prstenců. Fyzici teorii ověřovali odpařováním skvrn z dispergovanejma částicema různýho tvaru: pokud byly částice oválný, fleky skutečně vysýchaly rovnoměrně a netvořily kroužky.
Problematika kávovejch skvrn má i jistý praktický využití např. v elektrotechnice při injetovým nanášení tištěnejch spojů. Ty sou tvořený vypalovacími laky se stříbrnejma nebo měděnejma nanočásticema, který maj při vysychání tendenci ke tvorbě nepravidelnejch okrajů až k řetízkování, pokud se nezabrání segregaci částic jejich tvarem nebo hydrofobizací. Bonus: pokud píšete v LaTeXu, zde najdete makro, který vám v PDF souboru vytvoří flek podobnej otisknutýmu hrnku s kávou.
Při zkoumání duhy zjistíme, že její světlo je polarizovaný a na její vnitřní straně se střídaj zelený a růžový proužky. Jsou-li vodní kapky, na nichž se světlo láme, příliš malý, vzniká duha bílá, je-li slunce hodně nízko nad obzorem, můžeme vidět duhu červenou, protože ve světle chybí modrá složka. Primární duha zpravidla tvoří na obloze oblouk o úhlové šířce asi 2° se spodním okrajem modrým a vrchním červeným, mezi nimi pak následujou všechny spektrální barvy. Nad hlavní duhou bývá vidět slabší duha vedlejší, druhotná, která vzniká při dvojím odrazu paprsku v kapce. Ta má duhový úhel 53°, úhlovou šířku 4° a obrácený pořadí spektrálních barev.
Mezi oběma duhama leží tmavý Alexandrův pás, pomenovanej podle řeckého filosofa Alexandrose z Afrodisie. Duha třetího a čtvrtého řádu se při příznivých podmínkách objevuje na opačné straně oblohy a říká se jí také duha kolem slunce. Duha pátého a šestého řádu by byly viditelné opět na straně proti slunci, ale jsou tak slabé, že je otázka, jestli lze věřit Flammarionově zprávě, že 15. 6. 1877 bylo v Portugalsku vidět duhu pětinásobnou. Odražená duha vzniká lomem světla odraženého od vodní plochy a projevuje se tím, že oblouky duhy nejsou koncentrické. Slunce přitom musíme mít v zádech a vodní plochu před sebou (přímá viditelnost hladiny ale pro vznik jevu nutná není, často se tak prozradí třeba moře za horizontem, nebo jezero skryté v lesích).
Prakticky se takovej paprsek vytvoří průchodem axikónem, akustickou čočkou nebo čtvrtvlnovým rezonátorem, kterej z paprsku vytvoří systém difrakčních kroužků. Nedávno bylo taky vyzkoušený generování bezdifrakčních paprsků pomocí modulátoru z 500.000 pixelů řízenejch počítačem. Větší část difrakčních kroužků, který přispívaj k rozptylu světla se odfiltrujou a zbude nerozbíhavej paprsek, kterej lze využít např. pro optickou litografii při přesný výrobě elektronickejch součástek, pro osvětlování subfotonovejch objektů ve fluorescenční mikroskopii nebo tzv. optickejch pastí pro mikromanipulaci drobnými objekty. V nedávné práci byl Besselův/Airyho paprsek vytvořen na kovové difrakční mřížce jako povrchová plasmonová vlna na zlatém filmu o tloušťce 50 nm. Změnou parametrů mřížky lze dosáhnout ohejbání paprsku "za roh" a využít natáčení paprsku k rychlýmu přepínání světla v optoelektronických obvodech (viz animace vpravo).
Ze schématu nahoře je vidět, že tvarování světla je vždycky něco za něco: "bezdifrakční" paprsek získáme za cenu toho, že o to větší část energie rozptýlíme do okolí. Nabízí se zde srovnání s šířením rázové vlny v hyperkumulativní náloži, kdy se část rázové vlny fokusuje do malýho prostoru na úkor energie zbytku výbušniny. U nás se výzkumu difrakčního tvarování paprsků světla věnuje např. prof. Bouchal na katedře optiky University Palackého v Olomouci.
Nárůst geovulkanické aktivity je podobně jako globální oteplování IMO důsledkem reakce Země s řídkým oblakem antihmoty. Proslulý italský vulkán Etna je opět aktivní (webcam). Od roku 1600 se na Etně odehrálo minimálně 60 sopečných erupcí, skoro polovina z nich se odehrála od začátku 20. století. Otřesy a aktivita přišly v den, kdy tisíce Italů prchly z Říma kvůli předpovědi amatérského seismologa Raffaela Bendandiho (†1979) o mohutném zemětřesení, které mělo 11. května 2011 zničit italskou metropoli, místo toho ale udeřilo ve Španělsku. Uvnitř sopky experti zaznamenali otřesy a pnutí uvnitř Etny roste a blízké letiště na Sicílii bylo z bezpečnostních důvodů uzavřeno. Erupce Etny mají charakter tzv. paroxysmů (záchvatů), čímž se označujou náhlé a prudké exploze následující po delší periodě klidu. 12 srpna 2011 Etna prošla již desátým takovým záchvatem za letošní rok, doprovázeným fontánovitými výrony lávy. Video vpravo: čoudící Etna vyfukuje kolečka dýmu.
Další dávka fotek planedky Vesta, pořízenejch při obletech sondou Dawn v rozlišení až 20 m/pixel (zdroj). Astronomové sou nejvíc zaujatý povrchovými útvary - asi 6 km rýhama v rovníkový oblasti. Zdá se, jako by planedku v minulosti obíhaly menší asteroidy, které na ní pod velmi nízkým úhlem zhavarovaly. Mise Dawn má být ukončena v polovině roku 2015 příletem k trpaslíkoplanetce Ceres. Bonus: papírovej model sondy Dawn včetně návodu k sestavení.
Pro počátky dobývání vesmíru bylo typický, že se každá země chovala, jako kdyby byl prostor kolem Země její. Postupem času se zde nashromáždilo množství vyřazenejch satelitů, převážně vojenskejch družic USA a Ruska, který do sebe vzájemně narážej a zvyšujou tak dominovým efektem počet úlomků, obíhajících kolem Země. V roce 2007 Čína zvýšila jejich počet o dobrou pětinu, když svévolně rozstřelila jeden ze svých satelitů kinetickým projektilem jako demonstraci své síly. Ale i USA mají svoje máslo na hlavě. Když Američani po prvních jadernejch zkouškách ve vysoké výšce zjistili, že došlo k významnýmu narušení radiačních pásů kolem Země a vyřazení některejch satelitů, začali se obávat o budoucnost své globální radarové sítě - domnívali se totiž, že Rusko by mohlo několika explozemi v kosmickém prostoru ionosféru zcela zničit. Generálové proto navrhli vytvoření umělé odrazné vrstvy, tvořené prstencem částic, odrážejících radarové vlny a začali konat.
Utajenej projekt dostal krycí název West Ford a mezi lety 1961 - 1963 v období vrcholící studené války se Američani na oběžnou dráhu pokusili rozptýlit několik desítek kilogramů jemných měděných jehliček (ø 17.8 - 25.4 µm, délce 1.78 cm a váze 40 µg) zalitých do matrice z naftalenu, který je měl svým odpařováním postupně rozptylovat. Celkem bylo do prostoru ve výšce asi 3.700 km nad zemským povrchem vypuštěno asi 480 milionů drátků, který měly sloužit jako odrazivé anténky (půlvlnové dipóly) pro radarové vlny v rozsahu 8 GHz, používané vojenskými satelity. K prvnímu otestování odrazného prstence došlo asi čtyři dny po vypuštění mezi dvěma 18 metrovými anténami s přenosovou rychlostí 22 kBaudů, takže projekt byl zprvu hodnocen jako úspěšný. Ale už za měsíc se jehličky rozptýlily natolik, že bylo dosaženo přenosové rychlosti jen 400 baudů a po dvou měsících musely být pokusy o přenos ukončeny (v té době byly dipóly vzdáleny průměrně 400 m od sebe). Projekt byl od svého začátku ostře kritizovanej astronomy, kteří se obávali optického a radiového znečistění, i ruskej komunistickej deník Pravda si přihřál polívku článkem "Američani znečišťují prostor". Tyto obavy se naštěstí zcela nepotvrdily, protože původně malej oblak jehliček 7 x 45 km se každej rok se rozptyluje asi o 1600 km podél oběžné dráhy Země a tlak slunečního záření je pohřbíhá v zemské atmosféře. V současné době tvořeji prstenec o délce asi 16.000 km s obsahem asi 50 antének na jednu kubickou míli prostoru, na jedné čtvereční míli Arktidy by mělo být k nalezení asi pět jehliček. Sou sice malý a lehký, ale maj dostatečný rozměry i rychlost, aby mohly např. poškodit lano plánovanýho kosmického výtahu, který by mělo mít vzhled tenkýho plochýho pásu z uhlíkovejch nanotrubek.
Vědci se snažeji vysvětlid rozdíly mezi přivrácenou a odvrácenou stranou Měsíce. Přivrácená strana je relativně placatá - zatimco na odvrácený straně je řada hor a kráterů, zato velmi málo lávových pánví - měsíčních moří. Z výškový mapy povrchu Měsíce pořízený na základě laserového měření sondy Lunar Orbiter je zřejmý, že povrch má své výškové dominanty soustředěné v jediné oblati, která leží na odvrácené straně Měsíce. Příkladně to ukazuje hluboká modř pánve South Pole-Aitken, což je dopadový kráter s průměrem 2500 kilometrů a hloubkou až 13 kilometrů, největší známý ve sluneční soustavě.
Studie publikovaná v Nature se pokouší asymetrii Měsíce vysvětlit pomocí modelu “obřího impaktu”. V dávné historii sluneční soustavy se těleso přibližně velikosti Marsu přiblížilo k Zemi a nakonec do ní narazilo. Přitom vyvrhlo na oběžnou dráhu kolem Země velké množství materiálu. Tento materiál vytvořil kolem Země prstenec a z prstence se časem vytvořil Měsíc. Studie předpokládá, že se takto kromě Měsíce vytvořilo ještě jedno, menší těleso, také obíhající kolem Země, a dokonce po stejné dráze jako Měsíc. Toto těleso časem dopadlo na Měsíc a pokrylo jednu jeho polovinu vrstvou horniny silnou několik desítek kilometrů.
Ze simulací vychází, že kolem Země vznikl prstenec vyvrženého materiálu, ze kterého ovšem nevznikl akrecí pouze Měsíc, ale ještě jedno těleso, o hmotnosti zhruba 30× lehčí než Měsíc. Malé třetí těleso obíhalo po společné dráze s Měsícem v libračním bodě jako tzv. Trojan, ale protože mělo značnou hmotnost, jeho dráha byla nestabilní, silně rušená gravitací Měsíce. Přenos momentu hybnosti z rotace Země na oběh Měsíce kolem Země mělo za následek vzdalování Měsíce od Země a destabilizaci dráhy menšího měsíce. To nakonec vedlo ke srážce tohoto tělesa s Měsícem, ale rychlost srážky byla tak malá, že nevznikl klasický impaktní kráter a většina hmoty bývalého menšího měsíce Země se rozplácla po povrchu Měsíce a vytvořila na ní víceméně souvislou vrtstvu horniny silnou několik desítek kilometrů (model "Big splash"). Dnes je zasažená polokoule odvrácenou stranou Měsíce a jako pozůstatek impaktu na ní zůstalo pohoří dnes známé dnes jako vysočina na odvrácené straně Měsíce.
Model "Big splash" samozřejmě není jedinej ve hře. Mnozí selenologové se domnívaj, že rozdílnou tloušťku Měsíční kůry de vysvětlid prostě gravitačním působením Země a podporujou spíš hypotézu slapovýho formování nesymetrické podoby Měsíce včetně hor na odvrácený straně. Větší počet kráterů na odvrácené straně vysvětlujou prostě tím, že na ní přednostně dopadaly meteority ze Sluneční soustavy (ty z opačné strany vychytala Země). Ale model "Big splash" také dokáže vysvětlit variace ve složení měsíční kůry, která je na přivrácené straně relativně bohatší na draslík, fosfor a další prvky jako uran a thorium (tzv. KREEP – K-rare-Earth elements-P). Má se zato, že tyto prvky byly koncentrovány v magmatickém oceánu, který zůstal jako roztavená hornina pod měsíční kůrou, a později vychlad a ztuhnul (viz žlutá vrstva na obrázku vpravo). Podle simulací srážka natlačila vrstvu bohatou na KREEP na opačnou polokouli. Teorie "Big splash" tak vytvořila základ pro vysvětlení stavu přivrácené strany Měsíce, ale bude vyžadovat víc geologických dat z povrchu Měsíce pro její potvrzení.
Barotrauma očí (mask sqeeze) vzniká při potápění z podtlaku, vyvolaném těsně přiléhající potápěčskou maskou, při kterém popraskají žilky v bělmu oka. Dochází k němu tak, že potápěč při sestupu nedofukuje nosem do masky, aby vyrovnal podtlak vůči tlaku na hladině. Problém obvykle nastává, když potápěč není díky přítlaku lícnice, vyvozenému příliš utaženým upínacím páskem, schopen rozpoznat narůstající podtlak. Začátečníci občas zapomínají včas tlak vyrovnávat. Ale i zkušenějším potápěčům se může něco podobného přihodit při přechodu z malé na velkoobjemovou masku. Vlivem podtlaku je nasávána krev z oční bulvy, dokud nepraskne oční cévka a krev se rozteče pod rohovkou, odkud se musí zase časem vstřebat. Nejdříve je oko celé krvavé, časem světlá a krev se vstřebává. Ačkoliv zranění vypadá velmi ošklivě, narozdíl od barotrauma uší je v podstatě nebolestivé, nezhoršuje vidění a obvykle se během několika týdnů vyhojí. Až po 2 měsících je oko jen trochu zažloutlé. Problémy mohou vznikat při opakovaném poškození vlásečnic, nebo při vzniku hematomu. Časté změny tlaku taky přispívají ke vzniku tzv. zeleného očního zákalu. Moderní typy masek podobné nehodě čelí ventily v nosní části, které umožňujou vyrovnávat tlak, aniž dojde k zatopení očnice masky vodou.
Protože voda má daleko větší index lomu světla než vzduch, nedochází pod vodou v oku k tam velkému lámání a ohnisko je daleko za sítnicí. Lidské oko se proto pod vodou chová jako dalekozraké o mohutnosti +50D. Když se použije potápěčská maska, mezi okem a sklem masky je vzduch a proto jsou podmínky pro správnou funkci oka zachovány. Přesto je potřeba počítat s lomem světla na rozhraní mezi prostorem v masce a vodou Protože pod vodou není zdánlivý předmět totožný se skutečným předmětem, je jeho vzdálenost k hladině také jiná než u skutečného předmětu. Poměr mezi skutečnou a zdánlivou vzdáleností odpovídá indexu lomu, který je pro vodu 1,33. To znamená, že vše se jeví pod vodou o 1/4 blíž a díky tomu o 1/3 větší.
Fyzika je sviňa...
Dvojice kolidujících galaxií VV 340 a Arp 302 tvoří tenhle "kosmickej vykřičník". Vpravo jedna ze mnoha simulací srážky dvou galaxií.Je z ní vidět, že gravitaci spolehlivě konkuruje tlak záření, což je v éterový teorii jev opačnej gravitaci.
Telení ledovců je přirozený proces, při kterém se z ledovce odlamují obrovské ledové kry. V březnu 2011 u pobřeží Japonska propuklo zemětřesení, které vyvolalo tsunami Tohoku. Za 18 hodin po zemětřesení dorazily vlny do ledového šelfu Sulzberger u 14 000 km vzdáleného antarktického pobřeží, kde odlomily několik velkých ker, největší z nich se vyrovnala velikosti Manhattanu. Podle historických záznamů se tak velké kusy ledu neodlomily nejméně posledních 50 let.
Výhodou thoriového cyklu n + 232Th → 233Th → 233Pa → 233U je mnohem lepší využití paliva: z jedné tuny thorie zbude jen asi 300 g radioaktivního odpadu, tedy i málo plutonia, které lze zneužíd pro výrobu pumy. Díky tomu jedna tuna thoria může poskytnout stejné množství energie jako 200 tun uranu nebo 3,5 milionu tun uhlí. Problém je, že přírodní izotop 232Th obsahuje sudej počet neutronů, které se v jádru vážou do párů. Rozštěpit záchytem neutronu jde pouze izotopy těchto prvků, které mají lichý počet neutronů. To vyžaduje ozařovat thorium neutrony z protonovýho urychlovače, nebo v tzv. množivém jaderném reaktoru s rychlými (nemoderovanými) neutrony. První způsob je drahej, druhej zase nebezpečnej, protože množivý reaktory pracujou při vyšší teplotě a v užším rozsahu podmínek a rychlý neutrony rozrušujou materiál reaktoru i palivový články. Tento problém částečně řeší reaktor s roztavenými fluoridy (LFTR) jako médium, ve kterém probíhají jaderné reakce. Dalším problémem je, že reakce thoria s neutrony vedou k produkci izotopu uranu 232, který poločas rozpadu jen asi 70 let a způsobuje vysokou aktivitu vyhořelého paliva a ztěžuje tak jeho přepracování. Díky vysoký teplotě se využívá chlazení tekutým sodíkem a celý reaktor musí být uzavřen v ocelový bezpečnostní nádobě (viz obr. vpravo - horkej sodík beton okamžitě propálí). To jsou důvody, proč se zatím o thoriových reaktorech uvažuje jen v Indii, která má málo uranu, zato hodně thoria.
Zkušený kuchařky odhadujou teplotu pánve na přípravu lívanců šplíchnutím trochy vody. Když se pánev rozpálí, pod kapičkou se vytvoří asi 0,1 - 0,2 mm silná vrstva páry, která kapku nadnáší jako na vzduchovém polštáři a nedovolí jí dotyk s kovem pánve, čemuž se říká Leidenfrostův jef. Patrně nejstarší zmínka o něm pochází od Hermanna Boerhaave z Leidenu z roku 1732. Johann Gottlob Leidenfrost (1715 – 1794) dělal pokusy se železnou lžičkou rozpálenou v krbu do červeného žáru a dobu, po kterou kapka vody na lžičce vydržela, měřil pomocí počtu kyvů kyvadélka. Jearl Walker z univerzity v Clevelandu zjistil, že nejdéle vydrží vodní kapka při teplotě tzv. Leidenfrostova bodu (asi 220 °C), přičemž doba prudce vzroste nad 200 °C a při vyšších teplotách zvolna klesá. Při ještě vyšších teplotách tok tepla zářením vycházejícím z podložky způsobuje zrychlení odparu kapky. Prof. Walker taky ověřil, že je možné ponořit vlhkou ruku do roztaveného olova ohřátého na teplotu alespoň 400 °C, tedy vysoko nad teplotu tání 328 °C. Jestli ale máte prsty příliš suchý nebo olovo neni dostatečně rozpálený, pak následujou zákonitě popáleniny. Na videu uprostřed je vidět, že zředěnej roztok polymeru na horký podložce vysychá tak, že z kapky nakonec zbude jen tuhá prázdná šlupka.
Díky nízkýmu bodu varu kapalnýho dusíku (-196 °C) jde Leidenfrostův efekt demonstrovat i za obyčejný teploty. Např. dusík nalitej do čepice plátnem neproteče, dokud ho dostatečně neochladí a rozlitej se na podlaze ze rozkutálí do tisíců malejch kapiček, který za sebou zanechávaj mlžnou stopu. Na YouTube můžete najít videa, kde lidi strkaj do dusíku ruku nebo dokonce nabíraj kapalnej dusík do pusy - takovej pokus je ale spojenej s rizikem popraskání zubní skloviny. Na rozdíl od popálenin popraskaný zuby nebolí, ale sklovina se nezacelí ani po dlouhé době. Fyzici nedávno studovali chování kapek kapalného dusíku na hladině vody. Díky rychle unikajícímu plynu se kolem kapky tvoří vlny, který ji postupně zabrzdí. Na povrchu kapalin s vyšší viskozitou (jako je např. glycerín) se povrchový vlny tvoří obtížnějc a paradoxně se po něm kapky dusíku pohybujou rychleji a déle, protože se jejich energie nerozptyluje vlnama do okolí (viz video vpravo dole).
Jaxem tu už několikrát vysvětloval, metamateriály sou houbovitý materiály tvořený směsí prostředí, ve kterým se světlo šíří pomaleji a rychleji. Pro světlo určitý vlnový délky se vliv obou prostředí částečně vyruší a v takovým systému se světlo šíří po povrchu obou rozhraní. Výsledkem je, že taková pěna vede světlo kolem malejch překážek tak, jako by tam nebyly. Problém je, že reálný metamateriály fungujou jen v určitým, dost úzkým rozsahu vlnovejch délek a jen pro elektrickou složku záření. Metamateriály pro magnetický pole by vyžadovaly směs materiálu, kterej zesiluje a zeslabuje magnetický pole. Nedávno si ale fyzici uvědomili, že takový materiály k dispozici dávno maji: sou to ferromagnetický materiály, jako sou ferity (který magnetický pole zesilujou) a supravodiče, který ho naopak vypuzujou a navrhli plášť odstiňující magnetický pole, tvořenej ze střídavejch vrstviček feritu a supravodiče.
Výhodou tohoto uspořádání je, že při vhodným poměru obou vrstev by měl prstenec z takovýho materiálu odstiňovat magnetický pole, aniž by ovlivnil jeho rozložení v jeho okolí (zatímco ferity magnetický siločáry do sebe zahušťujou, supravodiče je od sebe odstrkujou). Jelikož magnetický pole odpovídá toku vakua v éterový teorii, nabízí se otázka, zda by bylo možný aplikovat podobnej koncept i v oblasti hydrodynamiky. I toto bylo nedávno navrženo: obalením předmětů řídkou houbou (tzv. metapovrchem) by mělo být dosažený obtékání jejich výčnělků tak, jako by do proudu kapaliny nezasahovaly, čili bez vzniku laminárního proudění a hlavně hluku (bezhlučný ponorky). Přizpůsobení rychlosti by se provádělo např. pomocí mikropump, vhánějících vodu do metapovrchu. Podle mě se ten princip dost blíží již známejm technickejm řešením, založenejch na chování drsný žraločí kůže při obtékání anebo založenejch na vhánění bublinek do laminární vrstvy za účelem snížení hydrodynamického odporu. Je nutný zdůraznit, že v obou případech jde zatím jen o teoreticky rozpracovaný koncepty, žádný konkrétní uspořádání zatím realizovaný nebylo.
Modrej led vzniká vytlačením vzduchu ze sněhu v ledovcích na vysokou hustotu, často ve sloupovitejch strukturách (fodky) a po vystavení vzduchu svou průsvitnost rychle ztrácí. Modrá barva nevzniká rozptylem světla, jak se občas mylně traduje v učebnicích, ale je to skutečná barva vibrací -OH skupin, zasahující do viditelný oblasti z daleký infračervený oblasti spektra. Lze to demonstrovat např. porovnáním barvy obyčejný a tzv. těžký vody, tvořený izotopem vodíku 2 H deuteriem. Těžší atomy deuteria kmitaj pomalejc, proto je jejich absorbce posunutá víc do neviditelný infračervený části spektra a těžká voda se skutečně jeví bezbarvá (viz barevnej odstín normální a těžký vody ve třímetrový hliníkový trubce na obr. vprostřed). Led z těžký vody se pozná i tím, že se v obyčejný vodě potopí, protože má o něco vyšší hustotu 1.107 g cm-³ a taje při 3.8 °C.
Při normální salinitě 35 ‰ a hustotě 1,028 zamrzá při -1,9 ˚C. Zamrzání mořské vody může být zpomalováno mícháním (mořské proudy, silné vlnění a dmutí) nebo urychlováno očkováním (sněžením které dodává krystalizačních jádra). Čistej mořský led má při 0˚C hustotu 0,91676, protože však obsahuje zbytky vody, plynů a jiných nečistot, kolísá jeho hustota mezi 0,857 a 0,920. Obsah solí v ledu závisí na rychlosti krystalizace a stáří ledu. Čím rychleji se led tvoří, tím více solí obsahuje. Se stárnutím se z ledu sůl vylučuje vertikální difúzí, v důsledku čehož vzniká vertikálně členitá až stébelnatá struktura mořského ledu a starej led má barvu našedlou až namodralou, zatímco nový led je jiskřivě bílý. Pevnost mořského ledu oproti sladkovodnímu je třetinová.
A přeci se točí! Sonda Dawn několikrát obletěla asteroid Vesta ve vzdálenosti asi 5.000 km a zamířila k další planedce Ceres. Díky svému povrchovému složení je Vesta jasnější než největší planetka Pallas a lze ji za příznivejch podmínek pozorovad pouhým okem na jižní obloze v souhvězdí Kozorožce. Na obr. uprostřed je význačná formace tří kráterů, nazývaná podle svýho tvaru "Sněhulák" (další fotky). Někteří astronomové Vestu považujou za nevyvinutou protoplanetu spíš než za asteroid, protože obsahuje železný jádro i hustej křemičitanovej plášť a kůru.
Kuřata vynikají svoji schopností udržovat hlavu v určité pozici v prostoru, jako kdyby měly v hlavě gyroskop, místo toho využívaj svůj vestibulární aparát. Vědci to dokázali pokusama se sovama, který vynikaj "steady-cam" superschopností i se zakrytejma očima.
Ve Švédsku sou aji atomy chráněný zákonem. Nezaměstnanej Richard Handl ze Stockholmu se z dlouhý chvíle pokusil vybudovat atomovej reaktor a rozbíjet v něm atomy. Naneštěstí se s tím pochlubil na svým blogu a tak ho přijela zajistit policie, únik radioaktivity nebyl zaznamenán. Stejně se IMO nedostal dál, než Němci za II. světový války.
Podle teorie relativity by měla bejt maximální intenzita gravitačního pole (a tím i gravitační síla) největší právě ve středu hmotnýho objektu, díky čemuž by se měla všechna masivní tělesa zhroutit do singularity. Existence Země je jasným důkazem, že tato teorie má svý limity v důsledku kvantovejch efektů, který naopak působěji odpudivě: nejenže je Země relativně stabilní, ale maximální gravitace u ní není ve středu, ale na povrchu. V éterový teorii má každá energie přiřazený svý gravitační pole, čili i energie fotonu (fotony gamma záření by se měly přitahovat) a taky energie gravitačního pole samotnýho. Což znamená, že kolem každýho hmotnýho tělesa zakřivujícího časoprostoru by se mělo tvořit slabý gravitační pole v místech, kde je právě časoprostor nejvíc zakřivenej - což je nad povrchem tělesa, místo v jeho středu. Další důležitej aspekt gravitačního pole v okolí hmotnýho tělesa je, že vykazuje negativní zakřivení časoprostoru, teprve ve větší vzdálenosti se jeho průběh začíná blížit kladnýmu zakřivení, který předpovídá relativita. V důsledku čehož se masivní objekty na dálku i poněkud odpuzujou a pohybujou se jako jeden objekt, což je vidět na pohybu hvězd na obvodu galaxií, ale i na rotaci Slunce kolem slunečního jádra, díky čemuž byla v roce 1934 objevená tzv. temná hmota.
V éterový teorii je temná hmota dílem tvořená jednak záporným zakřivením časoprostoru jako takovým (tzv. studená temná hmota), dílem částicema temný hmoty, který se chovaj jako malý bubliny časoprostoru a maj tendenci se v místech se záporným zakřivením časoprostoru shlukovat podobně, jako se částice normální hmoty shlukujou do míst s kladným zakřivením časoprostoru (tzv. horká temná hmota). Částice antihmoty můžou bejt tvořený velmi lehkejma částicema (axiony těžký jen o málo víc, než fotony mikrovlnnýho záření) po středně těžký (neutrina s hmotností několika elektronvoltů a pozitrony) až po částice antihmoty, jako např. antiprotony. Antičástice se v důsledku svýho zápornýho zakřivení časoprostoru vzájemně odpuzujou a rozptylujou, proto je ve vesmíru obtížné je najíd - ale v oblacích temný hmoty kolem hmotnejch těles sou přirozeně nahromaděný. Proto mě moc nepřekvapilo, že v okolí černý díry tvořící střed naší Mléčné dráhy byl pozorovanej výskyt antihmoty, nebo nedávná zpráva o výskytu antiprotonů kolem Země. Země je obklopená dvěma zónama nabitejch částic, nazývanejch Van Allenovy radiační pásy. Antiprotony, který zde maj dobu života několik minut až hodin byly objeveny soundou Pamela ve vnitřním radiačním pásu ve výšce 350 - 600 km nad zemským povrchem v místě jihoantlantický magnetický anomálie, kde radiační pásy sestupujou k zemskýmu povrchu.
Voda na Marsu je pravidelně objevována každý rok, tentokrát by to už mělo být doopravdy. V okolí kráteru Newton byly pozorovány stopy po usazování hnědooranžovejch sedimentů, který se měněj v průběhu Marsího roku. IMO to ale stále můžou bejt i návěje jemnýho tmavýho prachu (magnetitu), kterej se na okrajích kráterů tvoří z úlomků meteoritickýho železa, který erodujou písečný bouře - maj vějířovitej tvar a mění se nejen jejich velikost, ale i směr podle směru větru.
Takže se nedá úplně vyloučit, že v nějakým hodně vzdáleným horizontu bude existence malýho osobního reaktoru možná.
Už staří Egypťani (1440-1350 př.n.l.) zřejmě používali úhloměr (tzv. protraktor), v muzejních sbírkách původně označenej jako "dvouramenný váhy". Ale archeologové nakonec ornamenty na jeho kulatý straně identifikovali jako čísla. Pokud je toto vysvětlení správný, je nutno připustit, že jako měřidlo působí zbytečně robustně a dost neohrabaně. A nevysvětluje to původ či účel podivnejch masivních "špuntů", který nález v hrobce architekta Kha doprovázely.
Novozélandskej fyzik Ernst Rutherford byl první, kdo v roce 1911 dokázal že atomy zlata nejsou tvořený homogenní hmotou, ale obsahujou malý tvrdý jadýrko, který rozptyluje letící částice alfa do různejch směrů (kdyby atomy tvořily jen elektrony, byly by pro takovej paprsek zcela průhledný). Z energie, kterou je nutný částici dodat aby se odrazila taky odhadl, že to jádro nebude větší než 4x10-14 metru a kladně nabitý částice, který je tvoří pojmenoval protony. Rutherfordova metoda byla natolik úspěšná, že se ji fyzici pokoušeli použít i na analýzu struktury atomovýho jádra. V roce 1932 James Chadwick zjistil, že při ozařování berylia částicema alfa se z jader uvolňujou další částice, který snadno pronikaj olověnou deskou, ale lze je naopak zachytit ve vrstvě lehkejch atomu - vody nebo parafínu, ze kterejch přitom vyrážej protony. Z toho usoudil, že částice budou poměrně těžký a elektroneutrální a dal jim název neutron.
Nicméně, protože alfa-částice sou samy o sobě kladně nabitý atomový jádra helia, představujou příliš hrubej nástroj pro studium složení jádra atomu. Pokrok byl zaznamenán na začátku 50.let minulýho století, kdy fyzici začali stavět lineární urychlovače elektronů. Elektrony sou prťavý a krom toho sou záporně nabitý, takže pro ně kladnej náboj jádra nepředstavuje žádnou překážku - naopak. Robert Hofstadter při rozptylu urychlenejch elektronů na jádrech uhlíku a zlata poprvé zjistil, že se elektrony na atomovým jádru nerozptylujou jako na bodový částici. Ale teprve v roce 1954, kdy byl dostupnej terč ze silně stlačenýho vodíku mohl studovat rozptyl elektronů na jednotlivejch protonech. Z těchto experimentů podobně jako Rutherford odvodil, že velikost protonu nebude větší než 0.7 x 10-13cm.
Když Hofstadter použil elektrony urychlený na energii asi 380 MeV, začal konečně rozpoznávat detaily v jádru atomu. V jádru helia rozeznal jak pík rozptylu elektronu od protonů, tak pík rozptylu elektronů od dvojic protonů, který si mezi sebou při nárazu předaj část energie jako kulečníkový koule. Na další pokrok si ale fyzici museli počkat až do roku 1992, kdy se podařilo urychlovat částice až na energie řádu gigaelektronvoltů a místo elektronů byly použitý stejně malý, ale mnohem těžší muony. Tehdy začaly rozptylový křivky vykazovat přítomnost kvarků s neceločíselným elektrickým nábojem v jednotlivých protonech. Dál se už se současnou generací urychlovačů jít nedá a fyzici proto plánujou srážet co nejtěžší částice a antičástice, které se samy musí připravovat srážením lehčích částic na urychlovačích. Jejich krátká doba života a synchrotronový záření, který jejich urychlování doprovází taky fyziky vede k návratu k lineárním urychlovačům, podobným těm, co používal Hofstadter, ale mnohem větších a delších. Jejich výstavbě zatím brání nedostatek financí, protože fyzici podcenili výzkum studený fůze, osobně si ale myslim, že Rutherfordova metoda už stejně narazila na fyzikální limity svý praktický použitelnosti.
Svlečna skáče na švihadle. Pro techničtěji zaměřený typy: fodky raketoplánu Atlantis ze startu a přístání na Floridě
Kdybyste chtěli nějak v kostce systematicky pochopit hlavní rysy, kterýma se éterová teorie liší třeba od relativity, je nutno si uvědomit následující okolnosti. V teorii relativity je časoprostor vždy přesně čtyřrozměrnej a plochej, pokud neni přítomná hmota nebo zrychlení. V éterový teorii je taky možný použít relativistickej popis, ale je nutný vzít v úvahu, že časoprostor není zcela třírozměrnej a plochej, je plnej drobnejch fluktuací hustoty, pro který je obtížný zkonstruovat deterministickej model, jelikož je jich velmi mnoho. Základní rysy jejich chování jsou ale intuitivně zcela zřetelný a jasný:
V éterový teorii tedy hmota fotonu neni nulová, jako v teorii relativity, ale je závislá na frekvenci a je efektivně nulová jen pro vlnovou délku mikrovlnnýho pozadí. Efektivně proto, že takový fotony nejsou definovaný vůbec - nelze je vlastně rozlišit od fluktuací vakua. To sebou přináší některý zajímavý důsledky: např. tlak záření radiovejch vln by měl bejt zápornej a zářící anténa by k sobě měla odrážející tělesa přitahovat, protože se kolem ní hromaděj fotony s větší vlnovou délkou, než má průměrný vakuum, čili kolem ní vzniká jakási slabá, nicméně pozorovatelná energetická bublina časoprostoru.
Liána Marcgravia evenia z pralesů Karibiku tvoří velká květenství složená z květů ve tvaru pohárku obrácených dolů. Nad každým květenstvím roste jeden velký list, který na rozdíl od všech ostatních listů není rovný, ale diskovitě prohnutý. Na průřezu vypadá jako talíř satelitní antény. Tým německých a britských vědců dokázal, že má také podobnou funkci. Analýza zvuku odraženého od listů dokázala, že diskovitě prohnuté listy nad květenstvím mají odlišné akustické vlastnosti než rovné listy zbytku rostliny. Vědci poté v laboratoři vycvičili několik vampýrů dlouhojazyčných (Glossophaga soricina) tak, aby vyhledávali malé krmítko naplněné sladkým nektarem. Když ke krmítku připevnili rovný list, doba vyhledávání se nijak nezměnila. Pokud však to samé udělali s prohnutým listem, našli netopýři pochoutku mnohem rychleji. Prohnutý list zřejmě odráží ultrazvukové vlny vysílané netopýrem do různých směrů a vytváří silnou ozvěnu, která pro netopýry znamená pozvánku k večeři. Rostlina ovšem neláká a nekrmí netopýry zadarmo, ti pro ni slouží jako opylovači.
Děkuju ARONOVI za upozornění na chybějící obrázek. Krátce po půlnoci se na mým hostingu (FORPSI) dělá zálohování - a když tenhle audit navštívite v tuto dobu, zůstanou obrázky nenačtený i později, protože si prohlížeč myslí, že to fakt nemá cenu zkoušed znova. V tom případě pomůže promazat cache prohlížeče.
Jedním ze hlavních aspektů vlnový teorie éteru je tvrzení, že:
Nedávný pokusy na Marylandský universitě se o éteru pochopitelně nezmiňujou, ale jednoduše experimentálně obě analogie demonstrujou. Fyzici laserem o vlnové délce 488 nm svítili na metamateriál, kterej tvořily napařený zlatý vrstvičky na plexisklu s proměnlivou hustotou. Elektromagnetický vlny se šířej po povrchu zlata jako vlny po hladině vody s klesající hloubkou. Když jejich rychlost překročí rychlost šíření vln v materiálu, dojde k rozpadu vln podobně jako v pobřežním příboji a světlo začne bejt vyzařovaný ze zlatý vrstvy chaoticky všemi směry, což lze snadno pozorovat, pokud zlatou vrstvu sledujeme mimo úhel, ve kterým se odráží hlavní podíl světla. Fyzici tvrdí, že to odpovídá jevu, kterej je v kosmologii označovanej jako Big Rip, čili opak Big Bangu (Velkého třesku) a popisujou ji jako transformaci prostorový dimenze na časovou pomocí Rindlerovy metriky, což je Minkowského metrika odvozená pro (referenční rámec) neustále se zrychlující částice.
Iluzi Velkého třesku si lze představit snadno, pokud se vžijeme do situace pozorovatele vln na vodní hladině. Protože příčný vlny na hladině se postupně rozptylujou do podélnejch vln pod hladinou, ztrácej energii a jejich vlnová délka se zkracuje. Protože vlny kratší vlnový délky se rozptulujou fluktuacema hustoty na hladině ještě víc, disperze se postupně zrychluje až celá povrchová vlna v určitý vzdálenosti od svýho zdroje zanikne v šumu prostředí. Objekty vzdálenější než je tato mez proto pozorovatel na vodní hladině jejich vlastníma vlnama nemůže pozorovat - ne proto, že neexistujou, ale proto, že jejich světlo bylo příliš rozptýlený, podobně jako vzdálená světla v mlze. Z toho éterová teorie dovozuje, že tzv. Velkej třesk nikdy nenastal, akorád objekty které jsou vzdálenejší než určitá mez jsou prostě příliš rozptýlený fluktuacema vakua na to, abychom je mohli pozorovat, podobně jako vzdálený objekty v mlze. Jejich energie ale nezanikne, jen se postupně rozptyluje do všudypřítomného šumu mikrovlnného záření. V důsledku toho vlnová délka jejich záření bude se zvětšující se vzdáleností postupně růst, dokud se nevyrovná s vlnovou délkou mikrovlnného pozadí vesmíru, což klasická teorie Velkého třesku interpretuje jako tzv. rudý posuv a z něj vyplývající všesměrovou expanzi vesmíru.
V tomto ohledu se tedy moje teorie nijak neliší od předpokladů teorie Big Bangu a těžko by je bylo možné rozlišit. Éterová teorie však přirozeně vysvětluje, proč je rudý posuv s rostoucí vzdáleností stále rychlejší - čili vysvětluje tzv. temnou energii, kterou klasická kosmologie interpretuje stále se urychlující expanzi vesmíru a zavádí pro ni tzv. kosmologickou konstantu, akorád opačnýho znamínka, než Einstein. Je to sice z hlediska kosmologie bulharská konstanta, žádný vysvětlení pro ni nemá - ale protože s ní formální modely fungujou, fyziky zatím žádná další pozorování nenutí se zabývat něčím lepším. Zásadní rozdíl oproti teorii expandujícího vesmíru však éterová teorie přináší pro popis vesmíru v oblasti rádiovejch vln. Podle standardní kosmologie by se i zde měl projevovat rudej posun - zatímco pokud k němu dochází rozptylem světla na mikrovlných fluktuacích vakua, pak by se měl projevovat naopak jako modrej posun (jak jsem uvedl výše, disperze světla probíhá tak, že se jeho vlnová délka postupně vyrovnává s vlnovou délkou fluktuací vakua). Odpovídá to situaci na vodní hladině, kde se krátké vlny rozptylujou na ještě kratší, vlny o vlnové délce asi 2 cm se sice taky rozptylujou, ale jejich vlnová délka se přitom vcelku nemění a vlny s delší vlnovou délkou se rozptylujou na ještě delší (viz obr. výše).
Vírníci (jako Gyrinus substriatus na obr. dole) maji dělený oči, jeden pár pro zírání nad hladinou, druhou pod hladinou. První pár nohou je chňapací, zadní pádlovací. Umí létat aji se potápěd a na zadku má několik štětinek, kterýma si přitom zachycuje bublinku vody pro dýchání pod vodou. Tykadla má paličkovitě zkrácená a detekuje s nima pohyb vodní hladiny. Svůj název vírníci získali od svýho pohybu v kruzích, kterým vysílaj po hladině vlny, kterýma se vzájemně doruzumívaj. Objekty plovoucí po vodní hladině přímočaře totiž vlny nevysílaj, pokud se pohybujou pomaleji, než je střední rychlost pohybu molekul vody (~ 23 cm/s), podobně jako objekty pohybující se vakuem. Kdyby vírník vysílal vlny i při přímočarým pohybu, zvyšovalo by to jeho námahu při plavání a varovalo by ho to před kořistí, proto je dokonale hydrodynamicky tvarovanej.
Pokud vám v počítači postupně odejde grafárna, stále existuje nenulová šance, že se po krátkém vytunění v normální troubě při 200 °C (pozor, ne mikrovlnce) sama spraví (předtím je nutné ji zbavit všech plastových dílů a zabalit do alobalu. IMO je ale taková "oprava" dílem náhody, kdy za výpadek funkce může nějakej pájenej spoj. Může se taky naopak stát, že při zasunutí takto "opravený" grafiky do slotu a přivedení napětí odpravíte i základní desku a/nebo zdroj počítače.
Denní snímek Měsíce. Velká lávová pole evidentně vznikla později, než většina meteoritickejch kráterů (před 3.8 miliardami let) a stačila je zahladit. Povrch některých oblastí dokazuje, že ještě před 2,5 miliardou let docházelo k výronům lávy na povrch Měsíce. Chladnutí Měsíce bylo zřejmě ovlivněný cirkulací kolem jeho těžiště, který je v důsledku přítomnosti Země posunutý asi 600 km směrem ke spojnici Země-Měsíc. Kůra na odvrácený straně Měsíce je tlustší, zřejmě chladla rychleji a má taky mnohem míň lávovejch polí. Ačkoliv je Měsíc dávno vytuhlý těleso, sondy našly na odvrácený straně Měsíce několik teplejch míst se zvýšenou koncentrací radioaktivních prvků (thoria), což indikuje vzestupný magmatický proudy a kamery MRO na těchto místech odhalily poměrně nedávnou přítomnost sopek.
Kanadský astronomové na snímcích bývalý družice WISE odhalili, že se kromě Země po společný dráze kolem Slunce vometá asteroid 2010 TK7 (na obr. vlevo v zeleným kroužku). Má jen asi 300 metrů v průměru a mohl by být klidně její druhej Měsíc, akorád se nepohybuje kolem Země, ale využívá librační Lagrangeův bod L4 soustavy Země-Slunce ve vzdálenosti asi 80 mil. km od Země a osciluje kolem něj něj nad a pod rovinou ekliptiky. V libračních bodech se vyrovnávaj gravitační a odstředivé síly soustavy dvou těles tak, že malé těleso umístěné do tohoto bodu nemění vůči soustavě svou polohu. Takovým satelitům se říká Trojané a 2010 TK7 je první objevenej v okolí Země.
Ve sluneční soustavě byly až dosud známí Trojané planet Neptun, Mars a Jupiter, např. dva měsíce Saturnu sdílejí dráhy s Trojany. Stabilita libračních bodů se využívá i pro umělý družice Slunce, např. okolo libračního centra L1 obíhá kosmická sonda SOHO a okolo libračního centra L2 obíhají mj. kosmické dalekohledy Planck a Herschel. Trojané Země se pozorujou obtížně, protože z principu svého chování se vyskytujou převážně na osvětlený straně oblohy a nelze je tudíž pozorovat ze Země v noci. Trojané jsou z hlediska srážky se Zemí bezpečný, dokud ze svý metastabilní dráhy nevypadnou v důsledku konjunkce planet nebo průletu nějakýho masivnějšího tělesa, pak je ovšem jejich další dráha nepředvídatelná.
Nerad podporuju schematický kulturní šablony, ale tento příklad je, jak jinak, právě z japonský učebnice matematiky a hodně se blíží americkýmu pojetí ergonomie zaměřený na zvyšování dosaženýho pracovního výkonu.
Vodní smršť nebo také vodní sloup je označení pro tornádo nad mořem, nejčastěji u východního pobřeží Floridy a Austrálie, v poslední době se objevujou i v evropskejch mořích, např. u pobřeží Jadranu.Na obrázku sou současně vidět gravitační vlny (atmosférický vlny) ze kterejch se tvoří. Často na úbočí vln vzniká současně několik tornád, ty pak tvoří pravidelně rozmístěnou řadu v přímce. Většinou nebývají vázané na tzv. supercely a v případě těch, které přímo nad mořem vznikají, jsou slabší než pozemní tornáda (některé však mohou z pevniny nad moře přejít). Vodní tornáda můžou vznikat i za bezoblačného horkýho počasí, protože pro jejich vznik je rozhodující rychlý stoupání teplýho vzduchu nad vodní hladinou. Vodní chrliče (waterspout) se jim říká proto, že nabíraj vodu z hladiny jako násoskou a pak ji rozprašujou z výšky v podobě hustýho deště. Vodní smršť je záludná, protože není vidět, dokud se nedotkne vodní hladiny. Protože nad vodní hladinou chybí částice prachu, který tornáda nad pevninou normálně zviditelňujou na dálku a vzduch nad vodou nenaráží ani na terénní překážky, je vodní smršť tichá a velmi prudká. Odhaduje se, že přibližně 90% případů tajemnejch zmizení posádky v Bermudský oblasti lze přičíst náhlýmu útoku tornáda na palubu lodi, tornádo nešťastníky z lodi prostě vyluxuje.
Z hlediska éterový teorie je tornádo příklad tzv. supersymetrický částice, který vznikaj v důsledku vzájemný interference podélnejch a příčnejch vln v hmotným prostředí. Tornáda vznikaj na úbočí gravitačních vln, kde se kmitavej pohyb prostředí nahoru a dolu sčítá s kmitavým pohybem ve vodorovným směru, což roztáčí a udržuje v pohybu trombu (chobot) tornáda. Mezi takový částice patří i elektron, kvantovaný víry v bosonovejch kondenzátech a plasmarony na povrchu kovů. Plasmarony způsobujou růžovou barvu bismutu a dalších slitin, zatímco podélný vlny - povrchový plasmony dávaj kovům žlutou až oranžovou barvu.
Driftování je v angličtině označovaný taky jako burnout, čili vypálení gum a může to bejt zábava docela riziková, protože horký plyny z teplem rozloženejch gum tvoří ve směsi se vzduchem výbušnou směs. Vlak nemá gumy, ale vypálit kolejnice může taky, doslova se do ní zahrabe v ohnivým dešti okují a jisker... Za II. světový války to bylo využívaný i k sabotážím železničních tratí. V reálu je tudíž jakýkoliv prokluzování železničních kol silně nežádoucí a hnací kola lokomotiv se doplňujou tryskou sypače, kterej pod nákolky vhání písek pomocí stlačenýho vzduchu automaticky při detekci prokluzování nebo při nouzovém zabrždění vlaku. Podle popisu obrázku došlo k této situací desynchronizací pohonných jednotek lokomotivy: jedna z pohonných jednotek zůstala zabržděná a zbývající o tom "nevěděly" a pokračovaly v otáčení kol.
Stran mý teorie geotermálního původu globálního oteplování stojí za zmínku ještě tři nedávný studie - první tvrdí, že oteplování je reálný, ale teplo vzniká v hlubinách oceánu a je vynášena k povrchu termohalinní cirkulací napojenou na klimatický cykly. Další studie z detektoru neutrin v KamLandu se pokoušela porovnat počet neutrin pocházejících z radioaktivního rozpadu v plášti Země a shledala, že jen asi polovina může vysvětlit současnou teplotu zemskýho pláště. Problém s geoneutriny je ten, že maj nízkou energii, takže je lze těžko kvalitativně vyhodnocovat. Temnou hmotu tvořej velmi studený antineutrina, který sou v teplotní rovnováze s fluktuacema mikrovlnnýho záření. Rychlost takovejch neutrin je jen o málo menší, než je jejich úniková rychlost ze sluneční soustavy. Hromadí se tedy kolem Slunce, ale bez ohledu na svůj ohromnej počet jsou nedokazatelný a hmota Země je pro ně prakticky průhledná. Navíc ne každá srážka antineutrina s hmotou musí vést k anihilaci, ta je při tak nízkých hladinách energie vratná, protože energie fluktuací mikrovlnnýho záření (fotonů) může její směr obrátit. Konečně poslední studie publikovaná v časopise Remote Sensing se snaží dokázat, že do vesmíru uniká víc energie víc a dříve, než předchozí klimatický modely předpokládaly. Její autor Roy W. Spencer je ovšem známej "popírač", takže se spolu s vlivem oxidu uhličitýho na globální oteplování snaží popřít i existenci oteplování jako takovýho - což je IMO úplně zbytečný. Proto taky jeho článek ihned narazil na oponenturu zastánců AGW. Jelikož se argumenty obou stran vzájemně překrejvaj, ani jedna strana necítí potřebu ustoupit ze svejch stanovisek, takže se konečnýho řešení jejich sporu zase až tak brzy nedočkáme. Bonus: Mladý fyzici z CERNU tančí
ARO: Ano, to je teorie expandující země
Gravitační družice GRACE odhalila, že zeměkoule tloustne a její rovníkovej obvod se zvětšuje. Fyzici to přičítaj tání ledovců, ale IMO jde o interpretovanej výsledek. Země nejenom expanduje, ale gravitace Země skutečně slábne, protože proplouvá hustým oblakem (anti)neutrin. Ty možná pocházej z oblaku temný hmoty v galaktický rovině, kterou sluneční soustava právě prochází, ale je možný, že je do sluneční soustavy zavléká nějaký masivní těleso, např. planeta z Oortova oblaku nebo oblak plynu vyvrženej jádrem naší galaxie (podle fyzika LaVioletteho takovej oblak vyvrhuje docela pravidelně). Expanze hmoty v hustým vakuu je pozorovatelná, pokud jako srovnávací měřítkou použijeme laser, což je případ právě dvojice družic GRACE. Fyzici ji odhalili už dříve při dlouhodobým srovnávání iridiovejch prototypů metru s interferometry.
Botnání hmoty ve vakuu prosyceným neutrinama se projevuje i změnou hmoty prototypů kilogramu, protože ty byly vyráběný v různejch časovejch odstupech kopií původní matrice. Tyto změny donutily fyziky se poohlížet po lepším prototypu kilogramu. Ale změny gravitační konstanty se projevuje i na spojnici Země-Měsíc, které se od sebe začali vzdalovat mnohem rychleji. Změny gravitace vychylujou z dráhy planetky a komety, které nyní navštěvujou sluneční soustavu mnohem častěji a páchaj hromadný sebevraždy na Slunci i na Jupiteru a Saturnu a narušujou solární cyklus řízenej polohou těžiště sluneční soustavy. Antineutrina se pochopitelně projevujou i jinak, protože ve styku s pozemskou hmotou zvolna anihilujou, urychlujou beta-rozpad radioaktivních prvků a zahřívaj ji, čímž přispívaj k tání ledovců a projevům jak globálnímu oteplování planet v celé sluneční soustavě (0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10), tak geovulkanické nestability. Význačným prvkem tohoto oteplování je teplotní nerovnováha mezi atmosférou a oceánem a fakt, že k odtávání ledovců dochází ode dna působením termohalinní cirkulace (0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22).
V éterový teorii se částice antihmoty navzájem odpuzujou, pokud nejsou velmi blízko sebe, zatímco částice hmoty a antihmoty na sebe působí indiferentně, pokud jejich vzdálenost není příliš malá (pak se odpuzujou), nebo příliš velká (pak se přitahujou antičástice tvoří oblaka temný hmoty kolem masivních objektů).Ovšem vzájemný gravitační působení a setrvačná hmota sou v éterový teorii dvě různý věci. Fyzici pomocí laserovejch spekter iontů 3He+ and 4He+ obsahujícího jeden elektron nahraženej antiprotonem změřili hmotnost antiprotonu. Podle jejich výsledků je poměr hmotnosti antiprotonu a elektronu 1836,1526736(23), zatímco standardní poměr poměr hmotnosti protonu a elektronu je 1,836,15267245(75). To by znamenalo, že antihmota je o něco těžší, zatímco podle éterový teorie by měla bejt o něco lehčí. Problém je, že nejde o čisté antiprotony, ale jejich směsku s normálními částicemi, která rychle anihiluje, má vyšší obsah energie vůči svýmu okolí a tedy i vyšší hmotnost a to může výsledek ovlivňovat směrem k vyšším hodnotám.
Balistická želatina (s obsahem asi 10 % hmot. želatiny, viz 1, 2, 3) se použivá v balistice pro zkoušky průraznosti munice, určený proti živejm cílům. Její chování je velmi podobný chování živejch tkání, střela při průletu želatinou vytvoří dutinu (kavernu) s oblastí zápornýho tlaku, kterej má na organismus devastující účinky, protože její průměr je mnohem větší než vlastní průměr (ráže) střely. Kavitace tkání je hlavní příčinou šoku po zásahu kavitační municí typu dum-dum. Želatina se musí před zkouškou pečlivě udržovat při konstantní teplotě 4 ºC a před výstřelem se kalibruje ocelovým brokem ráže .17 s definovanou rychlostí 590 ± 30 fps (200 m/sec).
Bonus: hopsání želatinový kostky při 6200 fps (YT video), další videa 1, 2, 3. Čvachtavej zvuk, kerej želatina při pohybu vydává přehraje najetím myší na video vpravo.
Oblíbené a neoblíbené barvy dle věku a pohlaví, největší genderovej rozdíl se projevuje ve vnímání růžový a purpurový. Existuje teorie, že muži mají v oblibě víc modrou protože jako lovci často vyhlíželi kořist na horizontu, takže se naučili rozeznávat víc tónů modré a zelené. Zatímco ženy sbíraly červený bobule a pečovaly o děti, takže jsou víc vysazený na tóny červený a růžový. Díky tomu mají prý taky muži lepší prostorový vidění a tendenci vidět v oranžový spíš žlutou, zatímco ženy obráceně. Zatímco schopnost rozeznávat barvy se dá celkem objektivně testovat, barevný preference a barevnej symbolismus jsou určitě silně kulturně závislý´a ovlivňovaný i módou (např. barva nejprodávanějších aut je stříbrná či bílá). Odlišný vnímání černý a bílý v západní a východní kultuře je notorický známý. Např. růžová je v západní kultuře tradičně vnímaná jako zženštilá barva, např. homosexuálové nosili za Hitlera v koncentračních táborech růžovej trojúhelník. Ale např.Rusové mají homosexuály asociovaný s bledě modrou, čili galuboy, protože galubčik v ruštině znamená i holoubek.
Jak vypadá přistání raketoplánu Atlantis na noční obloze v Mexiku a z pohledu posádky vesmírné stanice ISS. Raketoplán se přitom na chvíli změní v rozžhavenej meteor, kterej za sebou táhne světélkující stopu z rozžhavenejch částic, především ionizovanejch atomů sodíku z odpařený keramiky, používaný jako tepelná izolace povrchu raketoplánu. Nakonec se ozve aerodynamickej třesk, když raketoplán zpomalí pod rychlost zvuku. Na pozadí fotky je vidět žlutozelenej svit atmosféry (airglow) způsobený rekombinací iontů kyslíku a dusíku, vznikajících na osvětlený straně atmosféry excitací kosmickým zářením. Nejde tedy o polární záři, která je obvykle mnohem silnější a vyskytuje se jen v polárních oblastech v nepravidelných kruzích a pásech. Jak vypadá kokpit raketoplánu.
Pro vzhled oblohy při bouřkách v rovinatých pláních států Iowa a Kansasu se vžil název "tornádově zelené nebe". Ale podle článku v ScientificAmerican neexistuje jednoznačné spojení mezi vzhledem oblohy a výskytem tornád. Tzv. "zelené bouřky" ("green hailstorms") jsou však často zdrojem krupobití. Zelená barva je v tomto případě způsobená skládáním modré barvy oblohy a žlutého světla rozptýleného na drobných částicích vlhkosti, podobně jako u červánků. Nicméně, pokud někde naleznete stromy s opískovanou kůrou a zapíchanými vidličkami, můžete s jistotou říci, že v okolí řádilo tornádo.
Bonus: Pískot v uších čili tinnitus prý způsobujou mobily, pískot se ale objevuje až po více než čtyřech letech používání. Ušní šelesty jsou často spojovány s poraněním zad, především míchy v meziobratlových ploténkách.
O velký galaxii v Andromedě (M 31) se má za to, že se zhruba před 700 miliony "srazila" s menší, trpasličí galaxií, a rozptýlila její hvězdy po obloze. Ty se projevujou jakýmsi proudem hvězd, kterej zasahuje velkou část oblohy, mnohem větší, než je galaxie samotná. O srážce svědčí taky mírně "nakopnutej" tvar galaktickýho disku, což je zvlášť patrný v infračervený oblasti (obr. vpravo). Ostatně i naše Mlíčná dráha má za sebou povícero takovejch srážek, ale protože jsou staršího data, jejich pozůstatky nejsou tak zřetelný. Obě galaxie o sobě dobře vědí a blíží se k sobě stále větší rychlostí, která naznačuje, že se za několik miliard let Andromeda srazí i s naší Mléčnou dráhou.
Planetoid Pluto má o kolečko víc. Nově objevená přirozená družice s prozatímním označením P4 je zatim nejmenší z dosud známejch Plutových měsíců. Měsíc P4 byl poprvé zachycen na snímcích pořízených Wide Field Camera Hubbleova vesmírnýho dalekohledu 28. června 2011. Není vyloučeno, že se jako sotva patrný flíček objevil už na snímcích z roku 2006, ale pro svou nejasnost byl přehlédnut. Měsíc Charon objevenej v roce 1978 je ve srovnání s Plutem (ø 2302 km) překvapivě velkej – jeho průměr dosahuje 1043 km. Druhé dva satelity, které v roce 2005 objevil Hubblův vesmírný dalekohled, jsou menší. Hydra měří 113 km a Nix pouhých 32 km. Velikost měsíce P4 astronomové z NASA odhadují na něco mezi 13 a 34 km. Všechny čtyři měsíce Pluta zřejmě vznikly ve stejnou dobu. Nový objev tak podpořil teorii, podle které celý systém pochází z doby před 4,6 miliardami let, kdy se Pluto srazil s velkým tělesem z Kuiperova pásu. Při nárazu vznikl Charon a materiálu rozesetého po okolí se zformovaly tři menší měsíce.
Fyzici pozorovali novej typ solitonu na vibrující vodní hladině. Místo aby kmital nahoru a dolu vibroval v protifázi na obou polovinách solitonu. Vodní hladina se vlnou protahuje tak, že pro ni slouží jako jakási jednorozměrná čočka. Při vhodným poměru amplitudy a frekvence pak vlny, který tu čočku tvořej se odrážej od hranice čočky mechanismem totálního odrazu a tancujou v ní na místě jako vlnovej balík částic ve vakuu.. Odpovídá to prvnímu a druhým excitovanýmu stavu kvantovejch vln, který můžeme u atomů pozorovat v případě s- a p-orbitalů (všimněte si, že v druhým případě vodní hladina vibruje s vyšší frekvencí a vrstva vody je hlubší, takže se po ní vlny šířej o něco rychleji).
Bonus: pokus s vlněním, kterej si může zkusit každej sám: video vibrací strun pořízený ze iPhone strčenýho do kytary. Díky protisvětlu se uzávěrka nastaví na nejkratší možný časy a snímač pak funguje jako stroboskop.
Fotoelektrickej jef, tzv. fotoefekt je základní fyzikální proces interakce záření s hmotou. Díky němu se koukáme, probíhá fotosyntéza a na fotoefektu sou taky založený všechny ty solární články, fotoaparáty a videokamery. Za popis fotoelektrickýho jevu taky dostal Einstein svou Nobelovu cenu - za relativitu by mu ji nikdo nedal, protože jednak všichni věděli, že většinu nápadů do ní vykrad od ostatních a druhaxe v jeho době Nobelova cena ještě dávala jen za objevy s praktickým přínosem - jak si to Nobel ve svý závěti původně přál. Fotoefekt je významnej tím, že zřetelně indikuje částicovou povahu látek a princip kvantový mechaniky. Elektrony na povrchu látek se chovaj jako tenká kapalná vrstvička a elektromagnetickým zářením je možný tu vrstvičku rozkmitat tak, že začne uvolňovat do svýho okolí jednotlivý elektrony. Kdyby ale tvořily souvislou vrstvičku jako hladina na rybníce, pak by stačilo v principu vlnění libovolný frekvence, aby hladinu elektronů rozvlnilo tak, že z ní elektrony začnou šplíchat pryč - záleželo by jen na intenzitě světla. Jenže povrch hmoty se skládá z atomů a elektrony obalujou každej zvlášť. Díky tomu vrstvička elektronů rezonuje na povrchu atomů v podobě malejch kapiček ve stojatejch vlnách, je silně napnutá a nízký frekvence nejsou schopný elektrony z povrchu vůbec uvolnit. Proto je každýmu materiálu přiřazená určitá prahová frekvence fotoelektrickýho jevu, která je úměrná tzv. výstupní práci elektronů, čili energii, kterou je nutno elektronům dodat, aby z materiálu utrhly a odlítly.
Fotoelektrickýho jevu si všimli fyzici už v 18.století, když dělali pokusy se statickou elektřinou pro zábavu vrchnosti a na světle se jim vybíjely elektroskopy a Leydenské láhve. Časem zjistili, že se to týká především levnejch pomůcek z neušlechtilejch kovů (ze zinku): měděný a stříbrný elektroskopy sou vůči vybíjení na světle odolný. Můžem si to představit tak, že atomy ušlechtilejch kovů svý elektrony poutaj silnějc a vrstvička elektronů kolem nich je víc napnutá, takže k jejímu rozkmitání jsou zapotřebí vyšší frekvence. Léta uplynula, fyzici si za peníze daňovejch poplatníků nakoupili lepší vybavení a dnes sou schopný sledovat fotoelektrickej jev takříkajíc elektron po elektronu. Za tím účelem je nutný fotoefekt lokalizovat jak v prostoru, tak v čase - fyzici ho studovali pomocí femtosekundovejch pulsů excimerovýho laseru, kterým blikali na wolframovej hrot. Ten byl předtím v argonový plasmě otesanej do skoro dokonalý špičky, takže záblesky laseru působily na plošku o rozměrech jen několika atomů současně. Za těchto podmínek je možný měřením elektrickýho proudu pozorovat, jak z hrotu ulítávaj při každým pulsu jednotlivý elektrony a jak se vzájemně ovlivňujou pomocí de-Broglieho vln vakua, který kolem sebe přitom tvořej. Na grafu vpravo je vidět, jak se snižováním napětí na hrotu fáze uvolňování elektronů posouvá směrem k maximu amplitudy elektromagnetickýho pulsu ve světelným záblesku. Ostrej hrot se totiž chová jako atom, jehož výstupní práci je možný měnit pomocí vnějšího napětí, přiváděnýho na hrot, protože elektrický pole v jeho okolí je silně zakřivený - podobně jako atomy který ho tvořej.
Zařízení pro měření vzdáleností mezi jednotlivými částmi makromolekul sestrojili fyzici z Berkeley Labs na principu povrchových plasmonů (povrchové vlny elektronů na vodičích). Pokud se dva plasmony octnou blízko sebe, vzájemně interferujou a významně tím ovlivní svá spektra ve viditelné oblasti. Jejich zařízení tvoří zlatý nanotyčinky napařený přes fotorezistový masky do tvaru písmene H. Měřidlo netvoří žádnou pevnou strukturu - pokud se k němu na různých místech porchu připojí velká makromolekula, měřidlo se zdeformuje a tím umožní molekule podržet svůj původní, přirozený tvar. Pomocí světelného záření se na povrchu nanotyčinej vytvořej plasmony jako na hladině rybníka a ze změn jejich spekter lze určit (?) vzdálenosti jednotlivých částí molekuly (viz animace). IMO jde spíš o zbožný přání: spektra se sice asi nějak měnit budou - ale sotva nějakým reprodukovatelnám způsobem.
Na obrázku je zatim nejlepší fodka planedky Vesta, obíhající v hlavním pásu planetek, vyfocená 9.7.2011 sondou Dawn ze vzdálenosti asi 41.000 km. S průměrem 530 km je třetím největším tělesem této kategorie, co se týče hmotnosti dokonce druhým nejhmotnějším. Protože je pokrytá regolitem a má relativně vysoký albedo (odrazivost 0,423), jako jediná z planetek může být za příznivých okolností viditelná na noční obloze pouhým okem, čili je vidět líp, než planeta Uran a byla po svým objevu v roce 1808 považovaná za regulérní planetu. I přes svou malou velikost vykazuje docela pestrý geologický složení i povrchovou morfologii a astronomové předpokládaj, že jde o úlomek plnohodnotný planety s kovovým jádrem ze železa a niklu v olivínovém plášti. Za 5,4 hodiny se Vesta otočí kolem svý osy.
Podle nové teorie planetky Kuiperova pásu původně tvořily mnohem větší oblast, ale byly vymetený vzájemnými pohyby velkých planet Saturnu a Jupiteru, který se před 4 miliardami let dostaly do vzájemný gravitační rezonance, která je vzájemně brzdila. Díky tomu se obě planety ocitly ve sluneční soustavě mnohem dál, než byly původně (za dráhou planety Mars, která v té době ještě neexistovala). Výlet Jupitera ke Slunci a jeho opětovný ústup zformoval pás asteroidů. Ve vnitřní části disku kroužícího kolem Slunce byly především kamenné planetisimály, na vnějším okraji dominovaly plenetisimály bohaté na led. Jupiter se zanořil do pásma kamenných planetek a vytlačil je dále od Slunce. Když pak planeta couvala, dostala se až do pásma ledových planetisimál a ty naopak natlačila blíže ke Slunci. Vznikl tak pás smíšený z kamenných a ledových těles, čili Kuiperův pás planetek tak, jak ho známe dnes. Když se pak začal ze zbývajících kamenných plenetisimál formovat Mars, neměla už vznikající planeta k dispozici dost stavebního materiálu, aby vyrostla do velikosti Země nebo Venuše. Podle nedávné studie přítomnost planetek není pro sluneční soustavu zdaleka tak bezvýznamná jak by se mohlo zdát a časem stochasticky mění dráhy i velkejch planet (Marsu), jak dokázaly simulace. Na obrázku nahoře je simulace oběžnejch drah planet ve sluneční soustavě bez (vlevo) a s přítomností největších asteroidů Ceres, Pallas, Vesta, Iris a Bamberga (vpravo). Navíc Vesta a Ceres jsou kandidáti na vzájemnou srážku s pravděpodností asi 0.2% za miliardu let.
Radiokarbonový datování se opírá o rychlost rozpadu radioizotopu uhlíku 14C, kterej se rozkládá s poločasem rozpadu 5730 roků, taže je používanej k odhadu stáří objektů z přírodních materiálů až do zhruba 50.000 let. Využívá se přitom toho, že se v přírodě 14-C neustále pomalu tvoří záchytem neutronů z kosmického záření jádry atmosférického dusíku 1n + 14N → 14C + 1p ve stratosféře atmosféře, v důsledku čehož se v přírodě vyskytuje jako příměs 0, 000 001 % obyčejného izotopu uihlíku 12-C. Po smrti organizmu dochází k přerušení příjmu 14C z okolí, takže každých 5730 let jeho koncentrace poklesne na polovinu. Změřením jeho poměru ke stabilnímu 12C je pak možné vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě (tj. kdy organismus zahynul).
Radioaktivní uhlík se stejně jako řada dalších atomů rozpadá radioaktivním beta-rozpadem, čili přeměnou jednoho ze svých neutronů na elektron (ve formě tzv. záření beta) a antineutrino - čímž vzniká zpátky jádro dusíku 14N (viz Feynamův diagram rozpadu neutronu vlevo). Nicméně, 14C je zajímavej tím, že se rozpadá velmi pomalu, zatímco většina radioizotopů se tímto způsobem rozpadá s poločasem několika málo dnů. Příčinou je to, že jádro izotopu uhlíku 14C má šest protonů a osm neutronů, čili v obou případech sudej počet a tak může existovat ve dvou kvantových stavech, který se vzájemně doplňujou a konkurujou. Jelikož kvantová mechanika byla v dobách svých začátků téměř výlučně záležitost německy hovořících fyziků, ujal se v ní pro tento symetrickej stav výraz "doppelgänger state". Stejně jako v jiných procesech kvantové mechaniky, výsledky z těchto dvou možných kvantových stavů se kombinujou jako vlny, který můžou buďto posílit, nebo se navzájem vyrušit. Čím větší je nesymetrie obou stavů, tím je větší výsledná pravděpodobnost rozpadu. Fyzici z Iowa State University výpočtama zjistili, že zrovna v případě 14C se výsledné vlny náhodou vyrušej skoro na nulu. Podobný efekt by mohl vysvětlit neočekávaně dlouhou životnost izotopu 10Be, kterej se rovněž rozpadá radioaktivním beta-rozpadem. Zajímavý je, že na výpočtech se podíleli aji český fyzici a že při něm bylo použito řešení problému tří těles - dosavadní aproximace atomovýho jádra pomocí dvoučásticovejch interakcí se v tomto případě ukázaly jako nedostatečně přesný (předpovídaj poločas rozpadu 0.3 roku, čili 20.000x kratší).
EGON: Ten vynález je založenej na principu tzv. časovejch čoček, který byly navržený pro urychlení přenosu signálů v optickejch kabelech pomocí převodu z časový modulace na frekvenční a zpátky. Používá se směšovač z nelineárně-optickejch modulátorů z materiálů, který svuj index lomu měněj v závislosti na intenzitě elektrickýho pole nebo na principu Mach-Zehnderova interferometrickýho modulátoru. Díky tomu signál zkreslujou a vnášej do něj vyšší harmonický podobně, jako když třeba akustickej signál proženeme zkreslujícím zesilovačem. Ten signál se pak prožene dlouhým optickým kabelem, kde se frekvenční pulsy rozmažou a zplacatěj. Nakonec se pak opačným způsobem signál přemoduluje z frekvenční modulace na časovou, čímž se získá signál podobnýho průběhu, jako měl vstupní signál, ale zpomalenej. Na podobným principu byl ve Standforfdu navrženej tzv. časovej mikroskop (viz obr. vpravo) pro zpomalený snímání přechodovejch dějů při ozařování terčíků pulsním laserem. No a ti fyzici vymysleli, že když se za sebe zařaděj dvě takový časový čočky, z nichž jedna přechodový jevy zrychluje a ta druhá zpomaluje, pak změny signálu s určitou frekvencí takovej systém nepropustí dál, prostě se pro takový události v signálový cestě stanou neviditelný podobně, jako když optickej plášť skrývá předměty v prostoru. Myslim si ale, že úplně stejně by fungovala obyčejná pásmová zádrž, realizovaná např. rezonančním obvodem v elektronice nebo barevnej filtr. Takový barevný sklíčko přece taky nepropustí určitý jevy: změny elektromagnetickýho pole s určitou frekvencí, zatimco ty ostatní jevy jo.
Projekt lodi sklízející energii z mořských vln předpokládá loď vybavenou velkou baterií, která má vyplouvat na moře a nabíjet ji tam pomocí plovákovejch mechanismů. Paxe má vrátit zpátky a svou energií pomáhat vykrejvat špičky energetický spotřeby. Kdyby jen lidstvo investovalo stejnou invenci a nadšení do studený fúze...
Podle zpráv některých médií v okolí východosicilského města Catania v poslední době dochází k předbíhání hodin o zhruba čtvrthodinu za den. Jedná se jak o hodinky připojené k elektrické síti, tak i prý o hodinkách náramkových, zabudovanejch v elektrickejch spotřebičích a smartmobilech. To vyvolává celou řadu spekulací, proč tomu tak je. Média tvrdí to dávají do spojitosti s erupcí sicilské sopky Etna, která nyní znovu zvýšila svoji aktivitu a začala chrlit lávu. Pokud se jedná o náramkové digitální hodiny, pak ty pracujou nezávisle na okolí podle frekvence svého vlastního krystalu. Některé hodinky synchronizujou svůj čas rádiovým signálem. Co se týče hodin, který odvozujou svůj kmitočet z elektrické sítě, pak jako vysvětlení může přicházet do úvahy porucha na některé elektrické rozvodně, kdy začne kolísat frekvence elektrického proudu v síti, např. v důsledku elektrického proudu vlivem solárních panelů nebo měničů. Svůj vliv může mít to, že na Sicílii je poněkud jiná frekvence elektrického proudu (např. 50,11 Hz) než na kontinentální Evropě a elektřina se na ostrov přenáší podmořským kabelem, kterej je právě ve výstavbě. Italskej tisk uvažuje o příčinách spojených s možnou změnou geomagnetického pole, o vlivu slunečních erupcí, o změnách rezonanční frekvence Země nebo o elektromagnetické indukci. Není to první případ tohodle typu, např. v roce 1989 se v tamní odlehlý zemědělský oblasti začaly hromadně hlásit bez zjevný příčiny hlásiče požáru. IMO by mělo bejt možný pomocí NTP protokolu (obvykle na TCP portu 123) průběžně monitorovad čas na vzdálenejch serverech v této oblasti.
Možná bude možný brzo tisknout aji levný tranzistory a jednoduchý integrovaný obvody. Podle týdle studie japonský fyzici vyrobili tranzistorový pole z krystalických organických polovodičů na speciálně upravený inkoustový tiskárně. O donor-akceptorovejch solích jsem před časem psal podrobnějc v auditu o chemii, něco málo se můžete dočíst aji tady. Jsou to látky vzniklý kombinací silně oxidačních a redukčních sloučenin. Klasickej příklad je dvojice chinon a hydrochinonu, ze který ve vodným roztoku zvolna krystalizujou kovově lesklý jehličky donor-akceptorovýho komplexu, tzv. chinhydronu. Pohyblivý elektrony mezi oběma molekulami se vůči světlu (elektromagnetické vlnění) chovaj jako malý anténky a propůjčujou těmto látkám kovově lesklý vzhled a elektrickou vodivost. Pokud se směs smíchá s roztokem polymeru a nechá odpařit, vznikne tmavá, elektricky vodivá fólie. Ve srovnání s kovama má sice relativně vysokej odpor, ale dostatečně nízkej na to, aby ji bylo možný použít např. pro elektrostatický stínění.
Japonci vytvářeli krystalický vrstvy organickejch polovodičů tak, že na zlatý kontaktní elektrody napařený na křemíkový podložce nejprve nanesli tenkou vrstvu dimetylformamidu (DMF), čili polárního rozpouštědla, který se pomalu odpařuje. Na připravenej vlhkej fílm pak na ně stříkali pomocí inkoustový tiskárny s objemem kapky ~ 60 pikolitrů a frekvencí 500 Hz roztok 2,7-dioktyl[1]benzothieno[3,2-b][1]benzothiofenu (C8-BTBT) v dichlormetanu (DCM)- Dlouhý dioktylový ocásky nepolárního uhlovodíku -C8H17 přitom zvyšujou rozpustnost C8-BTBT v organickejch rozpouštědlech natolik, že je možný dosáhnout relativně koncentrovanejch roztoků.
Na rozhraní DMF a DCM přitom dochází k postupnýmu srážení C8-BTBT z roztoku (viz video vlevo), protože komplex se v DMF rozpouští špatně. Tímto způsobem se fyzici vyvarovali jak vzniku amorfních vrstev, ke který dochází při krystalizaci koncentrovanejch roztoků, tak vzniku efektu "koleček od kávy", ke kterýmu by došlo při odpařování zředěnejch roztoků - v důsledku čehož vznikla kvalitní skoro monokrystalická vrstva o tloušťce 30–200 nm s pohyblivostí nosičů až 16.4 cm2 V−1 s−1. Po odpaření rozpouštědel nakonec na vrstvu C8-BTBT napařili další zlatej kontakt, čímž vznikl polovodivej přechod. Poměr proudu u vzniklého tranzistoru v otevřeným a zavřeným stavu činil 105–107, což rovněž svědčí o vysoký kvalitě připravenýho filmu. Japonci plánujou aplikovat tuto technologii na přípravu ještě vodivějších organickejch vrstev, který by mohly sloužit jako přívodní kontakty - díky čemuž by se celej tranzistor skládal jen z "umělý hmoty". Bonus: veřejně přístupný články z MIT. Jen za fyziku jich tam je asi 2000.
Maličkost, ale potěší: Japonci vynalezli zpívající vagínu (video 1, 2)..
Kde byl Černobyl, aneb panoráma Pripjati, města duchů - nechvalně známýho svou jadernou elektrárnou zakrytou betonovým sarkofágem a zahorizontálním radarem Duga-3, odstaveným kvůli radioaktivnímu zamoření. Kdysi úrodnou ukrajinskou černozem dnes pokrývá hustej les.
Fotka dole představuje Kelvin-Helmholtzovu nestabilitu vznikající na rozhraní dvou atmosférickejch vrstev
Evropská vesmírná agentura (ESA) ve francouzském Toulouse dokončila snímací část nové sondy Gaia. Ta má za úkol zmapovat ve 3D miliardu hvězd Mléčné dráhy spolu s jejich planetami. Mise startuje v roce 2013, během pěti let by měla kamera každou hvězdu vyfotit asi 70×, ze změn jasnosti se pak bude usuzovat na přítomnost planet. Kamera se skládá se ze 106 CCD čipů od e2V Technologies s rozlišením 4500 × 1966 px, celkem tedy 937 782 000 px. Každý senzor má rozměry 6 × 4,7 mm, tenký je pouze několik mikronů. Mezi jednotlivými snímači jsou přibližně milimetrové mezery. Celkové rozměry snímací stěny jsou 1 × 0,5 metru s hmotností okolo 20 kg. tlusté šedé pokladové desky snímačů jsou vyrobeny z karbidu křemíku, který vykazuje vysokou mechanickou i teplotní odolnost a nízkou teplotní roztažnost o celkový váze asi 20 kg. Gaia totiž bude obíhat solární systém v Lagrangeově bodě ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od Země, kde je teplota –110 °C, data poputují k Zemi rychlostí 5 Mb/s.
V současný době existujou tři základní techniky pro vytváření dojmu 3D obrazu. A) stereoskopický princip, který spočívá v posílání různých obrazů do pravého a levého oka B) holografický princip, který představuje vytváření skutečně třírozměrných obrazů, ale je technicky mnohem náročnější, než zbývající dva jak na realizaci, tak na objem dat, C) volumetrické displeje, které vytvářejí obrazy na třírozměrné matnici a díky tomu mají problém se zobrazováním průhledných objektů. S ohledem na zobrazování je nejjednodušší stereoskopický princip, který však až doposud vyžadoval používání speciálních polarizačních nebo anaglyfických brýlí. Naštěstí se začínají objevovat nové typy 3D displejů, které tento nedostatek částečně odstraňují. Jedno z možných řešení využívající paralaxu je znázorněno na obrázku níže a představuje dvojici masek, který rozdělujou obraz na tenké svislé proužky, vyhražený pro pozorování pravým a levým okem. Nevýhoda paralaktického řešení je mj. to, že pozorovatel musí sedět v určité vzdálenosti od 3D displeje a maska zakrývá polovinu pixelů pro každé oko - což redukuje jak jas, tak rozlišení displeje.
Tato nevýhoda však může být odstraněna tím, že i masku zrealizujeme pomocí vrstvy kapalných krystalů a budeme ji přepínat pro pravé a levé oko tak, že se proužek kapalných krystalů bude chovat jako válcovitá čočka, ohýbající světlo do správného směru. Na podobném principu fungují známé "3D" pohlednice a tapety zažehlený v lentikulární fólii. Protože monitor může vzdálenost pozorovatele od displeje průběžně monitorovat pomocí algoritmů pro sledování obličeje, může současně do určité míry přizpůsobovat ohýbání světla pozorovacímu úhlu prostě změnou napětí, se kterou budou kapalné krystaly v refrakční vrstvě modulovány. Pohybem hlavy tak můžeme v obrazu např. objevit nové detaily, které v původním směru pohledu nebyly viditelné přesně jako v trojrozměrné realitě. A vypnutím napětí se jednoduše z "3D displeje" stane klasickej, "dvourozměrnej". Tento princip je např. použitej ve 3D displeji smarfounu LG P920 Optimus 3D nebo LYNX 3D SH-03C fy. SHARP. U 3D televizorů, který může sledovat více osob z různejch úhlů je pochopitelně paralaktickej princip omezeně použitelnej a pro ně se vyvíjejí složitější řešení.
Při poslouchání zvuku ze dvou ladiček nebo jinejch zdrojů s podobnou frekvencí můžeme slyšet rázy, tzv. zázněje způsobený vzájemnou interferencí zvukovejch vln. V případě světla je frekvence záznějů limitovaná stabilitou zdroje světla - ani nejlepší laser nedokáže trvale produkovat světlo konstantní vlnový délky, takže frekvence záznějů se pohybuje v oblasti terrahertz. Nicméně ji lze využít pro generování mikrovln právě s touto frekvencí, který se v podobě koherentního paprsku vyráběj špatně. Technice se říká fotomixing nebo optická heterodynace a slouží např. pro vzdálenou analýzu složení plynů v mikrovlnný oblasti. Světlo prošlý plynem se pouští na krystal gallium arsenidu, kterej slouží jako detektor a generuje vysokofrekvenční napětí o frekvenci rovný rozdílu frekvencí obou laserů. Posuvem frekvence jednoho z laserů jde samozřejmě měnit i frekvenci záznějů. V levnějších spektrofotometrech se používá místo gallium arsenidu tzv. bolometr - v podstatě začerněnej termočlánek a intenzita dopadajícího mikrovlnnýho záření se odečítá ze změn jeho teploty.
V radiotechnice se heterodynace používala už od počátku minulýho století, protože představuje jednoduchej způsob, jak snížit frekvenci přijímanýho signálu do oblasti, kterou tehdejší elektronkový přijímače dokázaly zpracovat. K signálu z antény se přimíchával signál z oscilátoru, čímž vznikly zázněje s ultrazvukovou frekvencí, ze kterejch se odfiltrovala střídavá složka a jejich obálka se dál zesilovala. Výhodou heterodynovejch přijímačů byla mnohem vyšší selektivita oproti jednoduchejm "krystalkám", který "chytaly" často několik silnejch stanic současně. Princip superhetu se používá ve většině radiopřijímačů dodnes. V audiooblasti se heterodynace využívá odedávna. V akustickejch varhanách se záznějema emulujou nejhlubší tóny rejstříků, který by jinak vyžadovaly příliš rozměrný píšťaly. Burácivej zvuk infrazvuků pak věřící v kostelech naplňoval instinktivním pocitem respektu k všeobjímající boží sile a moci. Dále existujou ultrazvukový reproduktory Holosonic, který vysílaj směrovej paprsek zvuku na dvou blízkejch frekvencích, který spolu interferujou s frekvencí slyšitelnou lidským hluchem. Dokonce se na tomto principu zkoušely infrazvukové zbraně: místo infrazvuku se vysílal ultrazvuk ze dvou směrovejch paprsků s nepatrně rozdílnou frekvencí, který tvořily infrazvukový zázněje vyvolávající dezorientaci, nevolnost a pocit paniky.
Osobně mám ze zprávy, že se do výzkumu studené fúze pustilo povícero soukromých subjektů, radost především proto, že kvůli politickým i průmyslovým ignorantům hledícím jen na vlastní kapsu tenhle objev nezapadne. Časem už nebude možné před tím zavírat oči a ačkoliv se tomu hodně firem bude zuby nehty bránit, nakonec se to stejně prosadí. Ä bude konec závislosti na zemním plynu a časem třeba i ropě. Otázkou je, co pak udělají Arabové, jejichž bohatství na ropě stojí.
V roce 1821 si německý fyzik Thomas Johann Seebeck povšiml proudu, který vznikal v kovové tyči díky rozdílu teplot na jejích koncích. Přeměna tepelných rozdílů na elektrickou energii se podle autora nazývá Seebeckův (nebo termoelektrický) jev. Napětí odpovídá z rozdílu teplot vynásobených Seebeckovým koeficientem; případně rozdílu koeficientů, pokud se jedná o různé kovy. Praktické využití je vhodné pro teploměry a jiné tepelné senzory, ale ne pro generování elektrického proudu. Silnějšího efektu lze dosáhnout se dvěma různými kovy nebo se dvěma polovodiči s velkým rozdílem Seebeckových koeficientů.
V padesátých letech v odlehlých částech Ruska získal popularitu "adaptér" na petrolejkový lampy byl tvořenej z několika listů z bismutu a antimonu sletovanejch do tvaru vějíře a vytvářel napětí 80-90 V při výstupním výkonu až dva watty, čili dostatečný pro anodový napětí elektronkovejch rádií. Dnes na trhu existuje zařízení, jehož výrobcem je japonská technologická firma Tes New Energy, která vyvinula a patentovala termoelektrickou slitinu, která je cenově dostupná a přitom dostatečně výkonná pro generování proudu 400 mA při napětí 5 V. To je ekvivalent nabíjení přes USB, které stačí pro nabití mobilu, navigace nebo jiného mobilního zařízení. Nabíječka má podobu zvláštního kotlíku, který má ve dně termoelektický modul. Vařit můžete na ohni ze dřeva, na petroleji nebo třeba na plynovém vařiči. Zatímco v přírodě vaříte oběd, současně dobíjíte svoje mobilní zařízení a nemusíte sebou tahat těžké baterie. Podle zprávy AFP je nabíječka v Japonsku dostupná za cenu 24,150 jenů / USD 299,- (tj. asi 5.000,- Kč).
Milimetr dlouhé háďátko obecné Caenorhabditis elegans patřící mezi hlístice má nervovou soustavu tvořenu pouhými třemi stovkami neuronů. Přesto se s přehledem pohybuje i ve složitém prostředí plném překážek. Jordan Boyle z univerzity v anglickém Leedsu se jím inspiroval a vyrobil robota, který jen tak někde neuvázne. Boylovo roboháďátko se o své okolí vůbec nestará a jen se vrtí ze strany na stranu. Když narazí na překážku, ignoruje ji a pokračuje ve svém automatickém pohybu. Robotovi sice občas trvá trochu déle, než se z nějaké pasti vymotá, ale nakonec slaví úspěch.
Krátce po oznámení studené fúze v Itálii vznikla po světě řada soukromejch výzkumnejch skupin, který se zabývaj replikací jejich experimentů. Jednou z nich je Brillouin Energy Corp., který publikovali prezentaci a několik studií (1, 2) na svým webu. Studená fůze probíhá pravděpodobně přes záchyt elektronu protonem za vzniku neutronu. Ten je následovně zachycen ostatními protony v jádru atomu niklu za vzniku jádra deuteria a tolik žádané energie. Důležitý je, že energie vznikající při studený fůzi se neuvolňuje jako radiace, ale rozptyluje se atomovou mřížkou v podobě snadno využitelnýho tepla. Zatímco Rossi a Foccardi používali k fůzi čistej vodík, BEC pro fůzi využívá vodík vznikající při elektrolýze roztoku hydroxidu na niklových elektrodách a fúzní reakci zkoušej pomahat vysokým tlakem a vysokofrekvenčními pulsy. Uvolněná energie převyšuje vstupní o víc než 100 %. Obrázek vpravo zachycuje situaci, kdy množství uvolněný energie dosahovalo asi 158% vstupní. Dole je několik odkazů na italský práce zabývající se studenou fúzi na niklu..
Francouzský výzkumníci zkoncentrovali zvuk pomocí bloku plechovek od CocaColy do prostoru 25x menšího, než byla vlnová délka použitýho zvuku (PDF). Je to další příklad využití tzv. metamateriálů, zajímavej hlavně netradičním využitím běžnýho odpadu k fyzikálnímu výzkumu.
Některý vynálezy zřetelně předběhly svoji i budoucí dobu. Např. tento ochlazovací náramek z roku 1934 je chlazen suchým ledem, kterej se do něj zašroubuje. Ochlazená krev pak měla zpoza náramku rozvádět příjemnej pocid chladu po celým těle... Gumová izolační podložka měla zabránid, aby se pod náramkem vytvořily omrzliny.
Kongres USA zkrouhl rozpočet NASA na 4.5 miliardy USD, čili o 10% oproti minulému roku. Z grafu vlevo je vidět, jak finanční krize vyvolala hluboké škrty v astrofyzikálním výzkumném programu. Do hledáčku kongresmanů se tak dostal i projekt James Webb Space Telescope, který již překročil rozpočet o 1,5 miliardy a navíc se u něj objevily problémy s vypadávajícíma pixelama, jak jsem už o tom psal dříve. Na jejich řešení NASA uvolnila ze svého rozpočtu navíc asi 30 mil. dolarů, ale již dnes je jasné, že tato částka k jejich odstranění stačit nebude. Nicméně JWST je největší současnej plánovanej projekt NASA, nástupce přesluhujícího Hubbleova teleskopu a měl být vlajkovou lodí pro výzkum vesmíru v infračervené oblasti. Jeho zrušením se další výzkum vesmíru v podstatě zastaví. Fyzici nyní sami doplácej na svou ignoranci výzkumu studené fůze, protože současná finanční krize vyvolaná válkou v Iráku je mj. jedním z důsledků stoupající ceny energií a fosilních paliv.
Ve 200 kg cívce na obrázku vlevo bylo dosaženo zatím rekordní magnetické pole 91,4 Tesla po dobu několika milisekund. K jejímu napájení se používá baterie vysokonapěťových kondenzátorů na obr. vpravo. Rekordní pole sice činí 2800 T, ale cívka při něm byla nenávratně rozmetána (už indukce 100 T uvnitř měděného vodiče vytváří tlak 40.000 atm). Je to tedy rekordní magnetické pole v cívce pro opakované použití. V tomto případě se používají speciální tvrzené slitiny mědi a jednotlivé vrstvy vinutí se prokládají kevlarovými vrstvami, které ho chrání proti rázům, v důsledku čehož cívka nabude značně na objemu. Rekordní magnetické pole v stacionárním režimu je 45 Tesla a bylo dosažený kombinací klasickejch a supravodivejch cívek. V čem evropský laboratoře nemůžou soupeřit s americkejma je průměr dutiny cívky, která limituje velikost vzorků.
A přeci se točí! Michael Longo se spolupracovníky z University of Michigan se na základě průzkumu asi 15.000 galaxií ve vzdálenosti asi 600 mil. let z Sloan Digital Sky Survey dospěl k závěru, že si hovíme v kosmický vířivce. U galaxií na opačný straně galaktický roviny totiž mírně (asi o 7%) převažuje opačnej směr otáčení, než na severní. Bohužel, jelikož je dalekohled provádějící SDDS na severní polokouli, ve výsledcích chybí podstatná část galaxí na opačný straně galaktický roviny, Proto výsledek neni 100% spolehlivej, což by měla doplnid další pozorování. Nicméně je známo, že vesmír vykazuje celou řadu dalších nehomogenit na velký rozměrový škále, čímž odporuje inflační teorii, podle který se všechny nehomogenity expanzí vesmíru vzájemně rozplynuly: Dopplerův posun mikrovlnnýho záření, nerovnoměrný rozdělení jemný strukturní konstanty a v neposlední řadě i studenou skvrnu mikrovlnnýho záření WMAP, o který se některý astronomové (Laura Mersini) domnívaj, že představuje tunel do sousedního vesmíru. Takže by mělo být možné jejich modely začít vzájemně korelovat.
Na obrázku vlevo je 2.5 metrovej zrcadlový dalekohled, který se při přehlídce používá - krychlová struktura má dalekohled chránit před poryvy větru. Vpravo je observatoř Apache Point v pohoří Sacramento v Novém Mexiku, kde je dalekohled umístěn (v pozadí za ním je vidět White Sands National Monument). Uvnitř malé kopule uprostřed je monitorovací dalekohled používaný ke kalibracím. Spektroskopická měření se provádějí v nízkém domku (za stromy), světlo se od dalekohledu přivádí optickými vlákny. Bílá budova uprostřed má odsuvnou střechu, která zakrývá teleskop SDSS. Při běžném provozu za jasné bezměsíčné noci vyprodukuje CCD kamera 200 GB dat obsahujících milióny objektů, úkolem softwaru je pak vytřídít zajímavé objekty a pomocí rudého posuvu spekter změřit jejich vzdálenost.
Ruskej fyzik Jacob Bekenstein si už v 70. letech uvědomil, že černá díra má nejen teplotu, odpovídající povrchové gravitaci, ale že musí mít i entropii, která se rovná čtvrtině velikosti povrchu horizontu černé díry v Planckových jednotkách. Bekenstein při odvození vycházel z toho, že povrch černé díry, která vznikne spojením dvou děr, není nikdy menší než součet povrchů oněch dvou děr, což pripomíná druhý termodynamický zákon o neklesající entropii. Později bylo navrženo, že černé díry jsou objekty s maximální entropií, což znamená, že maximální entropie oblasti vesmíru je entropie největší černé díry, která se do oblasti vejde. Skutečnost, že maximální entropie v daném objemu je úměrná povrchu tohoto objemu a ne objemu jako takovému. fyziky Gerarda 't Hoofta a Lennyho Susskinda přivedla k domněnce, že všechny stupně volnosti, v nichž je uložena informace o všem na světě, se dají lokalizovat na povrch prostoru, v němž žijí. Tím byl teoreticky vyřešen paradox ztráty informace, protože černá díra představuje také určitou entropii (nepořádek), která je rovnoměrně rozptýlena po jejím povrchu. Celá situace je podobná hologramu, protože povrch udržuje informaci o celém prostoru a díky tomu se onomu principu říká holografický.
IMO holografickej princip neznamená, že bychom bydleli jako projekce v nějakým vícerozměrným hologramu, ale je to důsledek disperze světla na fluktuacích éteru. Černou díru si můžeme představit jako jakousi zamlženou kouli, krajinu v mlze obrázenou naruby. Jelikož nikdy nedohlédneme až do její středov0 singularity, k jejímu pozorování zůstává přístupná jenom povrchová šlupka horizontu událostí, jejíž objem je pak úměrnej povrchu černý díry, nikoliv objemu. Nicméně takovej výsledek představuje důležitej vztah pro tok entropie povrchem černý díry, kterej lze zobecnit na libovolnej počet dimenzí. Podle éterový teorie je náš vesmír třírozměrnej, protože právě pro třírozměrný částice (idealizovaný jako k sobě napěchovaný koule) nabývá poměr jejich povrchu a objemu maximální hodnoty. Nedávná studie odvodila z holografickýho principu podobnej výsledek jako závislost hustoty toku entropie na počtu dimenzí. Vyšla jim zajímavá hodnota asi 2.97, což by mohlo souviset s tím, že náš časoprostor není úplně plochej, ale je uzavřenej do sebe (Riemannova sféra) v důsledku rozptylu světla na fluktucích mikrovlnnýho záření, funkce dál prochází minimem pro N=7. To je zajímavý s ohledem na to, že už dříve strunaři odvodili, že po BigBangu by mělo být deset rozměrů našeho vesmíru spontánně rozvrstveno mezi trojbrány tvořící fluktuace vakua a sedmibrány, tvořící pozorovatelný částice. Po Verlindově odvození gravitačního zákona by se tato postdikce mohla stát druhým významným úspěchem holografickýho modelu.
Professor Manos Tentzeris předvádí na tiskárně vyrobenou směrovou anténu schopnou přeměnit mikrovlnné záření na stejnosměrný elektrický proud. Jde o mřížku vytištěnou na pružnou průhlednou ohebnou fólii z polyimidu (Kaptonu), určenou pro frekvence až do 10 gigahertz. Jeho tým vyvinul metodu, jak bublinkovou tiskárnou nanášet na pružné podklady (papír nebo polymer) širokopásmové antény pomocí nanočástic stříbra s rozsahem od 100 MHz (tedy klasické FM pásmo) až do 15 GHz. Obdobné systémy pracující především v oblasti TV pásma dokázaly získat pouze několik mikrowattů, zařízení z Georgia Tech ale už dodává stabilní příkon v řádech miliwattů. Podobné systémy jsou už v prodeji a využívaj široké pokrytí bezdrátové sítě. Mají anténu naladěnou na 2,4GHz, takže si berou energii z lokální WIFI sítě. Ovšem čím více budou tyto antény sbírat víc energie, tím více se bude zkracovat dosah vysílačů - může se pak stát, že si ani nezavoláte.
Plátna Paula Jacksona Pollocka (1912 - 1956, USA) sou doposud hodnocená v aukčních síních nejvýše (jeho No.5 bylo vydražený za 140 miliónů dolarů), přestože - nebo snad právě proto, že jeho obrazy nemaj ani jména, jen čísla a v letech 1947 až 1950 je sériově vyráběl mechanickým způsobem odkapáváním barvy ze štětce z výšky. Jde je tudíž těžko napodobit a jsou proto hodnocený vysoko právě sběratelama, který nakupujou umění jako investici. Jsou to pro ně prostě takový velký bankovky s nenapodobitelnou galotáží. Z téhož důvodu jsou zajímavý pro teoretiky, který se pro stejkání kapaliny snaží odvodid matematický modely a mapujou oblasti, ve kterých se stejkání kapaliny stává stochastický (srvn. Flash applety).
Na stránkách ultrasoundatomization.com je disertace obsahující zpomalený videa z ultrazvukovýho rozprašování. Na videu je povrch hliníkovýho válečku, pokrytýho několika kapkama vody. Je na nich vidět cestování kapilárních vln po povrchu kapek, ze kterejch se tvoří vodní tříšť. Dole je aparatura používaná k filmování - vlevo dole generátor napětí pro ultrazvukovej generátor, zdroj osvětlovací výbojky, jejíž světlo se přenášeno do místa filmování světlovodivým kabelem. Vpravo je filmová kamera snímající až 250.000 snímků/sec (videa vpravo byly snímaný při 7,500 fps).
Pokusy s tavením hliníkovýho válečku ve svépomocně zhotovený indukční pícce o frekvenci 62,5 kHz a příkonu asu 2,8 kW. Hliník je paramagnetickej materiál a je vtahovanej do magnetickýho pole indukční cívky, v důsledku čehož tam levituje. Vířivý proudy váleček zahřívaj odporovýma ztrátama a současně ho uváděj do rychlýho nepravidelnýho pohybu. Ten náhle ustane, jakmile se hliník roztaví - místo válečku nyní rotuje kapalina samotná. Váleček se bohužel neroztaví do podoby čisté koule, páč hliník se snadno oxiduje a krusta oxidu hlinitého mu brání zaujmout nejvýhodnější tvar s ohledem na povrchový napětí.
Všiměte si, že rychlost zahřívání hliníku s jeho teplotou rychle roste: horký kovy, zvláště ty roztavený vedou elektřinu hůře, než zastudena, kde je střední vzdálenost mezi atomama menší - čímž se liší od polovodičů, jejichž nízká vodivost s teplotou naopak roste. Všiměte si taky nafialovělýho odstínu zářícího hliníku - vydává spoustu infračervenýho záření, na který je citlivej CCD snímač kamery a zobrazuje ho fialovou barvou, zatimco v reálu by svítil červeně. V lepších kamerách a fotoaparátech se proto infračervená složka světla odfiltrovává filtrem ze skla barveného oxidy niklu, který infračervený záření pohlcujou. Na obrázku indukční pícky vpravo je vidět vodou chlazená zahřívací smyčka propojená s baterií svitkovejch kondenzátorů, takže tvoří paralelní rezonanční obvod. Zpětná vazba je zajištěná pomocí malýho toroidního transformátorku, navlečenýho na vodič smyčky.
Rychlost světla jako jeden z prvních odhadl roku 1726 anglický astronom James Bradley (1693 - 1762) pomocí roční aberace hvězd, kterou pozoroval ve svém dalekohledu. Měření bylo usnadněný tím, že astronomové v té době používali čočkovej Newtonův dalekohled, jehož rozlišovací schopnost lze zvětšit prodloužením jeho délky a astronomický teleskopy měly tehdy délku několika desítek metrů. Rychlost světla je konečná a tak světlu chvíli trvá, než proletí vnitřkem dalekohledu od objektivu k okuláru. Země obíhá kolem Slunce rychlostí asi 30 km/sec, díky tomuto pohybu se během průchodu světla dalekohledem tento dalekohled trochu posune a obraz hvězdy, který na objektiv dopadl přesně doprostřed, nedopadne doprostřed okuláru. Při pozorování po celý rok se zdánlivý pohyb hvězdy složí v elipsu. Za dobu t šíření paprsku od objektivu k okuláru urazí paprsek dráhu c t a dalekohled se posune o dráhu d = vt, kde v = 30 km/sec. Bradley pozoroval posun hvězd o aberační úhel 20,44″, z toho mu vyšla rychlost světla asi 301 000 km/sec, což byl na tu dobu velmi slušnej výsledek. V pozemskejch podmínkách jako první provedl měření rychlosti světla francouzský fyzik Hypolyte Fizeau (1819 - 1896) v roce 1849. Světelný svazek poslaný ze zdroje přes rotující ozubené kolo se po odrazu ve vzdálenosti l vracel a byl pozorován prostřednictvím okuláru. Pokud byla rychlost otáčení taková, že zuby dráhu světla přerušily mezitím co se světlo odrazilo tam a zpátky, došlo k přerušením paprsku světla a z frekvence otáčení kola bylo možné spočítat rychlost světla. Výsledek tohoto měření byl přibližně byl přibližně 313 000 km/sec. Leon Foucault později vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem a výsledek zpřesnil na 298 000 kilometrů/sec. Roku 1851 Fizeau spáchal další pokus. Rychlost světla měřil ve vodě pomocí interferace dvou proti sobě jdoucích světelných paprsků, z nichž jeden postupoval ve směru a druhý proti směru proudění vody. Poprvé při tom bylo použito Fabry-Perrotova interferometru s polopropustným zrcátkem. Světlo které se pohybovalo ve směru protékající vody jí bylo unášeno, což v interferometru vyvolalo posun interferenčních proužků. Podobné uspořádání použili v roce 1878 Michelson a Morley ve svém známém důkazu éteru. Tento experiment však v zásadě dopadl negativně, na základě čehož byla později přijatá speciální teorie relativity a éterové modely byly na dlouhou doby z fyziky vyloučeny. Nicméně Fizeaovy experimenty byly zajímavý tím, že umožnily studovat šíření světla běžnými mechanickými prostředky. Pokud např. světlo dopadá na rychle rotující předmět, mělo by být odražený světlo unášeno ve směru rotace předmětu, protože atomy nevyzářej odražený světlo hned, ale až za nepatrnej okamžik. Nicméně vysoká rychlost světla vyžaduje, aby takovej předmět rotoval obrovskou rychlostí, aby byl posun světla pozorovatelnej a proto se o jeho změření dlouho nikdo nepokoušel. Teprve v roce 1976 britský fyzik Reginald Jones demonstroval posun odrazu světla na okraji rotujícícho skleněného disku. Zpoždění světla je ale mnohem výraznější v případě luminiscenčních krystalů, používanejch pro lasery. Zde se právě využívá doby, po kterou je světlo schopné se v krystalu "nahromadit", než dojde k jeho vyzáření zpátky. A právě tohoto zpoždění fyzici nedávno využili, když pozorovali fluoreskující krystal rubínu rotující rychlostí asi 30 otáček/sec v odraženým světle. Při rostoucí intenzitě osvětlení se natočení odrazu zvětšilo až na 10 ° v důsledku postupné vícefotonové emise a absorbce v materiálu. Fyzici si myslej, že by tento posuv mohl být využit např. pro kódování světla při jeho přenosu optickými kabely.
Protažený řetězce elastickejch polymerů připomínaj pěnu nebo houbu se záporným zakřivením povrchu a proto se v mnoha ohledech chovaj opačně, než fluktuace plynu. Zahříváním se jejich vibrace zrychlujou a řetězce se tím zkracujou, což lze pozorovat, když zatížený gumový vlákno ohřejeme proudem teplýho vzduchu, například z fénu. Toto chování jde využít i pro konstrukci mechanickejch a tepelnejch strojů. Gumičkovej tepelnej stroj je tvořenej obručí, např. tou z cyklistickýho kola, ve kterým je část výpletu nahražená gumičkama. Zahříváním žárovkou se gumičky smršťujou a posouvaj tak těžiště kola na chladnou stranu, čímž dojde k jejímu převážení a kolo se dá do pohybu. Prudkým natažením se gumovej proužek zahřeje podobně, jako když stlačíme plyn v pumpičce, což lze sledovat pomocí infrakamery. A když napnutej proužek necháme vychladnout a povolíme ho, může jeho teplota klesnout až k bodu mrazu, což se v infrakameře projeví jeho ztmavnutím.
Před časem sem tu vykládal o studii, která zakrývala objekty o velikosti tužky pomocí dvojice krystalů dvojlomnýho islandskýho vápence slepenejch pod malým úhlem (viz video). Nedávno fyzici zrealizovali cosi podobnýho pro zvukový vlny pomocí stříšky z dírkovanejch plastovejch destiček o tloušťce 5 mm, dírky měly průměr 1.3 mm. Stříška dovoluje procházet zvukovejm vlnám v rozmezí 1 - 5 kHz a účinně přitom stíní od zvuku objekty, který jsou pod ní.
Tenhle ptačí robod vyvíjenej představuje novou generaci realistickejch zařízení, simulujících let ptáků. Firma Festo už vyvinula např. bionickýho tučňáka a umělej sloní chobot a evidentně sou v tom dosd dobrý. Podobnou studii mikrorobota s mávajícími křídly se zabývala i skupina rakouskejch biofyziků (viz videa miniaturních trikoptér jednoho z nich).
Nová americká studie se domnívá, že za zpomalením globálního ochlazování v poslední dekádě mohl nárůst spotřeby hnědého uhlí v Číně na dvojnásobek. Toto uhlí obsahuje hodně síry, která se váže s vodou a vzdušným kyslíkem na stabilní aerosoly, o kterých se věří, že odrážejí sluneční světlo a tím ochlazujou klima. Jenže např. o kosmickém záření se taky tvrdí, že způsobuje tvorbu zárodků v horních vrstvách atmosféry a předčasnou kondenzaci vodních par. Jenže v tomto případě se věří, že tvorba aerosolů zemi otepluje, čímž se vysvětluje pozitivní korelace globálního oteplování se sluneční aktivitou. Ještě větší problém IMO je, že ačkoliv studie stojí a padá s časovou závislostí koncentrace síry v atmosféře, nic takového v ní nenajdeme, protože koncentrace síry v atmosféře se dlouhodobě nesleduje. Opírá se o odhady produkce síry na základě vývoje spotřeby uhlí, ale ve studii nenajdeme ani to - graf zde publikovaný se opírá přímo o modely ochlazování sulfátovými aerosoly - jinými slovy předpokládá právě to, co by měl dokázat. Ostatně sám název té studie je docela perla: "Sladění antropogenních klimatických změn s pozorovanými teplotami v rozmezí 1998–2008" (jako kdyby teploty samy nepatřily k výrazným projevům klimatických změn). Ačkoliv sám patřím k umírněnejm zastáncům lidského vlivu na globální klima, tento způsob argumentace se mi moc nelíbí a to i přesto, že studie byla otištěná v PNAS, což je jeden ze tří časopisů s nejvyšším citačním indexem vůbec. Američani jak známo patří k největším spotřebitelům uhlí vůbec a tak se snaží dlouhodobě popírat vliv člověka na globální oteplování. Naopak např. Japonsko uhlí dováží a proto není příliš divné, že první mezinárodní dohoda o snížování emisí byla podepsána právě v Kjoto a USA byly jednou z mála účastnických zemí, které jí v té době odmítly ratifikovat. Takže mi nepřijde ani moc divný, že když už americká administrativa nějakej vliv člověka na oteplování připustí, bude to právě efekt zrovna opačnej...
Družice Integral evropský vesmírný agentury ESA umí pozorovat současně záblesky světla, rentgenového a gamma záření. Jelikož se nedávno astronomům podařilo pozorovat polarizaci gamma záření vycházejícího z černý díry v Cygnus X-1, pokusili se je detekovat aji v záblesku gamma záření GRB 041219A, avšak nic neobjevili. Takovej výsledek sice přesně odpovídá teorii relativity, ale mnozí fyzici, zvláště strunaři sou negativním výsledkem spíše zklamaný. Některý varianty teorie strun totiž pro tuto situaci předpovídaj malé narušení kvantové teorie (konkrétně kvantový elektrodynamiky), které by se mělo projevovat polarizací světla jako při průchodu dvojlomným prostředím. Opakuje se tu v bledě modrém loňská situace s měřením rychlosti záblesků gamma, při kterejch by mělo být naopak pozorováno narušení teorie relativity tím, že se viditelný světlo šíří kosmickým prostorem rychleji, než záblesk gamma záření. Toto narušení pro změnu předpovídá smyčková teorie gravitace, podle který se krátkovlnný světlo při šíření spinovou pěnou vakua sleduje povrchy malejch fluktuací, zatímco dlouhý vlny je spíš obcházej, podobně jako červený světlo snáze proniká mlhou. Zřetelný zpomalení gamma záblesku vůči viditelnýmu světlu bylo pozorováno při nepříliš vzdáleném záblesku Mkn 501 (viz animace záblesku vlevo pro záření různejch vlnovejch délek). Ale při pozorování velmi vzdáleného výbuchu GRB090510 byl časovej odstup záblesku pozorovanej v různých vlnových délkách zcela neměřitelnej a spolu s gamma se do záblesku připletlo i několik fotonů viditelného světla. Plno strunařů včetně L. Motla z toho tehdy měli škodolibou radost, ale dnes by se jim pro změnu mohli šklebit smyčkaři: předpovědi obou teorií se totiž v duchu AdS/CFT korespondence vzájemně doplňujou, resp. vyvracejí: zatimco strunaři předpovídaj narušení polarizace, smyčkaři zase narušení konstantní rychlosti světla.
Není divu, že mnoha fyzikům se nyní zdá, že si snima vesmír hraje na schovávanou. Na menší vzdálenostech nebo hustotách energie sice zřetelně narušuje klasickou relativitu a kvantovou mechaniku - ale když už pro to pracně vymyslej nový teorie, na větší vzdálenosti nebo při vyššé hustotě energie toto narušení není větší, ale naopak menší či vůbec neměřitelný. Podle éterový teorie je však vysvětlení této kontroverze docela jednoduchý: krátkovlnný fotony gamma záření sou ve vakuu nejen rozptylovaný fluktuacema mikrovlnnýho pozadí, ale současně se uplatňuje i jejich vlastní gravitace (podle teorie relativity fotony klasickou hmotnost nemaj, jen moment hybnosti protože jejich referenční rámec neni v relativitě definovanej: čas v něm stojí na místě). Fotony gamma záření sou zkrátka docela těžký a navzájem se obíhají jako asteroidy, přičemž v prostoru postupně vytvořej něco jako vírovej kroužek, ve kterým fotony různejch vlnovejch délek letěj pohromadě podobně jako se fotony šířej bosonovým kondenzátem a vytvořej jakýsi hyperfoton. Těžší fotony obíhaj v jeho středu, zatímco ty lehčí po obvodu, čímž se kompenzuje jak narušení Lorentzovy invariance, tak zruší jejich případná polarizace. Zkrátka vidíme, že vesmír na malých vzdálenostech a nízkých energiích splňuje teorie relativity a kvantové mechaniky. Pokud je vzdálenost nebo hustota energie velká, dochází k zřetelnému narušení relativity nebo kvantové mechaniky. To se projevuje např. polarizací mikrovlnného záření, nebo jeho tzv. Dopplerovskou anizotropií, které narušuje relativitu (zavádí pro ni referenční rámec). Ale když zkombinujeme vysoké energie a kosmické vzdálenosti, narušení obou teorií současně se vzájemně lokálně vyruší a výsledný jev se pak chová, jako by teorie nenarušoval. Hyperfotony jsou v éterový teorii projevem nové generace vesmíru, kterej se chová jako náš lokální vesmír, ale na rozměrový škále daleko větší, než je ta naše. Je docela dobře možný, že gigantický záblesky gamma záření mezi kvasary by se v hypervesmíru pozorovaly jako výměna normálních fotonů mezi dvěma částicema. Hypotetický bytosti obývající hypervesmír by takovej hyperfoton vnímaly jako normální prťavej foton, což nám mj. umožňuje si představit, jak asi normální foton vypadá na kvantové škále.
Tibetská zpívající miska není asijská vítězka soutěže krásy - ale ozvučnej nástroj ze slitiny pěti až sedmi kovů, který maj představovad sedm tradičních astrologických „planet“ (zlato, stříbro, zinek, železo a měď, zlato a stříbro je ovšem v miskách pro turisty nahraženo cínem, čili jde v podstatě o legovanou mosaz). Pochází z Nepálu a byl používán už v polovině 3. tisíciletí př. n. l. k léčení neduhů a k různým meditacím.Zhruba v 7. století našeho letopočtu se do Tibetu dostal budhismus, který přejal mnoho prvků z původního náboženství Bön včetně zpívajících mísek. Na misku se hraje různými způsoby, např. třením paličky o okraj, což ji postupně rozezní (video uprostřed přehrajete kliknutím nebo najetím myši na video). Existuje spusta druhů tibetských mís a každá mísa vytváří trochu jinej tón. V této studii byl pro přesné řízení vibrací použit externí reproduktor. S rostoucí intenzitou vibrací spolu stojaté vlny na hladině misky začínaj interferovat až nakonec vytvoří šum z kapek, který vystřikujou z nádoby.
Pomáhá skutečně vzdělanost rozvoji společnosti? Řekl bych, že asi tak jako daně - od určitý úrovně ji naopak brzdí.
Zpomalenej záběr výstřelu z ruského bitevního tanku T-90 podkaliberní municí (další záběr z jinýho úhlu). Střela má vysoce nadzvukovou rychlost (cca 1700 m/sec), čehož je dosahovaný tím, že ústí hlavně má menší průměr než závěr, takže se kuželovitě zužuje a plyny se v ní urychlujou. Kvůli tomu musí být průměr střely menší než průměr vývrtu hlavně a tak je v ní utěsněná pružným ocelovým límcem - vodící obroučkou (střely APDSFS: Armour Piercing, Discarding Sabot, Fin Stabilised). Ta se při opuštění střely z pláště střely svlíkne náporem vzduchu a dál letí samostatně. I když je mnohem lehčí než vlastní střela a po několika stech metrech se zabrzdí, jeho kinetická energie stačí k proražení pancíře džípu nebo transportéru, takže se s tím nesmí střílet přes vlastní linie. Prachová nálož je zesílená a celá prachová patrona střely je z tvrzenýho nitrocelulózovýho papíru, což je dobrá vychytávka s ohledem na bezpečnost manipulace s takovou municí. Stačí o ní típnout cigaretu a celej tank letí do vzduchu. Jádro střely je z karbidu wolframu, aby mělo dostatečnou průbojnost pro pancíř a taky kinetickou energii (hustota karbidu je 16 g/cm³). Aby se o pancíř neroztříštilo (karbid je tvrdej, ale křehkej), je obalený měkčím pláštěm, kterej absorbuje primární náraz při dopadu na pancíř (střely APDS, APDSFS, HVAPDSFS). Ten bývá z oceli, nebo u tzv. šípovitejch podkaliberních střel z ochuzenýho uranu. Ten má navíc tu výhodu, že se chová jako křesadlovej kamínek a při průchodu pancířem se zapálí. Uvádí se, že při zásahu vozidla municí s ochuzeným uranem dochází k vyhoření asi 20 procent hmoty střely uvnitř vozidla.
Na videu pořízeným kamerou Photron Fastcam SA1.1 při 18.000 fps si můžete všimnout dvojice kuželovitejch rázovejch vln, zpětnýho rázu a elevace hlavně a oscilací tlaku při ústí hlavně (sloupec plynů kmitá v hlavni po výstřelu rychlostí zvuku dovnitř a ven). Úsťovou rychlost plynů můžete spočítat z vrcholovýho úhlu, pod kterým spaliny vycházej z hlavně na začátku výstřelu (1). Vzájemnou interakcí rázovejch vln na přední a zadním straně střely dochází k tomu, že se v první fázi spaliny expandujou od osy výstřelu ve tvaru válce (2). Při dopadu rázové vlny na zem dochází k prudké změně tlaku a odrazu vlny za vzniku bílého Wilsonova kondenzačního oblaku (3). K úplnýmu prohoření spalin dochází až mimo ústí hlavně, protože nitrocelulózová náplň má zápornou kyslíkovou bilanci, aby poskytla větší výkon na jednotku objemu. Okamžik, kdy tlaková vlna dospěje k pozorovatelně se projeví zachvěním kamery, čímž se dá okalibrovat pomocí rychlosti zvuku jak vzdálenost od hlavně, tak časový měřítko celýho záběru.
Je možný šplhat po žebříku bez opory? A kolik metrů ho přitom musí bejt zakopáno v zemi?
Keltskej kámen, čili německy Wackelstein představuje zajímavej fyzikální systém. Má tvar lodičky a když se roztočí na rovný podložce, rychle se zabrzdí a rozvibruje, načež se začne točit opačným směrem. Většina kamenů to umí jen při roztočení v jednom směru, ale některý sou obousměrný. Jak jeho jméno napovídá, znali je už starý Keltové a jejich druidové jim přisuzovali magický vlastnosti, resp. tvořily stabilní inventář šamanů pro oblbování laický veřejnosti. Nemáte-li zrovna po ruce šamana, můžete si chování keltskýho kamene vyzkoušet třeba na telefonním sluchátku, okurce nebo kousku ohnutý trubky..
Chování předmětů čočkovitýho tvaru je zajímavý i v dalších ohledech. V prodejně esoterickejch pomůcek se občas prodávaj čočkovitý zvučící kameny z leštěnýho magnetovce: při přiblížení k sobě přiskočí a vydávaj podivnej drnčivej zvuk (video vpravo přehrajete najetím myší na video nebo kliknutím). Kdysi jen čínský císařové měli právo vlastnit ty nejkrásnější "zvučící" kameny, které při úderu vyluzovaly krásné znělé tóny a přisuzovali jim léčivý vlastnosti.
Když se budete chvíli ráchád ve vodě, můžete si snadno všimnout, že kůže na špičkách prstů vytvoří nehezký záhyby a faldy. I prsty některejch primátů, např. makaků co se rádi koupou v termálních pramenech vykazujou podobný chování. Mohlo by se zdát, že je to tím, že kůže ve vlhku nabobtná a rozpíná se, ale vědci už od konce třicátých let vědí, že se tento jev neobjevuje, pokud jsou nervy v ruce narušeny (utopenci maji prsty hladký i při dlouhodobým pobytu ve vodě). To by naznačovalo, že celý proces je ve skutečnosti řízen nervovou soustavou a má tedy nějaký hlubší význam pro evoluční fitness. Neurofyziolog Mark Changizi si myslí, že je to adaptace na chytání vlhkejch předmětů: záhyby na kůži odváděj vodu zpoza prstů a zabraňujou tak aquaplaningu podobně jako vzorkovaná pneumatika. Podobně jako vzorek na pneumatice mají záhyby stromečkovou strukturu vycházející z bodu, ve kterým se prsty dotýkaj plochy. Byla by to tak další zlepšovák, v jehož realizaci příroda člověka dávno předběhla. Bez zajímavosti není, že by mohla sloužit jako další argument pro teorii vodní opice: prsty goril a jinejch suchozemskejch opic podobný zlepšovák nevykazujou a mohl by usnadňovat lov ryb v době, kdy lidstvo bylo z nějakýho důvodu odkázaný na tento zdroj potravy.
O primitivnosti a celkový zaostalosti staroegyptský kultury mj. svědčí to, že používali žárovky místo dnes běžně dostupných a mnohem efektivnějších zářivek a LED diod. S touto hypotézou přišel rakouský badatel Reinhard Habeck. Celá se točí okolo jedné nástěnné malby ve staroegyptském chrámu bohyně Hathor v Dendeře asi 60 km severně od Luxoru. Tento chrám je zajímavý mimo jiné tím, že většina jeho vnitřních prostorů se nalézá pod zemí (nadzemní část činí pouhé dvě pětiny celkové velikosti).Na jednom z jeho reliéfů je vyobrazen jakýsi předmět, ve kterém lze jasně rozpoznat velikou žárovku. Pod malbou je pak série hieroglyfů označovaných egyptology jako tajné písmo, neboť je v něm plno neznámých pojmů a symbolů. Tato malba byla známá již dříve, ale zlom nastal, když Reinhard Habeck zjistil, že se skutečně jedná o nákres starověké žárovky – každý detail na malbě má svůj význam a dává smysl. Inženýr Walter Garn sestavil podle tohoto návodu plně funkční svítidlo. Později se navíc povedlo dešifrovat hieroglyfy, které celou záležitost definitivně potvrdily (ve skutečnosti se nejednalo o tajné písmo, jako spíš o neznámé „odborné“ pojmy). Z technického hlediska není problém, aby Egypťané žárovku sestrojili, trvrdohlaví egyptologové však přes tyto nesporné důkazy stále nechtějí upustit od svého přesvědčení o úrovni Egyptský kultury a tvrdí, že to žádná žárovka být nemuže. No to je přece směšné - řekněte sami, kde by vzali Egypťani nějaký LEDky?
Odborná veřejnost nyní přetřásá případ italských seismologů, kteří dostatečně nevarovali před zemětřesením ve středoitalském městě L´Aquila z 30. dubna o síle 6,3 Richterovy škály, při kterým bylo zničeno 15.000 domů a zahynulo na 300 lidí. Jsou za to nyní hnáni k odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že o případu v našich médiích referujou vesměs další seismologové (jako náš Jan Zedník z Geofyzikálního ústavu Akademie věd), je jejich stanovisko snadno předvídatelný a jednoznačný: "ta ubožádka sou nevinný, páč zemětřesení efektivně předpovídat nelze a my žijem ve středověku, kdy se organizujou hony na čarodějnice". Jak už tomu ale obvykle v takovejchle případech bývá, pravda je někde uprostřed. Ani Italové nejsou tak blbí, aby nevěděli, že zemětřesení dosud efektivně předpovídat nelze a obvinění z chybný předpovědi taky předmětem žaloby rozhodně není. Předmětem obžaloby je "una valutazione del rischio sismico approssimativa, generica e inefficace in relazione alla attività della commissione e ai doveri di prevenzione e previsione del rischio sismico", což znamená "vědomě nepřesné a neúplná interpretace seismických dat, která zabránila výboru v prevenci veřejnosti". Řeknu to polopatě: ono když třeba obchodujete s realitama nebo v oblasti turistickýho ruchu, asi vás nepotěší zpráva, že vám to všechno stojí na seismický zóně. Zkrátka a dobře - přesně jak tomu bývá v Holywoodskejch katastrofickejch filmech - soukromý zájmy převážily nad veřejnema a po prvních otřesech ze 6. dubna se vlivný osoby postaraly, aby oficiální zpráva o nich vyzněla jaxepatří neutrálně. Do jaké míry v tom byli zainteresovaný i seismologové samotný je v současné době předmětem šetření, ale jistý je, že v komisi "Grandi Rischi", která původní zprávu publikovala (a která nyní sedí na lavici obžalovaných) nevystupují jen samí seismologové (ti tvoří jen čtyři z celkem dvanácti obžalovaných) - a nejde tudíž zdaleka jen o hon na "ubohý vědce", jak je to v médiích prezentováno. Jiná věc je, že italská seismologie disponuje hustou sítí seismických stanic, ale je konzervativní a jiné jevy, než záznamy ze sesmografů systematicky nesleduje. V důsledku toho seismologie v Itálii není na takové výši, jako např. v Japonsku, kde s maj se zemětřesením mnohem větší zkušenosti a kde se monitoruje např. chování živočichů, náhlý změny výšky vody ve studních nebo uvolňování radonu z puklin - a to celoplošně. Prakticky vzato jde o funkčně spolehlivé, ale časově nepřesné metody a mohou sloužit jako indikátor zemětřesení pouze tehdy, pokud k nim dochází na více místech současně. Seismolog Gioacchino Giuliani měsíc před katastrofou zemětřesení předpověděl a své předpovědi založil právě na koncentracích radonu, plynu aktivního v seizmicky nestabilních místech. Kvůli jeho prognóze do ulic města měsíc před zemětřesením vyrazila auta, která z amplionů vyzývala obyvatele, aby se evakuovali. Rozzuřenej starosta pak nechal vědce předvést policií a donutil jej, aby svá zjištění stáhl z internetu.
Fyzik(?) Dr John Brandednberg z Orbital Technologies Corp. si myslí, že povrch Marsu je rudej, protože je pokryt radioizotopy uranu, thoria a draslíku(?), které jsou pozůstatkem gigantické jaderné exploze, která možná kdysi proběhla aji na naší planetě a může prý proběhnout znovu. Já bych raději zůstal u analýz vzorků půdy z Vikinga a Pathfindera, podle které za červený povrch Marsu můžou obyčejný oxidy železa, i když to samozřejmě neodpovídá na otázku, kde se železo na povrchu Marsu vzalo a jak proběhla jeho oxidace. BTW Článek je z 2.apríla, takže je jen o něco věrohodnější, než vysvětlení rudé barvy marxistickou propagandou Marťanů nebo jejich prolitou krví v bouřlivé minulosti..
Supercela (angl. "supercell") je bouře tvořená jedinou mohutnou konvektivní buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy, protože ji vytváří silný vzestupný proud. Lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru několik kilometrů. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém středozápadě (rovinaté státy Iowa a Kansas). Navíc je doprovázena intenzivními elektrostatickými výboji a prudkým, vytrvalým přívalovým deštěm mnohdy doprovázeným krupobitím. Životnost supercely může být deset hodin i více, často však menší. Výskyt supercely v Evropě je poměrně vzácný, ale ne neobvyklý. Rovinatým jihem Slovenska se v pátek 24.7.2011 podvečer přehnala bouřka. Obavy však občanům nepůsobil déšť, ale těžké mraky, které vytvářely přírodní divadlo nad několika obcemi v okolí Komárna. Mraky směřovaly na obce Kolárovo, Imeľ a Nesvady. "Když jsem se dívala z okna kuchyně, zpozorovala jsem podivný jev. Mraky v jedné chvíli připomínaly tornádo ... Ale nakonec z toho nic nebylo," napsala čtenářka Gabriela Egressyová, další mladík úkaz natočil na kameru a umístil na YouTube.
Supercely jsou u nás méně častý než např. na jihu USA. Hlavním důvodem je, že dostatečný střih větru a helicita jsou u nás hlavně v zimním půlroce, zatímco instabilita v letním. V létě je tak převážná většina bouřkových situací v podmínkách bez výrazného střihu větru. Přesto v okolí zvlněných studených front a nebo cyklon na frontálních vlnách, kde se helicita a střih větru zesilujou, mužou vznikat podmínky postačující pro vznik supercel. Sestupný proudy a vzduch z nich z obou stran obklopujou teplý vlhký vzduch vtékající do bouře a postupně zmenšují oblast, ze které může bouře tento vzduch nasávat. To vede k zužování rotující mezocyklony ve spodních hladinách, a tak i ke zrychlování rotace, výsledkem může být tornádo.I když supercela vypadá hrozivě, v bouři převládaj stoupavý proudy a tak se tornáda netvoří příliš často, a když, tak povětšinou slabá. I přesto může být LP supercela doprovázena propady studeného vzduchu, tzv. microbursty, jež vedou k silným nárazům větru na omezeném území. Ze supercely mohou vypadávat velké kroupy, ty jsou přitom často jedinými srážkami, jež dopadají na zem.
Při rozebírání starýho LCD monitoru jste si asi všimli, že kromě panelu s krystalama obsahuje taky plastovou destičku a spoustu plastovejch fólií. Zadní stěnu osvětlovací soustavy monitoru tvoří tzv. reflektor - vyleštěná hliníková deska, jejímž účelem je vracet část světla rozptýleného osvětlovací soustavou zpátky k promítací ploše. Zdrojem osvětlení je tenká výbojka - kompaktní zářivka ve tvaru trubičky, která má u novějších panelů průměr jen několik milimetrů. Její elektrody nejsou žhavené, ale jsou pokrytý materiálem s nízkou výstupní prací elektronů (diamant, hafnium), aby byly schopny přenášet velké proudy. U starších panelů, kdy nebyly zářivky tak svítivé mívaly výbojky tvar protáhlého písmene U, zatímco v nových panelech se místo zářivek používá řada LED diod. Malé LCD panely s vysokým jasem, jaké se používaj např. na panelech mobilních telefonů mají konstrukci částečně zjednodušenou, protože u nich vzhledem k malé ploše nejsou nároky na stejnoměrnost jasu tak vysoké.
Základem rozptylovací soustavy LCD panelu je světlovodná deska z čirého polykarbonátového plastu, který pracuje na principu totálního odrazu. Má tvar nízkýho klínu o výšce 3 - 7 mm. Světlo zářivky je soustředěný válcovitým reflektorem a prochází širší hranou do desky, ve který se odráží pod nízkým úhlem od jejích vnitřních povrchů. Čelní povrch desky je zmatovanej v malejch kruhovejch ploškách - těma pak světlo vystupuje ven. Přitom si můžeme všimnout, že velikost rozptylných plošek se plynule mění: v části u výbojky je malá (vlevo) a s rostoucí vzdáleností se plynule zvětšuje (obr. vpravo), čímž se kompenzuje pokles jasu s rostoucí vzdáleností od zářivky.
Vrchní strana světlovodné desky je překrytá jednou či více matovanejma fóliema, tzv. difuzérem, jehož účelem je rozptýlit světlo vyzařovaný rozptylovacíma ploškama na světlovodné desce tak, aby působila dojmem homogenního zdroje světla. Protože difuzér rozptyluje světlo do mnoha směrů, ale uživatel sedící před LCD panelem pozoruje převážně tu, která se šíří kolmo na rovinu monitoru, je záhodno výstupní tok světla usměrnit a zbytek odrazit zpátky do rozptylovací soustavy, ze které může vystoupit pod novým směrem. K tomu se používaj soustřeďovací fólie pracující na principu odrazky, podobně jako vrstva pyramidovejch buněk na vnější straně oka kočky: fungujou jako tzv. retroreflektory a odrážej světlo vystupující pod nízkým úhlem zase zpátky. Na svrchní straně jsou pokrytý řadama jemnejch klínovitejch drážek nebo rýh na způsob Fresnelovy čočky. Na rozdíl od odrazek v blatníku auta je horní ploška kuželů zploštěná, což umožňuje části světla procházející pod vrcholovým úhlem větším než 70° vystupovat z monitoru bez odrazu. U širokoúhlejch LCD panelů používaných jako monitory pro LCD televize mají drážky tvar klínů, což umožňuje obrazovku ve vodorovném směru pozorovat pod větším úhlem bez podstatného poklesu jasu. U ostatních LCD panelů se používaj drážky ve tvaru komolejch kuželů, nebo se použijou dvě fólie jejichž drážky sou na sebe navzájem kolmý..
Orientace drážek v soustřeďovacích fóliích není náhodná, protože odraz od stěn drážek má přispívat k polarizaci světla do roviny spodní polarizační fólie. Světlo kmitající jakýmkoliv jiným směrem totiž polarizátorem neprojde a bylo by tak nenávratně ztraceno. Proto je nutné co největší podíl světla vycházející z osvětlovací soustavy polarizovat a to, které polarizované není vrátit zpět, aby se mohlo odrazit a polarizovat novým směrem. K tomu polarizace světla v soustřeďovacích fóliích nestačí a používá se tzv. reflexní polarizátor. Ten tvoří tenká fólie s drážkovitýma rýhama, na jejichž boční stěnách je napařená tenká vrstva hliníku. Světlo, které nekmitá v jejich rovině je od hliníkových proužků odraženo a vrací se zpátky do osvětlovací soustavy. Reflexní polarizátor zvětšuje využití světla zářivky v LCD panelu asi o 40%. Nad reflexním polarizátorem je už vlastní zobrazovací matice s kapalnýma krystalama. Musí držet přesnej tvar a proto je ze skla. Z obou stran je překrytá polarizačníma fóliema, který propouštěj polarizovaný světlo kmitající jen v jednom směru. Klasický polarizační fólie maj modrošedou barvu a jsou tvořený protaženýma fóliema polyvinylalkoholu, na který se působí párama jódu. Ten se v polyvinylalkoholu zachycuje v podobě sorbčního komplexu se řetízkama molekul jódu, který se orientujou podle molekul polymeru. Matice s kapalnýma krystalama je umístěná mezi dvojici polarizačních fólií, jejichž polarizační roviny jsou zkřížené o 90°, takže jima světlo neprochází. Molekuly kapalnejch krystalů však rovinu polarizovanýho světla otáčí o 90°, takže panelem ve vypnutým stavu světlo normálně prochází. Vložením malého napětí se uspořádání molekul v zobrazovací matici zruší, takže přestanou stáčet rovinu polarizovaného světla, což v optickém systému se zkříženými polarizátory znamená, že jím polarizované světlo přestane procházet a monitor ztmavne. K detailní konstrukci zobrazovací matice se vrátím v nějakým pozdějším příspěvku.
8-18 metrovej asteroid MD 2011 se v pondělí 27.6. přiblíží k Zemi až na vzdálenost 12.000 km (čili jednoho poloměru Země a srovnatelnou se vzdáleností GPS satelitů - viz animace), což je pátý nejbližší přiblížení asteroidu pozorovaný vůbec. S ohledem na svou malou velikost byl zpozorovanej teprv před týdnem, ačkoliv obíhá spolu se Zemí kolem Slunce po podobné dráze s periodou 1,09 roku. Měl by bejt viditelnej z pobřeží Antarktidy a Jižní Afriky kolem 17:00 hod. GMT. K dalšímu setkání se Zemí by mělo dojít v roce 2022. Samozřejmě, riziko je malé, ale vzhledem k malému objemu dostupných dat nelze dráhu asteroidu ani jeho velikost určit zcela přesně. S největší pravděpodbností ho tvoří shluk balvanů obalenejch regolitem, jako asteroid 25143 Itokawa na obrázku vpravo. Je ale už dost velkej na to, aby cestu atmosférou přežil a dopadl na povrch vcelku.
Distance(AU) Date (TT) Provisional H Reference 0.000043! 2008 Oct. 7.11 2008 TC3 30.4 MPEC 2008-T50 0.000079 2011 Feb. 4.82 2011 CQ1 32.1 MPEC 2011-C12 0.000086* 2004 Mar. 31.65 2004 FU162 28.7 MPEC 2004-Q22 0.000090 2008 Oct. 9.14 2008 TS26 33.2 MPEC 2008-T119 0.000125 2011 June 27.71 2011 MD 28.0 MPEC 2011-M23 0.000136 2009 Nov. 6.92 2009 VA 28.6 MPEC 2009-V22 0.000206 2008 Oct. 20.97 2008 US 31.6 MPEC 2008-U32 0.000226 2004 Dec. 19.86 2004 YD5 29.3 MPEC 2004-Y35 0.000260 2010 Nov. 17.16 2010 WA 30.0 MPEC 2010-W03 0.000307 2008 Nov. 3.94 2008 VM 30.2 MPEC 2008-V19 0.000328 2004 Mar. 18.92 2004 FH 25.7 MPEC 2004-F24 0.000355 2010 Nov. 30.75 2010 XB 29.4 MPEC 2010-X12 0.000360 2010 Oct. 12.45 2010 TD54 28.7 MPEC 2010-T65
Test přistávacího robotického modulu NASA v infračerveným a viditelném světle
Heavy Watergate: The War Against Cold Fusion - USA, 2000, 46 min - angl. znění s českými titulky. Jak myslíte, že funguje moderní věda? Někdo objeví zajímavý fenomén, napíše o něm vědecký článek a následně se objevem začne zaobírat vědecká obec. Pokud fenomén potvrdí, vstoupí vynález v obecnou povědomost. Tento koloběh však funguje pouze v případě, že vynález odpovídá stávajícím vědeckým poznatkům a představám. Pokud se ukáže, že jev podle stávající představy o zákonech fyziky nemůže existovat, prohlásí se za neexistující a tím je po problému. Zkuste si představit zdroj energie, který je takřka nevyčerpatelný, absolutně čistý, velmi snadno vybudovatelný, bezúdržbový a je možné jej provozovat i v malých variantách - a teď si představte, co by vám na to asi řekly energetické a ropné společnosti s jejich astronomickými příjmy.
Studená fúze - obnovitelný zdroj, ověřený během testů ve stovkách laboratoří a ve vědeckých časopisech, ale který je ignorován vládami a pohrdá jím velká většina prestižních publikací. ... Dne 23. března 1989 dva známí chemici, Dr. Martin Fleischman a Dr. Stanley Pons oznámili udivenému světu, že zachytili reakci podobou jaderné reakci která změnila vodu na mocný energetický zdroj Jejich objev se stal známý jako studená fúze ...Některé známe vědecké časopisy, jako Nature okamžitě pošpinily objev obviněním z nekompetentnosti. Zahájily tak jednu z největších tragédií v historii vědy ...Bývalý vedoucí z MIT Dr. Eugene Mallove sepsal důkazy, které odstraňují pochybnosti o studené fúzi ... Steven E. Jones, profesor fyziky z University of Birmingham se dozvěděl o práci Ponse a Fleischmana prostřednictvím Ministerstva energetiky USA. Prohlášení Jonese by zaručeně znemožnilo těmto vědcům vynález patentovat proces, který vyvinuli sami po letech dlouhého výzkumu , proto zdráhavě představili svou práci názorům veřejnosti. ...Byla to vědecká obec, hlavně fyzici kteří vyvolali pochybnosti a nesprávné postupy, fyzici kteří dostali téměř 40 miliard dolarů na výzkum horké fúze. Dne 14. dubna 1989 Dr. Glenn Seaborn (laureát Nobelovy ceny v oboru konvenční jaderné fyziky) řekl prezidentu Bushovi staršímu: "nemá to nic společného s jadernou fúzí". Ministr energetiky admirál James Watkins svolal několik laboratoří financovaných vládou k vyšetření studené fúze a vyhlásil "Musí to být ověřené do dvou týdnů. Dávám k tomu k dispozici všechny laboratoře DOE" ... A samozřejmě se ukázalo, že nemůžeme získat výsledky ani za 4 týdny Prohlásil tedy studenou fúzi za nemožnou ... To byl signál proAPS, americkou společnost fyziků pro zahájení útoků proti studené fúzi. Princetonský profesor William Hepburn, veterán v horké fúzi a jeden z Watkinsonových poradců řekl: "Stačilo se jen podívat na Fleischmana a Ponse v televizi a vidíte, že to jsou dva nekompetentní moulové". Důvěryhodnost pro vědce je alfa a omega, a když o ni přijdete, nemáte šanci získat granty. Vaše práce začíná být považována jako podřadná a klesnete v očích svých kolegů a to je skutečná katastrofa.
Ministerstvo energetiky USA (DOE) svolalo přezkumnou komisi v dubnu 1989. Dr. John Huizenga, hlavní kritik studené fúze byl pověřen, aby ji vedl. Přestože jeho podjatost proti studené fúzi byla dobře známá, Huizenga ...odradil orgány od formálního vyšetřování v půli července, kdy DOE dokončil svou zamítavou zprávu. Na začátku dvacátého století, známý chemik Irwin Langmar definoval patologickou vědu Věda o věcech, které nejsou pravdivé... Takže tvrzení, že studená fúze je jaderná reakce bez odpovídajícího množství jaderných produktů je prostě patologická věda. Nicméně, 10 let od úspěšných pokusů podpořilo další závěry, ukazující důkazy přebytečného tepla, jaderné produkty helium, tritium, nízkoenergetické neutrony. Ale současně tu máme starou gardu fyziků, starou gardu vědy která tento fakt ignoruje a popírá ho. Tito lidé tvrdí, že studená fúze je jedním z nejlepších případů patologické vědy. Kritika patologické vědy je jedna z nejčastějších při posuzování neobvyklých jevů... Dalších asi 200 let posmívali se práci velkých vědců jako Louis Pasteur...Když bratři Wrightovi poprvé vzlétli roku 1903, nebylo to v žádných novinách, protože každý byl přesvědčený - zejména americký tisk - že let letadlem je naprosto nemožný. Špičkoví vědci jako Kelvin řekli, že je to nesmysl Vydavatelé ani neposlali novináře a fotografy, aby udělali rozhovor s Wrightovými a vyfotili je, jak letí před zraky všech A trvalo to 5 let než si uvědomili: "můj Bože, my létáme, letadlo je možné". A něco podobného se stalo s takzvanou studenou fúzí. ... Arthur C. Clarke: "Když známý a starý vědec řekne, že je něco možné, má skoro určitě pravdu Když říká, že je to nemožné, téměř vždy se plete"...Víte, učitelé fyziky nesnáší, když si musí měnit přípravy. A obecně nemají rádi fantomy, které se objevují, a které nelze vysvětlit pomocí stávajících poznatků ...Zbytek veřejnosti má bohužel tendenci následovat názor stáda. Když se věda stane modlou společnosti, vzniká riziko, že lidé nebudou chtít překročit hranice této vědy. A každý rok objevujeme věci, které jsme loni nevěděli.
Společnost vždy platila za objevy a objevy jsou skutečný proces .. Proč skeptici trvají na tom, že se neděje nic neobvyklého? Co by mohlo motivovat tak velké zkreslování výsledků? Dnes musí vědci žít ve světě peněz a nejen udržet si svůj dobrý životní standard, ale také vybavit své laboratoře. Získání zdrojů se stalo pro vědce stejně důležité jako sama věda.... S vyschlými federálními fondy Fleischman a Pons se přestěhovali do Francie, aby pokračovali ve výzkumu. Průkopníci studené fúze pokračovali navzdory útokům na svou reputaci a kariéru. Až do roku 1999 bylo uspořádáno osm mezinárodních konferencí s několika tisíci technických článků vytištěných jako peer review v časopisech po celém světě....Ale bez federálních fondů zastánci studené fúze musí hledat peníze jinde, aby mohli pokračovat v této revoluční vědě. V polovině 90. let vláda Japonska financovala program studené fúze nazvané Nová energie z vodíku. I přes krátké trvání tohoto programu inspirovala mnoho japonských vědců k otevření nového pole v této oblasti. Také vlády Itálie a Francie financovaly výzkum a mnoho soukromých firem v USA, přesvědčených o komerčním potenciálu začalo s patentováním vynálezů, zatímco se pečlivě vyhýbali označení studená fúze. ... Historie vědy je plná případů podvodu, krádeže patentů a lživých překrucování Ale nyní hledíme na bezprecedentní spiknutí, které zastiňuje většinu toho co jsme kdy objevili ve "Fenomenon Archives". Ve světě, kde korupce, chamtivosti a politické manévrování jsou často jediné vlastnosti lidského ducha věříme, možná naivně že výjimky mohou existovat ve světě experimentální vědy. (silně zkráceno)
Dysprosium je měkkej bílej kov se skupiny lanthanoidů, v zemský kůře je nejrozšířenější ze všech lanthanoidů (5.2 mg/kg). Ale svý řecký jméno ("dys-prozéom", čili "ne-získatelný") má kvůli obtížnosti, s jakou ho lze separovat od ostatních prvků, v čistý formě byl izolovanej až 70 let po svým objevu v r. 1886. Anglicky by se mu teda mohla říkat unobtanium, jako tomu supravodiči z Avatara. Ročně se v Číně vytěží asi 100 tun dysprosia, ale jeho cena za poslední tři roky stoupla dvacetkrát. S ohledem na složitou elektronovou strukturu je jeho spektrum je bohatý na čáry, používá se v laserech a jako první metalhalidová lampa bylo taky používaný ve filmařskejch výbojkách (viz Tesla RVID z r.1968 na video uprostřed). Dysprosium je magnetický a lze ho z rudy separovat magneticky. Silně paramagnetický jsou i jeho soli, např. nažloutlej síran dysprosiditý Dy2(SO4)3 je přitahovanej magnetem i ve vodným roztoku (viz video vpravo). Slitina terbia a dysprosia se železem, tzv. Terfenol-D (TbxDy1-xFe2 (x ~ 0.3)) je zajímavá tím, že se v magnetickým poli smršťuje nejvíc ze všech kovů, asi o 2 mm/metr při magnetický saturaci. Používá se v magnetickejch hlavách hardisků a taky pro vyluzování zvuku v sonarech ponorek.
Podle dvojice epidemiologů Janette Sherman a Joseph Mangano stojí za 35 % poklesem porodnosti v osmi vybraných městech na severozápadním pobřeží USA radioaktivní spad z havarované Fukušimské elektrárny. Zprávu přinesla Al-Jazeera. Studie přirozeně vyvolala lavinu kritických i vstřícných reakcí podle toho, čí zájmy jejich proponenti zastávaj, ale data pocházej ze zdrojů CDC veřejně dostupnejch na webu a tak neni snadný s nima moc polemizovad.
Japonci sice o důsledcích havárie svých jaderných reaktorů ve Fukušimě mlžej, ale analýza radioaktivního spadu, která se od Japonska šířila přes celej Pacifik odhaluje jak rozsah škody, tak přibližnej vývoj nehody. Ačkoliv tamní aktivita byla relativně nízká (kolem 32 mBq/m-3 of 131-I, zatímco mezní dávka výskytu radonu je dle našich norem 200 Bq/m-3. Jednotka Becquerel (Bq) vyjadřuje počet radioaktivních rozpadů za sekundu. Během deseti dnů Černobyl uvolnil do ovzduší 1.76 × 1018 Becquerelů radioaktivního jodu-131, zatímco podle měření v Seattle Fukušima uvolnila jen asi o polovinu méně a emise radioaktivníhoizotopu césia-137 byly dokonce s Černobylem srovnatelný (8.5 × 1015 /den oproti dávce 5 × 1015 Bq/den ve Fukušimě). Důvod je ten, že oba prvky snadno těkaj s přehřátou vodní párou a tak ze z kontejmentu jaderný elektrárny uvolní i tehdy, když se do okolí nerozptylujou žádný aerosoly. A zatímco Fukušima skladovala v prostoru elektrárny více než 1760 tun paliva, v případě Černobylu to bylo jen 180 tun.
Situace v havarovaný elektrárně se stabilizuje pomalu, protože množství paliva rozpuštěnýho v chladicí vodě reaktoru bylo mnohem vyšší, než se předpokládalo a podle některejch zdrojů došlo k obnovení řetězový reakce i po zemětřesení, kdy do reaktoru automaticky spadly chladicí tyče (byl zaznamenán nárůst krátce žijících izotopů I-133 a z běžícího reaktoru uniká I-133 a I-131 zhruba v poměru 2:1). Zatímco si Wagner na Oslu libuje, jak sanace elektrárny pěkně pokračuje, radiační situace se tam spíš zhoršuje, protože v elektrárně je pohyb kvůli radioaktivitě vyloučen (jeden z reaktorů se protavil do spodního patra kontejmentu)..V prostoru elektrárny byla nedávno naměřená dosud nejvyšší úroveň radiace - 4 Sieverty/hod., roční povolená dávka je 250 mSv/rok. Vysokou úroveň radiace prozrazujou i digitální fotky z okolí Fukušimské jaderky. Záběry z Fukušimy získaný pomocí dálkově řízenejch helikoptér dávaj náhled na rozsah škod. Fukušima získala sedmej, nejvyšší stupeň stupeň ohrožení při jaderný havárie (tedy podobně, jako před třiceti lety Černobyl) a vyklizený pásmo kolem elektrárny bylo rozšířený na 20 km a potrvá několik let, než se budou moci lidé do oblasti vrátit.
Obliba architektů v čistejch geometrickejch tvarech sebou občas nese nečekaný důsledky. Prosklená architektura s oblibou využívá odrazivý materiály a efektní parabolický tvary, ale nesmí se před ní pěstovat tráva... K vidění v kalifornském San Chose, Almaden Blvd 55, podle Google maps je už v místě ohniska parčík vybetonovanej.
V okolí bazénu před hotelem Vdara v centru Los Vegas se návštěvníkům připalujou vlasy a taví igelitový tašky, plastový stolky a kelímky na kafe. Architekt se v tomto případě pokusil problém řešit instalací světlorozptylující fólie na jižní stěnu hotelu, ale problém s přehříváním jeho okolí to omezilo jen částečně - patrně se zapomělo na to, že dlouhovlnný infračervený záření se disperzním povrchem rozptyluje podstatně hůře.
Jak ptáci vnímaj zemský geomagnetický pole. Zřejmě ho vnímaj jemným posunem barev v důsledku kvantovejch efektů barviv v oční sítnici. Neuměj ale rozlišovat polaritu geomagnetického pole, pokud nemaj dodatečný vodítko třeba v poloze Slunce nebo polarizaci denního světla na obloze, klidně letěj na opačnou stranu. K vnímání magnetickýho pole potřebujou taky krátkovlný modrý světlo, červený barviva na magnetický pole citlivý nejsou. V poslední době se objevujou spekulace, že i člověk by mohl mít geneticky zakodovanou určitou citlivost pro geomagnetický pole (jeho citlivost na slabý modrý světlo závisí na směru), protože v očích se vyskytuje zvýšená koncentrace kryptochromu, proteinu kterej zodpovídá světlocitlivost rostlin i za magnetický vidění u ptáků i u některýho hmyzu (octomilek). Je pravděpodobný, že schopnost geonavigace u člověka časem ustoupila požadavku dlouhověkosti, protože citlivost kryptochromu na geomagnetický pole je spojená s tvorbou paramagnetickejch peroxidovejch radikálů, který sítnici poškozujou.
Každej si asi dokáže představit, co se stane, když se do vzduchu vyfukujou bubliny různejch plynů, např. vodíku nebo oxidu uhličitýho. Vodík je lehčí než vzduch a tak jeho bubliny poletěj vzhůru jako balónky, zatimco bubliny s CO2 budou klesat. Co se ale stane, když budeme vyfukovat bubliny ze směsi obou plynů? Za určitejch podmínek tím budou vznikat bubliny, který budou nejprve klesad, ale paxi to "rozmyslej" a zamířej zase ke stropu. Příčinou je různá rychlost, s jakou plyny difundujou přes membránu bubliny. Např. o latexovejch balóncích používanejch na párty je známo, že moc dlouho nevydržej a po pár hodinách z nich hélium vyprchá - hélium je jednoatomovej plyn a proto jeho molekuly zvlášť snadno prolízaj pórama. V případě vodíku, kterej má atomy ještě lehčí je kupodivu difůze obtížnější - jeho molekuly H2 tvořený ze dvou atomů se chovaj jako tyčinky, při nárazech do stěn absorbujou energii do momentu rotace a tím se jejich cestování pórama zpomaluje. Proto bude vodíkovej balónek unikat pomaleji, než héliovej. V případě oxidu uhličitýho CO2 je ale vysvětlení o něco složitější, protože jeho molekuly jsou sice ještě těžší než vodíkový, ale současně se mnohem líp rozpouštěj ve vodě, tvořící mebránu bublin. To jim umožňuje unikat z bublin ještě mnohem rychlejc než vodík. Bublinky se tím ochuzujou o těžší plyn a její relativní hustota postupně klesá, takže nakonec začnou stoupad.
Důsledek difůze plynu přes stěnu bublin de snadno pozorovat při stání piva. Malý bublinky se přitom spojujou a zanikaj na úkor větších, takže pěna jako celek hrubne a její bubliny se zvětšujou. Pod mikroskopem jde pozorovat, jak se malý bublinky zmenšujou na úkor větších, protože v důsledku povrchovýho napětí je v malejch bublinách se silně zakřiveným povrchem relativně vyšší tlak. To jde demonstrovat známým pokusem se dvěma balónkama spojenýma trubičkou: plyn má snahu z menšího balónku přecházed to většího.
YT video demonstruje tzv. Barusův-Merringtonův jef na dilatantním roztoku POLYOXU. Jde o vodnej roztok slizkýho hydrofilního polymeru polyethylenoxidu - používá se např. v mazacím proužku moderních holicích strojků. Takovej roztok se chová jako tzv. nenewtonovská tekutina, páč narušuje Navier-Stokesovy rovnice a Newtonův zákon viskozity. Jde o projev vnitřního smykovýho napětí ve vláknitejch molekulách polymeru. Laminární tok v trysce je donutí vzájemně se orientovat, což je pro takový molekuly nepřirozenej stav s nižší entropií, než rovnovážnou a proto se při opuštění trysky ihned zacuchávaj a vylejzaj z ní jako rozčepýřenej kartáč, což zvětšuje průměr pramínku oproti normální tekutině, která z trysky vytéká v druhý části videa.
Chování nenewtonovskejch kapalin porušuje chování klasickejch kapalin s normálním povrchovým napětím, protože se při něm uplatňujou svinutý (skrytý) rozměry nesymetrickejch molekul, tvořících kapalinu. Z hlediska éterový teorie jde o projev extradimenzí a to ještě vyšších, než odpovídá povrchovýmu napětí běžnejch kapalin. Čistě třírozměrnej prostor je prázdnej a plochej, pokud obsahuje cosi jako neurčitě rozplizlou gravitační čočku, je nejméně čtyřrozměrnej, pokud má ta čočka ohraničenej povrch a povrchový napětí který ji nutí sbalovat se do kuličky (temná hmota), jde o nejmíň pětirozměrnej útvar a pokud je jeho chování ještě složitější, jde o útvar nejméně šestirozměrnej (dilatantní vlákna temný hmoty se chovaj jako vlákna slizu). Nenewtonovský kapaliny se projevujou mnoha dalšími anomáliema, např. Weissenbergovým jevem: jejich molekuly se namotávaj na rotující hřídelku a šplhaj po ní vzhůru.
Jak zavěsid provázek na okraj stolu s použitím tří sirek nebo dvou špejlí. Trik je v tom, že těžiště závěsu je za jeho opěrným bodem směrem ke stolu, jak vyplývá ze schématu vpravo.
Další klasickej balanční systém založenej na podobným principu je ilustrovanej tuna (video)
Dosd hustě vypadá levitující kladivo - kdyby závěs nebyl tak podezřele prohnutej, člověk by netušil, kerá bije..
Malá ledová doba nenastane, ujišťují vědci. Podle mě je souvislost s teplotama na Zemi a počtem fleků na Slunci prokázaná celkem jednoznačně, ale otázka je, zda je nedávnej výpadek sluneční činnosti srovnatelnej s minimy, který způsobily globální ochlazování v minulosti. Podle mě tomu tak zatím není, sluneční aktivita je nyní naopak poměrně vysoká a pokusy tvrdit opak připadaj na vrup politizaci tohodle problému (snahu bagatelizovat příčiny a dopady globálního oteplování). Z grafů dole vyplývá, že globální ochlazení by nezapadalo do period slunečních minim ani časově.
V Po 13.6. proběhla novozélandským Christchurchem nová vlna otřesů o síle 6.3 Richterovy logartimické škály, tři dny po velké sluneční erupci ze 7.6.. Otřesy tentokrát vystupovaly na povrch v horizontálním směru. Mělo by jít o dozvuky únorovýho zemětřesení, který zničilo centrum města (obr. níže). I Fukušima zažila novou vlnu dozvuků 7.dubna (magnituda 7.4) a 5. června (4.1).
Texas čelí rekordní vlně sucha, Kansas zase vlně tornád.Tornád bylo nakonec 241 a zůstalo po nich 45 mrtvých, na 250 000 domácností zůstalo bez elektrického proudu.
V pondělí (13.6.) se v Česku tvořily většinou nepříliš silné konvekční přeháňky, ojediněle bouřky.V České republice u obce Luká na Olomoucku pozoroval po dobu 15 minut (18:20 až 18:35) vír, který se spustil ze základny oblaků. Dle vertikálního rozsahu lze předpokládat, že se vír dotkl země a jednalo se tedy přímo o tornádo. Tornádo nezasáhlo obydlenou oblast a na obloze setrvalo jen krátkou dobu. Škody z okolí obce Luká hlášeny nebyly.
FAVORIT: A z čeho tak usuzuješ? IMO se oteplování maximálně trochu zpomalilo, ale rok 2010 byl zase nejteplejší rekord. Na grafech vlevo teploty atmosféry, oceánu a hladina oceánu.
SWITL je japonskej dopravníkovej systém pro manipulaci s polotuhejma materiálama, převážně v potravinářství. Pro účely prezentace byla na výstavě v Osace demonstrovaná jeho ruční verze v podobě mechanický škrabky.
Americkej fyzik Brian Ahern neoficiálně potvrdil vývoj tepla ve slitině Zr66%-Ni21%-Cu13% při tlaku vodíku 200 atmosfér. Není mi zcela jasné, proč použil slitinu právě tohoto složení: možná chtěl napodobit jak studenou fůzi Rossiho a Foccardiho (na webu kolujou dohady, že jejich E-Cat obsahuje zirkonium rovněž vedle niklu a hydridu sodíku), tak předchozí pokusy japonce Araty, který pozoroval vývoj tepla při fůzi stlačeného deuteria na oxidu zirkoničitém. Dosažený vývoj tepla nebyl tak vysoký, jak vyplývalo z předběžných demonstrací Rossiho a Foccardiho v Itálii a USA - nicméně byl přesto zcela jasně prokazatelný: vzorek se samovolně udržoval na teplotě asi 570 °C a z 10 g vzorku práškový slitiny bylo odebíráno 8 wattů po dobu čtyř dnů (osm wattů je příkon jedné kompaktní zářivky). O studenou fůzi se nyní intenzívně zajímá americká armáda (především námořnictvo se zřetelem na jeí uplatnění při pohonu ponorek) a NASA (pohon raket pro meziplanetární lety). Řecká vláda je z evropských ekonomik jednou z nejvíc závislých na ropě a fosilních palivech a tak podporuje studenou fůzi rovněž přípravou výstavby studenofůzní teplárny v poloprovozu. Výzkum studené fůze má dlouholetou tradici i v Japonsku, které musí veškeré uhlí a ropu dovážet (není náhoda, že Kjotský protokol byl podepsán právě tam). Za objevem studené fůze podle mě také stojí nedávný náhlý odklon Německa a Itálie od jaderné energeticky: postupným odstavením jaderných elektráren současné vlády nic neriskují a ještě za to nasbírají politické body u zelené opozice. Ostatně současná finanční krize se u evropských států projevuje přesně v tom pořadí, v jakém je jejich ekonomika závislá na cenách ropy. Na základě grafu níže předpokládám, že naše kamenouhelná lobby v čele s Václavem Klausem bude studenou fůzi ignorovat tak dlouho, jak jen bude moci.
Fata morgána je optickej jef, kdy de vidět obraz vzdáleného objektu zrcadlící se ve vzduchu atmosféry díky teplotní inverzi. Jméno je odvozeno od Morgany Le Fay (tedy v překladu víla Morgana), mýtické sestry anglického krále Artuše, neboť zrcadlené předměty se zdají být neskutečné jako vzdušné zámky. Často se tyto jevy pozorují v místech, kde jsou rozsáhlé rovné plochy, např. v polárních oblastech nebo nad vodními hladinami po chladném ránu či s rychlým ochlazením navečer. Takové podmínky vedou ke vzniku vrstev vzduchu s rozdílnými teplotami a indexy lomu. Tím vzniká optická soustava, která odklání směr dopadajících světelných paprsků k pozorovateli. Dojde-li k tomuto jevu pod úrovní pozorovatele, jedná se o tzv. spodní odraz (např. na rozpálené asfaltové silnici, kdy vzniká dojem zrcadlícího vodního povrchu) nebo nad úrovní pozorovatele, kdy vzniká tzv. svrchní odraz (tj. fata morgána v pravém slova smyslu). Taková fata morgána se nedávno ve večerních hodinách objevila v Číně 16.6.2011 - z mlhy nad řekou Tchun-si se vynořilo město Chuang-šan.
Chou chou (超蝶, "čou čou" supermotýl, doslova "motýl motýlů") je elektrostatická hračka, která realisticky simuluje pohyby motýla uvězněnýho ve sklenici (video 1, 2, 3). Na japonský Tokyo Toy Show to byla nejúspěšnější hračka roku 2010 a nyní je k dostání i u nás za cca 660,- Kč.. Motýl reaguje na "vyrušení" při poklepání na víčko, který je spolu s motýlem nabíjený na vysoký napětí a poklepáním se uzemní. Tím získaj křídla motýla vůči sklenici souhlasnej náboj, začnou se odpuzovat, přičemž celý motýl je současně přitahovanej k opačně nabitý sklenici. Jakmile se křídla dotknou sklenice, jejich náboj se vyrovná se sklenicí a začne bejt naopak sklem odpuzovaný, takže se začnou vzájemně přitahovat, dokud se opět nespojej a nevyrovnaj svůj náboj mezi sebou. Tím se celý proces může začít opakovat rychle za sebou. Ale to není zdaleka všechno. Vlákno kterým je motýl nabíjenej je z vodivýho polymeru - elektrickej náboj po něm při nabíjení sklenice teče tak zvolna, že motýl v klidu křídla pomalu zavírá a otevírá, jako kdyby se právě chystal vzlítnoud.
Japonskej neutrinovej detektor Super-Kamiokande v opuštěným zinkovým dole kilometr pod zemí tvoří válcová kaverna o průměru 40 metrů, oplášťovaná ocelí a vystlaná 11,146 baňkama vakuovejch fotonásobičů. Za provozu je zaplněná 50.000 m³ ultračistý vody (fotky níže jsou před zahájením napouštění, naplněnej detektror vypadá takhle). V roce 2001 jedna z baněk implodovala - vzniklá rázová vlna se explozívně rozšířila a nakonec praskla polovina baněk (každá v ceně tehdejších 3:000 USD). Japonci je postupně vyměnili za nový, opatřený akrylátovým krytem, který by měl podobný nehodě zabránit. Detektor sice nedávné zemětřesení přečkal bez úhony, ale práce na muonovém experimentu T2K (Tokai to Kamioka) byly přerušeny a tak byla publikovaná předběžná studie o šesti dosud pozorovanej záchytech muonového neutrina. Šest událostí je zatím málo, ale přesto se zdá, že byla potvrzeno narušení symetrie mezi oscilacema těžkých neutrin a antineutrin, což by mohlo pomoci při zdůvodnění, proč ve vesmíru chybí antihmota (podle éterový teorie nechybí, je ale rozptýlená v oblacích temný hmoty, protože antičástice se vzájemně gravitačně odpuzujou jako bubliny éteru).
Experiment T2K vysílal do detektoru proud muonovejch neutrin z 300 km vzdálenýho protonovýho urychlovače J-Parc. Ve srážkách protonů s hliníkovým terčem vzniká velké množství pionů, který se rozpadaj na mezony. Ty se pomocí kvadrupólovejch magnetů zfokusujou a za letu 200 metrovým tunelem se nechaj rozpadat za vzniku mionu a mionového neutrina. Zbývající nabité mezony a protony se pohltěj na konci tunelu a miony pak pohltí vrstva země, kterou neutrina procházej bez problému. Získá se tak relativně čistej svazek mionových neutrin, takže se můžou studovat jejich oscilace. V předchozím experimentu K2K (250 km) se ovšem podařilo zachytit mionových neutrin mnohem víc (asi 112) - šest neutrin z T2K (2% plánovanejch) je dost bída na ty prachy, co to všechno stálo.
Neutrina sou prťavý částice který procházej hmotou jako sítem. Nejde je tudíž detekovat přímo, ale pouze sprškou elektronů vznikající reakcí neutrin s protony. Elektrony jde pozorovat prostřednictvím vzniku Čerenkova záření při jejich průletu vodou. Existenci Čerenkovova záření předpověděl na základě éterové teorie už v roce 1888 Oliver Heaviside - už skoro deset let před rokem objevu první elementární částice (elektronu). Podle jeho představ měla částice, jenž se pohybuje v hmotném prostředí rychlostí větší, než je rychlost světla v tomto prostředí produkovat záření v kuželu rázové vlny, analogicky jako při šíření člunu na hladině vody vyšší rychlostí, než je rychlost šíření vln. Srážkama muina s hmotou vznikaj analogicky muony, který jsou asi 600x těžší než elektrony a tak líp "držej směr", než elektrony vzniklý z obyčejného neutrina. Kužel Čerenkovova záření způsobenej muinem se tedy v detektoru pozná tak, že je míň rozmazanej - na obrázku vlevo je obrázek kužele Čerenkova záření z průletu muonu zaznamenanej v detektoru neutrin v Super-Kamiokande.
Oscilace neutrin vzniká při jejich průletu fluktuacema vakua a jde je pozorovat i při průchodu vírovejch kroužků kapalinama. Na takovým víru se střídavě vytvářej parazitní víry kolmo na směr jeho pohybu a zase zanikaj, což se na hladině bazénu projevuje tak, jakoby vír střídavě mizel a zase se vynořoval. Na grafu vlevo oscilace odpovídají energii neutrin o energii 4 MeV. Hluboký oscilace na vzdálenostech desítek až stovek km jsou způsobeny mícháním první a druhý generace neutrin. Rychlé oscilace, který jsou na ně superponovaný, jsou způsobeny mícháním první a třetí genetŕace. Při experimentech se vzdálenost zdroje a detektoru měnit nemůže, co se ale měnit může je energie neutrin - čim je rychlejší, tím pomalejc osciluje.
Většina látek vykazuje tzv. normální disperzi a láme krátkovlnný světlo víc, než dlouhovlnný. U materiálů s dutinkama je tomu naopak, protože krátkovlnný světlo se na malej překážkách rozptyluje více. V případě, že je materiál tvořenej houbou, čili směsí dutinek a překážek, chová se v určitým rozmezí vlnovejch délek jako materiál se záporným indexem lomu, tzv. metamateriál.Současný metamateriály jsou zpravidla tenký vrstvy s drobnou voštinovou strukturou, jejichž rozměry jsou volený tak, aby světlo procházelo přednostně povrchem struktury. Chovaj se např. jako čočky zaostřující světlo i při svý nepatrný tloušťce (viz animace vpravo). Obklopení předmětu metamateriálem by mělo způsobit, že ho bude světlo obtékat a předmět se tak stane neviditelnej jako mimozemšťani ve filmu Predátor. Na obrázku vpravo je jeden z prvních metamateriálů, vyrobenej z destiček pro tištěný spoje. Velikost jeho struktur je taková, že funguje jen pro mikrovlnný světlo s vlnovou délkou v řádu desítek milimetrů.
V krátkovlnný oblasti se metamateriály musej vyrábět litograficky podobně jako integrovaný obvody, což limituje jak výrobní náklady, tak velikost výsledný struktury. Nedávno se strukturu podařilo vyrobit odléváním a razítkováním do polymerních vrstev, podobně jako cédéčka, což otvírá cestu k širšímu využití takovejch fólií. Na červený křivce je vidět oblast frekvence, pro kterou materiál nabývá zápornej index lomu, čili je vidět, že funguje v infračervený oblasti. Chování metamateriálu silně závisí na vlnový délce, proto ve viditelným světle taková fólie hraje interferenčníma barvičkama, podobně jako hologram nebo křídla motýlů.
Živý organismy v neuronech využívaj zvukový vlny, které se šíří na rozhraní dvou fází, které se vzájemně nemísí. Vnitřek membrány neuronů tvořeji orientované molekuly s dlouhými řetězci tvořené mastnými fosfolipidy (tuky), zatímco jejich okolí je podobně jako vnitřek ostatních živých buněk tvořeno vodným roztokem proteinů. Zvukové vlny se prostředím živých buněk silně rozptylují a tlumí, takže je nutné je při jejich šíření podél neuronu průběžně přiživovat. Toho je dosaženo elektrickým nábojem na povrchu neuronové membrán, kterým se jejich stěny poněkud stlačí oproti klidovému stavu jako desky kondenzátoru. V okamžiku, kdy k určitém místu vlna dospěje, iontové kanály ve stěnách membrány se rozevřou a umožní nabitým iontům elektrickou dvojvrstvu vyzkratovat. Tím se stěny membrán opět rozestoupí a zvuková vlna se tak propaguje dál na úkor elektrické energie vybité membrány. Biochemickými reakcemi na povrchu membrán se mezitím rychle obnovuje koncentrační spád iontů a napětí na membráně tak, aby byla schopna zesilovat další impuls v rychlých cyklech s periodou trvající necelou setinu vteřiny. Tuková vrstva neuronových membrán se pro ionty chová jako mechanický i elektrický izolátor a umožňuje vznik napětí na obou stranách membrány.
Průměr nervovýho vlákna souvisí s rychlostí nervovýho vzruchu, kterej se podél něj šíří. První pokusy s neurony byly prováděný s axony chobotnic, u kterejch dosahujou průměr až 1 mm, takže se do nich dá snadno zastrčit drátek. Chobotnice pomocí neuronů dosahuje velmi rychlý koordinace části svýho těla, což jí umožňuje vystupovat jako predátor a honit ostatní živočichy s pomalejšími reakcemi. Velký vlákno má ale tu nevýhodu, že se v něm signál současně rychle zatlumuje, což limituje délku chobotnice. Neurony vyšších živočichů maj proto neurony malejch průměrů a uvnitř neuronů maj konstrukci z mikrotubulů, který fungujou podobně jako optickej kabel s holým jádrem a fokusujou signál, takže se propaguje jako soliton bez zatlumení na velký vzdálenosti. Obecně platí, že čím menší neuron, tím méně se v něm puls zatlumuje. Ale protože takovej neuron má malej průměr, i malý množství iontů který do něj proniká zvenčí je schopný vyvolat řetězovou reakci, takovej neuron je příliš citlivej a náchylnej na šum. Zdá se, že neurony živočichů jsou právě tak malý, aby jejich přecitlivělost nebyla ještě příliš vysoká. Vysokej šum neuronů se neprojevuje šuměním v hlavě, ale tzv. úzkostnou neurózou a mozek neurotika se stressem vyčerpává.
Jaxem uváděl níže, ferromagnetismus vzniká tím, že atomy obsahujou nepárový elektrony, který rotujou mimo rovinu atomu, čímž vytvářejí výstřednost pohybu elektricky nabitýho atomu, jakousi miniaturní proudovou smyčku, který má za následek vznik magnetickýho pole. Pokud v atomu nepárový elektrony chyběj, takový prvek magnetický pole zeslabuje, je tzv. diamagnetický. Ale co se stane, když prvek obsahuje nepárový elektron ve vnějším obalu, ale ten zůstává obíhat v rovině atomu? Vložením takovýho atomu se naopak oběžná dráha elektronu posune mimo rovinu atomu a atom se stane slabě magnetickej, úměrně tomu, jak působí vnější magnetický pole a zesiluje ho. Tenhle vnucenej magnetismus se nazývá paramagnetismus a vykazuje ho řada látek, který obsahujou ve vnějších orbitalech nespárovaný elektrony. Patří sem i napohled obyčejnej kyslík. Kyslík je jedinou dvouatomovou molekulou (a jednou z mála molekul obecně), která vykazuje magnetický moment. Díky tomu se pevný kyslík chová jako spinově-řízenej krystal s neobvyklým magnetickým chováním. Za vysokých tlaků změní kyslík své chování z izolantu na kovový stav a za velmi nízkých teplot přejde do supravodivého stavu. Při stlačování kyslík mění postupně barvu z bledě modré (jakou má i kapalný kyslík na obr. dole) přes růžovou, oranžovou až hnědočervenou a při tlacích nad 96 GPa se kyslík chová jako kov.
Na webu je hodně demonstrací, ve kterejch je kapalnej kyslík přitahovanej k magnetu (viz např. obr. výše), ale žádnej neni tak názornej, jako cirkulace kyslíku kolem magnetu tvořenýho dvojicí magnetických kuliček levitujících nad supravodičem. Uplatňuje se tu celá řada oblastí fyziky. Je pěkně vidět, jak kyslíkový páry mezi póly magnetu obíhaj a hromadí přitom kapičku kapalného kyslíku na supravodiči pod magnetem. Když kapička doroste dostatečný velikosti, utrhne se od supravodiče a je přitažená k magnetu, na kterým se rychle odpaří. Tím se spodní kuličku ochlazuje tak, že na ní kondenzuje jinovatka. Horní kulička se chladí pouze přenosem tepla mezi oběma magnety a proto je podstatně teplejší, je akorád orosená. Odpaření kapky na magnetu způsobí dočasně narušení cirkulace kyslíkový páry kolem magnetů a děj se pravidelně opakuje. Za zmínku stojí, že u všech ferromagnetických látek nepárový elektrony zahříváním přecházejí do vyšších neobsazenejch orbitalů, který sou kulově symetrický a díky tomu se magnety při teplotě tzv. Curieova bodu mění na paramagnetický látky.
Oftalmologům se podařilo metodama adaptivní optiky vyfotit sítnici na pozadí živého oka v rozlišení, který umožňuje rozeznat tyčinky (malé buňky, rozeznávající stupnice šedi) od čípků (větší buňky, rozeznávající barvy). Metoda adaptivní optiky využívá navádění mikroskopu laserem, čimž se při vyšetření kompenzujou bezděčný pohyby oka podobně jako astronomové pomocí laseru kompenzujou chvění atmosféry. Ačkoliv metoda byla navržená už v roce 1997, rozlišení nebylo dostatečný ani pro rozeznání tyčinek od čípků. Na obrázku vpravo je sítnice v oblasti tzv. žluté skvrny, kde je lidské oko nejcitlivější a jsou zde umístěny jenom čípky. Metoda by měla umožnit diagnostikovat choroby sítnice v dřívějším stádiu, což by usnadnilo jejich léčení.
Josephsonův přechod (čti "džouzefsnův") je tenký rozhraní kovu nebo izolantu mezi dvěma supravodičema. Experimentátoři už v 50. letech minulýho století pozorovali divný chování některých supravodivých vzorků, které souviselo s tunelováním Cooperových párů přes bariéru. Problém byl, že fyzikové těmto efektům nerozuměli, přisuzovali je chybám zařízení. Brian Josephson (na fodce vpravo) byl v době objevu studentem Trinity College britské Univerzity v Cambridgi a bylo mu 22 let a jako první v roce 1962 předpověděl chování rozhraní kov-supravodič, zacož byl v roce 1973 potrestanej Nobelovou cenou. Josephson objevil, že když dva supravodivé kovy byly odděleny tenkou izolační bariérou, je možné pro elektronové páry projít bariérou bez odporu v důsledku fluktuací vakua. Protože v případě supravodiče bariérou tunelujou dva elektrony propojený spinem na vzdálenost několika mikrometrů, pro funkci Josephsonova přechodu je důležitá správná tloušťka izolační vrstvy. Musí být menší než rozestup elektronů (tzv. koherenční délka), která je u kovů řádově stovky až tisíce nanometrů, jinak se Cooperovy páry při průchodu bariérou rozpadají. Nesmí ale být příliš tenká, jinak je Josephsonův jev velmi slabý. V praxi se používá jako supravodič například niob pokrytý vrstvou oxidu hlinitého, jejíž tloušťka je se vzdáleností srovnatelná, tedy několik desetin mikrometru. Udržujeme-li mezi supravodiči konstantní elektrické napětí, přes bariéru prochází přerušovanej proud s vysokou frekvencí, která je úměrná napětí, čímž je možný v určitým rozsahu převádět elektrické napětí na frekvenci. Při napětí 1 μV vzniká proud o frekvenci přibližně 484 MHz, která je nezávislá na vnějších podmínkách.
Ještě zajímavějc se Josephsonův přechod chová při vložení malýho střídavýho napětí, např. při ozáření mikrovlnama. Přechod se chová jako extrémně rychlá usměrňovací dioda a pokud je frekvence blízká rezonanční frekvenci přechodu (která bývá přibližně v desítkách gigahertz), vzniká na přechodu napětí, který je úměrný frekvenci. Protože frekvenci umíme na rozdíl od napětí generovat velmi přesně s pomocí laserů, používá se Josephsonův přechod jako etalon napětí v soustavě jednotek SI. Na obr. vpravo je státní etalon jednoho voltu Českého metrologického institutu v Brně - na přívody zleva se přiváděj mikrovlny z maseru a na smyčkách vpravo vzniká napětí, protože sou složený z několika tisíc drobounkejch Josephsonovejch bariér. Magnetickej tok supravodivou smyčkou může nabývat jen celočíselných násobků této hodnoty. Takové kvantování předpověděl Fritz London v roce 1948 a v roce 1961 bylo potvrzeno experimentálně. Protože v magnetickém poli se souhlasně pohybující se elektrony vzájemně odpuzujou v důsledku Lorentzovy síly, Cooperovy páry v supravodiči se rozpadaj a proto Josephsonův přechod dokáže detekovat již velmi slabý magnetický pole, např. například mozkové signály, které vyvolávají magnetická pole v řádech 10 −13 Tesla, změny geomagnetickýho pole nebo magnetický pole ponorek. Pro tyto účely se používá tzv. SQUID (superconducting quantum interference device), což je uzavřená smyčka obsahující dva Josephsonovy můstky (na obr. uprostřed). Ve voltampérové charakteristice přechodu se objeví skoky (tzv. Shapirovy schody) v místech, kde je hodnota napětí rovna celočíselnému násobku budící frekvence a je nepřímo uměrná magnetickýho poli procházejícímu SQUIDem. Z Josephsonovských diod lze dělad aji logický obvody pro velmi rychlý kvantový počítače. Společnost D-Wave Systems nedávno prodala první "kvantový" počítač D-Wave One, kterej obsahuje 128qubitový procesor Rainier. Procesor je složen celkem z šestnácti menších stejných částí, z nichž každá obsahuje 1 500 Josephsonových přechodů z niobu, chlazených kapalným heliem na teplotu 10 mKelvinů v tlustým měděným soklu (viz obr. vpravo). Procesor se programuje pomocí zvláštního programovacího jazyka a zvládá zatím pouze jedinou matematickou operaci z oblasti diskrétní optimalizace, zato ji umí pěkně rychle. Takovej počítač přirozeně neni pro každýho - stojí desed milionů dolarů, ale o jeho využití již má zájem několik firem. Mj. společnost Lockheed Martin a Google, která spolupracovala i při jeho vývoji a hodlá s jeho pomocí implementovat algoritmus pro rychlý rozpoznávání obrázků na webu, což by mělo umožnit jejich vyhledávání podle vzájemný podobnosti.
Mooreův zákon roku 1965 publikoval spoluzakladatel firmy Intel Gordon Moore. Původní znění bylo: „složitost součástek se každý rok zdvojnásobí při zachování stejné ceny.“ Takovýto růst se nazývá exponenciální, protože ho jde vyjádřit mocninnou funkcí. Nalevo je závislost počtu tranzistorů v procesorech, vpravo kapacita hardisků na čase. Rychlost růstu počtu tranzistorů se časem zpomalila a nyní se jejich počet zdvojnásobuje přibližně jednou za 1,5 roku.
Nedávno fyzici z IMB sestrojili první integrovanej obvod s grafínovým tranzistorem a dvěma hliníkovejma cívkama na jednom chipu. Na podložce z karbidu křemíku byla povrchově odpařená jedna vrstva křemíkovejch molekul, čímž se na povrchu karbidu vytvořila monomolekulární vrstvička grafitu, která se pak následně obrobila elektronovým paprskem do tvaru tenkýho proužku, stejně jako závity na cívečkách. Integrovanej obvod s grafínem funguje jako směšovač frekvencí a modulátor velmi dobře až do frekvence 30 GHz, což je v současný době horní limit použití klasickejch křemíkovejch součástek. Obvod s jedním tranzistorem je samozřejmě jen demonstrační projekt, cílem bylo ukázat, že je možný grafenový tranzistory integrovat na čipu s ostatníma součástkama pomocí klasickejch litografickejch postupů, což je nezbytnej předpoklad pro další zvyšování hustoty součástek. Až doposud byly totiž grafinový tranzistory dělaný ručně otiskováním kousku grafitu nalepenýho na fólii přímo na podložku a pak se následně vybíral vhodnej rovnej tenkej kousek pro napaření elektrod. Pro vědecký studie to stačilo, ale evidentně nešlo o metodu pro sériový použití, natož nějakou rozumnou hustotu integrace. Výhodou grafinových tranzistorů je, že můžou teoreticky pracovat až do frekvencí viditelnýho světla, což jsou stovky terahertz. Nevýhoda je, že uměj spínad jen nepatrný napětí, což se ale časem může stát naopak výhodou se zřetelem na úspory napájení, ovšem takový součástky budou silně náchylný k rušením elektromagnetickým šumem.
Magnety ze slitiny neodymu, železa a boru Nd2Fe14B se vyznačujou silnou remanencí kvůli vysoké koercivitě. Vyráběj se izostatickým lisováním práškový slitiny v silným magnetickým poli v kaučukové formě. Protože slitina snadno koroduje, magnety se upravujou pokovením, např. niklem. Pokud máte alergii na nikl, měli byste s nima zacházet opatrně. Zabalení magnetu do igelitu ostatně usnadňuje jeho čistění od drobnejch magnetickejch částeček. Magnet "unese" několikanásobek svý váhy v drobnejch železnejch předmětech a lze na něm demonstrovat některý fyzikální jevy, pro který bylo nutný dřív používat speciálně vybavená laboratoře a teploty kapalnýho dusíku.
Jednim z nich je tzv. diamagnetická levitace. Za normálních podmínek je většina látek tzv. diamagnetickejch, protože jejich atomy maji nulovej magnetickej moment. Jejich elektrony maj sudej počet a i když atom obsahuje nespárovaný elektrony, tyto elektrony obíhaj atomy v jejich rovině rovníku, takže nepřispívaj k magnetickýmu momentu. Vložením magnetickýho pole se tyto elektrony vychýlej, čimž vzniknou magnetický dipóly, který směřujou proti vnějšímu magnetickýmu poli. To se tím zeslabuje a materiál je z magnetickýho pole vypuzovanej. Zvlášť silně diamagnetickej materiál je bismut a grafit, jejichž elektrony sou vůči sobě vzájemně stlačený, takže maj vysokou pohyblivost a snadno se vychylujou ze svých drah. Na videu vlevo je rotující neodymovej magnet levitující nad destičkou pyrolytickýho grafitu vyleštěnou do vysokýho lesku. Výška levitace je asi 2 mm. Zajímavý je, že se magnet po zastavení pouští do rotace opačným směrem, jako kdyby byl zavěšenej na gumový niti.
Další dva obrázky demonstrujou působení tzv. vířivejch proudů, který se změnama magnetickýho indukujou v dobře elektricky vodivejch materiálech (hliník, měď) a směřujou proti směru magnetickýho pole, který je vyvolalo. Neodymovej magnet se v okolí takovejch materiálů citelně brzdí, jako kdyby byly pokrytý neviditelnou vrstvou hustý tekutiny. I z velký výšky dopadá na hliníkovou desku měkce a jakoby zatlumeně. Na videu vpravo je vidět, jak lze toto chování donutit k levitaci magnetu účinkem dalšího. Za normálních podmínek je síla v okolí magnetickýho dipólu nepřímo úměrná čtvrtý mocnině vzdálenosti, takže magnety neni možný levitovat vyzdvižením za další magnet, protože takový působení je silně nestabilní: buďto s magnetem nepohnete, nebo hned přiskočí a drží. Ale vířivý proudy indukovaný v bloku mědi pohyb magnetu zpomalí natolik, že ho jde ručně vyvažovat v nestabilní poloze.
Ačkoli je v současnosti v provozu hned několik detektorů gravitačních vln (něměcký GEO600, italský VIRGO a americký LIGO), žádný z nich zatím nebyl v hledání úspěšný. Lepší vyhlídky nabízel detektor LISA, společný projekt kosmických agentur ESA a NASA. Měl být umístěn na oběžné dráze kolem Slunce, k jeho realizaci ovšem kvůli rozpočtovým omezením na americké straně už zřejmě nikdy nedojde. Socialistická vláda EU je ale k vědeckému výzkumu relativně štědřejší a proto schválila rozpočet 800 milionů Euro na výstavbu nového detektoru. Je v zásadě navrženej na principu toho vesmírného, ale je mnohem menší a zakopanej v hloubce asi 100 až 200 metrů pod zem, čímž by se měl potlačit vliv reziduálních seismických pohybů. Tvoří jej jen tři interferometry uspořádané do tvaru rovnostranného trojúhelníku, jehož strany budou deset kilometrů dlouhé. Z každého vrcholu trojúhelníku budou vystřelovány laserové paprsky, které se rozdělí na dva a poputují do zbylých dvou rohů. Poté, co proletí desetikilometrovou vzdálenost vakuovým tunelem, narazí na zrcadlo, od kterého se odrazí zpět do místa svého vzniku. Tam dojde k vzájemné interferenci obou paprsků. Pokud by detektorem v tu dobu prošly gravitační vlny, došlo by k prostorové deformaci. Pak by se původně stejně dlouhá ramena trojúhelníku nepatrně lišila v délce. Rozdíl by měl být skutečně nepatrný, ale díky interferenci laserových paprsků přesto měřitelný. Zrcadla budou zhruba půl metru velká, takže půjde použít laserové paprsky o větším průměru. Aby došlo ke snížení tepelného šumu, provozní teplota detektoru se bude pohybovat okolo 20 Kelvinů. Díky těmto opatřením by měl Einsteinův teleskop detekovat gravitační vlny v rozsahu od 1 Hz do 10 kHz. Provoz teleskopu by měl zahájen v roce 2025, ale prozatím není známo, kde bude postaven.
Trochu legrační je, že nový detektor je pojmenován po Einsteinovi, ačkoliv Einstein sám na existenci gravitačních vln vlastně nevěřil. Jen s obtížema se dal přesvědčit, aby se připodepsal pod některé články, které s pomocí teorie relativity dokazovaly, že gravitační vlny musí existovat (1, 2, 3). Sám v soukromí se ale pokoušel matematicky dokázat opak, ale neúspěšně, problém byl na jeho matematické schopnosti příliš složitý. Další vývoj mu dal v podstatě za pravdu, protože žádný ze detektorů dosud žádné gravitační vlny nezaznamenal. Vědci jsou přesvědčeni, že na vině je jejich nedostatečná citlivost. I když na detektorech LIGO i VIRGO v současnosti probíhají úpravy za účelem zvýšení přesnosti, přesto by citlivost Einsteinova teleskopu měla být asi stonásobně vyšší. Ale problém je v samotné koncepci gravitačních vln. Už ve dvacátých letech Eddington, přítel Einsteina a sám velký fanda teorie relativity poukázal na to, že vlny časoprostoru, i kdyby existovaly nemají vlastně nijak definovaný referenční rámec a tím pádem jednoznačně definovanou rychlost šíření. V důsledku toho by se takové vlny časoprostorem propagovaly nikoliv jako vlny, ale jako náhodný šum. V roce 1944 brilantní matematik Hermann Weyl dokázal, že to, co relativisté považujou za zdroj gravitačních vln v teorii relativity, a sice tzv. Einsteinův pseudo-tenzor je důsledek jejich zjednodušení. Rovnice teorie relativity jsou totiž fraktálně rekurzívní: každé zakřivení časoprostoru (popsané tzv. metrickým tenzorem) v nich má přiřazeno nějaké rozložení potenciální energie (popsané stress-energy tenzorem). Ale podle rovnice E=mc² každému takpovému rozložení energie odpovídá jisté rozložení hmoty, které samo o sobě vytváří nové gravitační pole a zakřivení časoprostoru, které je superponováno na to první. Tomuto novému zakřivení časoprostoru odpovídá nové rozložení energie a tak pořád dokola. Teoretici samozřejmě nedokážou tak složitý systém rovnic ani napsat, natož řešit, proto vyšší členy toho fraktálního rozvoje zanedbávají. Tím v jejich řešení vzniká nenulová komponenta, která umožňuje vznik a propagaci gravitačních vln, protože v linearizované Einsteinově teorii plochého časoprostoru je oscilující elektrický dipól zdrojem pole se spinem 2 šířícího se rychlostí světla.
Z výše uvedeného vyplývá, že problematika gravitačních vln v rámci teorie relativity je dosti složitá, ale éterová teorie nabízí jednoduchou myšlenkovou zkratku, jaxi gravitační vlny představit. V éterové teorii se vakuum chová jako normální částicové prostředí, ve kterém se současně šíří tzv. podélné a příčné vlny, podobně jako na vodní hladině. Příčné vlny v tomto modelu odpovídají vlnám světla, zatímco podélné vlny gravitačním vlnám. V případě vody se ale podélné vlny šíří pod hladinou vody a mnohem vyšší rychlostí, než vlny na hladině. Výsledkem je, že zvukové vlny na hladině nevytvářejí měřitelné vlny, ale šum, který se propaguje po hladině rychlostí zvuku. Takovej šum jde pozorovat v případě opravdu silných podvodních explozí, jako je např. výbuch atomové pumy. Ještě mohem dříve, než se na hladině vynoří povrchová vlna po hladině proběhne rázová vlna, která je dobře vidět zeshora jako zpěněný kruh, který rychle expanduje a současně se zatlumuje. Místo vln se přitom na hladině na okamžik objeví zpěněná vodní tříšť. Pozorovatel, který bude sedět na hladině a sledovat ji pomocí jejích vln bude mít pocit, že se tento šum kolem něj vynořil ze všech míst současně a stejně rychle také zanikl.
Akustický šum se na vodní hladině projevuje i v úplném klidu a představuje tzv. Brownův pohyb molekul. Citlivým hydrofonem jde tento zvuk dokonce i zaznamenat na magnetofon. V éterový teorii takový šum pozadí odpovídá mikrovlnému pozadí vesmíru, který se projevuje mikrovlnným zářením na podobné vlnové délce, jak Brownův pohyb vody (asi 2 cm). Jde o všudypřítomný kvantový pohyb éteru, jehož vlnová délka s hustotou prostředí klesá a jde ho snadno dokázat např. televizní anténou, která po skončení vysílání zachytává tento šum na frekvenci asi 160.2 GHz. Průchod gravitační vlny naší galaxií by se projevil jako krátkodobé zvýšení tohoto šumu, takže teoreticky by si každý mohl takový gravitační detektor postavit sám doma z běžně dostupných součástek. Ovšem fyzici hledají gravitační vlny na frekvenci o zhruba deset řádů nižší, protože v souladu s teorií relativity předpokládají, že se gravitační vlny šíří rychlostí světla, čili asi 10^10 x pomaleji. Co horšího, naopak - protože mikrovlnné pozadí vesmíru jejich citlivé detektory ruší - snaží se je všemi prostředky odfiltrovat. Svým způsobem tak tedy vynakládáme těžký peníze na potlačení právě toho jevu, který bychom měli sledovat a měřit, což je opravdu hloupý. Z toho hlediska jsou všechny stávající detektory gravitačních vln jedno velké plýtvání peněz daňových poplatníků. Zainteresované fyziky ovšem o nemožnosti gravitačních vln nelze přesvědčit tak snadno, protože by současně s detektory přišli o práci i oni sami. A protože ve stavbě podzemních gravitačních detektorů je zainteresováno i celá řada stavebních firem, nikdo ze zůčastněných si nepřeje měnit status quo a napřít pozornost jiným způsobem. Éterová teorie je jedna z mála možností, jak veřejnost o tomto plýtvání přesvědčit, jinak než cestou vysoké matematiky a ušetřit tím stovky miliard korun - ale jak už Max Planck trefně poznamenal, nová pravda je přijata teprve tehdy, když všichno její oponenti vymřou. Neni to ostatně jediný případ, kdy se teoretici pachtí za přeludem, který byl přitom pozorován už dávno v jiné podobě - ale gravitační vlny jsou jedním z těch nejdéle přetrvávajících - a taky nejdražších omylů současné fyziky. Mj. to dokazuje, jak úporně dokážou fyzici hledat jevy, který dle jejich představ potvrzujou jejich teorie - zatímco tvrdšíjně ignorujou jevy jiné, které je (opět dle jejich omezených představ) zdánlivě vyvracejí, jako např. studená fůze. Nabízí se tu otázka, jakým způsobem je vlastně možné prokázat neexistenci nějakého jevu, dokud jsou o něm jeho proponenti skálopevně přesvědčeni. I když nic nenaměří, vždycky jim zbývá možnost doufat, že nový, citlivější detektor jejich kámen mudrců odhalí - a to stále donekonečna.
Prasklej balónek a vejce
Protipěchotní miny sou navrhovaný tak, aby svoji oběť nezabily, ale aby pouze těžce zranily cíl. Ten se stává zátěží pro jeho spolubojovníky a pro technické zázemí v týlu. Následná rekonvalescence zaměstnává více lidí a odčerpává více zdrojů, než pohřeb vojáka. Protipěchotní miny většinou vážně poškozují spodní končetiny, které častokrát nezbývá než amputovat. Moderní miny byly navrhovány tak, že po spuštění vyskočily až 150 cm nad zem, kde došlo k výbuchu. Obdržely přezdívku skákající Jack, avšak poetičtěji zní český název "paštika", neboť většina těchto min je obdobného tvaru a velikosti jako paštikové konzervy. Mezi prvními byly tyto "skákající miny" vyráběny v Německu za II. sv. války a byly označovány jako Schrapnel-Minen nebo též S-Minen, s iniciací pomocí drátu položeného přes střeženou cestu. Dodnes je možné tyto miny najít např. ve známém Dukelském průsmyku, který nikdy nebyl kompletně vyčištěn od munice a min.
Proti minám se využívá speciálně navržená konstrukce, připevněná před obrněný vozidlo. Na jejím konci je několik silných řetězů, které se otáčí kolem středu a prudkými údery mlátí do půdy, čímž přivádějí miny k výbuchu (video 1, 2). Na obrázku nahoře je minocep na tanku Shermann ve vojenském muzeu v kanadském Ontariu. Je sklopnej jako radlice, což umožňuje odminovávat i mělký příkopy a zákopy, kam se pěchotní miny často umisťujou. Protože ČR podepsala mezinárodní dohodu o nepoužívání protipěchotních min, jsou současné době již všechny nášlapné miny v České republice zlikvidovány, nicméně se stále vyrábějí pro export.
Např. česká nášlapná protipěchotní mina PPMi NA-1 je z plastu, což znesnadňuje její nalezení minohledačkama na bázi detektoru kovů, takže nepůsobí střepinovým účinkem, ale tlakovou vlnou, jejímž výsledkem je zranění končetin a šok. Mina je vylisována ze zeleného plastu o rozměrech 75 x 75 x 30 mm. Ze spodní a vrchní strany je mírně vypouklá - její dna tvořeji jakési pružné polštářky který jde snadno prošlápnout.V těchto polštářcích je z jedné strany umístěna jehla a naproti jehle iniciační náložka z tritolu o váze 93 g. Z boku miny vyčnívá odjišťovací klíč, jehož pootočením o 90° a povytažením se mina odjistí nebo naopak zajistí. Cvičné miny maj místo tritolu neškodnej plast a tenký hliníkový plech ve tvaru podkovy, což umožňuje jejich dohledání detektorem při ženijním výcviku. U cvičných min mají krycí zátky červenou barvu, u ostrých je barva zelená a splývá s pozadím.
Ve středu 15. června 2011 nastane v pozdních večerních hodinách úplné zatmění Měsíce (1, 2, 3). Rudý až nahnědlý Měsíc najdeme nevysoko nad jihovýchodním obzorem. Fáze úplného zatmění potrvá přes hodinu a 40 minut, což činí z tohoto měsíčního zatmění jedno z nejdelších v tomto století. Je to také jediné úplné zatmění Měsíce, které budeme moci z našeho území pozorovat až do roku 2015. K úkazu by mělo dojít pokaždé, když je Měsíc v úplňku a nachází se v tu dobu přesně na opačné straně oblohy než Slunce. Do roka však nastanou maximálně 3 měsíční zatmění, protože dráha Měsíce je vůči rovině zemské dráhy skloněna o přibližně 5° a zemský stín na obloze pokrývá ve vzdálenosti Měsíce kruhovou plochu o průměru jen 1,5°. Měsíc proto zemský stín často mine a k žádnému zatmění nedojde. Ćástečné zatmění je patrné jen v době, kdy se Měsíc nachází blízko zemského stínu. Vypadá to pak, jakoby někdo měsíční úplněk u okraje vočadil černým kouřem. Fáze zatmění může trvat v rozmezí od několika minut po více jak půl druhé hodiny, čím blíž Měsíc prochází u středu zemského stínu, tím je zatmění delší. Toto měsíční zatmění bude 5. nejdelším v tomto století. Měsíc při něm projde téměř přesně středem zemského stínu, což je velmi vzácné a dochází k tomu průměrně 5 x za století.
Barvu a sytost Měsíce v zemském stínu muže ovlivnid jednak stav znečištění atmosféry; především po silných sopečných erupcích může být Měsíc velmi tmavý. Druhak jeho poloha v zemském stínu – je-li na okraji stínu, má často naoranžovělou či světle červenou barvu. Uprostřed stínu, kam dopadá nejméně slunečního světla lámaného zemskou atmosférou, bývá barva úplňku až nahnědlá. Při průchodu zemským stínem Měsíc výrazně potmavne, díky zemské atmosféře však nikdy zcela nezmizí. Vzdušný obal Země láme podobně jako optický hranol sluneční světlo do vnitřku zemského stínu. Na Měsíc ale dopadá jen červená (dlouhovlnná) část spektra slunečního světla, neboť vzdušné molekuly modrou barvu rozptýlí už v atmosféře, díky čemuž vděčíme za blankyt denní oblohy. Měsíc tak získá naoranžovělou, rudou až nahnědlou barvu.
Nejzajímavější bývá zpravidla zabarvení na počátku a před koncem fáze úplného zatmění, kdy se na světlejší okraj Měsíce promítá světlo procházející zemským ozonem, kterej silně absorbuje modrou barvu. Ten k načervenalému zabarvení ztemnělého Měsíce dodává světle šedý až namodralý nádech. Tento „tyrkysový“ jev poprvé popsal v roce 2007 klimatolog Richard Keen z Univerzity v Coloradu a byl pozorovatelný u celé řady předchozích měsíčních zatmění. Na obrázku dole je představa, jak by zatmění Měsíce vypadalo na Měsíci samotném - díky složitý struktuře zemský atmosféry by šlo o mnohem zajímavější a barevnější úkaz, než je zatmění Slunce na Zemi.
Zatmění se odehraje nízko nad obzorem. Měsíc vychází ve středu 15. června 2011 nad jihovýchodní obzor ve 21:09 letního času (pro Prahu, na území ČR se údaj liší v minutách). V té době bude značně ponořen v zemském stínu, a proto již samotný východ atypického měsíčního srpku bude zajímavým jevem. Úplné zatmění začíná o necelou čtvrthodinu později, ve 21:22. Potemnělý úplněk však najdeme velmi nízko, necelé 2° nad obzorem. Při začátku úkazu bude ještě světlo, ale Měsíc bude pozvolna stoupat a soumračná obloha tmavnout. Maximální fáze zatmění připadá na 22:13, kdy už Měsíc bude 7,5° vysoko nad jihovýchodním obzorem. Ke konci úplného zatmění ve 23:03 vystoupá náš kosmický soused do výšky přibližně 11,5° nad obzor. V té chvíli možná budeme moci na jeho levém okraji pozorovat i „tyrkysový“ jev. Až do druhé minuty po půlnoci bude Měsíc ze zemského stínu vystupovat a obloha pomalu světlat svitem úplňku. Ještě asi 15 minut po půlnoci bude pozorovatelná fáze polostínového zatmění.
Leeovy vlny sou druh gravitačních vln, který vznikaj v atmosféře při přechodu větru přes horský hřeben (jižní Alpy, Andy apod.) pod úhlem do 30°. Tím se vrstvy vzduchu rozvlněj a pokaď se přitom dostatečně adiabaticky ochladěj a obsahujou dostatek vlhkosti, může to vést ke tvorbě více či méně rovnoběžnejch pásů kupovitý oblačnosti vedoucích rovnoběžně s horským hřbetem. Objevili je dva německý letci při přeletu Krkonoš v roce 1933: Podobně jako vlny u jezu můžou vytvořit "válec", čili turbulenci spojenou s rotací, která může bejt nebezpečná pro leteckou dopravu. Na obrázku dole jsou Leeovy vlny tvořící se za údolím Bald Eagle Valley ve střední Pennsylvanii s rozestupem 3 - 4 km.
Tajemství proužkatý zubní pasty je částečně vidět na příčnym řezu tubou. Proužky vznikaj ve spirálovitým vývrtu plastovýho hrdla tuby. Z data patentu je vidět, že jde o vynález skoro padesát let starej.
Prezentace vrtulníku vyvinutého na Japonském ministerstvu obrany. Zatím může lítad bez zátěže rychlostí až 60 km/hod, se zabudovanou kamerou. Sférická kostra chrání vrtuli před poškození při nárazu do stěny nebo při přistání a současně umožňuje vrtulník navigovat do osmi různejch směrů pomocí naklápěcích lišt. Místo přistání se může normálně kutálet a poté zase vzlétnout a díky tomu je téměř nezničitelnej.
Největší americkej urychlovač Tevatron ve Fermilabu čelí tento rok definitivnímu zavření a taxe usilovně snaží vygenerovat na poslední chvíli nějaký výsledky, který by mohly zvrátit nepřízeň grantovejch agentur. Bohužel v tom není moc úspěšnej - posledně avizovaný "objev" neznámejch částic v oblasti energií 140 GeV se před několika dny rozplynul - přestože spolehlivost výsledků byla údajně téměř "pět sigma", čili pravděpodobnost, že šlo o náhodu byla jen jedna ku milionů. Takže ten krásnej pík na obrázku dole ve skutečnosti neexistuje.. Nicméně preprint už stihl za dva měsíce nasbírat přes 46 citací - i to vypovídá o honbě teoretickejch fyziků za nějakými praktickými výsledky. Tevatron tak následoval nepotvrzený pověsti o údajným objevu Higgse (akorát v oblasti kolem 109 GeV), který se rozšířily kolem uniklé interní zprávy ze švýcarského LHC. Symptomatický je, že obě pověsti Luboš Motl ve svým blogu spolkl i s navijákem - i strunaři zkrátka potřebujou po čtyřiceti letech tlachání konečně nějaký výsledky jako sůl. Zatím však selhaly všechny předpovědi Higgsova bosonu, černých děr, tzv. WIMP částic i supersymetrie. Fyzici tím jen demonstrujou, jaký úsilí a entuziasmus dokážou vynaložit při pokusech o potvrzení svejch teorií, zatímco zásadní objevy (jako např. studená fůze na niklu) ponechávaj bez povšimnutí ležet ladem desítky let a pro oficiální fyziku maj tyto objevy stále podobnou pachuť, jako psychotronika nebo homeopatie.
Z hlediska éterový teorie je systematickej rozpor současných teorií s experimentem pochopitelnej. Teoretici dělají chybu v tom, že se pokoušejí extrapolovat svý teorie mimo hranice jejich platnosti, aniž si to uvědomujou. Názorně je to vidět na popisu pádu pozorovatele do černý díry z hlediska teorie relativity - relativita jej normálně popisuje jako cestu časoprostorem po geodetice, ačkoliv se nám milej pozorovatel již dávno vypařil a doslova rozpustil v celým objemu černý díry. Z matematickýho hlediska jeho cesta do středu díry má stále smysl, ale z fyzikálního už nikoliv. Vesmír se chová jako krajina v mlze - a to nejenom na kosmologický škále, ale i škále mikroskopický. Jevy, který teoretici předpovídaj tam zřejmě fungujou na lokální úrovni, ale my je ze svý rozměrový škály vidět nemůžeme, protože jsou rozplizlý v kvantovejch fluktuacích - vidíme z nich jen nezřetelný stíny. Ostře bychom viděli jen tehdy, kdybychom k nim sestoupili na rozměrovou škálu, na který se je pokoušíme pozorovat, ovšem to bychom se vypařili jako pozorovatel v černý díře.Vesmír zkrátka na hranicích svý pozorovatelnosti ani zdaleka nepřipomíná "matematický vesmír" Maxe Tegmarka - je to chaotický, zcela náhodný vesmír. I proto je stavba novejch, ještě silnějších urychlovačů jenom plýtvání prostředkama daňovejch poplatníků ve snaze uměle udržet zaměstnanost hrstky teoretiků a fyziků - ta samá energie, která případný jevy a částice vytvoří je současně taky okamžitě rozbije. Éra hrubý síly při výzkumu vesmíru zkrátka nenávratně skončila.
Noční snímek ze stanice ISS demonstruje záření, kterej lze za temný bezměsíčný noci pozorovat i ze zemskýho povrchu jako slabej nažloutlej svit zemský atmosféry. Jev objevil 1868 Anders Ångström a dnes ho lze okem pozorovat jen na místech dostatečně vzdálenejch od světelnýho smogu, může ale rušit citlivější fotoaparáty při delších expozicích. Limituje taky citlivost pozemských dalekohledů, protože přesvětluje vzdálenější objekty. V zemské atmosféře záření vyvolávaj různé procesy probíhající ve vrchních vrstvách atmosféry jako např. rekonbinace iontů kyslíku a dusíku, které byly ionizovány během dne ultrafialovým zářením nebo luminiscence iontů sodíku způsobená kosmickým zářením na vrchní hranici ionosféry. Díky světlu sodíku je noční svit o něco žlutější, než barva polární záře. V nižší nadmořský výšce (pod 150 km) je atmosféra natolik hustá, že se zde ionty rychle brzdí a ztrácej svou schopnost ionizovat a svítit, proto je záření nejvýraznější v úhlu asi 10° nad obzorem. 23. září 2009 byla vypuštěna švýcarská družice SwissCube, která má za úkol toto záření monitorovat. Svit ionosféry lze taky vyvolat rádiovejma vlnama v zařízeních jako je americkej HAARP (video) nebo ruská SURA.
Zastánci spojení geovulkanických jevů a sluneční aktivity (1, 2, 3) získali další vzorek: sopka v Chilském vulkanickém kruhu Puyehue-Cordon Caulle asi 920 km jižně od Santiago de Chile 4.června vybuchla a vygenerovala sloupec vulkanického popela 10 km do výšky. Sluneční erupce IMO můžou narušovat oblak antihmoty kolem Slunce: tzv. primordiárních neutrin s hustotou asi 100 neutrin/cm³, který jsou v teplotní rovnováze s mikrovlnnými fluktuacemi vakua (o teplotě ~ 2,7 K). Mají tedy rychlosti o něco nižší, než je úniková rychlost Slunce (570 km/s) a tvoří jeho řídkou atmosféru zasahující hluboko do sluneční soustavy. Antineutrina můžou ovlivňovat geofyzikální děje jak mechanicky, čili vlastní hmotou, tak svým urychlováním radioaktivní rozpadu prvků v zemském plášti a můžou se tak spolupodílet i na globálním oteplování, pohybu zemského geomagnetického pole, krátkodobě na výkyvech lidské nálady a tzv. bio-zátěže, apod. Vzhledem ke svý nepatrný rychlosti jsou zatím nedetekovatelný neutrinovýma detektorama.
Video Bell Labs z roku 1959 předvádí základní aspekty příčnýho vlnění na modelu světelnejch vln tvořenejch soustavou pružným drátem propojenejch příček (Shivův vlnostroj). Jde tak např. znázornit částečnej odraz vln při šíření prostředím s nerovnoměrnou impedancí (odraz vlny od místa, kde příčky měněj svoji délku). Na ukázkách vpravo je srovnání odrazu vlny od volně zavěšenýho konce (vlna při odrazu fázi nemění) ve srovnání s odrazen od konce upevněnýho (vlna při odrazu obrací fázi).
Jak asi víte, loni Čína na rozhodnutí Evropský Unie zakázat klasický žárovky nad 100 W okamžitě reagovala omezením vývozu tzv. vzácnejch zemin, což sou prvky skupiny lanthanoidů, který se využívaj k výrobě luminoforů, LED diod a laserů a taky výkonejch permanentních magnetů (např. tzv. neodymový magnety obsahujou přes 15% vzácnýho prvku neodymu a boru). Tyhle magnety totiž dominujou v elektromotorech používanejch pro výrobu elektroskůtrů a elektromobilů. Čína je téměř monopolním dodavatelem vzácnejch zemin (těží je jako vedlejší produkt těžby železný rudy v jižním Mongolsku) a sama má v týhle oblasti dalekosáhlý plány, takže Japonci, který výrobě elektromobilů v současný době dominujou přišli zkrátka jako první. Toyota ihned zahájila jednání s Vietnamem o průzkumu a výhradním využívání jeho dolů vzácnejch zemin, nicméně i výrobci elektrovozů v USA byly postavený před nutnost výpadek vzácnejch zemin nějak nahradit.
MAK, JAKUZA: No, je to na třešně, ale skoro ste se trefili... Olivy maj pecku přirostlou k dužině a sou tužší, jejich vypeckovávač je robustnější konstrukce
Zkuste si tipnout účel či funkci tohodle tajemnýho mučidla..
Fotogalerie létajícího hmyzu a skulptur z vodních kapek dopadajících na obarvenou vodní hladinu.
Pražskou kotlinkou se právě prohnala slušná průtrž mračen, při pohledu na radarovou mapu sem si všiml kruhový interference kolem radaru v Brdech. Ta je pozorovatelná jen tehdy, když v daný oblasti souvisle prší. Vysílač bliká na frekvenci 5.63 GHz, což odpovídá vlnový délce 53.3 mm a umožňuje odhadovat srážky ve vzdálenosti do150 km od radaru.
Je možný shodid všech patnáct koulí biliáru do děr jediným strkem? Odpověď zní, že teoreticky jo - ale museli byste šťouchnout rychlostí nejmíň 54,7 km/hod, aby koule dosáhly potřebnej počet odrazů. I profesionální hráči nevyvinou vyšší rychlost, než 40 km/hod a tak shodí první strkem v průměru jen 5-7 koulí. Nicméně jeden chasník si dal tu práci a C# napsal simulaci měnící náhodně směr a rychlost šťouchnutí. Jejím výsledkem je graf, kterej vyjadřuje, kolik koulí se podaří shodit v závislosti na počáteční rychlosti a směru strku, vpravo je pak jedna z vítěznejch simulací s nejnižší ppužitou rychlostí strku. Z grafu je vidět, že nejspolehlivější je mířit přesně na střed trianglu, kdy se koulím udělí největší moment - s rostoucím úhlem počet shozenejch koulí rychle klesá.
Ve Fukušimě naměřili zatím nejvyšší úroveň radiace - 4 Sieverty/hod., roční povolená dávka je 250 mSv/rok. Zatímco si Wagner na Oslu libuje, jak sanace elektrárny pěkně pokračuje, situace se tam stále zhoršuje, protože v elektrárně je pohyb kvůli radioaktivitě vyloučen (jeden z reaktorů se protavil do spodního patra kontejmentu).. Co se studený fůze týče, začali se o ni zajímat Američani, konkrétně firma Ampenergo, která bude katalyzátor distribuovat v USA. Američani v NASA ji ověřili a americká armáda (US Navy) ji začala znovu studovat ohledně jejího využití v ponorkách. Ohledně technologie tekutejch baterié pro zálohování energetickejch soustav viz např. článek zde - na obr. vpravo je malej prototyp a schéma: modrá vrstva je roztavenej hořčík, pod ní je vrstva antimonidu hořečnatýho, dole je roztavenej antimon. Každá vrstva má jinou hustotu a tak se vzájemně nemíchaj.
AALF [5.6.11 - 22:49] Aha, měl sem říct akumulátorama místo bateriema - školometi se z takovejch rozdílů duševně hroutí. Neni ale on každej akumulátor vlastně baterie?
Fyzici Michiganský univerzity studovali vodní disperze 300 nm polystyrénovejch kuliček o hustotě 1 mil kuliček/mm³ s přídavkem saponátu v průsečíku Nd-YAG laserů of vlnové délce 1064 nm (infračervený laser). Pokud je výkon laseru větší než půl wattu, dochází k postupnýmu zachytávání kuliček mezi uzly optický mřížky, ty sebou přitom pořád melou v důsledku Brownova pohybu. Stejnej princip lze použít pro zachytávání a počítání baktérií, virů či jednotlivejch atomů při nízkejch teplotách z Bose-Einsteinova kondenzátu.
Šetrný fyziky, bastlery a učitele by mohla zajímat výprodej čínskejch osciloskopů UNI-Trend s cenou včetně multimetru od 6.200,- Kč (recenze). Obslužnej SW si můžete stáhnout na stránkách výrobce, ale pod Win7 64-bit nefunguje bez doinstalování USB driveru. Osciloskop je dvoukanálovej, s podporou aritmetiky a FFT, trigger podporuje i NTSC a PAL videosignály, vzorky ukládá na interní paměť i USB disk. Jde ho teoreticky zapojit i do LANky.
Paraziti z Profimedia chcou poplatky za používání fotek NASA. NASA fotky místo toho krade Profimedia, jelikož je stahujou z webu, lepí na ně svoje logo a dýlujou je dál, jakobyse nechumelilo - jak dokládá ukázka níže - přestože NASA si jakožto federální instituce komerční využívání svejch fotek explicitně vymiňuje. Trestný oznámení bezdůvodnýho obohacování a pokusu o vydírání by v takovým případě bylo naopak zcela na místě v případě Profimedie, páč drzost těchto parazitů skutečně nezná mezí.
Magnetoterapie je alternativní léčitelská metoda, rozšířená i ve veterinářství kde ji určitě nejde podezírat z placeboefektu - ovšem obecně se má za to, že její praktický výsledky sou značně přeceňovaný. Nedávno ji však skupina fyziků z Tempelský univerzity úspěšně aplikovala na poměrně těžkej kalibr - pro léčbu a prevenci ischemickejch srdečních chorob. V principu jde o to, že v silným magnetickým poli se krvinky při průchodu krevním řečištěm orientujou do řetízků, což jim pomáhá prolejzat tenkejma cévama snáze. Působení magnetickýho pole má tak stejnej účinek, jako konzumace acylpirinu, heparinu nebo jinejch léků zřeďujících krev - přitom bez vedlejších příznaků (překyselení žaludku) a rizika krvácení do mozku. Minutu trvající puls o intenzitě 1,3 Tesla snížil viskozitu krve o cca 20- 30%, která na vystoupala původní hodnotu teprve během několika hodin.
Použitá intenzita magnetickýho pole byla sice dost vysoká, dosahovaná pomocí lékařskýho NMR přístroje, který využívaj supravodivej prstenec - ale je stále srovnatelná s magnetickým polem v okolí silnejch neodymovejch magnetů, který by mohly umožnit i ambulantní léčbu. Samozřejmě, účinky magnetickýho pole můžou bejt mnohem širšího rázu. Např. je známo, že orientace molekul v magnetickým poli usnadňuje jejich krystalizaci v objemu místo na povrchu, na čemž je založená funkce magnetický úpravy vody v kotelních trubkách. Slyšel sem historku, že když nasadili magnet na zanesený trubky v hornický sprše na Kladně, během následující půlhodiny ze sprch teklo jenom bahno. Po půlhodině zůstaly trubky perfektně vyčištěný a zanášení sprch vodním kamenem ustalo. Kdyby se to aplikovalo na cholesterol, mohlo by to omezit jeho usazování na stěnách artérií, takže magnetickej náramek po babičce ještě rači nevyhazujte - třeba současná věda nakonec zjistí, že je přeci jen k něčemu dobrej. Na obr. vpravo je magnetickej knoflík, kterej používám proti menstruačním bolestem a na mě funguje spolehlivě - ani jednou sem menstruaci nepocítila.
Těžba břidlicového plynu je nákladnější než u zemního plynu. Důvodem je nutnost vrtat do mnohem větší hloubky, nižší životnost těžební věže (4-6 let) a spotřeba drahých diamantových vrtacích hlav. Na druhou stranu je však břidlicového plynu v zemské kůře více než klasického zemního plynu. Problém je, že naleziště břidlice může ležet až v hloubce několika tisíc metrů pod povrchem a výtěžnost těžby je mnohem nižší, než už ložisek zemního plynu. Přes vyvrtané otvory se do ložiska vhání chemikálie (95% vody, písek, polyakrylamid, metanol, butanol). Ty vytěsňujou díky svýmu nízkýmu povrchovýmu napětí dutiny v hornině, čímž z nich uvolňujou břidlicovej plyn, který navrtanými otvory stoupá k povrchu. Zde se zachycuje a předává k dalšímu zpracování.
Jelikož je břidlice prakticky nepropustná, musí se najít v břidličných ložiscích přírodní lomy, podél kterých se chemikálie v ložisku rozprostře. Další možnosti je udělat zlom pomocí hydraulického štípání horniny. U mělce uložených ložisek dochází v době, kdy ve vrtech probíhá hydraulické štěpení ke zvýšeným únikům metanu, jelikož metan uniká ze zpětného toku vratných kapalin i během vrtání. Metan je silný skleníkový plyn s potenciálem ke globálnímu oteplování daleko větším, než má oxid uhličitý, zvláště z časového hlediska prvních několika desetiletí po emisi, než se v atmosféře zoxiduje. Účinně jde metan z břidlic vyhnat vodní párou, ale ekonomika takový těžby je velmi diskutabilní.
Nepřirozená barevnost pozdních Monetovejch obrazů naznačuje, že mohl částečně vnímad ultrafialovou část spektra jako včela. Ve stáří prodělal operaci očního zákalu, při který mu byla vyjmutá čočka, která u normálního oka odfiltrovává značnou část UV spektra. Dokonce po operaci přemalovával někerý svoje starší obrazy leknínů do modra, protože byl kvůli zákalu od roku 1915 částečně barvoslepej a musel si barvy na paletě seřazovad, aby je moh používat správně.
Galaxie se vyvíjej podobně jako lidi a jejich nejmladší a nejstarší vývojový stádia maj hodně společnýho podobně jako batolata a senilní důchodci. "Nejmladší" galaxie pozorovaný v nejvzdálenějších oblastech vesmíru sou kulatý prachový galaxie, ve kterejch tlak záření aktivního galaktickýho jádra (tzv. bílý díry) udržuje ve vznosu jemný částice prachu. Když se většina hmoty galaktickýho jádra přemění na záření, odpudivej tlak záření přestává stíhat kompenzovat gravitaci, sférický záření se rozpadne do mnoha jetů, mezi kterejma částice hmoty začnou propadávat do centrální díry a ta se roztočí.
Magnetický pole rotujícího časoprostoru umožňuje záření a hmotě z centrální díry unikat v podobě centrálních jetů, kterýma je část hmoty vyvrhovaná zpátky a v podobě gigantický fontány padá zase zpátky v rovníkový oblasti. Tim se galaxie zplacatí.a vytvarujou se v ní dvě spirálovitý ramena, odpovídající dvěma hlavním proudům hmoty z jetů (tzv. mladý galaxie s příčkou). Ale postupně se i tahle hmota přemění na záření a jety začnou zanikat, u velkejch galaxií z důvodu narušení CP symetrie napřed jeden, pak i druhej a střed galaxie se promění na mrdvou černou díru, která vyzařuje jen axiony a neutrina.
Počet ramen galaxie začne narůstat v důsledku vzájemnejch interferencí drah hvězd v rovině galaxie a galaxie se dostane do stádia, ve kterým je dnes i naše Mléčná dráha. Vzájemnejma srážkama hvězd a jejich plynoprachovejch oblaků se postupně prostor mezi hvězdama pročisťuje, galaktický ramena se vzájemně promíchávaj, zřídnou a zaniknou a celá galaxie se zase začne zakulacovat slapovejma silama. Nakonec se všechny nepravidelností v oběžnejch drahách hvězd vzájemě vyrušej a z galaxie zůstane pomalu rotující pravidelnej oblak červenejch, málo hmotnejch hvězd a hnědejch trpaslíků s největší hustotou uprostřed, nazývanej podle svýho tvaru tzv. eliptická galaxie.
Mezi hvězdama takový galaxie neni skoro žádnej viditelnej mezihvězdnej plyn, ze kterýho by se mohly tvořid nový hvězdy, proto byly astronomové docela překvapený, když v poměrně starý eliptický galaxii M105 (NGC 3379) v souhvězdí Lva objevili celou řadu jasně svítivejch modrejch hvězdokup, obsahující velmi horký a tudíž mladý hvězdy. IMO je možný, že v důsledku nahromadění a materializace temný hmoty v takový galaxii dochází ke vzniku novejch oblaků mezihvězdnýho plynu a vzniku trpasličích dceřinejch galaxií. M105 obsahuje totiž zvlášť masívní černou díru a proto se chová jako jakejsi pidivesmír, ve kterým se vzájemně prolínaj dvě rozměrový škály hmoty.
I v případě dlouhý polárního dne, kdy Slunce za obratníkem nezapadá za obzor může dojít k zatmění. Zatmění níže bylo focený 31. července 2000 v severním Švédsku. July 31, 2000. Sluneční zatmění plánovaný na 1. června 2011 má být ještě nejméně 2x výraznější.
Pro korekci obrazu (deformovaného atmosférickou turbulencí) je využíván systém adaptivní optiky s pointací na umělou hvězdu, promítanou do atmosféry složeným paprskem 200 W sodíkovýho laseru. Čtyři dalekohledy o průměru primárních zrcadel 8,2 m jsou doplněny dalšími třemi pomocnými teleskopy s průměrem zrcadel 1,8 m, které lze přesunovat po kolejnicích. Při tzv. interferometrii, mají spojené dalekohledy zobrazovací schopnost ekvivalentní dalekohledu o průměru 16 m. Autorem time-lapse videa vpravo je Daniel López, který ho natáčel na Kanárských ostrovech, konkrétně na ostrově Tenerife v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů.
Nejvzdálenější záblesk gamma GRB 090429B (Gamma Ray Burst) pozorovanej 9.dubna 2011 ze vzdálenosti 13.14 mld svět. let od Země je patrně nejvzdálenější objekt vůbec, co lidstvo zatim pozorovalo... Vzhledem k tomu, že teorie Big Bangu (oficiálně nazývaná Lambda-CDM model) pro horní limit vzdálenosti uvádí 13.7 mld let, bude mít s vysvětlením takovejchle jevů v ranným vesmíru asi co dělat. Protože Λ-CDM kosmologie předpokládá, že v období 150-800 mil let po Velkým třesku ještě ani nebyla vytvořená hmota (doba tzv. temný éry, čili období reionizace), takový objekty by navíc neměly bejt vůbec vidět, protože by měly zůstat skrytý v oblacích ionizovaný plasmy. Loni v Hubblově hlubokým poli (tj. nejvzdálenější oblasti, kam je tento teleskop schopnej dohlédnout) astronomové identifikovali galaxií HUDF.YD3 ve vzdálenosti 13.1 mld. svět. let (viz vpravo). Tato galaxie je přes svůj obrovskej rudej posuv značně vyspělá a obsahuje ve svým spektru i čáry mnoha těžkejch prvků, který by v nynějších podmínkách vyžadovaly několik generací hvězd (stáří alespoň 3 miliardy let). Astronomové proto předpokládaj, že v původním vesmíru probíhal vývoj hvězd mnohem rychlejc než dnes díky celkově vyšší hustotě hmoty - ale už dnes je jasné, že tyto berličky teorii Velkého třesku těžko obhájí - s rozvojem infračervený astronomie podobných objektů začíná být pozorováno čím dál více (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, ...). O dalších problémech kosmologie Velkého třesku si můžete dočíst např. zde 1, 2, 3, 4, 5, .. V dnešní době již lze teorii Big Bangu považovat na 99% odepsanou, jednak je ten model nastavovanej jako perník (rudý posun, inflace, temná hmota i energie do něj byly zavedeny ad hoc), druhak většina kosmologů již řadu let spekuluje o obecnějších modelech, který buďto počáteční singularitu vůbec nezahrnujou (např. ekpyrotická kosmologie strunařů), nebo v něm tvoří jednu z mnoha událostí (cyklická kosmologie R. Penroseho a dalších fyziků, převážně zastánců kvantový gravitace)
Éterová teorie, která vychází z ustálenýho modelu vesmíru pochopitelně s takovýma pozorováníma nemá problém, jelikož předpokládá, že viditelnost vesmíru je omezená rozptylem světla na mikrovlnnejch fluktuacích vakua, nikoliv expanzí vesmíru. Galaxie se v takovým modelu rozplývaj na záření a zase kondenzujou z temný hmoty jako gigantický fluktuace éterovýho plynu. Vzdálený objekty přes něj prosvítaj žlutě až červeně podobně jako Slunce krz červánky nebo světla v mlze. Kličkováním světla mezi fluktuacema se jeho vlnová délka postupně natahuje, což vytváří iluzi expandujícího časoprostoru - ale vzdálenost pozorovatelnejch objektů není v tomdle modelu v zásadě nijak omezená. Model ustálenýho vesmíru neni nijak novej - byl to vlastně jedinej kosmologickej model až do poloviny 20. let minulýho století, protože až do té doby neměli fyzici důvod věřit v něco jiného. Věřil na něj Hubble (co objevil rudej posun), Fred Zwicky (co objevil temnou hmotu) - ale i Fred Hoyle (kterej dal vlastně Big Bangu jméno, i když ho myslel pejorativně) - a v neposlední řadě i sám Albert Einstein. Ten ostatně v teorio ustálenýho vesmíru důvěřoval natolik, že si kvůli němu svou teorii tiše "upravil" bulharskou konstantou (ovšem opačnýho znamínka, než má kosmologická konstanta dnes, kdy se má za to, že vesmír naopak expanduje čim dál rychlejc) - a to jen proto, aby mu relativita vycházela v souladu s jeho tehdejším přesvědčením. Když se dověděl, že Hubble skutečně naměřil rudej posuv tak, jak relativita předpovídá, poprvé a naposledy se vypravil do astronomický observatoře, aby se o tom osobně přesvědčil a neblamoval se podruhé. Teprve pak zahambeně přiznal, že podváděl a relativitu upravil do původní podoby, v jaký se vyučuje dodnes.
Animace průletu ISS (včetně připojenýho raketoplánu Enteprise během jeho současný poslední servisní mise STS-134) okrajem slunečního kotouče s použitím kamery DMK 21AF04.AS
Vida, aji na suchu se dá plavad...
Tvorba hologramů je známá tim, že je extrémně náročná na stabilitu optický soustavy: sebemenší vibrace při snímání hologramů způsoběj, že se na hologramu objevěj ošklivý interferenční proužky. V některejch případech, např. při snímání jemnejch deformací je ale tahle vlastnost hologramů naopak fíčurou a umožňuje vyfotit objekt s vrstevnicema, jejiž svislej odstup je násobkem vlnový délky použitýho světla. Takový metodě se říká holografická interferometrie. Na obrázcích vpravo sou vibrační módy kytary, na obrázku dole aparatura použitá pro jejich získání, vlastní snímání hologramu samozřejmě probíhá v naprostý tmě.
Svrchní desky kytary, tzv. luby rezonujou v násobcích vibrací strun. Základní módy sloužej k zesílení zvuku, ty s vyšším počtem uzlů a kmiten pak dodávaj kytaře charakteristickou barvu zvuku. Na obr. vpravo dole je ukázka svrchní desky kytary obrácený vzhůru nohama - systém lepenejch příček dodává desce potřebnou pevnost a tuhost (nesmí drnčet), současně ale nesmí příliš zvětšovat hmotnost desky, aby zesilování zvuku rezonancí bylo dostatečně účinný. Na rozdíl od zvuku houslí, kde sou kmity strun pilovitý (vznikaj drhnutím struny o smyčec) je průběh zvukový vlny kytary víc podobnej sinusovce, ale protože kmity desky a struny se sčítaj, není průběh zcela harmonickej.
Už v roce 1995 byla vyslovenej předpoklad, že fortissima, popř. fortississima, čili nejsilnější noty vyluzovaný na trombónu můžou produkovat rázový vlny překračující o několik procent rychlost zvuku, ale teprve nedávno se je podařilo skutečně nafilmovat metodou šlírový fotografie, využívající změn v indexu lomu vzduchu při průchodu rázový vlny. Zvuk žesťovejch nástrojů je tvořen silně neharmonickym zvukem skloženou z mnoha vlnovejch délek, podobně jako bouře na moři (traduje se, že se Mozartovi jako dítěti s jeho velejemnym sluchem ze zvuku žesťů dělalo nevolno). Vlny různejch vlnovejch délek se v rozšířený části nástroje zpomalujou a postupně skládaj podobně jako vlny v pobřežním příboji, čimž můžou vytvořit rázovou vlnu, která se projevuje chraplavým praskavým zvukem. Takový dramatický noty se objevujou např. v symfoniích Mahlera nebo Čajkovského, hudebníci je tvořej vyprsknutím do trombónu a způsobujou tak svejm kolegům potíže se sluchem.
Hoverboard je prototyp osobního vznášedla pro lidi, co odjakživa toužili lítad, ale bojej se, že spadnou.... Asi by to potřebovalo ještě kraped odlehčit a odhlučnit, ale pro cestování minovým polem docela dobrý... Zajímalo by mě chování na vodní hladině...
Vzpomínky prof. Jiřího Bičáka na J.A. Wheelera (mp3, PDF CZ, ENG), který před třemi lety zemřel. Prof. Bičák Johna Wheelera osobně znal mj. z ÚTF MatFyz fakulty Univerzity Karlovy, kterou v roce 1979 navštívil při oslavách 100 let výročí narozenin A. Einsteina.
Podle výzkumníků z londýnský UCL sobi vidí v ultrafialovým světle, který sníh odráží z 90% až do vlnovejch délek 350-320 nm. Umožňuje jim to prý líp rozeznat predátory (srst vlků a ledních medvědů je v UV silně barevná), lišejníky a moč ve sněhu (viz obr. dole - srovnání pohledu normální a ultrafialovou kamerou). Výzkumníci se hodlaj do Arktidy vrátid a studovat, jak se zvířádka vypořádávaj se sněžnou slepotou. Na studii mi trochu vadí, že zrak sobů testovali po uspání ultrafialovejma LED diodama - ty jsou totiž dost širokopásmový a jejich záření vnímaj lidi bez problémů taky.. U savců je UV vidění rozšířený ještě u hlodavců a netopýrů. Hlodavci ho používaj pro navigaci, jejich močí značený cestičky sou v UV zřetelně viditelný - ovšem stejně i pro dravý ptáky jako poštolky, který podle nich z výšky poznaj, která díra je obsazená a která ne.
Hodinky Aeternitas Mega 4 vyrobený v roce 2009 pro americkýho sběratele Michaela J. Goulda od švýcarský firmy a hodináře Francka Mullera sou údajně nejsložitějšími náramkovými hodinkami, které kdy byly navrženy. Je do nich zabudováno na 1 483 individuálních prvků, 205 podsestav, 99 ložiskovejch kamenů a 36 tzv. komplikací (přidaných prvků, např. zvonkohra Westminsterskýho opatství). Při jejich návrhu byly použitý CAD systémy SolidWorks PDM a Simulation. Cena odpovídající střední nemovitosti 2.7 milionů USD (46 mil. Kč) je nejvyšší pro sériový hodinky prodaný mimo aukce, pro jejich předání byla zorganizovaná slavnostní recepce.
Jak kvasej názory v současný teoretický fyzice: Penrose vydal knížku o svý cyklický kosmologii, čímž završil posledních deset či dvanáct let svý výzkumný práce. Bohužel z hlediska éterový teorie fakt, že světlo na vodě rozptyluje v kruzích neznamená, že se kolem nich tvořej další generace kruhů, rudej posun je disperzní efekt. Ale s velkým pochopením se Penrose nesetkal ani u příznivců Big Bangu, což je v současný době dominantní kosmologie Ti lavírujou mezi tvrzením, že kruhy který Penrose detekoval z šumu mikrovlnnýho záření na podporu svý teorie jsou neexistující artefakty který si vycucal z prstu, anebo že existujou na mnoha místech oblohy - ale už nevysvětlujou, proč teda nejsou taky koncentrický.
Několik měsíců poté, co Brian Greene vydal knížku o Multiversu další významný strunař Leonard Susskind vyrukoval s prohlášením, že ta teorie je ve skutečnosti totožná s pozapomenutou Mnohasvětovou interpretací kvantový mechaniky Hugse Everetta. Čímž uvedl do nefalšovanýho zoufalství Luboše Motla, kterej výdobytcích teorie strun zakládá a odjakživa vysvětloval, že Multiversus ROZHODNE NENI patafyzikální hypotéza Mnoha světů z 50. let minulýho století. Susskind byl do Mnoha světů uveden studiem komplementarity černejch děr, čili teorému, podle kterýho stejný jevy vypadaj různě zevnitř černý díry a mimo ně (což pochopitelně platí jen v nepatrným rozsahu, protože žádnej kauzálně existujcící pozorovatel takovou změnu prostředí nepřežije). Nicméně, pokud cestujeme přes fluktuace vakua, obraz okolního světa se nám neustále mírně proměňuje před očima - což je princip, kterým Hugh Everrett vysvětloval kvantovou neurčitost v rámci svý teorie. Susskind je dnes jedna z největších oficiálních autorit teorie strun, naproti tomu Motl neustále vykládá, jak je Kodaňská intepretace kvantový mechaniky ta jediná poctivá a správná - a teď mu to Lenny takhle zpackal...
Do výměny názorů přispěl nedávno článkem Lee Smolin, ve kterým se věnuje popírání antropickýho principu. Strunaři nebyli odjakživa zastánci antropickýho principu, protože měli vyšší ambice (stejně jako Smolin nebyl odjakživa oponent teorie strun). Jenže když strunaři zjistili, že jejich teorie vede na prakticky nekonečnou "krajinu řešení", začali v argumentační nouzi uvažovat, zda by se ten počet řešení nedal nějak omezit prohlášením, že strunová teorie sice předpovídá nekonečnej počet vesmírů - ale ty my stejně vidět nemůžeme, protože bychom v nich nemohli bydlet a pozorovat je (což je podstata antropickýho principu)... Smolin se mezitím začal zabývat alternativní teorií kvantové gravitace a vycítil další příležitost, jak strunařům omočit čumák v jejich bezradnosti a zdůvodňuje, proč je antropickej princip tautologie.
Čili je vidět, že současná teoretická fyzika se od politiky ani moc neliší jak svýma metodama, tak praktickýma výsledkama. Protože vidění světa každýho z fyziků silně závisí na postojích, který právě zaujímaj (což je sama podstata Multiversa), vše se pěkně okecává jako v éterový teorii. Např. Susskindův článek je z větší části koncipovanej jako filozofická rozprava.
Astronomové z týmu 2MASS Redshift Survey dokončili (1, 2, 3) katalogizaci 45,000 galaxií ležících ve vzdálenosti do 380 milionů světelných led. Na mapce níže sou barevně odlišený podle hodnoty rudýho posuvu na vlnový délce 1.25 µm - 2.17 µm a tim pádem vzdálenosti, což umožňuje sestrojit trojrozměrnou galaktickou mapu našeho nejbližšího okolí. Na rozdíl od Sloan Digital Sky Survey (viz. obr. vpravo) kterýmu je vyhraženej jedinej teleskop sou v 2MASS RS sledovaný jen blizký objekty (do hodnoty rudýho posuvu Z=0.07) - naproti tomu pozorování pokrývá 90% oblohu, s výjimkou pruhu v rovině naší vlastní galaxie, přes kterou neni viděd do vzdálenejch oblastí vesmíru. Barevně sou zvýrazněný pruhy galaxií, soustředěný v pásech temný hmoty.
Snímek galaxie IC342 (nazývaný též Caldwell 5) ve viditelným světle (vlevo) nezobrazuje nic zvláštního, jde o běžnou spirálovitou galaxii s mnoha rameny, podobnou naší Mléčný dráze v malým souhvězdí Žirafy. Ale infračervenej snímek WISE prozrazuje mnohem složitější trámčitou strukturu mezihvězdnýho prachu formovanou temnou hmotou. Kdyby galaxie nebyla zahalená prachem, vypadala by v infračerveným světle podobně, jako temná hmota mezi galaxiema (viz obr. vpravo), akorád v uzlech temný hmoty neseděj galaxie, ale hvězdokupy. Je vidět, že houbovitě fraktální struktura vesmíru se opakuje na menší škále i uvnitř galaxií, ty tvořej jakejsi hustej žmolek pěny, tvořený temnou hmotou. Podobná houbovitá struktura se nejspíš opakuje i uvnitř černejch děr, tvořících střed mnoha galaxií, jak navrhl už v 60. letech americkej astrofyzik Kipp Thorne.
Houbovitá struktura galaxií je důležitá pro důkaz jejich kosmogeneze, protože v éterový teorii galaxie plynule vznikaj a zase se rozplývaj jako oblaka na letním nebi nebo jako gigantický fluktuace plynu, tvořícího vakuum. Část jejich hmoty přitom přechází nejen do černejch děr, ale i obráceně, ve formě neutrin a velmi lehkejch částic, axionů který kondenzujou v sousedství galaxií. Oba procesy zřejmě probíhaj současně a symetricky, ale jelikož sedíme ve vesmíru na povrchu hmoty a sami jsme tvořený hmotou, vnímáme antihmotu jen jako rozptýlený fluktuace temný hmoty. Obrácená šipka času se projevuje jen na vlnovejch délkách světla delších, než je mikrovlnný pozadí vesmíru, v rádiovejch vlnách se vesmír smršťuje a ohřívá (vykazujou tzv. modrej posuv), zatímco ve viditelnejch vlnovejch délkách expanduje a ochlazuje se přitom (vykazuje rudej posuv).
Dvě ukázky Tyndallova jevu, na který sem v poslední době narazil. Tyndallův jev je difúzní rozptyl světla, který vzniká, pokud paprsek prochází prostředím, které málo absorbuje mikroskopické částečky, které odklánějí procházející světlo, čímž se procházející paprsky stávají viditelnými v podobě kužele. Sluneční paprsky nemůžou mít nikdy zcela ostrý hrany, protože Slunce má nenulovej poloměr. Na druhý straně, pokud se nám zdaj rozbíhavý, je to zcela jistě výsledek perspektivy - vzdálenost Země-Slunce je dostatečná na to, aby tvořily vždy skoro matematicky přesný rovnoběžky. Vlevo je stoka St. Martin v Paříži, vpravo pohoří Guizhou ("guej-džou") ve střední Číně.
Ohřívání zemskýho pláště se projevuje zvýšenou četností zemětřesení, probouzením sopek (1, 2, 3) i vznikem novejch sopek a gejzírovejch polí. Jedno takový nedávno vzniklo na Kamčatce, kde novej gejzír nevznikl od r. 1961.
Je lepší míchad vodu s glycerínem nebo glycerín s vodou? Ukazuje se, že pro přípravu směsi o něco výhodnější přidávat vodu do glycerínu. V důsledku rozdílů viskozity dochází na rozhraní voda-glycerín ke vzniku tenkejch pramínků (fraktálně rozvětvenejch "prstů"), prostřednictvím kterejch řidší kapalina proniká do hustší. Jev je známej od konce minulýho století jako tzv. viscous fingering a projevuje se od poměru viskozit 10:1 výše. Můžete si ho snadno vyzkoušet ve statickým uspořádání (Hele-Shawův pokus), kdy mezi dvě sklíčka s mezerou asi 0,3 mm kápnem kapku obarvenýho glycerínu a pak mezi ně necháme nacucnout vodu (viz obr. vlevo). Protože vzduch je defakto taky tekutina, podobný fraktální útvary se zobrazí i tehdy, když od sebe jednoduše sklíčka s viskózní kapkou odtrhneme. Poznatek může sloužit pro konstrukci mikrofluidickejch směšovacích zařízení pro práci s kapalinama v mikroměřítku, kdy nejde použít klasický míchačky a směšovací postupy. Pro tyto účely se využívá tzv. směšovací meandr, což je tenkej kanálek s řadou zatáček, kde se kapaliny pohybujou vysokou rychlostí a často mění směr, což urychluje jejich smíchání. Nový uspořádání umožňuje směšovací meandr postupně zkrátid.
Nová loť firmy Shell na těžbu a zkapalňování zemního plynu ze dna moře je největší plovoucí objekt postavenej lidma. Vpravo srovnání při pohledu zeshora s největšíma budovama světa.
Vyfouklá mejdlová bublina po zmrznutí
Kdo je nejcitovanější fyzik dneška? Stephen Hawking, Edward Witten nebo snad Luboš Motl? Chyba lávky - je to docela neznámej postdok Timo Aaltonem z Helsinek pracující jako programátor v CDF skupině urychlovače ve Fermilabu, která ročně publikuje několik stovek článků, patentů a publikací. Autoři prací na urychlovačích se uváděj abecedně, takže seznam autorů začíná vždy T. Aaltonem a protože málokdy čítá méně, než několik set položek, většinou článek každej cituje jako 'T. Aaltonem a kol.". Např. tým LHC v CERNu v každém článku uvádí mezi autory všech 3.000 členů základní týmu urychlovače - pochybuju, že si sou všichni jejich autoři vědomi, že jim dneska zase vyšel novej článek... Než Timo do Fermilabu nastoupil, byl dle databáze Google Scholar "nejcitovanějším" autorem Alberto Abulencia.... Samozřejmě ne všechny vědecké týmy maj tak demokratický pravidla, obvykle čim jsou menší, tim víc se jejich členové musej fyzicky zasloužit, aby se do seznamu autorů jednotlivejch článků dostali.
Na videu vlevo je vidět, jak infralampa v pravidelnejch intervalech spouští vývoj plynů na jakýsi tmavý elektrodě. Fyzik na první pohled vidí, že tu něco nehraje, protože napětí potřebný k rozštěpení vody na vodík a kyslík v kyselině o pH = 0 je asi 1,23 V, v neutrálním roztoku dokonce asi 2,6 V, což je míň, než šířka zakázanýho pásu pro polovodič absorbující červený světlo (např. selén prosvítá tmavorudě a má pokojový teplotě šířku zakázanýho pásu 1,95 V). Aby elektroda mohla zachycovat a využívat infračervený záření, musí mít šířku zakázanýho pásu ještě nižší, např. křemík má při pokojový teplotě šířku pásu asi 1.1 V, což způsobuje, že je neprůhlednej a nemůže tedy rozkládat vodu ani v přítomnosti silný kyseliny s přebytkem vodíkovejch iontů. Je zřejmý, že je zde využitej nějakej trik. Ten spočívá v tom, že elektroda je tvořená nanopilířkama křemíku zakotvenýma v iontově selektivní membráně NAFION obsahující aniontovou pryskyřici v polymerní matrici. Taková membrána je propustná pro kationty, ale ne anionty nebo elektrony. Nanopilířky fungujou jako anténky delší než vlnová délka světla a elektromagnetickým vlněním se na nich může naindukovat i několikanásobně vyšší napětí, než odpovídá vlnový délce světla. Napětí fotoelektrického jevu je pak dostačující k tomu, aby vznikající fotoelektrony redukovaly vodíkový ionty v silně kyselým roztoku na vodík, který z elektrody uniká.
Tím, že elektrodu upravíme tak, aby absorbovala světlo dlouhých vlnových délek umožníme, aby využívala ze slunečního světla i tepelné záření a tím výrazně stoupne účinnost konverze světla na elektrickou energii. Současně ale taková elektroda silně pohlcuje viditelné světlo, které obsahuje energii na vyšší potenciálové úrovni a článek produkuje zbytečně nízký napětí. Proto je elektroda rozdělená na dvě vrstvy oddělený membránou. Na straně membrány vystavený světlu je fotokatoda pokrytá nanokrystalky sulfidu molybdeničitýho se strukturou podobnou uhlovodíku kubanu. Ty jsou pro červené světlo průhledný a generujou tak vyšší napětí, které může rozkládat vodu na kyslík a vodíkové ionty na méně kyselý straně membrány. Zbylé červený a infračervený světlo proniká spolu se vznikajícími vodíkovými ionty na druhou stranu membrány, kde se vodíkový ionty na povrchu křemíku redukujou na plynný vodík. Nanopilířky jsou na obou koncích vzájemně spojený a umožňujou tak přenášet elektrony vznikající redukcí vodíkovejch iontů na druhou stranu membrány, čili opačným směrem, než přes ni putujou vodíkový ionty a proudový obvod je tak zcela uzavřen.
Membrána s nanopilířky díky tomu funguje jako fotoelektrickej článek rozkládající vodu na vodík a kyslík pomocí světla, který absorbuje n a dvou úrovních s různou vlnovou délkou. Jeho funkce je tak podobná funkci chlorofylu, jehož molekuly sou zakotvený v membránách chloroplastů živejch rostlin. Rostliny využívaj ze slunečního spektra jen užší část a tepelný záření naopak odrážej. Účinnost fotosyntézy je jen asi 2 %, zatímco účinnost fotočlánku s nanoclustery dosahuje až 10 %. Důležitý taky je, že funguje bez použití vzácnejch kovů, jako je platina a jeho výroba tedy může zůstat relativně levná. Naproto tomu zelený kydky sledem složitejch chemickejch reakcí dokážou redukovat místo vody oxid uhličitej, kde je kyslík vázanej ještě pevnějc než ve vodě a převádět ho na cukry a stavební látky. Rostliny navíc umí svoje membrány průběžně obnovovat, zatímco životnost fotoelektrochemických článků není vysoká a počítá se spíš na dny, než na týdny a roky. Proto k praktickýmu využití podobnejch fotolytickejch systémů povede ještě dlouhá cesta, ale první krok již byl učiněn.
Kovový skla sou tvořený slitinou mnoha kovů s podobným průměrem atomů, takže taková směs špatně tvoří pravidelnou krystalickou mřížku a při rychlým ochlazení ztuhne jako sklo. Má taky další vlastnosti skla, např. je v určitým rozmezí teplot plasticky tvárná a jde ji vyfukovat do forem podobně jako sklo. Na rozdíl od skla je ale mnohem ohebnější, houževnatější a pružnější. Cena kovových slitin zirkonia, niklu, titanu a mědi v poslední době klesla na cenu srovnatelnou s ušlechtilejma ocelema, což otevírá cestu pro jejich širší využití.
Hlavní výhoda kovovejch skel je ta, že sou dokonale pružný a odolný vůči únavovýmu lomu, protože elastická energie se v nich nerozptyluje vzájemným třením mezi hranicema zrn. Na videu vlevo je viděd, že kulička poskakuje na destičce z kovovýho skla prakticky donekonečna, protože její materiál je dokonale elastickej, zatimco na podložce vpravo z normální oceli se její hopsání rychle zatlumí. Na rozdíl od obyčejnýho skla maj ty kovový nevýhodu v tom, že jakmile žárem změknou, okamžitě začnou krystalizovat, takže je nutný je tvarovat velmi rychle, např. explozema výbušnin.
Za studena sou takový slitiny křehký a lámavý jako sklo, takže je lze obrábět pouze broušením, odjiskřováním nebo elektrochemickým odleptáváním. Fyzici z Caltechu nicméně výrobky z kovových skel zkoušej vytahovat do vláken a lisovat mezi odporovejma elektrodama, který současně výrobek zahřívaj průchodem silného proudu. Když se působení teploty a tlaku vhodně zesynchronizuje, materiál lze během několika milisekund elasticky tvarovat, aniž zkrystaluje a ztratí tak svý unikátní vlastnosti. Záběry z termokamery a animace vpravo ilustruje, jak takový lisování vypadá.
Na obrázku vlevo je paprsek elektronů urychlenej v betatronu (lineárním urychlovači elektronů). Elektrony sou urychlovaný napětím několika milionů voltů ve vakuu na takovou rychlost, že dokážou proletěd tenkým slídovým okýnkem urychlovače do volnýho prostoru, kde se postupně zpomalujou a rozptylujou srážkama s molekulama vzduchu. Přitom ionizujou molekuly kyslíku a dusíku, což způsobuje vůni ozonu a tu modrou zář, současně paprsek kolem sebe všechno nabíjí na vysoký napětí. Je vidět, že se elektrony setrvačností pohybujou po přímce, ale protože se vzájemně odpuzujou, elektronovej paprsek se rozbíhá, čím dál tim rychlejc, jaxe elektrony zpomalujou.
Fyzikům se nedávno podařilo vést elektronovej paprsek mezi čtveřicí kvadrupólovejch elektrod, napájenejch vysokofrekvenčním napětím. Funguje to tak, že elektrony sou přitahovaný k jedný elektrodě ve čtveřici, ale dřív než na ni stihnout dopadnout, elektrický pole změní polaritu a jsou pro změnu přitahovaný k sousední elektrodě. Díky tomu se elektrony mezi elektrodama pohybujou po spirále a jejich poprsek se nerozbíhá. A pokud jsou všechny elektrody zakřivený, lze tak donutit elektrony, aby je sledovaly po zakřivený dráze jako v tunelu.. Tohle uspořádání umožňuje elektrony v paprsku zpomalit natolik, že s nima můžou bejt testovaný různý kvantově interferenční jevy. Na podobným principu funguje Penningova iontová past pro uchovávání nabitejch částic antihmoty - takže to co tu vidíte bude možná v budoucnosti sloužit jako trubička pro přepravu antihmoty na dálku. Pozitrony jde ostatně připravit ve slušným výtěžku ozařováním zlatýho terčíku pulzy výkonnýho laseru, není k tomu třeba složitejch urychlovačů, takže v budoucnu se celá aparatura vejde na jeden laboratorní stůl.
K čemu slouží HAARP? Zkratka HAARP znamená High-frequency Active Auroral Research Program, tedy vysokofrekvenční aktivní polární výzkumný program. Oficálně se jedná o program výzkumu ionosféry, ale známá fakta svědčí o tom, že HAARP je vojenské zařízení. Nachází na Aljašce v oblasti Gakona, necelých 250 km severovýchodně od města Anchorage. Další, poněkud menší zařízení takového typu je v místě jménem Arecibo v Norsku, třetí je v Portoriku. Podle některých zdrojů jsou další na jižní polokouli (snad dokonce poblíž jižního pólu). Systém pokrývá plochu asi 13 hektarů a je tvořen 12 x 15 =180 anténami o výšce 21,6 m, z nichž každá má dva dipólové přenašeče o výkonu 10 kW. Celá soustava má tedy teoreticky výkon 3,6 MW. Antény vyzařujou na dvou kmitočtových rozsazích a to 2,8 až 7 MHz a 7 až 10 MHz.
Antény tvoří fázovanou anténní soustavu, která skládá výsledný paprsek z příspěvků jednotlivých antén. Díky řízení změn fáze jednotlivých prvků je možné vytvářet různě široké paprsky a směřovat je na různá místa oblohy. HAARP dokáže vysílat do ionosféry krátké impulsy i spojité vlnění a potom pozorovat, co se děje. Dokonce dokáže v ionosféře vybudit i záblesky umělé polární záře, ale ty jsou natolik slabé a krátké, že se dají pozorovat pouze pomocí velmi citlivých kamer. Výzkumný program vznikl v rámci strategické obranné iniciativy SDI (program "Hvězdných válek" oficiálně vyhlášenej R. Reaganem v roce 1990), výstavba začala v roce 1993 a plný provoz zahájil HAARP v roce 1999. Původně to měl byl údajně projekt určený pro ničení útočících sovětských raket ohřevem ionosféry na vysokou teplotu. Dnes slouží jako budicí součást sítě zahorizontálních radarů superDARN, rozmístěných v polárních oblastech Arktidy, ale též Antarktidy. Síť dvanácti radarů na severu a sedmi na jihu mapuje proudění plazmy v ionosféře, magnetohydrodynamické vlny, průlety meteoritů, balistickejch raket a satelitů a další procesy. Pro výzkum ionosféry v místě vysílače slouží především širokopásmový přijímač Spectrum monitor, který přijímá prostřednictvím anténního pole jak signály z ionosféry, tak i z okolního prostředí. To je důležité, aby bylo možné odlišit signály z ionosféry od šumu a znečištění z tzv. elektromagnetického pozadí. Další přístroje měří změny geomagnetického pole.
Zahorizontální (OTH) radiolokátory typu DUGA poblíž Černobylu (postrach všech radioamatérů známej pod názvem "ruský datel") fungujou řadu let, bohužel jejich přesnost totiž klesá exponenciálně se vzdáleností, takže sice vidí za obzor, ale skutečná pozice cílového objektu může být klidně o desítky kilometrů odlišná. Z tohoto důvodu je také nemožné podle OTH radaru cokoli zaměřovat. Na druhou stranu, nespornou výhodou je možnost zachycení letounů STEALTH, alespoň tedy těch první generace. Například letoun F-117 je vytvořen tak, aby se od něj radarové vlny odrážely směrem vzhůru, a nikoli zpět k vysílači. Paprsek zahorizontálního radaru však letoun zasahuje shora, a odraz zpět nahoru je ta nejlepší možná varianta. Převládající názor na HAARP je ten, že se jedná o součást protiraketové obrany USA, přesněji řečeno detektor balistických střel. Využívá toho, že se ionosféra (systém vzájemně se odpuzujících částic, rozprostírajících se jako koberec ve výšce 80 - 900 km nad Zemí) chová jako elastická hladina rybníku či pavučina. Spodní okraj ionosféry jde pozorovat snadno v případě výskytu polární záře, která v ní jakoby plave (viz snímek polární záře nad Kanadou ve výšce 180 km na obr. vpravo.) Pokud do ní vyšleme vlny, šíří se kolem celé zeměkoule a při průletu satelitů nebo rakety se jednak roztříští, jednak se od nich odrážejí vlny vysílané HAARP. Z rozptylu ionosferických vln lze zjistit polohu statosférického objektu s vysokou přesností, mnohem vyšší, než umožňuje OTH radar.
V éterový teorii platí, že když dvě věci dělaj totéž, tak je to totéž. Vlevo intereference Faradayových vln šířících se od křídel topící se včely, vpravo STM elektronových vln dvou atomů na povrchu mědi.
20x zpomalenej rakety Saturn 5 na historickejch záběrech startu mise Apollo 11 z 16.července 1969 rychloběžnou 16-mm kamerou E-8. Z rakety odpadávaj kousky námrazy, která se před startem tvoří na plášti nádrží s kapalným kyslíkem. Všimněte si, že plameny trysek sou do určitý vzdálenosti od konce trysek úplně tmavý - sou totiž chlazený nespálenou směsí (petrolej RP-1 a kyslík), která se vypouští při okraji trysek a tím je chrání před vysokejma teplotama uprostřed plamene. Na fodce vpravo kosmonauti mise, který poprvé přistáli na Měsíci: odleva Armstrong, Collins a Aldrin.
Ukázky z výzkumu kinetickejch zbraní, ničících cíl nikoliv výbuchem, ale kinetickou energií svého dopadu. Jsou užitečný zejména pro ničení satelitů na velkou vzdálenost v kosmickým prostoru, kde se neuplatňuje brždění atmosféry. Začaly bejt testovaný v rámci programu "Hvězdnejch válek" (SDI), vyhlášenejm Reaganem v r. 1983, ale i dnes, kdy je prostor kolem Země plnej odpadků není testování účinků jejich dopadu na povrch raketoplánů a satelitů zcela od věci. Vlevo simulace a výsledek dopadu hliníkový kuličky na hliníkovou desku při rychlosti na 7 km/sec. Snímky rychloběžný kamery maj odstup jedný mikrosekundy.
Na obrázku níže je ukázka co udělá v hliníkovým bloku sedmigramová pecička z měkkýho plastu, když se urychlí na 7 km/sec vodíkovým dělem. Kinetický zbraně maj ve vesmíru dalekosáhlý použítí - maj menší rozptyl než lasery a dosah prakticky neomezenej, protože ve vesmíru chybí tření o atmosféru. Plastový projektily se ve vesmíru používaj proto, že se při dopadu vypařej a v plášti raket či družic udělaj mnohem větší paseku, než šípová střela. Těžký šípový střely z uranu a karbidů wolframu se naopak používaj pro kinetický zbraně v zemský atmosféře. Protože každej objekt spuštěnej na Zem z vesmíru by dosáhl druhý kosmický rychlosti (11,2 km/sec), může jamka současně sloužit pro představu, jakej náraz by způsobily předměty dopadající z vesmíru, kdyby Země postrádala ochrannej obal z atmosféry. I obyčejná padající dešťová kapka by udělala v kovovém bloku podobný krátery.
Vodíkový dělo je tvořený pístem, stlačujícím vodík v kónicky se zužující trubce pomocí výbušniny. Konec trubky je utěsněnej nerezovou plackou s naseknutým otvorem - v okamžiku, kdy tlak vodíku prorazí uzávěr, vystřelí projektil pod velkým tlakem ven rychlostí několika kilometrů za vteřinu do evakuovaný komory. Vodík se používá pro svou nízkou hustotu a viskozitu, umožňující dosáhnout vysokejch hydrodynamickejch rychlostí.
Ukázky z výstavy vynálezů Leonardo daVinciho, otevřený před dvěma lety v Praze a nyní do konce června 2011 v galerii Vaňkovka v Drně. Leonardo mj. vynalezl diferenciál, kuličkový ložisko, šicí stroj, loď na lopatkovej pohon a bicykl - a to hned pěkně v tý nejmodernější ekologický variantě z biomasy (pro srovnání: bridský kolo z lepenky).
Velkou část svého génia Leonardo ovšem věnoval taky závodům ve zbrojení. Vlevo je z kuše odvozenej lžícovitej katapult nazývanej balista, vpravo je vozík s řemdřihy - taženej koněm na dlouhé otěži měl rozsévat zkázu mezi pěchotou pomocí rychle rotujících koulí opatřenejch hroty. Nehumánní výrobek od pohledu nevhodnej pro děti a těhotné ženy.
Termid muonová tomografie zní vznešeně, ale ve skutečnosti de o poměrně jednoduchou radiodiagnostickou techniku, kdy se objekt prosvěcuje muonama (těžkýma elektronama) z kosmickýho záření. Využívá se přitom toho, že muony sou krátce žijící částice a Zemí neproletí, takže naprostá většina jich dopadá shora. Hory, např. potenciálně aktivní sopky lze tímto způsobem prosvěcovat na dálku detektory ležícíma poblíž horizontu a zjišťovat tak profil jejich hustoty (před výbuchem se jejich kaldera zaplňuje magmatem). Umístěním scintilačního detektoru pod vzorek citlivýho na produkty rozpadu muonů lze získat pomocí počítačovýho zpracování třírozměrnej obraz objektu metodou, která je obráceným postupem při renderování 3D objektů metodou sledování fotonového paprsku (na obrázku výsledek prozařování vojenskýho vozidla). Detektor mezonů není nijak omezenej velikostí a lze tak skenovat i velký vojenský letadla a těžkou bojovou techniku, kterou by rentgenový paprsky pronikaly obtížně. Navíc se tím prozradí i malý množství uranu apod. nukleárního materiálu, který muony silně absorbujou. Prosvěcováním jaderných hlavic muony lze snadno rozlišit, zda obsahujou uran či plutonium. Není divu, že o muonovou radiografii zajímá armáda USA, která tento výzkum financuje.
Zajímavá blikací iluze ze seznamu nominací za rok 2011 - pokud je pozadí kontrastní, zdá se že body blikaj v protifázi, ačkoliv ve skutečnosti blikaj synchronně. Na druhý animaci směr rotace kroužků záleží na tom, zda se díváme do středu kruhu nebo mimo něj. V druhým případě vyhodnocuje pohyb naše periferní vidění na základě směru pohybu jejich výplně (periferní řešení neřeší obrysy objektů, aby se ušetřila traffic při přenosu nervového signálu do mozku). Ženy maj periferní vidění širší (živily se jako sběračky semen), takže je snadno vyplaší pohyb bez ohledu na tvar a velikost zvířete, který ho způsobilo. Zatimco muži maji užší obzor (a to doslova i přeneseně), ale líp rozlišujou tvary a geometrie, protože jako lovci častějc vyhlíželi kořist do dálky. Z téhož důvodu taky muži líp rozlišujou barvy horizontu (přechod zelená-modrá) a maj v oblibě modrou, zatimco ženy spíš barevný přechody v dlouhovlnný oblasti spektra (barvy zralejch plodů) a maj rači růžovou.
Magnetický chlapec z Chorvatska. Nevypadá to špatně - ale možná, že v jeho případě jde spíš o začínající projevy gravitace..
Saturnův druhý nejvzdálenejší měsíček Iapetus je nápadnej svýma obrovskýma impaktníma kráterama se sesuvy regolitu a černobílým zbarvením. Má průměr asi 1430 km a objevil ho G.D. Cassini roku 1671. Zatímco ho mohl pozorovat jen na jedné straně mateřské planety; na druhé ho svým dalekohledem nedokázal nalézt. Je to způsobeno odlišným albedem (světlostí) obou polokoulí satelitu, z nichž jedna odráží 3–5% dopadajícího slunečního svitu, zatímco druhá až 50 procent. To je vysvětlováno zachytáváním materiálu ze vzdálenějšího měsíčku Phoebe (který zřejmě tvoří zachycený uhlíkatý asteroid) na jedné straně. Tmavá polokoule je obrácena po směru oběžné dráhy satelitu (Japetus má vázanou rotaci), takže by se na ní prach a úlomky z Phoebe mohly opravdu usazovat.. Přestože je Iapetus třetí největší měsíc Saturnu, jeho oběžná dráha je mnohem vzdálenější od Saturnu než orbita dalšího nejbližšího měsíce, Titanu. Má také dráhu s největším sklonem z pravidelných satelitů Saturnu, pouze nepravidelné vnější satelity jako Phoebe mají dráhy s větším sklonem. Kvůli své vzdálené, skloněné orbitě je Iapetus jediný velký měsíc, z jehož povrchu by byly prstence Saturnu jasně viditelné. Z ostatních velkých měsíců by z prstenců byly viditelné pouze jejich okraje, protože obíhají blízko Saturnovy roviny rovníku (tzn. mají malý sklon dráhy).
Samotný tvar měsíce je podivnej, protože je výrazně placatej a vypadá jako lískovej oříšek. Kdyby měsíc rotoval s periodou 16 hodin, nebylo by to nijak překvapivé, protože takový tvar by byl důsledkem odstředivé síly. Jenomže den na Iapetu trvá stejně jako oběžná doba kolem Saturnu, čili skoro 80 pozemských dnů! Možné vysvětlení je to, že tento svět ztuhl a zmrzl, dokud ještě rotoval rychle, a když byl posléze zpomalen, uchoval si původní tvar, jako jakási fosílie z dávno minulé epochy. S tím je ale další problém - Iapetus se v současné době nemá čím zpomalovat. Od Saturnu obííhá po téměř přesně kruhový dráze ve vzdálenosti asi tři a půl milionu kilometrů, čili na vytvoření vázané rotace by slapové působení Saturnu nemohlo stačit. Jenže Iapetus vázanou rotaci má! Rovník Iapetu zhruba ve 3/4 jeho délky vroubí asi 20 km vysoký rovníkový hřeben, nápadný stejnoměrnou výškou i šířkou, a především tím, že je dokonale rovný. Tým astronomů přišel s hypotézou, která zpomalení rotace Iapetu vysvětluje, a navíc dává do logické souvislosti s rovníkovým hřebenem.
Podle nich Iapetus kdysi v minulosti prodělal velkou kosmickou srážku, která vymrštila na jeho orbitu velké množství materiálu. Úlomky obíhající pod Rocheovou mezí (čti "rošéovou") zůstaly rozptýlený v podobě řídkýho prstence, protože jakýkoli oblak částic na orbitě planety nebo měsíce se během určité doby vzájemnýma srážkama a gravitačním působením samovolně přemění na plochý prstenec v rovině rovníku podobně, jako je tomu u Saturnu. Jejich orbity ale nebyly stabilní, postupně docházelo k jejich snižování, takže úlomky padaly na rovník Iapetu, kde vytvořily hřeben. Takto vysvětloval původ hřebene tchajwanský profesor Wing-Huen Ip už v roce 2006. Ta část trosek, která se nacházela za Rocheovou mezí, se nevyhnutelně shlukla dohromady a vytvořila nové těleso - Iapetův subsatelit o průměru 130 - 210 km. Podobným způsobem se dnes vysvětluje, jak přišla k Měsíci i planeta Země. Satelit Iapetu by odčerpával rotační energii Iapetu, čímž by jej zpomaloval, a zároveň by díky dodané kinetické energii postupně stoupal na vzdálenější a vzdálenější orbitu. V tomto případě by ale vývoj probíhal rychleji než v případě Měsíce a Země, takže by došlo k úplnému odtržení subsatelitu od Iapetu. Subsatelit by zůstal na samostatné dráze kolem Saturnu, protínající Iapetovu orbitu, takže by se s ním pravděpodobně brzy srazil a zanechal tam velkou impaktní pánev, jakých tam není nijak málo. Rotace zpomalená subsatelitem by tím otevřela cestu k vysvětlení vázané rotace Iapeta ve vztahu k Saturnu.
Na fotce aromatickýho uhlovodíku pentacenu z mikroskopu atomárních sil si můžete všimnout, že se elektrony soustřeďujou na konci molekul, protože sou vzájemně odpudivý. Hromadění elektronů se projevuje nestabilitou molekuly - u delších molekul (hexacen, heptacen) je tah elektronů tak silnej, že molekulu doslova přetrhne vejpůl, proto jde tyhle molekuly připravit jen v modifikovaný formě (když se na ně např. navážou nitroskupiny, který elektrony odčerpávaj). Podobný chování fyzici pozorovali nedavno na tenkejch proužcích grafínu, vzniklejch rozbalením nanotrubiček.Působením silných oxydačních činidel (směs hypermanganu v kyselině sírový) se elektrony z konců nanotrubek odčerpaj a ty se rozpářou vejpůl. Vzniknou grafitové nanopásky přesně definovaný šířky, daný průměrem původní nanotrubičky.
Elektrony se hromaděj na okrajích pásků a elektrony z obou povrchů grafitu zde vzájemně interagujou v závislosti na orientaci svejch spinů. Okraj pásku je díky tomu zvlněnej a zdvihnutej od podkladu, jako kdyby byl obroubenej lemem, je taky podstatně citlivější k oxidaci, než zbytek plochy molekuly, protože elektrony na okraji se chovají redukčně a uhlíkový atomy jsou zde poutaný nejnižším počtem sousedů. Naopak odčerpání elektronů ze středu grafitovýho proužku se projevuje rozšířením zakázanýho pásu a grafit se zde jeví průhlednější.
V pásovým energetickým modelu se šířkou zakázanýho pásu označuje energie, kterou je nutný elektronům v materiálu dodat, aby se začaly v materiálu volně pohybovat a materiál začal vodit. V kovech jsou energetický hladiny jednotlivejch elektronů navzájem promíchaný a propojený a elektrony tvoří vodivý kontinuum (šířka zakázanýho pásu je nulová). V objemový fázi se i grafit chová jako kov a šířku zakázanýho pásu má velice malou, což se projevuje např. tím, že tuha z tužky dobře vede teplo a elektřinu a silně pohlcuje světlo. Odloupnutím jedný vrstvičky grafínu z grafitu se šířka zakázanýho pásu o něco zvětší (asi na 150 - 250 mV), což je ale pořád málo na to, aby šlo z grafinu vyrobit spolehlivě fungující tranzistor (již nepatrným napětím by se prorazil). Proto se právě studuje chování úzkej grafinovejch proužků - jednak můžou sloužit jako ohebný a pevný přívodní elektrody, druhak maj šířku zakázanýho pásu podstatně zvýšenou, takže můžou samy vystupovat jako spínací prvky.
Zánik komedky v přímém přenosu. V poslední době do slunce padá hodně komet, což si vysvětluju narušením gravitačních polí sluneční soustavy neviditelným temným průvodce Slunce, nebo oblakem neutrin, vyvrženejch černou dírou ze středu galaxie.Projevuje se všelijakými projevy globálního oteplování napříč sluneční soustavou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11), např. nedávno zjištěnou expanzi atmosféry Pluto. Gravitační pole odchyluje ustálený dráhy asteroidů a Slunce a planeta Jupiter je pak zachytávaj, asteroidy představujou samozřejmě zvýšený riziko i pro Zemi. Mezi astronomy panujou diskuze o tom, do jaké míry nás Jupiter před pády planetek chrání a do jaký míry to riziko sám zvyšuje tím, že je k nám do sluneční soustavy sám přilákává.
Nedávno se pád jedné takové kometky do Slunce podařilo vyfotografovat na koronografu družice SOHO (skutečnej obrys Slunce je odstíněnej kruhovou maskou a vyznačenej bílym kruhem). Gravitační zákon vlastně neumožňuje vzájemný srážky dvou těles, pokud nejsou konečnýho průměru - v daným případě k zachycení a roztržení komety došlo magnetickým polem Slunce ještě dřív, než se ponořila pod sluneční povrch. Vzhledem k tomu, že hustota slunce při povrchu je 170.000x nižší, než hustota zemský atmosféry, bez magnetickýho pole by kometa mohla cestovat do nitra Slunce velmi hluboko. Proudy indukovaný silným magnetickým polem Slunce ale natavenej povrch komety velmi rychle vypaří a přemění na oblak plasmy. Spíš než viditelnej obrys Slunce se tak při srážkách hmotnejch těles uplatňuje jako nárazníkový pásmo magnetosféra Slunce. Např. okolí neutronovejch hvězd je obklopený tak silným magnetickým polem, že hmotný tělesa při vniknutí do něj vybuchujou v záblescích rentgenovýho záření, který pak lze pozorovat i ze Země jako krátkodobý změny jejich svítivosti - je to obdoba vzniku akrečního záření při zachycení hmotnejch těles černou dírou. Čeho si ještě můžete všimnout na dalších animacích - pokud se kometa do Slunce netrefí (druhý video zleva), po průletu Sluncem se obrací směr jejího ocasu, protože ho určuje tlak slunečního větru. Při vymrštění plasmy od slunečního povrchu si můžete všimnout, že se tvoří spirálovitá struktura z magnetickejch polí, magnetický pole Slunce na nabitý částice funguje tak trochu jako cyklotron. Podobná spirálovitá struktura se přisuzuje jetům černejch děr a tady její vznik můžeme pozorovat v menším měřídku.
Malej chondrit o hmotě asi 2 kg, který 30.dubna propadl střechou stodoly v obci Sołtmany na severovýchodě Polska
Tranzistory v procesorech rostou do nebe. Intel představil 22nm mikroprocesor, pracovně nazývaný Ivy Bridge, který bude prvním masově vyráběným čipem, jenž bude využívat 3D tranzistory Tri-Gate. Ačkoliv Intel celou inovaci prezentuje tak, že poprvé od vynálezu křemíkových tranzistorů před více než 50 lety budou do výroby uvedeny tranzistory využívající trojrozměrnou strukturu, jde spíš o evoluci než revoluci, protože o žádnou trojrozměrnou strukturu vlastně nejde - "pouze" jedna z elektrod planárního tranzistoru je vytažená do výšky a transistory sou tim pádem uspořádaný "naležato" (Ivy Bridge připomíná živej plot z břečťanu). Tomu odpovídá jen relativně nízkej nárůst výrobních nákladů (jen 2-3%) např. ve srovnáním s 10% při zavádění FD-SOI technologie.
Hustota integrace je dnes v podstatě omezená ztrátovým výkonem, který lze z procesoru odvést chlazením jeho plochy, takže si zavedením 3D geometrie moc nepomůžem, dokud se nějak lépe nevyřeší odvod tepla z chipu. Přínos 3D gate tedy zatím spočívá hlavně v úspoře ztrátového výkomu. Toho je dosaženo tím, že source elektroda je od řídící elektrody (gate) izolovaná oxidovou vrstvou s vysokou dielektrickou konstantou a nízkou vodivostí, což umožňuje snížit její tloušťku (na obr. dole je vyznačená žlutou barvou). Její složení Intel zatím úzkostlivě tají, ale zřejmě jde o nitridovaný hafnium silikát (HfSiON) nanášený pomocí ALD. Gate nyní obklopuje kanál řídící elektrody ze tří stran (proto se jí říká Tri-gate technologie) - což umožňuje lépe řídit proud mezi source a drain elektrodou (tranzistor rychleji a lépe vypíná) a snížit napětí a příkon použitý pro řízení tranzistoru. Rozdělením elektrod do hřebínkovité struktury se dosáhlo lepšího rozložení příkonu, což umožnilo zvýšit proudovou hustotu (jedna gate vlastně řídí několik paralelně tranzistorů současně).
Gravity Probe B neni jedinej pohrobek dob hojnosti, kdy se vyrojila řada podezřele velkoryse financovanejch mamutích vědeckejch projektů. Na poslední misi raketoplánu Endeavour, která je kvůli problémům s vyhříváním trysek odložená na druhou polovinu května 2011 se kromě našeho krtečka poveze taky mamutí Alpha Magnetic Spektrometr (AMS-02, protože první malá verze AMS letěla do vesmíru v červnu roku 1998 na palubě raketoplánu Discovery). AMS-02 díky 17 rokům odkladů a průtahů stál celý dvě miliardy dolarů (nepočítaje v to cenu startu raketoplánu, která je někde mezi 500 a 800 miliony dolarů). První odhady, vypracované v roce 1994 přitom hovořily o částce o dva řády menší, tedy několik desítek milionů dolarů. Kritikové také AMS zazlívají, že detektor nebyl pro kosmický program vybrán ve standardním výběrovém řízení. AMS je v podstatě vesmírnou obdobou velkých detektorů, které se dnes používají na urychlovačích částic. V jeho jádru se skrývá velký magnet z neodymu, železa a boru, který vytváří magnetické pole asi čtyřtisíckrát silnější než Země. Původně se uvažovalo o supravodivým magnetu, ale testy teprve několik měsíců před plánovaným startem (?!) odhalily, že hélium se v zásobníku AMS vyčerpá za pouhé dva až tři roky, což je u tak drahýho projektu přece jen brzy (i když nechápu, co fyzikům brání helium na ISS průběžně doplňovad, na ISS je solární energie dost a dost i na průběžnou rekuperaci helia). Nicméně, stalo se to, že magnety byly narychlo vyměněny za podstatně těžší a slabší neodymové, což jednak projekt prodražilo o dalších 600 mil. dolarů, ale taky to znamená, že detektor nebude moci zachytit a detekovat velmi rychlé antičástice, pro které byl původně určen. Na obrázku dole je schéma AMS-02 a pohled na jeho vnitřní část, tvořenou křemíkovými detektory částic.
Někteří kritikové se dokonce domnívají, že AMS neobjeví vůbec nic - koncepce AMS-02 je totiž založená na klasickým modelu antihmoty, která by se měla normálně gravitačně přitahovat a tvořit velký galaxie antihmoty, ze kterých by měly vystřelovat velmi rychlé antičástice. Pokud ale antičástice tvoří bubliny éteru (jak předpovídal už P.A. Dirac), pak by se měly navzájem gravitačně odpuzovat a pravděpodobnost, že je v okolí Země nalezneme je nepatrná. Podle éterový teorie je to tak půl na půl, protože gravitační pole temný hmoty kolem Země je zakřivený negativně, takže se do něj antičástice přece jen stahujou - jde však především o částice velmi lehký (jako antineutrina, který nebudou na AMS stejně detekovatelný), druhak nepocházej ze vzdálenejch antigalaxií. Teorie relativity se k problému gravitace antihmoty staví jednoznačně, protože z principu ekvivalence (na kterým je tato teorie alespoň proklamativně založena) vyplývá, že gravitační působení hmoty (a tedy i jeho znamínko) odpovídá setrvačnýmu působení hmoty - a z pokusů s antičásticema spolehlivě víme, že jejich setrvačná hmota je kladná stejně jako u normálních částic - každá antigravitace antihmoty by tedy relativitu zásadně narušovala. Nedávno se však objevila práce, která předpovídá gravitační odpuzování antičástic i z teorie reality jednoduchým trikem - předpokládá totiž, že v okolí antičástic je obrácená šipka času v důsledku narušení CPT invariance a taxe i gravitace se stává odpudivou silou, která se jeví jako kladná jen z perspektivy antičástic samotných. Z toho vyplývá, že pro většinu fyziků je antigravitační působení antičástic otázka hodně otevřená a současný teorie k tomu nemají moc co říct, protože formální teorie pracujou dobře na kvantitativní úrovni, ale špatně na kvalitativní úrovni selský logiky.
O sondě Gravity Probe B (GPB) jsem tu už několikrád psal a podrobnějc se o ní můžete dočíst např. zde. Prof. Kulhánek už taky v roce 2008 otevřeně uváděl, že sonda nesplnila očekávání do ní vložený, protože náboj indukovanej na supravodivým povrchu gyroskopů zatížil výsledky takovým šumem, že naměřenej výsledek strhávání referenčního rámce (Lense-Thirringova jevu) byl 170x menší, než bylo očekáváno. V roce 2008 došel interní audit NASA k závěru, že další výpočty nejspíše výsledek nepřinesou a financování projektu byl ukončeno. I tak stál projekt GPB daňový poplatníky víc než 760 milionů dolarů - pro srovnání: za výzkum studený fůze (kterej mohl ušetřit spoustu fosilních paliv a zachránit řadu druhů od vymření, o arabácích a američanech zahynulejch v ropnejch válkách nemluvě) vláda USA za posledních dvacet let utratila jen dvacet milionů dolarů.
I samotný fyzici maji týmu GPB za zlé, že v roce 2008 lobboval v Kongresu za další pokračování mise, ačkoliv komise 15 fyziků předtím označila GPB za poslední projekt, který by se měl nadále financovat - a obešel tak standardní proces schvalování rozpočtů agenturou NSF (obdoba naší grantové agentury). Týmu GPB se na poslední chvíli podařilo získat ještě několik milionů dolarů ze soukromejch zdrojů, mj. i od Saúdské královské rodiny a tak nedávno odprezentovali až podezřele vylepšený výsledky, podle kterejch byl Lense-Thirringův jev potvrzenej s chybou cca 20%. Mezitím italský fyzikové proměřili totéž s pomocí odraznejch zrcadel družice LAGEOS s nákladama o dva řády nižšíma a chybou poloviční. Italové taky výsledkům GPB otevřeně nedůvěřujou, považujou je za zfalšovaný a tvrdí, že peníze utracený za sondu jsou ukázkovým příkladem plýtvání penězma daňovejch poplatníků. Na obrázcích dole jsou křemenný setrvačníky sondy GPB pokrytý napařeným niobem, jejich povrchová nerovnost je nižší než 40 atomů - jen jejich výroba stála 17 milonů dolarů.
Změna postoje veřejnosti k sondě GPB samozřejmě souvisí s probíhající finanční krizí, která zastavila celou řadu velkoryse pojatejch projektů - ale současně ilustruje hlubší problémy současný vědecký komunity, např. tzv. efekt pouliční lampy (streetlight effect). Tím se označuje situace, kdy je největší objem prostředků investován do výzkumu, jehož cílem je potvrzení existujících teorií - namísto hledání novejch jevů, který by je mohly potencionálně vyvrátit, což je v přímým rozporu s Popperovou definicí vědecký metody poznání, založený na falsifikacích. Název tohoto psychosociálního jevu má základ v eseji D. H. Freedmana, kterou v roce 2010 zveřejnil časopis Discovery a která popisuje historku nočního ožraly, kterej hledá peněženku uprostřed osvětlený ulice, protože tam je "nejlépe vidět" - ačkoliv pravděpodobnost, že peníze ztratil právě tam je nejnižší možná.
V okamžiku, kdy vědecká komunita závisí na bezpečným přísunu grantů zkrátka odmítá riskovat kariéru v rizikovejch projektech. Projevuje se to mj. tzv. generační inverzí: zatímco ve fyzice 19. století byli nejkonzervativnější uznávaný fyzici jako Kelvin, kterej ještě na začátku 20. století odmítal uvěřit v paprsky X a letadla těžší než vzduch - dnes to jsou naopak mladý fyzici (např. náš L. Motl), kdo vystupuje ultrakonzervativně, až útočně proti všem alternativním teoriím. Fyzik George Miley (65) v časopise Wired popisuje svou zkušenost z výzkumnýho centra studený fůze, kde většině ze zainteresovanejch fyziků bylo přes padesát - mladý prostě odmítali riskovat vědeckou kariéru svou účastí na tak pochybným projektu. Svůj důvod tu má současná přezaměstnanost fyziků - ty jsou nuceni studovat řadu let, než se můžou aktivně zapojit do samostatnýho výzkumu a zcela přirozeně tak podporují teorie a matematické modely, které jim umožňovaly profesně vyrůst, ačkoliv jsou již v té době zastaralé. Jelikož zvládnutí formálního aparátu fyziky zabere fyzikům většinu jejich produktivních let, kdy by mohli udělat nový objevy, postupem času se tak teoretická fyzika stala nejkonzervativnější vědou současnosti, což se projevuje na jejím odmítavým přístupu k éterový teorii, výzkumu antigravitace, supravodivosti, atd. Naopak teorie pro který existuje matematickej aparád z klasický relativity a kvantový mechaniky (jako Big Bang nebo strunová teorie) jedou ze setrvačnosti, ačkoliv pro ně čím dál víc chybí experimentálně potvrzený pozorování.
Okluzní fronty se dělí na dva druhy, které rozlišujeme podle teplotního rozdílu mezi vzduchem před a za frontou.V případě, že vzduch za původní studenou frontou je chladnější než vzduch před původní teplou frontou, má fronta charakter studené okluzní fronty, v opačném případě charakter teplé okluzní fronty. Teplá okluze je ve střední Evropě častější v chladnější polovině roku.V teplejší polovině roku je u nás mnohem běžnější studená okluzní fronta, kdy je studený vzduch nastupující za frontou je chladnější než vzduch před frontou. Ve vertikální ploše fronty se tvoří přechodová zóna nakloněnou úzkou vrstvu o tloušťce několika stovek metrů. Její sklon je velmi malý, pohybuje se okolo 0,5° a určuje se Margulesovým vzorcem.. Pro zjednodušení se proto často nahrazuje přechodová vrstva plochou a čára fronty je průsečnicí této plochy se zemským povrchem. Její délka se pohybuje okolo 100 až 1000 km. Na povětrnostní mapě (přízemních synoptických mapkách) se okluze vyznačuje fialovým pruhem se střídáním půlkruhů a trojúhelníků, ktrerý směřujou ve směru pohybu fronty.V některých případech, kdy přechod od jedné vzduchové hmoty ke druhé není moc výraznej čáru fronty nelze přesně určit, proto se kreslí ve tvaru jednotlivých větví.
Autorem time-lapse videa je Daniel López, který ho natáčel na Kanárských ostrovech, konkrétně na ostrově Tenerife v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů. Pohybu kamery bylo dosaženo s pojezdy značky Dolly, které se připevňují na stativ a ve kterých se potom pohybuje kamera. Pohyby vzduchovejch vrstev vykazujou řadu podobností s vlněním na vodní hladině. Na ukázce dole sou infragravitační vlny chladných vzduchový vrstev při inverzi. Na obr. vpravo se za výběžkem útesu na Coresově ostrově tvoří příďové (Kelvinovy) vlny, jako za člunem jedoucím po řece a vpravo je zřetelně vidět Kelvin-Helmholtzova nestabilita, která se projevuje vírovou uličkou (Karmánovými víry).
Prostě poctivá vysokoškolská fýza.
Ukázka synchronizace volně spřažených metronomů ve funkci kyvadlovejch oscilátorů. Je to vlastně mechanickej model kvantovýho provázání (entanglementu) v bosonovejch kondenzátech nebo magnetickejch doménách - namísto zvukovejch vln jsou v tom případě atomy propojený gravitačními vlnami, zprostředkovanýma supergravitačníma stínícíma interakcema (např. Cassimirovou silou). Protože atomy nekmitaj přesně stejnou frekvencí, má jejich synchronizace jen omezenej rozsah a atomy tvoří kvantovaný víry nebo tzv. magnetický domény. Tvorba magnetickejch domén se projevuje jen u atomů s lichým počtem elektronů v kulově nesymetrickejch orbitalech (atomů přechodných kovů, typu d- nebo f-), který elektrony obíhaj v rovinách probíhajících mimo střed atomů - takový atomy pak sebou házej jako nevyváženej setrvačník. Všimněte si, že na začátku maj metronomy tendenci kmitat v antiparallelním uspořádání - to odpovídá anti-ferromagnetickýmu stavu poddopovanejch supravodičů, ve kterých maj magnetický domény toušťku právě jedný vrstvy atomů. V případě, že se oscilátory lišej svou vlastní frekvencí příliš (jako na videu vpravo), k jejich trvalý synchronizaci nedochází a namísto toho oscilace systému nabýváj střídavě uspořádanej a neuspořádanej stav, podobnej záznějům při skládání vln s odlišnou frekvencí.
V kvantový mechanice je každá kvantová vlna vyjadřovaná maticovou funkcí, popisující systém spřaženejch oscilátorů. Vakuum se podle toho chová jako rosolovitá hrudkovitá hmota nebo pěna, kde každej kousek kmitá do určitý míry synchronizovaně s ostatníma a částice hmoty jsou v tom pojetí pak zvlášt velký synchronizovaně kmitající kousky hustýho vakua (kvantová pěna protřepáním houstne podobně jako mejdlová pěna). Normální módy spřaženejch oscilátorů popisujou energetický hladiny ( tzv. eigenstates) vlnový funkce. Celá kvantová mechanika je v maticovým pojetí vlastně klasickou mechanikou spousty spřaženejch oscilátorů kmitajících v extradimenzích hyperprostoru - membrán éterový pěny, tvořící vakuum. Tenhle koncept je rekurzívní: každej oscilátor je tvořenej výslednicí spousty dalších oscilátorů kmitajících na vnořenejch úrovních Hilbertova prostoru.
Sbírka Java appletů na fyzikální i jiná témata odladěných v programovacím prostředí Processing. Pro analogickej vývoj Silverlight appletů slouží prostředí MS Small Basic (článek, kniha). Obě prostředí umožňujou export appletu na wbovou stránku, kterou lze v případě Small Basicu publikovat přímo na web Mikrosoftu.Ovšem Processing je složitější a pro simulace vybaven nepoměrně lépe: obsahuje knihovny pro zvuk, 3D OpenGL grafiku i částicový simulace kapalin, apod.
Padající kapky barevnýho mlíka, 200x zpomaleno, videoklip natáčenej z meteorologickýho balónu až do závěrečnýho prdnutí téhož
Kulomety se zakřivenou hlavní, které byly oficiálně zavedené do výzbroje, byly sovětské KSGM určený pro střelbu z pevnostních střeleckých stanovišt BUK na sovětsko-čínské hranici až do 90. let. Účinný dostřel měly jen několik stovek metrů. Deset jednotlivých výstřelů na 100 metrů pokrývalo obrazec 30 × 30 centimetrů, na 400 metrů 80 × 80 centimetrů, při střelbě dávkou na 100 metrů kvůli zpětnýmu rázu pak obdélník 90 × 170 centimetrů. Pro tanky a jiná obrněná vozidla byl Němci za 2.svět. války vyvinutej nástavec Vorsatz Pz (Panzer), zakřivenej na 15 - 35°. Kvůli stísněnému prostoru uvnitř věže tanku byla puška bez pažby a měla kratší zásobník na 10 nábojů. Protože původní puškové náboje se v zatáčce hlavně trhaly, bylo používaný upravený střelivo s redukovanou délkou náboje. I přesto byla reálná životnost nástavců jen asi 250 výstřelů, daleko za požadovaným ideálem a firma Rheinmetall jich vyrobila jen asi 100 kusů.
Ani nápad se zahnutou hlavní není úplně novej. V roce 1868 generál ruského carského dělostřelectva, profesor dělostřelecké akademie N. Majevskij, navrhl kanon se zahnutou hlavní. Profesor se nechal inspirovat sportem a pomocí speciálního diskového granátu chtěl prodloužit dostřel, což se mu i podařilo. V letech 1871 – 73 byl kanon postaven a proběhly i zkušební střelby. Dostřel s 3,5 kilogramovým granátem byl kolem 2,5 kilometru, což bylo čtyřikrát až pětkrát víc, než bylo tehdy běžné. Problém však byl s výrobou a se zaměřováním takto konstruované zbraně, nicméně se prakticky prokázalo, že střelba se zahnutou hlavní je možná.
Světélkující útvary nad Solikamskem v Permské oblasti z 30. června minulého roku způsobené startem nákladní kosmické lodi Progress vynesené na oběžnou dráhu raketou Sojuz (video některé zdroje přisuzovaly kometě C/2009 R1 McNaught).
Nádrž retenční elektrárny Tam Sauk na vrcholku hory St. Francois poblíž Missouri. Další velká přečerpávačka je na řece Allegheny v Pensylvánii.Vpravo je pro srovnání naše největší přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně v Jeseníkách.
Ani provoz přečerpávacích elektráren není zcela bez rizika. Konkrétně v případě nádrže Tam Sauk došlo v roce 2005 kvůli chybě počítače k přeplnění nádrže a k protržení její hráze a následnýmu zaplavení rozsáhlý oblasti území 200 metrů širokým korytem. Sedmimetrová vlna spláchla obydlí hrázného, nehoda se však naštěstí obešla bez ztrát na lidských životech. Následná analýza ukázala, že přehradní hráz už delší dobu předtím prosakovala a unikající voda odnesla jemný materiál ze základů hráze a narušila tak její pevnost. Nová hráz byla uvedena do provozu v r. 2010.
Dva vytlemený borci úspěšně penetrujou gumovej balón plněnej vodou. Je viděd, že vlny na povrchu balónu vznikaj vzájemnou interferencí tlakovejch vln, šířících se vnitřkem balónu rychlostí zvuku podobně jako kvantový vlny na povrchu atomů.
Jazyk kolibříka je vidlicovitě rozvětvenej a pokrytej štětinkama. Konec zobáku je srostlej do trubičky a nektar do něj vzlíná kapilárníma silama.
Gravitační anomálie Lačnov v okrese Prešov. Měření potvrdila, že na kopci je 4%-ní stoupání. Víra Petrušková, učitelka geodézie také nechápe, co se tady děje "... tento bod je evidentně výše než tamten bod. Tamten je nižší o dva metry třicet centrimetrů, ale auto jelo do kopce, nepochopitelné."
Na těleso o hmotnosti 500 g, které je v klidu, začnou působit v jednom bodě současně dvě navzájem kolmé síly o velikostech F1 = 3 N a F2 = 4 N.
Úloha 3 Jaký bude pohyb tělesa? A) rovnoměrný B) rovnoměrně zrychlený C) rovnoměrně zpomalený D) nerovnoměrně zrychlený
Úloha 4 Jaká je velikost zrychlení tělesa? A) 0 m•s–2 B) 2 m•s–2 C) 10 m•s–2 D) 14 m•s–2
Úloha 5 Jaký je směr vektoru zrychlení? A) shodný se směrem větší síly B) shodný se směrem výsledné síly C) opačný ke směru výsledné síly D) nelze určit na základě zadaných údajů
Úloha 6 Míček o hmotnosti 100 g byl vržen svisle vzhůru počáteční rychlostí 36 km•h-1. Při řešení úlohy neuvažujte odpor vzduchu. Jaká byla kinetická energie míčku po jedné sekundě pohybu? (g = 10 m•s–2) A) 0 J B) 5 J C) 34 J D) Na základě daných informací nelze určit.
Úloha 8 Těleso z hliníku o hmotnosti 1 kg bylo zcela ponořené do kapaliny a klesalo ke dnu. Jakou hustotu může mít kapalina, v níž pokus proběhl? A) 1000 kg•m–3 B) 2800 kg•m–3 C) 3,5 g•cm–3 D) 13,5 g•cm–3
Úloha 10 Jak se změní objem ideálního plynu o konstantní hmotnosti, jestliže se jeho termodynamická teplota zvýší osmkrát a tlak plynu se zvýší pětkrát? A) sníží se 0,6krát B) sníží se 1,6krát C) zvýší se 1,6krát D) zvýší se 40krát
Úloha 11 Kolik atomů obsahuje při teplotě 20 °C olověná krychle o hraně 1cm, je-li mřížková konstanta plošně centrované elementární buňky olova 0,494 nm?
Úloha 12 Matematické kyvadlo se přibližně realizuje malou kuličkou o hmotnosti upevněnou na vlákně délky l. Hmotnost vlákna je vzhledem k hmotnosti kuličky zanedbatelná. Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda je pravdivé (ANO), či nikoli (NE): 12.1 Zkrátíme-li délku vlákna na čtvrtinu původní délky, bude dané matematické kyvadlo kmitat s dvojnásobnou frekvencí. 12.2 Zaměníme-li původní kuličku o hmotnosti m za podobnou kuličku s dvojnásobnou hmotností, bude perioda harmonických kmitů dvojnásobná. 12.3 Přemístíme-li matematické kyvadlo z určitého místa na rovníku na severní zeměpisný pól, perioda kmitů kyvadla se nezmění.
Úloha 16 V homogenním magnetickém poli, jehož magnetická indukce má velikost 400 mT, je umístěna vodivá kruhová smyčka o poloměru 20 cm. Magnetické indukční čáry jsou rovnoběžné s rovinou smyčky. Jak se změní indukční tok smyčkou, budou-li indukční čáry svírat s¬rovinou smyčky úhel 90°? A) Indukční tok klesne o 0,05 Wb. B) Indukční tok vzroste o 0,05 Wb. C) Indukční tok bude konstantní s hodnotou 0 Wb. D) Indukční tok bude konstantní s hodnotou 0,05 Wb.
Úloha 17 Oscilační obvod tvořený cívkou o indukčnosti 6,0 mH a kondenzátorem o kapacitě 0,150 mikrofaradu je v rezonanci s jiným oscilačním obvodem, ve kterém je zapojena cívka o indukčnosti 9,0 mH. Určete kapacitu kondenzátoru v¬rezonujícím obvodu: A) 25 nF B) 75 nF C) 100 nF D) 225 nF
Úloha 18 Světlo dopadající na rozhraní dvou prostředí pod úhlem 35° se láme pod úhlem 25°. Jaký bude úhel lomu světla, jestliže se úhel dopadu zmenší o 20°? A) 11° B) 15° C) 21° D) 45°
Úloha 19 Duté kulové zrcadlo s poloměrem křivosti 10 cm vytváří čtyřikrát zvětšený zdánlivý obraz. Určete vzdálenost obrazu od vrcholu zrcadla: A) 7,5 cm B) 12,5 cm C) 15 cm D) 25 cm
Řešení 3 B – 2 body 4 C – 2 body 5 B – 2 body 6 A – 2 body 8 A – 2 body 10 C – 2 body 11 3,3·10 na 22 – 3 body 12 maximálně – 3 body 12.1 ANO – 3 podúlohy – 3 body 12.2 NE – 2 podúlohy – 1 bod 12.3 NE – 1 podúloha – 0 bodů 0 podúloh – 0 bodů 16 B – 2 body 17 C – 2 body 18 A – 2 body 19 C – 2 body
Přehled jadernejch explozí v letech 1945 - 1998 Isao Hashimoty (Flash, YT video). Pauza od roku 1959 byla výsledek dobrovolnýho moratoria mezi USA a SSSR, který prolomila Francie v r. 1960. Velkej počet testů připadal v roce 1963 na pokusy v rámci USA operace Plowshare o mírový využití jadernejch výbuchů, který skončily v roce 1977 bez prakticky využitelnejch výsledků. Od roku 1963 byly jaderný testy USA podzemní (od roku 1977 v rámci vývoje nukleárně čerpanýho rentgenovýho laseru). USA oficiálně provedlo poslední test v roce 1992.
Skrytá harmonie pohybu planed - neověřoval sem teda, jestli ty čísla souhlasej, ale gravitační rezonance není ve starejch planetárních soustavách tak vzácnej jef. Dokonce i velikosti a rozestupy planet nemusej bejt zcela náhodný za předpokladu, že vznikly z téhož hustýho protoplanetárního oblaku - pak o rozložení fluktuací hustoty rozhoduje nejtěsnější uspořádání hyperkoulí a Lieova geometrie podobně jako v případě rozložení fluktuací temný hmoty ve vrcholech dodekahedronu.
Argentinský zrzavý mravenci rodu Solenopsis se dokážou šířid jako rafťáci po hladině vody: maj totiž nesmáčivý tělo pokrytý štětinama, který mravence obalujou vrstvičkou vzduchu a bráněj tak jeho utopení. Vor z mravenců na hladině vody dokáže cestovat i několik týdnů. Mravenci sou zajímavý taky tím, že se jejich chomáče chovaj jako dynamická kapalina a na vodní hladině se rozprostřou jako kapka oleje tak, aby vzniklá vrstva byla co nejpevnější. Housenky nenápadný můry blýskavky červivcový Spodoptera exigua dokážou škodit nejenom lilkovitým rostlinám, ale i mravancům: dokážou je utopid, protože na ně vyvrhujou hmotu, která funguje jako mýdlo a narušuje plavací schopnost mravenců.
Pěkný fodky rázovejch vln kolem lítadel lítajících nadzvukovou rychlostí. Na okrajích rázový vlny je vidět Wilsonův oblak z kondenzovaný vodní páry, která se tvoří zvlášť nad hladinou, kde je vlhčí vzduch. Letadlo je F/A-18A Hornet fy. McDonnell Douglas air show skupiny Blue Angels.
Pokusy v odstředivce ukázaly, že baktérie E. Coli rostou při gravitaci 400.000 g stejně dobře, jako v pozemských podmínkách. Podle mě bude záležet v jaký hloubce přitom rostly - hydrostatickej tlak by jim vadil podstatně víc, než gravitace samotná. Hydrostatickej tlak totiž způsobuje hydrataci a rozpouštění buněčnejch membrán a rozplétání terciární struktury proteinů, na který závisí jejich biologická funkčnost.
Tenhle ptačí robod vyvíjenej představuje novou generaci realistickejch zařízení, simulujících let ptáků. Firma Festo už vyvinula např. bionickýho tučňáka a umělej sloní chobot a evidentně sou v tom dosd dobrý...
Finanční krize začala konečně doléhat i na vědeckej sektor. Zvlášť citelně se to projevuje u "mladejch bažantů", čili PhD doktorantů, který školy financovaný státem až dosud chrlily v neztenčený míře - ba naopak čim dál vyšší rychlostí, protože doktorandi univerzitám jednak zvyšujou dotační kvóty a druhak nahražujou potřebu zaměstanců na trvalej úvazek. Jenže po obhajobě se ukáže, že milý kandidáti věd nemaj uplatnění ani v průmyslu, natož ve vědecký sféře. Zvlášť markantně se to projevuje u aspirantů z Číny, která až doposud na západě sloužila jako zásobárna levný vědecký síly. Čína je dnes největším producentem aspirantů na světě.
V současný situaci to vede k tomu, že vědci celých 40% svý pracovní doby trávěj sháněním grantů - je to jako byznys v některejch přebujelejch oblastech trhu, kdy náklady na reklamu představujou větší část zisku. Je zjevný, že za takovejch podmínek "laissez-faire" ekonomika funguje stejně "efektivně", jako ekonomika řízená státem, kde se 40% státního produktu rozkrade a bezúčelně vyplýtvá - masívní dissipace energie je prostě projevem špatnýho ekonomickýho modelu, založenýho na přílišným přerozdělování hodnot (akorát se liší tím, zda k němu dochází vně či uvnitř soukromejch firem). Problémem uplatnění aspirantů se nyní zabývaj největší vědecký časopisy, jako Nature či ScientificAmerican.
Je nutný si uvědomit, že zatímco např. v oblasti teoretický fyziky by osudu lidstva jen prospělo, kdyby naráz vymřelo 90% teoretiků (podle Maxe Plancka se fyzika vyvíjí akorád od pohřbu k pohřbu), v oblasti studený fůze nikdo pracovat nechce, ačkoliv je to potenciálně extrémně výnosná věda a zaplatila by i finančně méně lukrativní obory. Fyzici si tak svou ignorancí sami pod sebou podřezávaj větev, protože společnost postupně zjišťuje, že pro ni vlastně vůbec nejsou užitečný a v mnoha případech sloužej spíš jako brzda dalšího pokroku. To, že tím jen přibližujou nástup další environmentální a ropný krize už v téhle souvislosti ani není potřeba zmiňovat.
Spirograf je kyvadlovej stroj na dělání spirogramů, čili Lissayousovejch křivek [čti "lisažů"] ohraničenejch kruhovou oblastí (video, 1, 2). Nakreslení jednoho trvá v průměru půldruhý hodiny.
První a v zásadě úspěšný pokus o uvedení automobilu na nízkou oběžnou dráhu pomocí hasičskejch stříkaček
Halasná reakce, která tak kontrastuje s chladným přijetím studený fůze je přirozenou reakcí na počínající frustraci teoretiků, protože až dosud všechny výsledky LHC jak supersymetrii, tak Higgse spíš vylučovaly - stejně jako různý nezávislý pokusy o nalezení supersymetrickejch částic v podzemních detektorech. Je příznačný, že když před dvěma roky jeden blogger odstartoval podobný zvěsti o nalezení Higgse v americkým Fermilabu, vedení Fermilabu se o podobnýho způsobu šíření informací jednoznačně distancovalo. Dnes, kdy jak LHC, tak Tevatron čelí ukončení provozu pro nedostatek finančních prostředků jsou fyzici k podobnýmu umělýmu vyvolávání publicity mnohem smířlivější a chytaj se jako tonoucí stébla výsledků ještě mnohem méně průkaznějších. Proč je pro ně pozitivní výsledek tak důležitej? Protože jej bude nutné nezávisle ověřit, což předpokládá postavení ještě většího urychlovače a tim pádem zajištěnej džob pro zhruba 10.000 fyziků a teoretiků na dalších deset let.
Zdá se, že sluneční aktivita se konečně začíná probouzet z neplánovanýho šestiletýho spánku. Vývoj skupiny slunečních skvrn v průběhu dvou týdnů. Spirálovitý víření solární plasmy prozrazuje, že se povrch Slunce chová jako kapalina s Benard-Marangoniho nestabilitama povrchovýho napětí. Extradimenze jí dodává složitá kombinace elektrostatickejch a elektromagnetickejch polí, kterou se pohyb sluneční plasmy řídí. Povrchová teplota sluneční fotosféry je kolem 5 800 stupňů Kelvina, v oblasti skvrn je to asi o 2 000 stupňů méně. Aby byla skvrna nebo skupina skvrn vidět pouhýma očima, musí se její úhlové rozměry pohybovat nejméně okolo třicetiny průměru slunečního kotouče, tedy kolem jedné úhlové minuty - ve skutečnosti je pak taková skvrna větší než Země. Její rozměry přesahují 48 000 kilometrů, přičemž Země má průměr necelých 13 000 kilometrů.
Na obrázku slunečního povrchu ve vodíkový H-alfa čáře o vlnový délce 656,3 nanometrů (kvalitní H-α filtr stojí přes 200.000 Kč) je dobře vidět tenká povrchová atmosféra Slunce, tzv. sluneční chromosféra tvořená čistým ionizovaným vodíkem (při slunečním zatmění je vidět jako rubínovej okraj Slunce) a v H-alfa filtru se tudíž jeví čistě bíle. Šahá do výšky asi 3.000 km a je velice řiďounká, na rozhraní s fotosférou je její hustota jen asi 1015 částic v cm3. Její teplota stoupá od 4 300 K u povrchu Slunce až na 10 000 K ve výšce 3 000 km. Povrch slunce vypadá tmavší, protože je ušpiněnej od hélia, kterýho je na slunečním povrchu asi 8% a ve vodíkový čáře nesvítí. Jelikož molekulární hélium je nereaktivní plyn a teplotou se ionizuje mnohem obtížnějc než vodík, do chromosféry neproniká. V úzkým pásmu filtru (pološířka menší jak 0,5Å) je kromě skvrn zvýrazněný povrchový proudění: pokud se plasma pohybuje příliš rychle nebo pomalu, vlnová délka jejího záření se mění důsledku Dopplerova jevu a filtrem neprojde, takže slunce v H-α filtru vypadá "chlupatý".
Velmi permanentní a low-level "formátování" hliníkový vrstvy na CD elektrickým výbojem by MIC. Samozřejmě jde o legrácku, ale obrábění elektrickým výbojem (tzv. odjiskřování) se využívá i průmyslově pro extrémně tvrdý materiály, např. karborundovou keramiku nebo widium. Ještě rychleji to jde v mikrovlnce - zbylá vrstva je narušená v pravoúhlejch strukturách, který odpovídaj vlnový délce mikrovlnnýho záření.
Asi 15 % hvězd ve vesmíru tvořej dvojhvězdy. Někerý větci si myslej, že na planetě s více hvězdama by kydky byly černý, aby mohly využívat celou šířku dostupnýho světelnýho spektra
Byl nebyl Černobyl. Havárie reaktoru v Černobylu v roce 1986 byla způsobená nahromaděním nestabilních izotopů xenonu a samaria 149 po delším testovacím chodu reaktoru v podkritickým režimu (tzv. "xenonová otrava" resp. "zastruskování samáriem"). V tomto typu reaktoru grafit současně odvádí teplo a pracuje při teplotě vyšší, než je transformační teplota pro grafit (cca 370 °C), proto lze jako příčinu vyloučit např. uvolnění Wignerovy energie z grafitového moderátoru. Při explozi odletělo víko reaktoru, většina grafitu vyhořela a rozprášila se do okolí. Reaktor se silou výbuchu částečně zarazil do podlahy, uranový palivo se roztavilo a zreagovalo s betonem na strusku, která protékala do nižších pater tak dlouho, dokud se betonem dostatečně nenaředila, neochladila a neztuhla. Nyní v sarkofágu tvoří rampouchy s povrchovou radioaktivitou přes 10.000 rentgenů (limit pro třicetiminutovej pobyt jsou tři rentgeny), takže se veškerý průzkum a pozorování se musí provádět na dálku. Struska se postupně eroduje vodou (sarkofág není zdaleka utěsněn) a do dvaceti let hrozí jeho zhroucení, takže jej bude nutné obnovit. Další podrobnosti k černobylské havárii najdete na Wikipedii a zde, likvidace černobylský havárie Google video z Černobylu, mj. z návštěvy černobylskýho sarkofágu a počítačová animace nehody. Na originálech leteckých fotografií z místa exploze krátce po nehodě je patrný šum způsobený radioaktivitou (viz odkaz pod fotkou vpravo).
Igor Kostin si na havárii pamatuje přesně: „V jednu hodinu odpoledne mi zavolal kamarád pilot a prý: ,Igore, v Černobylu zuří požár. Letíme se tam podívat a máme ve vrtulníku volné místo. Nechceš s námi?‘ Nu co, tak jsem letěl,“ popisuje Kostin okamžik, který změnil jeho život. „Když jsem uviděl rozvalený reaktor, trochu ve mně hrklo,“ přiznává. Pilot otevřel dveře, aby novinář mohl fotografovat, a snesl helikoptéru níž. „Na zubech jsem ucítil zvláštní kovovou příchuť. Obletěli jsme reaktor a já mačkal spoušť,“ vypráví Kostin. Po osmém snímku se aparát zasekl. „Vezmu druhý, nic! Třetí, zase nic.“ Všechny tři přístroje vysoká radiace spálila. „Na tu chuť dodnes nemůžu zapomenout, kdykoli si ji umím vybavit.“ Kostin přišel v průběhu havárie o osm fotoaparátů. „Byly tak zamořené, že je museli zahrnout buldozerem do skládky radioaktivního šrotu,“ vzpomíná. Nejhorší to prý bylo na střeše třetího bloku, kam dopadly kusy jádra reaktoru číslo čtyři. Sovětské vedení rozhodlo, že střecha musí být dekontaminována, aby nepoškozený třetí blok mohl co nejdříve obnovit dodávky elektřiny. Nejprve z Moskvy dovezli roboty vyvinuté speciálně pro práci na Měsíci. Jejich citlivá elektronika však nevydržela tak silnou radiaci. Kostin vzpomíná, jak se robot chvíli motal po střeše, pak se „pomátl“ a spadl do havarovaného reaktoru. „Říkali jsme mu ,robot samoubijca‘.“ Bylo rozhodnuto nasadit živé roboty, bioroboty: vojáky základní služby a záložníky. „Pro Rudou armádu platila norma: dostaneš v atomové válce tolik a tolik rentgenů a jdeš domů. Když spočítali, jaká je na střeše radiace, vyšlo jim, že tam mohou vojáka nechat nanejvýš čtyřicet vteřin,“ líčí Kostin. Oficíři přivezli roli olověného plechu, vystřihli kus na prsa a kus na pohlaví a přivázali „brnění“ na vojáka. Ten vyběhl na střechu, nabral na polní lopatku hromádku grafitu, doběhl k okraji střechy, shodil náklad dolů a běžel zpátky. Když se vrátil do krytu, dostal na místě 200 gramů vodky, 100 rublů na ruku a diplom. Takhle se na střeše vystřídalo pětatřicet tisíc vojáků (!). „Co je s nimi dnes, vám neřeknu, protože to nevím. Pořád jde o vojenské tajemství. Pamatuji si na generála, který klečel před vojáky a vzlykal jako malé dítě: Do konce života vás budu prosit za odpuštění,“ říká Kostin, který byl na střeše spolu s vojáky a fotografoval. Sám dostal polovičku smrtelné dávky: 250 rentgenů. Podrobil se třem operacím, kostní dřeň mu transplantovali na klinice v japonské Hirošimě.
Vysokou úroveň radiace prozrazujou fotky i z okolí Fukušimské jaderky. Je nutný přihlédnout k tomu, že expoziční doba je u digitálního foťáku (SONY DSC-P32) velmi krátká (1/100 sec.), zatímco v případě fotografickýho filmu dochází k jeho ozařování po celou dobu focení. Ani černobylský fotky nebyly tak flekatý. Záběry z Fukušimy získaný pomocí dálkově řízenejch helokoptér dávaj náhled na rozsah škod. Fukušima získala sedmej, nejvyšší stupeň stupeň ohrožení při jaderný havárie (tedy podobně, jako před třiceti lety Černobyl) a vyklizený pásmo kolem elektrárny bylo rozšířený na 20 km.
Tzv. biomimetickej motor je poháněnej piezorezistivní membránou, která se smršťuje elektrickým polem. Protiakci zajišťuje gumová membrána. Kalifornská firma Artificial Muscle na tomto principu vyrábí tzv. haptické displeje, který po dotknutí vibrujou a tím zprostředkovávaj zpětnou vazbu.
Fodky z poslední veřejný demonstrace studený fúze na niklovým "E-CAT" katalyzátoru z 29.3.2011. Na fodce vlevo stojí napravo její objevitel Sergio Focardi, ve vaťáku je Andrea Rossi, kterej nyní financuje výzkum a patenty. Ověření byl přítomen i předseda Švédský skeptický organizace (obdoba našeho klubu skeptiků Sisyfos) a člen Švédský akademie věd Hanno Essén (na další fodce vpravo) a Sven Kullander z Upsally (v brýlích uprostřed). Jako humorná perlička dokládající poměry ve švédský vědě stojí zmínka, že Essén vykonával svou funkci předsedy skeptiků do 2.4.2011 - po návštěvě Itálie byl předsednictví promptně zbaven, protože se nehodí, aby skeptik ověřoval něco tak pavědecky provalenýho, jako je studená fůze... Naproti tomu nejhlasitější oponenti studený fůze (jako např. americkej ateista Robert L. Park, kterej lidstvu způsobil velkou škodu) sou už řadu měsíců podezřele zticha...;-)
Ze série fotek níže máte příležitost vidět, jak to tajuplný zařízení zbavený alobalový izolace vypadá a jak primitivní doopravdy je. Sou to doopravdy pouze vyhřívaný ocelový trubky s měděným chladicím pláštěm naplněný práškovitým niklem a napuštěný vodíkem, který si každej amatér muže za pár hodin postavid na koleně. Vodík potřebnej pro reakci lze v domácích podmínkách snadno vyrobit elektrolýzou vody. Ze studie vyplývá, že každej reaktorek obsahoval asi 50 g práškovitýho niklu a 0.11 g vodíku, byly temperovaný příkonem 300 W na provozní teplotu a generovaly 4.7 kW výstupního výkonu (15x energetickej výtěžek) po dobu nejméně šesti hodin (25 kWh / 50 cm³ vylučuje použití jakékoliv známé chemické reakce). Se složením katalyzátoru bych si hlavu nelámal, z původních studií Focardiho (již z roku 1992) vyplývá, že reakce naběhne i na svépomocí poniklované železné trubce.
Grafy na obrázku níže znázorňujou průběh teploty výstupní vody. Zatímco ohřátí vody z teploty 20°C na 60° C vyžadovalo devěd minut (což v podstatě odpovídá použitýmu příkonu 300 W), po naběhnutí reakce další ohřátí z 60° C na 97.5 °C trvalo už jen čtyři minuty (viz zlom na teplotní křivce). Je tedy zřejmý, že rychlost reakce se krásně samoreguluje tím, že probíhá jen v určitém teplotním rozmezí a je použitelná i přímo v domácnostech bez jakejchkoliv větčích úprav. Malá ocelová trubka s jednorázovou náplní vodíku může běžet celý týdny bez dozoru, v případě potřeby se reakce zastaví ochlazením nebo tím, že se vodík upustí. Z výsledků hmotnostní atomový spektrometrie vyplývá, že vstupní prášek tvořil prakticky čistej nikl, zatímco katalyzátor po reakci tvořila směs niklu a cca 11% železa a 10% mědi (ve směsi dvou izotopů Cu63 a Cu65, což je neklamným důkazem toho, že v reaktoru probíhala jaderná reakce).
Přes tyto neklamný výsledky všechny hlavní média (jako Fox News, CNN, MSNB, atd.) zachovávaj důsledně bobříka mlčení. Není divu, v energetický politice je zalobbovaný příliš mnoho vlivnejch lidí, který jsou úzce propojený s vládními zakázkami a kterým jakákoliv změna v této oblasti vůbec nehodí do krámu. Vzhledem k tomu, že naše banánová země si už dvacet let udržuje svou ekonomickou bilanci vývozem energie do zahraničí, mě moc nepřekvapí, když bude patřit k těm nejzatvrzelejším ignorantům i naše vláda, naproti tomu o využití studené fůze má enormní zájem např. Japonsko. Je tedy možné, že komerční využití této reakce bude u nás ještě několik let pod nejrůznějšími záminkami blokováno - na druhý straně si zlatý český ručičky by si jistě měly snadno poradit samy, protože od této chvíle vlastně všichni platíme nejen za energii, ale i její distribuci! docela zbytečně. Patentová bariéra, která může průmyslovýmu využití studený fúze bránit může paradoxně pomoci drobným spotřebitelům a dodavatelům stavebnicového řešení..
Aji v normální lidský chůzi je hodně fyziky. Za normálních podmínek nohy opisujou kruhovej oblouk, v důsledku čehož se těžiště mírně pohupuje v rozmezí 7 - 15 cm. To je hlavním zdrojem ztrát energie při kráčivým pohybu: i při chůzi po rovině tak vynakládáme na každejch patnácti metrech energii odpovídající stoupání o jeden metr. Z toho důvodu závodní chodci šetřej energii tím, že vykrucujou boky tak, aby jejich těžiště zůstalo při chůzi v jedný rovině. Vytáčení boků jim taky pomáhá k delšímu kroku a tím pádem k rychlejší chůzi. Na podobným principu šetřej energií elektrony v supravodičích při pohybu atomovou mřížkou - spojujou se do párů v jejichž rámci si při překonávání překážek vzájemně vypomáhaj - když jeden z elektronů prolízá dírou mezi atomy, druhej do něj zezadu tlačí a pak si role vyměněj a ten vepředu druhýho táhne. V důsledku toho se taková spřažená dvojice (tzv. Cooperův pár) pohybuje atomovou mřížkou bez odporu. Aji kapaliny si usnadňujou svůj pohyb tím, že kolem překážek vytvářej dvojice opačně orientovanejch vírů, tzv. Karmánovu uličku a tim snižujou ztráty energie turbulencí.
Refraktivní koncentrátor slunečního světla z monokrystalu safíru pro reaktivní pohon vyvíjenej NASA. Sluneční světlo se zkoncentruje na terčík, kterej se bude odpařovat a vyvíjet tak reaktivní sílu. Pohon je tím účinnější, čím vyšší rychlost se odpařovaným částicím udělí - což předpokládá použití vysokejch teplot a dostatečný zkoncentrování světla na malou plochu. Na obrázku vpravo je testovací terčík tvořenej rheniem s bodem tání 3186 °C - je to na rozdíl od wolframu jedinej kov, kterej tak vysokou teplotu přežije bez oxidace kyslíkem, protože má chování ušlechtilý platiny. Nejvyšší dosažitelná teplota pomocí slunečního záření je 5500 °C odpovídající teplotě slunečního povrchu, při vyšší teplotě by zahřívanej povrch vyzařoval energii zpátky do Slunce.
Podrobnosti ohledně prvního letu do vesmíru pilotovaného člověkem zůstaly dlouho utajený. Nepodařilo se od přistávací kulové kabiny odpojit zadní část s motorem, ta se dostala se do rotace a Gagarin málem omdlel. Vinou špatného brzdícího motoru došlo k jeho zážehu o několik minut později a kosmická loď se stala na několik minut neovladatelná a při návratu do atmosféry se málem rozpadla (návrat do atmosféry začal s hlubokým praskavým zvukem). Kabinu a přistávací modul od sebe rozdělilo teprve nouzové teplotní čidlo, které reagovalo na rozpálení pláště při letu atmosférou. Gagarin přistál asi 300 km severozápadně od plánovaného místa přistání. Sověti ovšem donutili Gagarina lhát o skutečném průběhu letu kvůli oficiálnímu uznání leteckých rekordů. Jejich skok do kosmu byl o 1600 km kratší, než by vyžadoval kompletní oblet Země a kosmonaut v lodi nepřistávával, protože tehdejší padáky by ji nedokázaly dostatečně zabrzdit (resp. by vážily moc a raketa by se neodlepila od země). Vyskakoval proto ve výšce sedmi kilometrů padákem, což Rusové tajili až do konce 70. let. Prohlédněte si v detailní grafice, k jakým událostem došlo 12. dubna 1961
Lítad s helinou za stodolou neni špatný, ale vlastní lítadlo je přeci jen o něčem jiným. Prototyp elektricky nebo benzínem poháněnýho osobního jednoplošníku s rozpětím 5 metrů a doletem 70 km představila finská společnost FlyNano za minimální částku 39.000 Euro (necelej meloun v českých) na veletrhu ve Friedrichshafenu. Letadýlko je celý z uhlíkovýho kompozitu a jeho vzletová rychlost je 70 km/hod při celkový váze 200 kg.
Turbulence kapky barviva rozptylujícího se ve vodě
Elektromagnetický pole stimuluje činnost mozku a zvětšuje jeho spotřebu kyslíku, ale má i hmatatelný fyziologický účinky. Magnetické pole ovlivňuje pravo-levou symetrii, zkresluje vnímání etiky a času, což může mít spojení na tzv. Filadelfskej experiment. Existuje teorie, že kulovej blesk je fosfém vytvořenej elektromagnetickým polem kolem výboje. Bylo navrženo použít magnetickou stimulaci mozky k léčení migrén, depresí a některých dalších duševních poruch. Na trochu bizarní ukázce níže je mozkový centrum řeči přerušovaný silnými magnetickejma pulsama z cívky, přiložený k hlavě (přehrajete ji kliknutím nebo ve MS IE najetím myši na video).
Einsteinův krokoměr je neobyčejně nepraktická aplikace pro ajfoun, která v reálným čase sděluje, kolik času jste ušetřili tím, že se hejbáte, což sleduje pomocí GPS. Tím se liší od předchozích verzí podobnejch utilit, který pro svoji funkci používaly vestavěnej akcelerometer. V čemž spočívala jejich hlavní nesnáz - podle speciální teorie relativity (ve skutečnosti jde spíš o důsledek relativity obecný) je dilatace času způsobená relativním pohybem těles, nikoliv jejich zrychlením. Takže teprve nyní máte možnost doopravdy přesně zjistit, jak rychle vlastně stárnete. Osobně se teda obávam, že vás používání týhle utility připraví o mnohem víc času, než byste kdy mohli získat usilovným lítáním nejvyšší rychlostí, jakou je člověk schopnej vynaložid po celej život. Na animaci vpravo je ilustrace paradoxu dvojčat a relativistický dilatace času pomocí intrinsickýho modelu éterový teorie (srvn. animovanej DHTML applet pro MS IE). Laserový hodiny tvořený rezonující vlnou jako křemennejch hodinách sou zde jsou ilustrovaný úsečkama pohybujícíma se jako loďky na vodní hladině. Omezená rychlost světla vede k tomu, že pro pohybující předměty plyne jejich lokální čas pomalejc.
Mapka výskytu tornád v USA vykazuje řadu artefaktů, který sou typický pro geografický statistiky, nicméně základní představu o výskytu tornád si z ní učinid jde. Zatímco velký tornáda a supercely sou dominantou velkejch rovinatejch plání Kansasu a Iowy, který sloužej jako obilnice USA, z mapky je vidět, že ty malý se vyskytujou prakticky kdekolif. Vpravo je konvektivní bouře, tzv. supercela v Montaně. Supercela (angl. supercell) je konvektivní bouře tvořená jedinou konvektivní buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy, neboť ji vytváří silný vzestupný proud. Lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru asi 20 km. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém středozápadě. Navíc je doprovázena intenzivními elektrostatickými meteory, čili blesky a prudkým, vytrvalým přívalovým deštěm mnohdy doprovázeným mohutným krupobitím.
Vznik supercely je podmíněnej nestabilitou vzduchové hmoty, při které může docházet ke konvekci. Z hlediska éterový teorie sou tornáda vlastně supersymetrický částice vznikající na časoprostorovým rozhraní, páč vznikaj tam, kde se vzájemně stýkaj podélný a příčný vlny, podobně jako příbojový víry na pobřeží. Na rozhraní vrstev teplýho a studenýho vzduchu se občas tvořej podélný vlny (tzv. gravity waves, neplést s gravitačními vlnami který sou taky podélný, ale šířej se vakuem). V příčnejch vlnách částice prostředí opisujou svislý kruhy, v podélnejch vodorovný. Pokud dojde k smyku na rozhraní vrstev, tvoří se Kelvin-Helmholtzova nestabilita, vzájemným skládáním kmitů/rotací v obou rovinách zároveň dojde ke tvorbě víru (viz animace vpravo). Všimněte si, že tornáda vznikající v řadách (viz předchozí příspěvek) se tvořej na linii úbočí gravitační vlny tam, kde se její směr ve svislým směru mění nejrychleji. Tornáda a supercely jsou u nás méně častý než na jihu USA. Hlavním důvodem je, že dostatečný smykový napětí a helicita větru u nás vzniká hlavně v zimním půlroce, zatímco termická nestabilita v letním. V létě je tak převážná většina bouřkových situací v podmínkách bez výrazného střihu větru. V rámci zvlněných studených front anebo mladých cyklon na frontálních vlnách, kde helicita a střih větru zesilujou mohou vznikat podmínky vhodné pro vznik tornád i na území Evropy.
Na otevřeným moři ke tvorbě tornáda dochází při určitým rozdílu mezi teplotou atmosféry a oceánu, která vytváří stoupavý vzdušný proudy. V posledních letech se teplota oceánu zvyšuje, ale frekvence vzniku tornád se příliš nemění, protože i teplota atmosféry roste v důsledku globálního oteplování, takže se minimální teplota oceánu nutná pro vznik tornáda průběžně zvyšuje (viz graf uprostřed). Co se neustále zvětšuje je rozdíl mezi teplotou povrchu země a stratosféry, v důsledku čehož jsou tornáda stále silnější, měřeno podtlakem, kterej vytvářej na zemským povrchu. Pouze jedno z deseti nejsilnějších zaznamenanejch atlantickejch tornád spadá do první poloviny 20. století. Pro praktický účely se ale síla tornád vyjadřuje Fujitovou stupnicí podle dosažený rychlosti větru (viz tabulka vpravo).
Tenzorovej počed - zábavná karední hra do každé rodiny. Jen do vyprodání zásop... potom si o tom můžete zazpívad... Animace vpravo znázorňuje, jak by vypadala rotace koně ve čtyřrozměrným prostoru, kdybysme ji pozorovali ze 3D prostoru. Čtyřrozměrnej prostor funguje tak, že každýmu bodu ve 3D prostoru je přiřazená transformace, která danej bod zvětšuje nebo zmenšuje jako lupa. V případě tzv. souvislýho prostoru je transformace spojitá, podobně jako je tomu v případě tý animace. V reálu odpovídá šíření světla prostředím s fluktuacema indexu lomu, který popisuje tzv. Hamiltonova mechanika.
Infografika k 50. výročí letu prvního (?) člověka do vesmíru. Po úspěšným přistání Gagarina ruský představitelé hledali další příležitost k demonstraci nadřazenosti Ruska nad Západem. A tak zatímco Američani po přistání Alana Sheparda plánovali další krátký subobitální let, Rusové se rozhodli vyslat do vesmíru první kosmonaudku, která měla vykonat ne jeden, ale hned 17 obletů. Start byl naplánován na 16. května 1961. Není známo, k jaké došlo chybě, ale sestup byl odložen - je možné, že při startu Vostoku došlo k poškození tepelného štítu. Díky tenčícím se zásobám vzduchu bylo rozhodnuto k dalšímu pokusu o návrat 23.května - čili chudák holka si zřejmě pěkně zalítala přikurtovaná v té své konzervě celý týden místo plánovaného jednoho dne. Tři dny nato, 26.5.1961 sovětská agentura TASS potvrdila sestup velkého satelitu o velikosti autobusu, který při přistání shořel v atmosféře. Jeho účel a jméno kosmonautky nebylo nikdy zveřejněn, ale italští radioamatéři zachytili část komunikace satelitu s pozemským střediskem - záznam přehrajete ve MSIE najetím myší na ikonku. Identita kosmonautky se přičítá Ludmile Tokovové z manželského páru, který se stal nezvěstný v roce 1961. Moskevské rádio o několik let později vydalo komuniké, ve kterém celou záležitost i záznam radiokomunikace popřelo. Na tomtéž webu jsou záznamy o prvním ruském kosmonautovi, který zahynul při nezdařeném startu 2.února 1961 (devět týdnů před startem Gagarina) a Vladimiru Iljušinovi (synovi známého sovětského konstruktéra, který před několika dny zemřel), který své nezdařené přistání přežil v čínské nemocnici, kde ho Čiňani jeden rok zadržovali jako ruského špióna. Přehled žen - astronautek.
pět ... čtyři ... tři ... dva ... jedna ... jedna dvě ... tři ... čtyři ... pět ... pojďte dál .. pojďte dál .. pojďte dál .. Poslouchejte ... Poslouchejte! ... Pokračuj! Pojďte dál ... Pojďte dál ... Mluvte se mnou! Mluvte se mnou! ...Je mi horko! ...Je mi horko! cože? ... čtyřicetpět? ... cože? ... čtyřicetpět? ... Padesát? ... ano ... ano ... ano ... Dýchání ... Dýchání ... kyslík ... kyslík ... Je mi horko ... To Není to nebezpečné? ... To je vše ... Není to nebezpečné? ... To je vše ... ano ... ano ... ano ... Jak je to? cože? ... Mluvte se mnou! ... Jak bych měla Přenos? ano ... ano ... ano ... Cože? Náš přenos začíná nyní ... čtyřicetjedna ... takhle ... Náš Začíná přenos ... čtyřicetjedna ... takhle ... Náš Započetím přepravy teď ... čtyřicetjedna ... ano ... cítím horko ... cítím horko ... To je vše ...to pálí ... cítím horko ... cítím horko ... cítím horko ... Vidím plamen! ... cože? ... Vidím plamen! ... vidím plameny! ... cítím horko ... cítím horko ... třicet dva ... Třicetjedna ... čtyřicetjedna ... čtyřicetjedna Ztroskotám? ... Ano ... ano ... cítím horko! ... Cítím horko! ... Budu sestupovat! ... Budu sestupovat... Poslouchám! ... cítím horko! ...
Údajnej dokument FBI potvrzující přistání UFO v Novém Mexiku z 22. března 1950 podobný tomu z Roswellu, jde nejspíš o padělek
Patnácd fotek z konstrukce novýho vesmírnýho infrateleskopu James Webb Space Telescope (JWST), kterej by měl v roce 2014 nahradit 30 let starýho Hubble. Konstrukci teleskopu dominuje pět mylarových fólií pozlacenýho slunečního štítu, kterej bude chránit citlivý kryokamery před infračerveným zářením ze slunce. Podobně jsou potažený zlatem i samotný reflektory teleskopu uspořádaný do 22 šestiúhelníkovejch segmentů. Ty budou natáčený do společnýho ohniska počítačově řízeným systémem piezoelektrickejch polohovačů (videjko). Efektivní průměr primárního zrcadla JWT je 6,5 metru, čili téměř 3x tolik, co Hubble. Ovšem neni všechno zářivě krásný a lesklý na Jamesovi Webbovi. Vývoj teleskopu doprovázej problémy spojený s neustálým zpožďováním projektu a navyšováním jeho rozpočtu. Jeho start do vesmíru je nyní ohrožen faktem, že jeho ultracitlivý CCD detektory infračervených kamer slepnou: "vypadávaj" z nich pixely podobně jako z LCD monitoru. NASA sice počítá s tím, že JWST bude na konci pětiletý mise obsahovat asi 5% mrtvejch pixelů v důsledku srážek s částicema slunečního větru - ale rychlost s jakou současný kamery slepnou může znamenat, že detektory překročí tento limit ještě dřív, než teleskop v roce 2013 vystartuje do vesmíru - což by vážně ohrozilou celou pozorovací misi JWST.
Wave Disk Generátor je motor, evidentně odvozenej z Aether Wave Theory. Je to cosi mezi turbínou a Wankelem: má velmi jednoduchou konstrukci a údajně vysokou účinnost - nad 90%, což je skoro 3x víc, než v případě pístovýho motoru. (video). Protože pracuje s rázovou vlnou, která hořící směs stlačuje, evidentně to nebude příliš pružnej motor, bude schopen efektivně pracovad jen v úzkým rozmezí otáček. Podobnej princip byl známej poměrně dlouho - teprf nasazení hybridů umožňuje jeho rozšíření. Majitelé klasickejch automobilů můžou tudíž zůstat v klidu, tenhle typ motoru je pro dynamickou jízdu nepoužitelnej.
Modrý lasery až dosud patřily k popelkám trhu, protože modré laserové diody dosahovaly max. 50 mWatt v době, kdy červené diody běžně vyzařovaly přes 500 mW - a ještě k tomu byly 3x dražší. Dnes je ale situace zcela opačná a společnost Wicked Lasers nabízí za $300 modrej diodovej laser Spyder III Pro Arctics výstupním výkonem 1 Wattu na 445nm, tedy v třídě IV bezpečnosti (YT video 1, 2) Modré světlo laseru je v atomosféře mnohem lépe viditelné, protože se více rozptyluje, než světlo červených laserů, takže těžiště použití těchle ukazovátek je pointace hvězd pro astronomy. Na trhu jsou samozřejmě i mnohem výkonnější laserové moduly, vzniklý složením několika desítek diod do společného vodou chlazeného pouzdra. S modrými lasery jde dělat určitý pokusy, který byly s předchozími typy laserů nedostupný. Na videu vpravo je kreslení na dveře natřený optickým zjasňovačem, kterej je k dostání i v drogerii.
Optickej zjasňovač je organický barvivo, které jsou schopny přeměnit část dopadajícího UV záření na viditelné světlo v modré části spektra. Optické zjasňovače jsou přidávány jak do prášků na praní, tak do papírů pro tiskárny a fotopapírů, ale třeba i do úklidových prostředků a šampónů pro psy. Chovají se jako luminofory s krátkou dobou dosvitu, které lze excitovat světlem modrého laserového ukazovátka.Surový papír nebo bavlna v reálu vykazuje spíše žlutý nádech. Přidáním modrých barviv (při praní se k tomu účelu používal ultramarin, čili modrá šmolka) lze barvu vyrovnat směrem k neutrálním odstínům cenou za to je ale určité snížení jasu, podklad se pak jeví jako šedý. Tento nedostatek lze odstranit přídavkem optickýho zjasňovače, kterej dorovnává úbytek jasu tím, že k odraženýmu světlu přidává podíl světla, kterej pochází z neviditelný ultrafialový složky denního světla. Takže když s nim natřete světlej podklad nebo pokožku, můžete si vaši párty zpestřid zajímavými efekty. Dole je ukázka kreslen na fosforeskující míček, siloxanovou plastelínu plněnou fluoreskujícím pigmentem a heliotropní (samoztmavovací) brejle pomocí modrýho laserovýho ukazovádka.
Optický zjasňovače mají však taky některý nevýhody. Nehodí se na barevný prádlo, protože se adsorbujou ve vláknech a způsobujou zešednutí a barevnej posun barev v umělém osvětlení (zářivky). U některých osob vyvolávaj alergický reakce. Jsou jako všechny organický barviva toxický pro baktérie a ztěžujou tak biologickou odbouratelnost odpadních vod. Kvalitní fotografický papíry je neobsahujou, protože zhoršujou věrnost podání barev (metamerii). A milovníci outdooru by si měli uvědomit, že my srnky sice nevidíme barevně, ale zato vnímáme i krátkovlnný záření a maskáče vypraný v optickým zjasňovači pro nás v lese září jako majáček. Proto pro lov jelenů je stále nejlepší starý dobrý mejdlo s jelenem..
Jednoduchej simulátor gravitace ve Flashi. Objekty se přidávaj kliknutí a tažením, který definuje počáteční vektor jejich rychlosti. Tažením myší se stisknutou klávesou Ctrl se posouvá celá simulace ve výřezu obrazovky. Přidáváním těžkejch těles pochopitelně simulace získá na dynamice. Nejjednodušší je vygenerovat "protoplanetární disk" tlačítkem a počkat, co z něj po pár minutách simulace zbude.
Amatérských astronomů přibývá a technická úroveň jejich fotek roste, čímž se může stát vítaným zdrojem informací i pro profesionální astronomy. Ty sice mají k dispozii špičkovou techniku, ale její pozorovací čas je velice drahej a pro přehledovou astronomii (sledování polohy planetek a komet) by její využívání bylo plýtvání kapacitou. Dvojice astronomů sestavila kompozitní snímek průletu komedky 17P/Holmes v říjnu 2007 z 2476 amatérských fotek na webu podobným způsobem, jaký Microsoft využívá ve svých technologiích Photosynth a DeepZoom. O kometách astronomové na základě přítomnosti některejch minerálů soudí, že by mohly obsahovat ve svým jádru kapsy kapalný vody a mohly by tak sloužit k přenosu zárodků života po vesmíru.
Na obrázku níže je fodka mlhoviny Rosety, čili "NGC 2237" Ondřeje Podluckého, která získala ocenění březnovýho kole soutěže "Česká astrofotografie měsíce". Svou kvalitou a barevností dosahuje úrovně profesionálních snímků z Hubble a klidně by se mohla vyjímad na obálce nějaký lesklý knížky o astronomii - je ale nutný uvést, že zářivá barevnost je ve skutečnosti výsledkem použití filtrů, který zvýrazňujou barevný odstíny, v reálu mlhovina vypadá mnohem skromnějc, čili jde o jakýsi astromický porno.
Mlhovina je vzdálená asi 5.000 svět. let, obsahuje hmotu asi 10.000 sluncí a má průměr 130 svět. led, pouhým okem je ale viditelná na temný noční obloze v souhvězdí Jednorožce jen jako narůžovělej obláček. Roseta je produktem vzniku mladých hvězd typu Herbig-Haro, které odfukujou materiál mlhoviny ze svýho okolí tlakem záření a přitom ho ionizujou, čímž vznikaj ty zářicí oblaka vodíku, helia, dusíku a kyslíku. Hvězdy uprostřed maji povrchovou teplotu přes šest milionů °C, čili mlhovina téměř jistě neobsahuje ani planety s atmosférou, natož zárodky života, pokud by se nevyžíval v pekelnejch dávkách kosmickýho a rentgenovýho záření. Na obrázku dole je kolekce planed Luďka Hamra, tak jaxe jeví v "amatérským" dalekohledu SkyWatcher Dobson 254/1200. Máme to ale hezkou a barevnou sluneční šoustavu - je sice malá, ale naše...
Pozemní test katapultu pro stíhačku F-35 prováděnýho firmou BAE Systems při rychlosti přes 970 km/hod. Celkem bylo provedeno 30 pokusů, při každým se během tří vteřin zaznamenalo 900.000 měření z všelijakejch senzorů. Největší položku nákladů na těchle pokusech asi představuje životní a úrazový pojištění dobrovolníků, takže se používaj gumový manekýni...;-) Náhled videjka přehrajte najetím myší nebo kliknutím.
Virtuální laboratoř s ukázkama zařízení pro výzkum supravodivosti ve Flashi, vytvořená ke 100. výročí objevu jevu (zjev na fodce vlevo je Kamerlingh Onnes)
V éterový teorii představuje pozorovatel (asi 2 cm vlny neuronů v lidským mozku tvořící vědomí) jakejsi soliton, řízenej skládáním gravitačních vln z celý viditelný oblasti vesmíru, čili všechny hmotný objekty, který můžem (samozřejmě se značným zpožděním) pozorovat pomocí příčnejch vln světla nás současně ovlivňujou prostřednictvím podélnejch gravitačních vln, který jsou mnohem rychlejší a viditelnou oblast vesmíru přelítnou tak rychle, jako světlo vzdálenost 2 cm. Jde to znázornit šířením vln na vodní hladině, kde se vlny pohybujou různou rychlostí, ale vlny délky 2 cm se šířej nejpomalejc, čili pro ně je vodní plocha největší možnej "vesmír". Prakticky to vede k tomu, že vesmír je na rozměrový škále 2 cm současně nejuspořádanější (lidskej mozek) i nejnáhodnější (mikrovlnnej šum vesmíru tvořenej gravitačníma vlnama, resp. gravitony), oba druhy vln ale nesou tutéž hustotu energie. Kdybysme se oprostili od umělejch výdobytků lidský civilizace a ztroskotali na nějakým zarostlým ostrově, pak bysme na týhle rozměrový délce viděli samý mnoharozměrný fraktály: obrys pobřeží, povrch terénu, oblaka, vlnky na hladině vody, tvary listů - ale v zásadě nic geometricky pravidelnýho, protože příroda není apriori matematický povahy - na to je moc mnoharozměrná.
Tou měrou jak se budeme vzdalovat od rozměrový škály 2 cm směrem nahoru i dolu komplexita vesmíru postupně mizí a stává se čím dál uspořádanější: molekuly a planety sou zhruba kulatý ale hvězdy a atomy ještě víc a nejkulatější sou jádra atomů, popř. malý hustý hvězdy. Tahle rozměrová škála představuje obor platnosti kvantový mechaniky a teorie relativity, který současný fyzici tak milujou. Na týhle rozměrový škále si jsou makroskopický i mikroskopický objekty taky nejvíc podobný, např. explodující hvězdy se nápadně podobaj zamrzlejm atomovým orbitalům. Ale s dalším postupem po rozměrový škále na obě strany se vesmír stává čim dál tim víc chaotičtější a vícerozměrnější. Elementární částice se často vyskutujou v různejch excitovanejch stavech, velký galaxie nejsou až zas tak pravidelný a nejmenší elementární částice jsou v podstatě beztvarý podobně jako galaktický clustery a obraz vesmíru se na obou koncích rozměrový škály zase noří do náhodnýho chaosu - asi jako když pozorujeme krajinu v mlze. Podobnej, akorád dvourozměrnej obraz bysme získali, kdybysme byli tvořený tím nejpomalejším solitonem na hladině vody a pozorovali ostatní solitony (větší i menší) prostřednictvím vzájemnejch interakcí. To proto, že pozorování je vždy výsledek vzájemný interference dvou interagujících vln a vlny příliš rozdílný vlnový délky spoly interferujou špatně. Vesmír se nám tedy na velký i malý rozměrový škále jeví chaotickej proto, že se rozměrama příliš liší od těch našich.
Velikost obřích hvězd v porovnání se Sluncem, zmenšeným na průměr jednoho pixelu (obrázek dole je zredukovanej, ve skutečnosti na něm sou znázorněný aji větší hvězdy). I když bejvaj mnohem těžší než Slunce (až 100 x), jejich objem je ještě o mnoho řádů vyšší (až stomilionkrát). A protože hustota Slunce při jeho povrchu je 1500x menší, než hustota zemský atmosféry při hladině moře (cca 200 mg/m³), hustota takový hvězdy bude jen zlomky gramů / km³ (hustota mezihvězdný hmoty v galaktickým disku je asi 5.10-9 g/km³, v mezihvězdnejch mlhovinách až 5.10-3 g/km³). I obří hvězdy sou tudíž vlastně víceméně jen zářící mlhoviny s nízkou povrchovou teplotou. Vpravo je tzv. rubínová nebo karmínová hvězda R Leporis - jedna z mála hvězd, na který se dá její barva na noční obloze rozeznad i necvičeným okem - staří Hindové ji přerovnávali ke kapce krvě. Svítí v podstatě růžově jako výbojka ve spektru vodíku, čili ani ne jako žhavý těleso - což svědčí o tom, že se její atomy sou tak řídký, že se prakticky nesrážej a jejich energetický hladiny se vzájemně nepřekrývaj. Její plazma je tak řídká, že kdyby byla zavřetá v zářivce, ani bystesi nevšimli, že tam něco svítí. R Leporis obsahuje uhlíkový jádro na pokraji gravitačního kolapsu, který intenzívně září a odfukuje lehčí částice od hvězdy, který k ní zase padaj a zase se rozžhavujou a proto hvězda pravidelně každejch 14 měsíců mění jasnost. Je to tzv. mirida, po většinu roku je velmi slabá, její barvu lze rozeznat jen pár týdnů kolem maxima jasnosti. Pulzace mají svou příčinu ve slupce okolo vyhaslého jádra hvězdy, ve který se Salpeterovou reakcí spojujou tři jádra helia (částice alfa) do jednoho jádra (naprostá většina živý hmoty za svou existenci vděčí právě týdle jaderný reakci). Protože rychlost reakce závisí na 40. mocnině teploty, jedná se spíš o periodický výbuchy, mezi kterými reakce pohasíná. Jakmile rázová vlna výbuchu dorazí k povrchu hvězdy, zahřeje ho o několik set K, což při jinak nízký povrchový teplotě hvězdy (cca 2500 °C, čili asi jako vlákno žárovky) způsobí disociaci molekul těžších prvků (například titanu nebo vanadu), čímž ze spektra zmizí jejich absorpční pásy, plazma zprůhlední a odhalí žhavý jádro hvězdy a ta se díky tomu zjasní. Po ochlazení dojde k rekombinaci, a jasnost hvězdy zase podstatně poklesne. O dalšim chování podobnejch hvězdnejch veleobrů si můžete sami počíst např. v poslednim článku o Betelgeuse na Aldebaranu, neni nutný abysem tu dělal chytrýho.
Aldebaran v rámci aprilovýho vtipkování ironicky přetiskl příspěvek Jiřího Muladiho, kterým útočí na koncept čtyřrozměrnýho časoprostoru. Muladi se však trochu plete v tom, že to byl Einsteinův rozmar - ten koncept do fyziky původně zavedl německej matematik Hermann Minkovski, kterýho Einstein ho neměl moc rád, protože to byl jeho bývalej profesor matematiky univerzity v Curychu a Minkovski ho často nazýval lenochem ("líným psem"). Ani termín "teorie relativity" nepochází od Einsteina, Albert jej považoval za zavádějící a sám ho začal používat až mnohem pozdějc, když tak jeho teorii začali hromadně říkat i ostatní fyzici. Když později v roce 1910 Minkowski speciální teorii relativity přeformuloval zavedením čtyřrozměrného časoprostoru, Einstein se žárlivě cítil dotčenej, že se mu někdo pokouší "jeho" elektrodynamickou teorii pohybujících se soustav upravovat a postěžoval si, že od té doby co se jí ujali formálně a abstraktně uvažující matematici z Gottingenu, "jí ani on sám nerozumí". Ve skutečnosti Minkovského formulace relativity s tou Einsteinovou není úplně konzistentní, je ale mnohem obecnější - což sám Einstein byl nucen později uznat, protože ho koncept časoprostoru přivedl na obecnou teorii relativity. Od dob Einsteina měla s konceptem časoprostoru problém řada fyziků, protože představu dalších dimenzí považovali za umělej koncept narušující princip Occamovy břitvy. Po rozšíření časoprostoru o dalších skrytý dimenze ze strany strunový teorie počet odpůrců extradimenzí ještě vzrostl, především z řad proponentů kvantový teorie gravitace, který ustrnuli na čtyřrozměrným modelu vesmíru.
Bohužel pro ně, éterová teorie ukazuje na trend, díky kterýmu bude počet dimenzí ve fyzice zřejmě nejen klesat, ale v zájmu obecnosti jejího popisu naopak narůstat. Ani ty největší fandové extra-dimenzí, čili strunaři plně nepochopili dosah jejich vlastního konceptu a omezujou se s jejich popisem na jevy v okolí Planckovy škály. Ačkoliv se to může zdád na první pohled překvapující, extradimenze totiž vůbec nejsou skrytý a "poletujou" všude kolem nás. Přísně trojrozměrnej prostor totiž vždy splňuje podmínku Lorentzovy symetrie a to nejen lokálně, ale i globálně - je to prostě dokonale "placatej/rovnej" prostor, ve kterým se světlo šíří striktně rovnoměrně přímočaře pevně danou rychlostí a žádný jevy jako relativistická aberace a gravitační čočkování v něm nejsou možný. Kdyby byl náš vesmír skutečně pouze trojrozměrnej, byl by dokonale tmavej a prázdnej, nikdo a nic - včetně nás - by v něm nemohlo existovat. Už jemný fluktuace mikrovlnnýho pozadí vesmíru představujou jistý narušení/navýšení jeho trojrozměrnosti. K popisu gravitačního čočkování je nutný fakticky zavést do metriky prostoru další plochej rozměr, ve kterým popisujeme jeho zakřivení - relativisti ho považujou za ekvivalentní s časovou dimenzí a říkaj mu časoprostor nebo prostoročas.
Sama povaha světla je výrazně vícerozměrná, což se projevuje jeho polarizací - světlo totiž může kmitat nejen ve směru pohybu, ale i napříč a kolmo na oba tyto rozměru, přitom může být orientace polarizační roviny stáčená tak, že předměty na který takový světlo dopadne se roztočí v rovině dopadajícího světla, ale i kolmo na něj. Světlo tedy může nést informaci jedinou vlnou mnoha způsoby současně - něco takovýho by ovšem ve striktně trojrozměrným vlnění nikdy nebylo možný. Bohužel hmatatelný hmotný objekty jdou ještě dále a fakticky jde o složený kompozitní objekty tvořený vícerozměrnejma fluktuacema fluktuací časoprostoru. Kritériem zavedení extradimenzí je zde existence sil, který narušujou zákon převrácenejch čtverců (kterej přísně vzato splňuje jen gravitační a elektromagnetická síla). Velikost všech ostatních sil se se vzdáleností mění mnohem rychlejc, což implikuje, že jde o síly působící v extradimenzích. Sem patřej všechny ty dipólový a Van derWaalsovy síly působící mezi molekulama, Casimirovy efekty, slabá a silná jaderná interakce a samozřejmě pseudosíly jako je povrchový napětí a všechny složený síly, který se uplatňujou v makroměřítku (sem by patřily aji složitý sociální interakce, jako síla lásky nebo hybný síly sociálních revolucí).
Pro fyziky je grafen (čti "grafín") taková flexibilní hračka, na kterým můžou relativně snadno ověřovad dosavadní teorie pevnejch látek a vymejšlet nový experimenty. Komunita fyziků se umí odvděčid a tak neni divu, že objevitelé grafinu dostali Nobelovku už šest led po objevu grafínu - zatímco na jiný fyziky Nobelova komise ráda pozapomíná, přestože jejich objevy byly z praktickýho hlediska mnohem přínosnější (a Nobel výslovně odkázal svou cenu objevům s praktickým významem). Jelikož většinu toho, co je na grafinu důležitý si můžete přečíst v mým článku, zopakuju jen hlavní princip, na jakým grafín funguje. Odloupnutím plátku z grafitu dojde ke vzájemnýmu stlačení elektronů na jeho povrchu, čímž se částečně kompenzujou síly, který jim bráněj ve vzájemným pohybu. Na každej elektron působí mnoho elektronů ve všech směrech, takže nejsou tak vybíravý ohledně svý dráhy a kloužou po sobě v jakejchsi kvantovejch skocích, podobně jako molekuly vody na povrchu vrzajícího sněhu. V důsledku toho se pronikavě zvětší měrná elektrická vodivost grafinový vrstvičky oproti grafitu v objemový fázi. Vrstva elektronů na povrchu grafinu se chová jako napnutá blanka a svícením ji lze kolektivně excitovat.
Přitom lze pozorovat jevy analogický šplíchání na hladině vody: dochází k tzv. Ramanovu rozptylu fotonů a z vrstvy elektronový kapaliny elektrony čas od času vyskakujou mnohem výš, než odpovídá energii dopadajících fotonů. Cákání vody lze podpořit snížením jejího povrchovýho napětí přidání mejdla nebo saponátu. V případě elektronový kapaliny na povrchu grafinu lze její pnutí ovlivnit vložením napětí na grafinový film, např. tak, že se připlácne vodivým gelem k podkladový elektrodě. Za takovejch podmínek může dojít ke vzniku tzv. horkejch elektronů na povrchu grafinu - to je analogie takovejch těch drobnejch kapiček, který se tvořej na hladině saponátový vody a chvilku se na ní pohybujou, než splynou s hladinou. Lze je občas pozorovat, když do kuchyňskou výlevku polejem koncentrovaným saponátem a splachujeme to. Podobně jako kapky na hladině vody maj rychlý elektrony slušnou životnost a vyžadujou světlo určitý vlnový délky k tomu, aby došlo k jejich deexcitaci a splynutí se zbytkem elektronů na vrstvě grafinu - takže by je šlo použít např. k vytvoření laserovýho efektu na povrchu grafinu.
Studium grafinu komplikuje fakt, že jeho vlastnosti sou velmi citlivý na přiblížení vodivý podložky nebo další vrstvy grafitu - pohyblivost elektronů si uchovává, jen když je pokud možno izolovaná od dalších materiálů. Obecně přiložení každý další vrstvy vodivost grafinu snižuje, přitom záleží i na úhlu, ve kterým je druhá vrstva přiložená. U zcela rovnoběžnejch vrstev atomy uhlíku jedný vrstvy zapadnou do děr mezi uhlíkama další vrstvy a taková dvojvrstva se pro rychlý elektrony chová jako zkrat. Už malým natočením lze ale vzájemný spojení vrstev podstatně omezit a při natočení pod úhlem asi 28° jsou vzájemný interakce vrstev nejmenší. Kdyby se takovou jednorozměrnou strukturu podařilo sestavit z mnoha vrstev, vznikl by z fyzikálního hlediska velmi zajímavej materiál. Bohuže situaci komplikuje velká ohebnost a pružnost grafínových vrstviček. Grafinový vrstvy sou obecně zvlněný a jeví tendenci ke vzájemným zkratům, což lze omezit navázáním řídce rozmístěnejch atomů na povrch grafinu, kde fungujou jako separátory. Při nízkým úhlu vzájemnýho natočení vrstev maj grafinový síťky tendenci se deformovat tak, že mezi sebe jejich atomy stejně zapadnou ve víc či méně pravidelnejch rozestupech, který odpovídaj tzv. moirování dvou sítěk, když je na sebe přiložíme pod malým uhlem (viz obr. nahoře). Místa, kde na sebe uhlíkový vrstvy dosedaj se opět chovaj jako zkraty a navíc rychlý elektrony rozptylujou, protože se pro jejich vlny chovaj jako fluktuace elektronový hustoty. Obojí výrazně přispívá ke snížení vodivosti a zhoršení transportních vlastností grafinovejch vrstev, což omezuje jejich potenciální použití v elektronice.
Spoluopčan přecenil při pižlání kabelu svuj svodovej odpor. A skončil ještě opálenější, než kdykoliv předtím.
Co si budem povídad - produktivní znalost fyziky v první řadě vyžaduje systematické a důkladné studium experimentálního pozadí fyzikálních procesů. V případě pozadí na ukázce níže jde o vznik a propagaci příčných vln v elastickém prostředí, vyvolaných Diracovou impulsní funkcí s limitou Fα(x) = exp(−αx²) pro α → 0. Vzniklé vlny tudíž nemají jednotnou vlnovou délku, ale prostředím se propagují jako vlnový balík, tzv. soliton, jenž lze modelovat nelineární verzí vlnové rovnice ut = uux, odvozené pro šíření vln v elastickém prostředí konečné tloušťky [D.J. Korteweg a Gustav de Vries: Philosophical Magazine 39: 422–443,1895]. Tato rovnice ut = uux + uxxx(obvykle označovaná jako KdV - rovnice) se od standardní vlnové rovnice liší kvadratickým členem v amplitudě u a je výchozím modelem pro celou třídu nelineárních solitonových rovnic s podobnými vlastnostmi. K základním charakteristice solitonů mj. patří, že že rychlost δu/δt jejich šíření je přímo úměrná jejich amplitudě, takže větší vlna dostihne vlnu menší. A když se takové dvě solitonové vlny střetnou, pokračují nakonec ve své pouti nezměněny, pouze s jistým zdržením. Tyto vlny se tedy nemohou navzájem vyrušit interferencí a tím mohou být velice užitečné – ale i nebezpečné. Za zmínku ještě stojí, že v éterovém modelu vědomí solitonové vlny představujou základní jednotku informace a jejich vědění způsobuje svědění.
Jak vyrobid hřebík "zázračně" zapuštěnej do dřevěnýho špalíku. Celý je to založený na výborný tvarovatelnosti dřeva v páře. Protože napařováním ze dřeva vylezou chlupy, je nutný výrobek před dokončením přebrousid.
Změny gravitačního pole do sluneční soustavy zavlekly řadu nových kometek a asteroidů, z nichž velkou část vychytala planeta Jupiter. Pády některejch z nich (jako např. kometku Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994) zachytila řada amatérskejch i profesionálních astronomů. Zanechaly v atmosféře Jupiteru hnědý skvrny a vlny z rozloženejch sloučenin fosforu a síry a projevily se taky vlnama v jeho prstencích, který pozorovala sonda Cassini. Prstence Jupiteru sou poměrně slabý a řídký, ze Země je téměř neni viděd a tak byly objevený teprve v roce 1979, kdy kolem nich prolétly sondy Voyager. Sou tvořený prachovejma částicema o průměru do 15 µm a celkové hmotě 1016 kg (která by se vešla se do Jupiterova měsíčku Leda s průměrem cca 10 km).
Nedavno sem sem dával fodky (další) z nedokončenýho ruskýho megaurychlovače UNK-600. Ale i Američani na svým území udržujou podobnej artefakt v Texaský prérii jižně od Dallasu. Stejně jako v případě výzkumu vesmíru i stavba velkejch urychlovačů byla prostředek studený války a soupeření o prestiž mezi velmocemi. K tomu přistupovala obava, aby druhá strana náhodou neobjevila nějakou technologii, pomocí který by mohla získat vojenskou nadvládu nad zbytkem světa. Ale za 70 let nebyla na urychlovačích objevená žádná částice, která by měla nějaký praktický využití. Z tohoto důvodu USA svůj projekt Supravodivýho Supersrážeče (SSC) skrečovaly okamžitě po pádu Sovětského svazu. Rusové začli svůj urychlovač začali stavět už v roce 1984, ale peníze na stavbu jim došly mnohem rychleji: zatímco Američani začali podzemní tunely hloubit v roce 1991 a do roku 1993 stihli vyhloubit asi 22 km tunelu a osadit ho několika supravodivými magnety, v případě Rusů zůstalo jen u nedokončenýho tunelu v délce asi 10 km.
Plánovaný parametry americkýho srážeče byly impozantní - měl dosahovat energie srážek až 40 TeV, zatímco největší současnej urychlovač LHC je projektovanej na 14 TeV a kvůli chybám v konstrukci nedosahuje ani poloviční výkon - už při zatížení na 10 TeV explodoval. Taky rozměry má mnohem větší, zatímco délka UNK-600 byla 21, LHC měří 27 km - ale délka SSC dosahuje 84 km. Náklady na výstavbu SSC však rychle rostly do astronomický výše, na čemž se podepisoval především klesající kurs dolaru. Zatímco v roce 1991 byly plánované náklady 4.4 miliard dolarů, v roce 1993 byly odhadovány již na 12 miliard (což však ve srovnání s LHC - jehož výstavba stála 6 mld dolarů, oprava po havárii v roce 1998 2 mld. dolarů a každej další rok provozu stojí skoro milardu - neni zas tak moc). Za této situace se v roce 1993 americkej kongres vyslovil pro zastavení projektu. Areál SSC je v současný době opuštěnej a americká vláda zatím marně hledá kupce, kterej by se postaral o jeho smysluplný soukromý využití.
Sonda GOCE evropský vesmírný agentury ESA zveřejnila gravitační mapu zemskýho povrchu. Neni to teda tvar Země, jak to některý média intepretujou, ale profil gravitační síly podél povrchu Země. Gravitační profil reflektuje tektonický zlomy, nepravidelnosti zemský kůry, oceánský proudy aji ložiska nerostnejch surovin (kladný odchylky) a ropy (záporný anomálie). Sonda GOCE je poháněná na oběžný dráze ve výšce 250 km iontovym motorem s xenonovou náplní, kterej sondu udržuje v plynulým pohybu. Je vybavená trojicí kapacitních akcelerometrů (obr. vlevo dole), který snímaj svislý i horizontální složky geomagnetickýho pole, laserovými retroreflektorama (obr. dole uprostřed) a anténama (vpravo dole) pro komunikaci s GPS satelity pro přesnýho zjišťování polohy a času sondy. Každej akcelerometr obsahuje 320 g závaží (40x40x10 mm) ze slitiny platiny a rhodia - čili by se vyplatilo takovou sondu najíd, až spadne. Spirálovitej tvar antén pomáhá odstínit symetricky polarizovanej signál GPS satelitů z opačný strany zeměkoule.
Povrch Neptunova měsíce Tritonu vyfocenej sondou Deep Horizons, v pozadí tenkej Neptunův prstenec. S 2700 km v průměru se Triton řadí na pozici sedmého největšího měsíce ve Sluneční soustavě. Ostatní měsíce Neptunu maj jen 0,3% jeho hmotnosti a pravděpodobně je Triton vychytal svou gravitací. Dráha Tritonu kolem Neptunu je ideálně kruhová o průměru 354 760 km, což nasvědčuje tomu, že kolem Neptunu již obíhá velice dlouho. Je to jedinej známej měsíc ve Sluneční soustavě s retrográdním pohybem, což znamená, že obíhá v protisměru rotace své planety. Opačná rotace je obvykle důkaz pro zachycené těleso a této rotaci a složení podobnému Plutu se předpokládá, že Triton pochází z Kuiperova pásu (viz zelený body na obr. dole). Průzkumy ukazujou, že okolo 11 % objektů Kuiperova pásu jsou dvojité, stejně jako asi 16 % blízkozemních planetek Triton, který se v minulosti dostal do blízkosti Neptuna, nebyl sám, ale jednalo se o dvojici podobných, gravitačně vázaných, těles. Gravitace obří planety odtrhla Triton od jeho společníka, přičemž jedno těleso "odhodila" do kosmického prostoru a z druhého udělala Neptunův vlastní měsíc. Při tomto manévru byl Triton patrně zcela roztaven a jeho povrch pokryl kapalný oceán čpavkového roztoku pod atmosférou metanu a dusíku.
Povrch postupně zamrzl a do podoby ledu přešla i většina atmosférických plynů, v hlubinách však stále přetrvává kapalný oceán, jenž by mohl hostit život. Průměrná hustota Tritonu je 2,061 g/cm³, zhruba 15–35 % Tritonu tvoří led. Jeho povrch se skládá ze zmrzlého dusíku a a vrstvy ledu, která zřejmě skrývá pevné jádro z hornin a kovů., jádro tvoří až dvě třetiny jeho celkové hmotnosti a je stále vulkanicky aktivní. Je zde k vidění mnoho činných sopek - akorád z nich vychází kapalný dusík a prach. Dokonce má velmi tenkou atmosféru s hustotou asi 1/70 000 pozemské, její složení je typický pro transplutonický tělesa: tvoří ji zmrzlé plyny, zejména dusík a metan. Triton je také se svou teplotou mínus 235 °C (38K) nejchladnějším objektem v naší sluneční soustavě. Snímky rovníkové oblasti, pořízené během největšího přiblížení, kdy se sonda prohnala téměř na dosah Tritonovy atmosféry, naznačujou stopy eroze, vytvořené na povrchu zřejmě mrznutím a táním atmosféry během ročního cyklu. Sediment na dnech starých kráterů mohl být vytvořen činností kapalného dusíku.
JIZBY: Zatim fungujou jen při teplotě poblíž absolutní nuly. Ale magnetický, částečně průhledný nanodisperze (~ 10 nm) existujou od r. 1992 i pro obyčejný oxidy železa či niklu (γ-Fe2O3, NiFe2O4) v rozptýlený v tetraetoxysilanový polymerní matrici - vzhledem a průhledností připomínaj ionexovou pryskyřici. Protože v nich sou částice vzájemně orientovaný, jsou to i při nízkým obsahu železa docela silný magnety.
MACHAD: Pořádek je pro blpce, inteligend zvládá chaos. Toto je kancelář Alana Gutha, spoluautora inflační teorie působícího na MIT, kterej tam vegetuje na povrchu svýho neustále expandujícího chaosu...
Simulátor sluneční šoustavy NASA používá přesný astronomický data, ale i instalaci pluginu Unity. Další simulátor ve Flashi je na obrázku níže, zahrnuje několik režimů a hlavní souhvězdí.
Quadrokoptéry alias quadrotory si hrají i pracují. Pokrok je především v tom, že v prostoru se navigujou autonomně.
Japonská high-tech stěrka SWILT s porovnáním s běžnou stěrkou na povidla a kočičí trus... Poznáte z YT videa, jak asi funguje?
Počátky stereofotografie sahaj až do 19. století. Na obrázku vlevo sou starý japonský stereogramy z počádku minulýho století. Ty se pořizovaly dvojicí kazetovejch fotoaparátů přikurtovanejch k společný desce s mechanicky spřaženou závěrkou. V šedesátých až sedmdesátých letech se v závodě Meopta Hynčice kousek od Broumova vyráběly vyráběly 3D stereoprohlížeče, tzv. Meoskopy. Byly z bakelitu a jeden stál cca 35 kč, což v tý době nebylo zrovna málo - ale přesto ještě byly cenově dosažitelný. Dvojice miniaturních diapozitivů se do prohlížečky vkládaly na tenkých kotoučích z laminovanýho papíru a prohlížely se proti světlu při cca 5.5 násobným zvětšení. Součástí prohlížečky byl i prosvětlovací nástavec napájenej baterií. Stereokotoučky si někteří nadšenci pořizovali i sami tzv. stereofotoaparáty, z diapozitivovýho filmu se stereofodky vyřízly řezačkou Steomat 35 a zasadily do kotoučků, který se pak prohlížely v Meoskopu, případně je možné je monoskopicky promítat projektorem Diamet. Systém byl kompatibilní s americkým View-Masterem. Dodnes se najde řada jedinců, kteří buď prodávají nebo se naopak poptávají po meoskopu na internetu, mezi lidma bují i sháňka po kotoučích s obrázky - meoskop je prostě takový příjemný retro.
Tadle kydka (Fractaloe polyphylla) myslim taky nějak moc teoretizuje... Je třeba tydle věci hubid aji s kořínky, než se to vysemení...
Autistický dítě s údajným IQ 177 odvodilo vlastní verzi teorie relativity (video). Došlo na mý slova - vždycky sem tvrdil, že psaní rovnic je příznak nemoci... Bonus: Interaktivní historie vesmíru
.
Laura Mersini-Houghton je astronomka a kosmoložka původem z Albánie působící na UNC a je dokladem, že ani větkyně při polykání nemusí vždycky vypadad jako žába (YTvideo). Krom toho má docela zajímavý nápady, někdy dokonce kompatibilní s éterovou teorií, i když častějc svoje formální uvažování nezapře. Poprvé sem si jí všimnul v roce 2007, když vysvětlovala chladnou skvrnu mikrovlnnýho záření jako díru do paralelního vesmíru. Což je představa relevantní s modelem, podle kterýho vesmír tvoří vnitřek černý díry s jetama a my jedním z nich koukáme ven. V souladu s tím Mersini navrhla hledat na protilehlý straně oblohy další temnou skvrnu - a tam už je to s její teorií slabčí, protože geometrie vesmíru v éterovým modelu vypadá narušeně a asymetricky (je hyperbolická), nicméně v dodekahedronový geometrii stále symetrická je, takže "díra" v mikrovlnným záření na severní polokouli "existuje", ale bez šumový analýzy ji lze těžko odhalit. Předpověděla taky správně tok temný hmoty na hranicích pozorovatelnýho vesmíru. Ve vědecký komunitě Laura občas vystupuje jako infant-terrible a srdečně s ní souhlasim např. v bodě, že LHC nijak k objasnění povahy vesmíru nepřispěje (za což pochopitelně u žádnýho fyzika z Cernu body nezíská). Souhlasim s ní taky v názoru, že vesmír jako celek nemá jednoznačnou šipku času. Podobnej názor např. v poslední době sdílí Sean Caroll (viz též PDF) - kterej je ovšem orientovanej víc na relativitu a kvantovou gravitaci, zatímco Laura je odkojená strunama a věří víc na kvantovou mechaniku. Podle Mersini tedy každej vesmír udržuje svou lokání šipku času, zatímco v éterovým modelu se znamínko času v třírozměrný časoprostoru převrací na rozměrový škále ~ 2 cm.
Jináč Laura razila teorii bublinovitýho vyvíjejícího se multivesmíru, podobnýho starším modelům Wheelera, Smolina, Penroseho aspol. - čili jako větčina formálních fyziků stále považuje vesmír za jakousi geometrickou věc existující v čase, kterou by bylo možný pozorovat a ošmatad zevnitř i zvenku. Zkrádka chybí jí ještě ten správnej relativistickej nadhled odpovídající Koperníkovu principu, páč v eterový teorii je pozorovatelnej vesmír jen virtuální prostor, analogickej oblasti viditelnosti v zamlžený krajině, která víceméně cestuje spolu se svým pozorovatelem. Od určitýho měřídka je povaha viditelnýho vesmíru omezená pozorovatelem, protože ten je vždycky menší než ten zbytek a nedá se říct, kde přesně v něm člověk je - od toho je to vesmír. Naposled loni Mersini představila svou představu vesmíru jako "vlnovou funkci" v krajině řešení strunový teorie. Když vemem v úvahu, že ta krajina řešení je v podstatě náhodnej šum (o jehož antropický povaze probíhaj diskuze). pak vlnová funkce je téměř identická s emergentní fluktuací éteru. Ovšem podobný úvahy jsou taky hodně otázka definic (počátku rozměrovejch souřadnic) a lze očekávat, že každej vědec si bude hájid tu svou a pokud k ní vyvine bohatší formální model, budou ostatní fyzici prosazovat tu jeho, protože je ten model bude současně živit - v konečným důsledku pak spolu budou soupeřit kosmologický modely na základě fitness (IQ) jejich proponentů...;-) Kritérium jednoduchosti Occamovy břitvy zkrátka ve světě složitě uvažujících teoretiků tak docela neplatí - ti budou míd vždycky snahu viděd v šumu krychle, protože to je pro ně jedinej způsob, jak léta svých studií prodat.
Sluneční fleky se jak známo často vyskytujou v párech s opačnou polaritou magnetickýho pole, hlavně poblíž rovníkové oblasti Slunce. Jde o tzv. Falacovy solitony a jejich vznik si můžeme znázornit vytvořením takový dvojice vírů pomocí talíře v bazénu. Pod povrchem kapaliny jsou spojený vírem a v hantýrce teorie strun jde o projev vazby (coupling) D-strun na časoprostorovou bránu. Dirichletovské struny mají jednu nebo dvě okrajový podmínky definovaný právě gradientem hustoty časoprostoru na těchto bránách. Podobný víry se vyskytujou i v bosonových kondenzátech (Cooperovy páry) a dokonce na povrchu atomovejch jader, kde ovlivňujou vazebnou energii nukleonů (jádra se sudým počtem nukleonů jsou díky tomu o něco stabilnější). Když si k tomu přidáme párování samečků a samiček (sexuální dimorfismus prokaryotních organismů), výraznou stabilitu uspořádání dvou politickýho stran nebo dvou duálních fyzikálních teorií (kvantovka a teorie relativity), apod. - atd. jde v éterový říši o docela častej jev.
V případě slunečních skvrn zřejmě tvorba provázanejch dvojic škvrňat ovlivňuje i průběh slunečního cyklu. Už v roce 1967 si Gněvyšev z ruský Akademie věd všiml, že uprostřed maxima slunečního cyklu se počet skvrn náhle přechodně snižuje. V jeho průběhu se cirkulace sluneční plazmy pod povrchem překlápí Corriolisovou silou při přesunech těžiště sluneční soustavy v důsledku hmoty planet (nejvýznamější je pro sluneční cyklus oběh planety Jupiter). V oblasti maxima plasma cirkuluje pod povrchem nejintenzívněji, vynáší k povrchu hodně vírů a separuje je od sebe. To znevýhodňuje tvorbu vzájemně provázanejch dvojic a tím i skvrn samotných a na závislosti průběhu počtu slunečních skvrn v čase se pak objevujou dvojitý špičky (viz graf vpravo). Samozřejmě, uplatňovat se tu můžou i další vlivy, např. změny těžiště při oběhu dalších planet, protože ne všechny maxima jsou stejně vysoký i stejně výrazný, co se tvorby dvojic skvrn týče. Jistý je, že pohyby planet ovlivňujou cirkulaci na povrchu Slunce nejmíň tak intenzívně, jako Slunce ovlivňuje zase pohyb jejich atmosféry. Dvojitý víry provázaný na svojí základně se vyskytujou na pólech Venuše, ale občas i na pólech Saturnu a dalších planed - nejde tedy o zas tak výjimečnej jef.
Naštěstí se ukazuje, že štěpení uranu nebude nutný uvažovat jako hlavní zdroj energie pro příští tisíciletí. Dvojice italských fyziků Sergio Focardi z Boloňské univerzity a jeho kolega Andrea Rossi z americké korporace Leonardo za sebou mají už tři úspěšné veřejné demonstrace studený fůze, ta poslední proběhla 11. února 2011 a během 18-ti hodinovýho testu se z reaktoru o objemu asi jeden litr uvolnila přes 1 GJoul energie - což vylučuje jakýkoliv známý zdroje chemický energie. Po nastartování reakce na její udržování (???) stačí příkon 400 W. Zařízení každou minutu promění 300 g vody na páru o teplotě 100 °C, což odpovídá výkonu cca 12,4 kW, energetický zisk tedy činí 31 násobek vložené energie. Takovýho výkonu by bylo možný dosáhnout jedině kdyby jejich reaktorek byl plnej plutonia-238, nebo podobnýho nestabilního izotopu. Při pokusech však bylo detekovaný jen nepatrný zvýšení pozadí gamma záření, čili fůzní reakce je navíc velmi bezpečná a čistá.
Kontroverze zatím panujou ohledně jejího mechanismu. Jelikož Italové svůj reaktor z celkem pochopitelných důvodů hlídaí jako oko v hlavě a všechny informace o něm poskytují velice skoupě, vlastně jediným vodítkem je jejich sdělení, že obsah mědi v odpadním katalyzátoru z reaktoru stanovený pomocí hmotností spektrografie je příliš vysoký na to, aby jej bylo možný přičíst standardnímu znečištění niklu. Vznik přítomných izotopů mědi tudíž přičítají záchytu protonu v jádru niklu podle reakce 51-Ni + p → 62-Cu, čili reaktor v zásadě s pomocí vodíku trasmutuje nikl na měď. Podle jejich starších studií by mohla část mědi vznikat v podobě nestabilního izotopu 64-Cu, kterej by se sledem reakcí rozpadal zpátky na nikl, čímž by došlo k obnovení části katalyzátoru. Oba vědci nyní pracují na výstavbě prototypové elektrárny o výkonu 1 MW v Athénách, která by měla být uvedena do provozu už koncem roku 2011 a bude obsahovat 225 reaktorových modulů zapojených paralelně i sériově. Pokud bude objev potvrzen, zcela změní ekonomickou i politickou rovnováhu sil na této planetě, a možná ji konečně posune směrem k pozitivnímu vývoji. Fyzici tvrdí, že z jednoho gramu niklu lze pomocí vodíku uvolnit energii odpovídající 520 kg ropy. Celosvětová spotřeba ropy nyní představuje 5 mld tun/rok a uhlí asi 7 mld tun/rok, což odpovídá roční spotřebě "pouhých" 20,000 tun Ni pro potřeby studený fůze. Současná produkce niklu představuje 750 tis. tun/rok, energetický nároky tedy hravě pokryje, i kdyby byl v praxi faktor využití niklu několikanásobně nižší. Občané všech zemí by tedy nyní měli ve svým vlastním zájmu svý vlády tlačit do aktivního výzkumu praktickýho využití této reakce. Což nemusí být snadný, protože pro řadu zemí (včetně té naší) využití klasickejch zdrojů energie (včetně té jaderné) představuje potenciální zdroj příjmů.
Námitky skeptiků vůči proveditelnosti studený fůze tudíž pochopitelně existujou, ale lze je zatím poměrně jednoduše vyvrátit. Je pravda, že jádro 51-niklu vedle železa tvoří nejstabilnější známej izotop a jeho převedením na měď by bylo naopak nutný energii dodat (viz graf vazebný energie vlevo, ve kterým nikl leží právě na dně "údolí" grafu). Ale energie vzniklá fůzí s protonem - maličkým jádrem atomu vodíku ten deficit víc než dobře vyrovnává. Lze si to představit jako spojování malejch rtuťovejch kapek o poloměru přibližně 1,2×A+1/3 [fm] (A je atomový číslo). V rámci tohoto jednoduchého modelu lze přibližně určit střední vazebnou energii na jeden nukleon pomocí semiempirické Weizsaeckerovy formule. Pro kapky existuje určitá kritická velikost, za kterou se už samovolně nespojujou, ale maj tendenci se naopak rozpadat na menší. Spojení dvou kapek jader niklu by určitě vedlo ihned k rozpadu vzniklejch produktů. Nicméně to nebrání, aby větší kapka splynuly s mnohem menší, aniž tím dojde k rozpadu vzniklýho produktu. V důsledku této nesymetrie při radioaktivních rozpadech vznikaj dvě řady rozpadovejch produktů, s atomovým číslem větším a menším než je nikl. Stabilní izotopy jako Fe-57 a Ni-54 se obtížně štěpí a proto rozpadová křivka uranu vykazuje dva píky pro jádra s atomovou hmotností v rozsahu 92-100 (xenon, stroncium, atd) a 133-141 (jód, cesium 137...). Graf na obr. výše je důležitej pro výpočet kritickýho množství uranu při štěpný reakc a v době počátku vývoje atomovejch zbraní patřil k nejutajovanějším fyzikálním funkcím. Z důvodů kódování byl žertovně označovanej jako křivka Mae Westové podle tvaru poprsí holywoodské divy, která byla v tý době populární. Mae Westová (1892 - 1980) sama nazývala svý junonsky kyprý křivky "nejpůvabnější spojnice mězi dvěma body". V tý době nebyla ta funkce změřená tak přesně a proto asi fyzikům připomínala dva kopečky....
Čili s termodynamikou studené fůze není problém, horší je to s námitkama ohledně její kinetiky, která naráží především na obrovskou Coulombickou bariéru, tvořenou odpudivou sílou všech 51 protonů v jádru niklu, který usilovně brání přiblížení jakýkoliv kladně nabitý částice. To je taky důvodem, proč se při klasickejch fůzních reakcích za vysokejch teplot zkoušej co nejlehčí izotopy (deuterium, tritium), pro který je překonání odpudivý bariéry jader relativně nejsnazší. K vysvětlení tohoto rozporu je zapotřebí zapojit fantazii podstatně více. Moje vysvětlení spočívá v tom, že je nutné při uvažování odpudivé síly atomových jader uvažovat i stínící vliv elektronů, které kolem nich lítaj. Tyto elektrony jsou u lehčích prvků k jádru vázaný poměrně slabě a příliš nám proto k fůzi nepomohou. Ale čím je jádro těžší, tím obtížnější je z něj zbylý elektrony odtrhat. Odejmout jeden elektron například od jádra draslíku je velmi snadný - draslík ho sám okolním molekulám nabízí a výbušná reakce draslíku s vodou to jen potvrzuje. Draslík se snadno vypařuje a ionizuje už při teplotě svíčky a báječně tím obarvuje její plamen. Ale při excitacích dalších elektronů jejich ionizační energie rychle vzrůstá a k odtržení všech elektronů je už zapotřebí energie tvrdýho rentgenového záření. Takové hustoty energie už iniciují rozpad samotných atomových jader a proto u těžších prvků spodní vrstvy elektronů tvoří s atomovými jádry téměř energetické kontinuum. Pro prolétávající proton je obtížně deformovat a odhrnout stranou a významně proto odstiňujou kladnej náboj jádra. A v tom podle mě tkví hlavní trik téměř zázračný fůze niklu s vodíkem - ale možná i fůze na paladiu a dalších těžkejch prvcích, který velmi snadno poutají vodík a maj schopnost jej částečně rozpouštět ve svý atomový mřížce.
Podle on-line radiační služby v Tokiu se situace ve Fukušimě postupně stabilizuje, úroveň radiace klesá... Obecně platí, že obnovit řetězovou jadernou reakci není jednoduchý a proto je každá odstávka, ba i jen snížení výkonu jaderné elektrárny pod určitou mez je drahá a potenciálně riziková operace. V palivu není tolik uranu, aby mohla nastat nekontrolovatelná jaderná řetězová reakce. Dokud reaktor běží, produkty rozpadu uranu se štěpí neutrony a v reaktoru se nehromadí. Jakmile ale reaktor havarijně odstaví, rozběhnou se jejich dlouhé rozpadové řady. Z hlediska krátkodobýho průběhu řetězové reakce je nejvýznamější tzv. "xenonová otrava". Izotop 135 Xe vzniká v reaktoru jednak štěpením uranu-235 s výtěžkem 0,3%, a dále rozpadem technecia-135, který dvojím beta rozpadem přechází přes krátce žijící jód-135 na izotop xenonu-135 s výtěžkem 6,2%. Izotop135 Xe s poločasem rozpadu ~ 9.2 hodin má ze všech jader největší účinný průřez pro záchyt neutronu: jediné jádro xenonu má stejné absorpční vlastnosti jako čtyři tisíce jader uranu-235 a jeho příměs v reaktoru řetězovou reakci rychle zastavuje. Dokud se tedy nerozpadne všechen jód-135, odstavený reaktor vězí několik dní v tzv. "jodové jámě" a nenaskočí, dokud se v něm všechen následně vznikající 135 Xe nerozpadne. To vede jednak k vysokému vývoji tepla i během odstávky reaktoru, jednak k hromadění lidskému zdraví nebezpečných radionuklidů v ve velkém množství uvnitř nádoby reaktoru.
Stupeň otravy reaktoru 135 Xe se vyjadřuje poměrem tepelných neutronů absorbovaných v xenonu k počtu neutronů absorbovanejch v palivu. Protože poločas rozpadu 135 Xe je větší než poločas jeho mateřského jádra, po náhlém odstavení reaktoru jeho koncentrace nejprve roste a teprve po překročení maxima postupně odeznívá (viz graf vpravo) - dokud není dosaženo stavu, od něhož lze reaktor opětovně provozovat a regulovat. Doba, po kterou není možno reaktor znovu najet se nazývá jodová jáma. Hustota 135 Xe je silně závislá na časovém průběhu hustoty neutronového toku. Vzhledem ke krátké době života 135 Te v porovnání se ostatními radioizotopy 135 I vzniká okamžitě při štěpení - takže za několik desítek hodin po nastartování reaktoru se v jeho nitru ustaví rovnovážná hustota 135 Xe. Při pozvolném odstavování reaktoru se 135 I ještě tvoří, zatímco 135 Xe dosud rozpadá (tzv. "vyhořívá"). Pokud bychom chtěli přesto reaktor znovu nahodit, museli bychom z aktivní zóny vysunout stejné množství boralových regulačních tyčí (tzv. "zásoby reaktivity"), jaké odpovídá absorpční schopnosti nahromaděného xenonu (což však obvykle není možné.. V případě zastavení reaktoru z jakékoliv příčiny je nutné najet reaktor dřív, než hloubka jodové jámy překročí hodnotu dostupný zásoby reaktivity, což je asi jedna hodina. Pokud není možno z jakýchkoliv důvodu během této doby znovu uvést reaktor na původní výkon, je zapotřebí čekat přibližné 30 h na odbourání jodové jámy, aby bylo možné reaktor opět bezpečně rozběhnout. Trvalý "zastruskování" reaktoru způsobuje především stabilní izotop 149-samaria. Doba potřebná pro dosažení rovnovážný koncentrace samaria je při toku 10+18 neutronů/m³ asi 20 dní a po této době už reaktor nelze v původní konfiguraci rozběhnout vůbec.
U velkých energetických reaktorů se od určitých hodnot neutronového toku vyskytujou periodický změny rozložení neutronovýho toku, který se projevujou vznikem tzv. "horkých míst", který putujou uvnitř reaktoru - i když vývoj tepla v reaktoru zůstává v normě. K těmto oscilacím dochází v důsledku zpětný vazby mezi neutronovým tokem a koncentrací 135 Xe a proto se označujou jako tzv. "xenonový oscilace". Vznik takovejch oscilací je podmíněnej celkovou konstrukcí reaktoru, pokud sou oscilace tlumený, je reaktor stabilní. Na druhý straně, aji malý počáteční oscilace s divergentní amplitudou můžou vést k závažným důsledkům. Základní podmínkou pro vznik netlumených oscilací je situace, kdy je aktivní zóna dostatečně veliká na to, aby v ní mohly vzniknout alespoň dvě oblasti, které mohou pracovat z hlediska neutronového toku samostatně, pouze se vzájemnou vazbou. K tomu stačí, aby kvadrát objemu aktivní zóny mírně převyšoval tisícinásobek migračního objemu neutronu - pak může dojíd k periodickýmu kolísání toku neutronů v aktivní zóně bez dopadu na jeho celkovej výkon. Základní frekvence xenonových oscilací je za běžnýho provozu reaktoru tlumená regulačními tyčemi a nepředstavuje vážnější riziko. Z hlediska nestejnoměrnýho rozložení teploty v reaktoru jsou teprve vyšší frekvence kmitů neutronovýho toku. Ručním řízením reaktoru z velína JE lze projevy xenonových oscilací potlačit, ale naopak i znamenitě prohloubit. U velkých energetických reaktorů s tepelnými neutrony a s vysokým vyrovnáním neutronového toku je vyšetřování xenonové stability základním požadavkem bezpečnosti provozu. V současné době je analýza reaktorů se zřetelem na xenonovou stabilitu prováděná matematickým modelováním zahrnujícím vliv řízení reaktoru včetně lidského faktoru.
Projevy "xenonový otravy" a "neutronových oscilací" se dají potlačit různými způsoby, např. vložením berylliovýho reflektoru do pláště reaktoru a taky přídavkem absorbéru neutronů k palivu nebo do primárního chladicího okruhu. Např. gadolinium se chová podobně jako kadmium a další izotopy, který silně pohlcujou neutrony a tím omezujou neutronový toky v reaktoru. Gadolinium je označovaný jako "spalitelný jed" ("burnable poison") a časem se záchytem neutronů samo odbourává. Se snižováním obsahu štěpitelného uranu-235 klesá současně i obsah gadolinia a palivový článek pak reaguje tak, že při konstantním neutronovou toku se za časovou jednotku štěpí přibližně stejné množství jader uranu. To mj. umožňuje použít výše obohacené palivo: s obsahem cca 4,5% 235 U oproti běžným 3%. Další výhodou je, že palivový článek může být v reaktoru déle (teoreticky až o polovinu), než uran "vyhoří" na stejnou úroveň - což snižuje množství radioaktivního materiálu, produkovaného v reaktoru a odstávky na výměnu paliva.
Palivo lze v reaktoru vyměňovat i průběžně. Hlavními nevýhodou průběžný výměny paliva jsou častý odstávky reaktoru, který by byly ekonomicky neúnosné. Z toho důvodu se navrhujou složitý automaty schopný provádět kontinuální výměnu paliva i za plnýho provozu reaktoru. Cena těchto strojů je však příliš vysoká a negativní vliv kontinuální výměny na jadernou bezpečnost zjevný, proto se k této metodě výměny paliva v ČR nikdy nepřistoupilo. U moderních typů lehkovodních reaktorů se obvykle volí kompromis. Při pravidelných ročních odstávkách je jednak provedena kompletní revize stavu celého zařízení a jednak je část nejvíce vyhořelého paliva vyměněna a zbylé palivo s nižší hloubkou vyhoření je přemístěný do středu aktivní zóny tak, aby se dosáhlo lepšího vyrovnání neutronového toku. Např. v Dukovanech se kampaň provádí zhruba po 10 měsících provozu reaktoru. U dukovanského reaktoru VVER 440 se uvažuje o přechodu na půlroční cyklus s cílem zkrácení doby odstávky na několik dnů a lepšího využití jadernýho paliva, čímž by se tak více přiblížil kontinuálnímu režimu.
Cesium: chemicky se podobá vápníku a proto se ukládá v kostech. Odtamtud se pak uvolňuje mnohem pomaleji. Prakticky představuje trvalou radiační zátěž a způsobuje leukemii podobně jako jod rakovinu štítné žlázy. Var vody v bazénu vyhořelého paliva: Tyčím rozhodně nevadí, když teplota jde k varu. Vždyť - logicky- ty samý tyče se uchladily v reaktoru při hustotě výkonu minimálně o řád vyšší a při teplotě 290°C. Var vody v bazénu vadí když tím klesne hladina a tyče se vynoří - teprv pak se přehřejí. K tomu ostatně v neznámé, leč podstatné míře už došlo. Po opětovném zaplavení již narušených tyčí a zamoření vody v bazénu je pak navíc var nežádoucí ještě z toho důvodu, že se s párou uvolňuje zamoření do vzduchu (tak jako se to děje u reaktorů), zatímco při proplachování do moře se tím radiační situace aspoň na suchu nezhoršuje.
Dál bych doplnil, že u reaktorů je situace s proplachováním složitější, proplachování by se mělo dít tak, aby byly zaplaveny ještě nepoškozené části tyčí ( aby se to svinstvo neuvolnilo aspoň z jejich zdravé části), ale zároveň není moc žádoucí zaplavovat už ty poškozené horní části tyčí, protože se tím akorát vyplavuje radiace do vody a hrozí výbuchy vodíku atd. Ty, které už to vydržely bejt na suchu tejden bez roztavení, tak už je asi lepší je nechat tak. Tam, kde došlo k natavení celé AZ by vlastně bylo nejlepší odtamtaď vodu naopak dostat pryč, aby se to mohlo ucpat a nechat proběhnout tavbu vsázky na betoně pod reaktorem dle předpokladů projektu. Dokud tam je voda, tak se to nemůže utěsnit, ptotože tlak páry by to roztrhal na sračky. Ale odčerpat vodu předčasně je zase riskantní dokud je palivo příliš aktivní a mohlo by se to protavit durch a zase špatně. Technici jsou při dávkování vody vlastně mezi Scyllou a Charybdou a navíc v mlze, protože čidla jsou zničená a oni nevědí pořádně, co se v aktivních zónách děje. Asi nejmenší zlo, co můžou dělat je držet plusmínus konstantní hladiny a modlit se aby vítr foukal na moře. Víc nemůžou dělat. Srovnání s černobylem je zajímavé - hodilo by se víc informací ohledně čísel absolutní míry úniků. Ono to časem stejně vyplave, ale kdybys to někde našel, sem s tím. Těch (prozatímních) 10% od Frantíků bych viděl reálně, Rakouský hysterky se 40% jsou v odhadech zatím napřed, ale časem to k tomu číslu možná doleze, možná pujde i přes. Černobyl bouchnul tak, že nejhorší to bylo na začátku. Fukušima se vyvíjí postupně a propaganda od začátku udržuje dojem, že to je to zavřený v kontejmentech. Ale je to jen takovej dojem (mylnej) a bariéry které by měly radiaci zadržet jsou pootevřené, takže ten únik jen zpomalují. Nakonec to může dopadnout podobně. A pak že pětka. LOL Tohle jsem si ohodnotil za šest už v okamžiku kdy odlítla první střecha. Byla krásně vidět rázová vlna, jako od bomb z 2ww, takže toho vodíku bylo dost čili k masívnímu tavení tyčí docházelo už v té chvíli, nebo krátce potom. Tehdy to bylo oficiálně za čtyři, pak to přehodnotili na stupeň pět, ale pak ty trable a požárem úložiště a roztržením kontejmentu, teď to leze podle mého odhadu k tý sedmičce taky. Navrhuju tipovat - kdy to přiznaj.
Klasická představa černý díry je taková, že co se octne blízko ní, už neunikne. Ve skutečnosti je černá díra spíš takovej mixér hmoty ve vesmíru, než požírač - nějakou tu hmotu sice občas spolkne, ale hned ji zase vyzáří rozprášenou na jemný částice všemi směry. Na jedný straně silný magnetický pole kolem černý díry strhává částice do jejího středu i z takový vzdálenosti, na gravitace nestačí. Kdyby např. urychlovač vytvořil malou černou díru ve středu Země, určitě by se tam jen tak zbůhdarma nepotulovala, jak se snažili veřejnosti namluvit fyzici, lobbující za další provoz LHC. Svým magnetickým polem by začala interagovat s okolní hmotou mnohem silnějc a rychlejc, než by dokázala její nepatrná gravitace. Na druhou stranu se o magnetickým poli černých děr ví, že dokáže urychlovat nabitý částice unikající z černý díry na únikovou rychlost, která jim dovolí vzdálit se od černý díry na bezpečnou vzdálenost. Todle magnetický pole je způsobený rotací černý nabitý díry a uplatňuje se na jejích pólech, ze kterejch tryskaj jety nabitejch částic relativistickou rychlostí. IMO je mechanismus záření černý díry ještě o fous složitější a uplatňuje se tu strhávání časoprostoru kolem černý díry. Díky nim může černá díra vyvrhovat polární jety i tehdy, když do ní zvenku nic viditelně nepadá, je to prostě její normální způsob záření, analogickej Hawkingovu mechanismu, jenom posunutýmu do viditelný oblasti spektra. Protože je taková černá díra rotací silně zploštěná, zakřivení časoprostoru v oblasti jejích pólů je výrazně nižší a můžou přes něj unikat i lehčí částice jako neutrina a fotony gamma záření. Velmi rychle rotující černý díry nakonec získaj tvar pneumatiky, jejich střed se protrhne a v jejich horizontu událostí v oblasti pólů doslova vzniknou díry, kterýma může z černý díry unikat záření a hmota v podobě jetů vcelku volně. Protože pneumatika se nejenom otáčí kolem svý osy, ale současně roluje jako ponožka, je část záření strhávaný do černý díry v důsledku strhávání časoprostoru a polární jety jsou často asymetrický: jeden je výrazně silnější, než ten druhej (to platí především v případě, že oba leží v rovině pohledu - u jetů směřujících kolmo na směr pohledu se uplatňuje ještě zjasnění-ztmavení způsobený relativitou). U ještě rychleji rotujících černejch děr dochází k povrchovým turbulencím časoprostoru: takový černý díry ztrácej svou schopnost blokovat záření úplně a mění se v kvasary, silně zářicí gigantický jádra aktivních galaxií se složitou geometrií, podobnou konvektivním buňkám na povrchu obřích hvězd nebo bublinám pěny (obr. vpravo).
Jety černých děr a pulsarů jsou analogický tzv. gravitačnímu zjasnění, který vykazujou veliký rychle rotující hvězdy, jako např. Regullus nebo Sirius A. Tydle hvězdy jsou odstředivou silou vytvarovaný do šišky jako planeta Jupiter a nejen to - na svejch pólech zřetelně víc svítěj, protože protože tam působí větší gravitace, která musí být kompenzovaná silnějším tlakem záření. IMO se takový gravitační zjasnění projevuje aji na Slunci, ale ne v toku světla, ale v proudu gamma záření a neutrin, který opouštějí sluneční jádro a vymetaj prostor kolem Slunce od primordiálních antineutrin, který se kolem něj hromaděj jako temná hmota. I normální hvězdy jako naše Slunce se tedy můžou chovat jako pulsar nebo černá díra, akorád že se to projevuje "jen" v oblasti toku neutrin. Většinu gravitomagnetickejch efektů temný hmoty, ke kterejma lze dospět korekcí teorie relativity lze tudíž poměrně snadno modelovat "éterovým způsobem", čili hydrodynamikou lehounkejch částic, který vyplňujou prostor kolem hvězd neviditelnou hmotou. V limitním případě nejlehčích možnejch částic tvořících fluktuace vakua (gravitony, fotony a axiony) oba popisy splývaj Podstatný je, že fotony a neutrina můžou svým tokem kolem hvězd strhávat i částice mnohem těžší a vystupovat tak v roli magnetickejch a gravitomagnetickejch polí na velký vzdálenosti a u rotujících galaxí se toky neutrin projevujou jako prstence tmavý hmoty. Např. vrstva antineutrin kolem Slunce může mít kohezívní vlastnosti a způsobuje, že Slunce jako celek rotuje spíš jako válec, místo jako koule. Jeho jádro se otáčí zřetelně pomaleji, než povrch Slunce. Uplatňuje se tu podobnej efekt temný hmoty, jako při rotaci hvězd v galaxiích, jen na menším měřídku..
Kolem masivních objektů se hromadí oblaka antihmoty v podobě axionů, fotonů a antineutrin, který jsou sice řídký (cca 100 primordiárních neutrin na cm³), ale zato velmi objemný, takže svými gravitačními účinky vyvažujou viditelnou hmotu. Střední rychlost těchto antineutrin lze odhadnout z teploty mikrovlnnýho pozadí, hmoty neutrina a kinetický teorie plynu - vychází asi 500 km/sec, což je o něco méně, než jejich úniková rychlost od Slunce (620 km/sec). Takový antineutrina se tudíž kolem Slunce hromaděj jako jakási tlustá, ale řiďounká neviditelná atmosféra zasahující daleko do Sluneční soustavy, kterou lze je snadno "zvířit" proudem dalších částic, vznikajících např. při slunečních bouřích. Jadernou fúzí v nitru Slunce vznikaj neutrina, který maj mnohem vyšší rychlost než antineutrina, prorážej si přes jejich vrstvu cestu a taky je vířej. Pohyb neutrin kolem Slunce bude nejspíš obtížný detekovat přímo, páč neutrinový detektory jsou obrovský observatoře, proměřující velký objemy hmoty, kterou by bylo obtížný dopravit do vesmíru - možná by šlo využít jako Ice Cube ledový jádra komet. Ale neutrinový jety by se mohly projevovat aji jinak.
Podle posledních pozorování se zdá, že rychlost fůze a radioaktivního rozpadu prvků je výrazně závislá na koncentraci neutrin. Při fůzi dochází ke spojování jader atomů prostřednictvím malejch krčků se silně záporným zakřivením povrchu. Vytvořit takovej krček je obtížný, ale když tím místem právě proletí antineutrino, který má částečně záporně zakřivenej povrch, může tak fůzní reakci katalyzovat. Naopak tato neutrina budou zpomalovat rychlost radioaktivního rozpadu, kdy se naopak existující jádra musí zaškrtit jako dělící se buňky. U normálních neutrin s kladným zakřivením povrchu to funguje právě opačně. Tato neutrina při fůzi vznikají, takže se uplatňuje Le Chatlierův termodynamický princip a fůzní reakce zpomalujou podobně jako popel zpomaluje hoření, naopak urychlujou rozpad radioaktivních prvků.
Protože antineutrin je kolem Slunce tím víc, čím blíž jsme jeho povrchu, projevuje se periodicita rychlosti rozpadu i s oběhem Země kolem Slunce. Jelikož jádro Slunce rotuje nejen pomaleji než povrch Slunce, ale i poněkud mimoběžně k ose jeho rotace, vymetá svými neutriny prostor podobně jako pulsar a ovlivňuje radioaktivitu pravidelnym způsobem, kterej lze identifikovat právě podle periody rotace slunečního jádra. A když kolem Slunce proletí sonda obsahující na palubě radioaktivní prvky, je možný měřením rychlosti jejich rozpadu detekovat průlet jetem neutrin, vymetaných slunečními bouřemi nebo neutriny vznikajícími termonukleárníma reakcema v jádru Slunce do prostoru. Což by mohlo mít význam jak při předpovídání slunečních bouří, tak dalších jevů jako sou změny lidský psychiky, "biometeorologický zátěže" nebo i zemětřesení, protože změny toku neutrin by mohly ovlivňovad i rychlost zahřívání zemský kůry radioaktivním rozpadem jejich prvků.
Balancující pták popírá zákony fyziky tím, že je potvrzuje... A takhle je to v dnešní "nové fyzice" se všim - akorád se na tom vydělávaj větší peníze...
Japonci sice o důsledcích havárie svých jaderných reaktorů ve Fukušimě mlžej, ale analýza radioaktivního spadu, která se od Japonska šířila přes celej Pacifik postupně odhaluje jak rozsah škody, tak přibližnej vývoj nehody. Ačkoliv tamní aktivita byla relativně nízká (kolem 32 mBq/m-3 of 131-I, zatímco mezní dávka výskytu radonu je dle našich norem 200 Bq/m-3. Jednotka Becquerel (Bq) vyjadřuje počet radioaktivních rozpadů za sekundu. Během deseti dnů Černobyl uvolnil do ovzduší 1.76 × 1018 Becquerelů radioaktivního jodu-131, zatímco podle měření v Seattle Fukušima uvolnila jen asi o polovinu méně a emise radioaktivníhoizotopu césia-137 byly dokonce s Černobylem srovnatelný (8.5 × 1015 /den oproti dávce 5 × 1015 Bq/den ve Fukušimě). Důvod je ten, že oba prvky snadno těkaj s přehřátou vodní párou a tak ze z kontejmentu jaderný elektrárny uvolní i tehdy, když se do okolí nerozptylujou žádný aerosoly. A zatímco Fukušima skladovala v prostoru elektrárny více než 1760 tun paliva, v případě Černobylu to bylo jen 180 tun. Radioaktivní jód 131-I má jen krátkou dobu života a jeho vstřebání štítnou žlázou lze potlačit jejím nadopováním normálním jódem. U dětí zasažených 131-I se projevuje rakovina štítné žlázy teprve po několika letech a nové případy se na Ukrajině objevují dodnes. Naproti tomu radioaktivní cesium, který má poločas života přes třicet let, se ukládá ve svalech a z organismu se vylučuje s poločasem 10-100 dní. Ve spadu chybí krátce žijící izotop I-133, což odpovídá informaci, že řetězová reakce byla zastavena před týdnem (z běžícího reaktoru uniká I-133 a I-131 zhruba v poměru 2:1) Zatím 17 lidí dostalo přes 100 milisievertů, což je dávka, zvyšující měřitelně riziko rakoviny (skenování na CT zatíží organismus dávkou 7-15 mSvt Dosud byli evakuováni lidé žijící v okruhu 20 kilometrů od elektrárny, ale Japonská vláda hodlá tuto oblast v nejbližších dnech rozšířit a potrvá několik let, než se budou moci lidé do oblasti vrátit.
Na to, jak blízko u pobřeží jaderky v Japonsku jsou (chladěj se mořskou vodou) se ukázaly překvapivě zranitelný vůči vlnám tsunami - jakmile se přes ně přelily, zastavily se agregáty napájející čerpadla chlazení, rozžhavily se palivový tyče a exploze vodíku vzniklýho jejich reakcí s vodou vyhazovaly do povětří jeden blok za druhým. Roku 1933 se ve stejné oblasti vyskytla 28 m vysoká tsunami a roku 1896 dokonce 38 m - takže elektrárna nepočítala ani se "stoletou vodou". Zdaleka nejvíc radioaktivity chladicí voda odnesla do moře - Japonci v něm v rámci záchrannejch akci rozpustili část jednoho z reaktorů a neurčitý podíl paliva z chladicích bazénu, který zaplavovali mořskou vodou z hasičskejch stříkaček a čerpadel na beton přes polorozbořenou zeď elektrárny. Přitom používali mořskou vodu, což je důkaz nejvyšší nouze - protože taková voda působí na armatury korozívně, takže elektrárna je na odpis a sůl taky narušuje izolaci palivových tyčí, což by mohlo vést k výraznému zvyšování jejich teploty. Na fotce dole je čtyřicet let Fukušimská jaderka, "kostky" jsou bloky 1100 MW s reaktory BWR1000. Tři dlouhe budovy jsou turbinohaly, kde explodoval vodik z tlakovych lahvi. Pružinové podvěsy turbíny, budiče a elektrogeneratorů jsou schopny ustát zemětřesení o 7.5st Richterovy logaritmické škály. Bezpečnostní tyče maji detektory zemetřesení - od stupne 4.5 se reaktory vypnout automaticky do tří minut po automatické aktivaci. Zemětřesení o intenzitě 9.2 Richtera vyhodilo z podvěsů kryt turbíny, která se roztrhla a k druhému výbuchu došlo při úniku vodíku, co chladi budiče elektrogeneratorů za turbinou.
Z elektrárny se nadále šíří radioaktivita, došlo k natavení všech jader reaktorů, 2. blok má poškozený primární kontejnment a panuje podezření, že v chladicí nádrži paliva reaktoru č. 3 je trhlina. Vody v bazénu č. 4 je sice dost, ale teplota v ní je blízko bodu varu, čili horký palivo se obaluje izolující párou, přehřívá se a reaguje s vodou. Ve třetím reaktoru se používá směsné palivo MOX s plutoniem - radioaktivní spad v případě roztavení MOX pelet by byl horší než spad z ostatních pěti reaktorů (plutonium však vzniká i v reaktorech s uranovým palivem). Havárie ve Fukušimě urychlí zavádění bezpečnějších reaktorů s palivovými peletami obalenými grafitem, které jsou odolnější proti protavení do základů reaktoru v případě výpadku chlazení (dno reaktoru má pro tyto případy hvězdicovitý tvar, jehož účelem je rozdělit taveninu do jednotlivých koutů, aby nedošlo k jejímu nahromadění). Havárie je poučením i pro naše Dukovany a Temelin, kde bude instalován další diesel agregát, zálohující napájecí trasu z Lipenské přehrady. Postoje sdělovacích prostředků se lišej podle jejich zaměření. Zatímco odborníci - členové jaderný lobby (jako např. náš Wagner nebo Drábová) se snažej riziko bagatelizovat, ruský a arabský země zainteresovaný na vývozu ropy zkoušej paniku přiživovat, další politici (Obama, Merkelová) se zase v odvetných opatřeních snažej posbírad politický body. Silně protijaderný Rakousko dokonce odmítalo přijímat cestující z Japonska, kteří neprošli dozimetrickou kontrolou.
Cestování lanovkou je bezesporu rychlé, pohodlné a bezpečné... Ale představuje skutečnej nápor na vaše empirický představy fyziky a statiky... Tato lanovka je instalovaná na čínský soutěsce Hua Shan
Když se na obláček atomů posvítí laserem o vlnový délce nepatrně nižší, než je ta, na který atomy samy vyzařujou, dojde k tomu, že atomy, který cestujou směrem do paprsku mají v důsledku Dopplerova jevu absorbční čáru posunutou právě na vlnovou délku, při který absorbujou fotony ve směru paprsku, ale vyzařujou je náhodným směrem, čímž se postupně zpomalujou a ochlazujou. To je princip tzv. laserovýho ochlazování, kterej je znázorněnej např. na tomhle Java appletu. Pokud se použijou zkřížený paprsky laseru, pak dojde k postupnýmu zachytávání atomů v místě jejich průsečíku, jak jest viděti na videu vlevo - když se lasery vypnou, nachytaný atomy se rozletí jako maličkej zářící obláček složenej z malejch třpytivejch bodů. Atomy totiž absorbujou a vyzařujou fotony tak rychle za sebou, že můžem pod lupou rozlišit i jednotlivý atomy. K pokusům se používaj atomy rubidia, protože se s nima pracuje nejlépe a ty svítej žlutooranžově. Jelikož fyzici znaj princip optický pinzety, zkoušej se zachycenýma atomama dělad i další hokusy, např. je pomocí laserovýho paprsku posouvad z místa na místo.
Funguje to zhruba tak, že proti sobě svítěj dva laserový paprsky, který vytvořej interverenční proužky v prostoru, asi jako když spolu interferujou dvě vlny na hladině vody. Když se přidá další dvojice laserů v kolmým směru, vznikne dvojrozměrná interferenční mřížka. Atomy sou přednostně ochlazovaný v místech jejích uzlů, kde je intenzita světla nejvyšší a proto vytvořej regiment jako vojáci s pravidelnými rozestupy, odpovídající vlnový délce použitýho světla (konkrétně 532 nm, čili asi půl mikrometru). Když se do takovýho uspořádání opatrně bliká zaostřeným paprskem laseru, je možný z mřížky vyrážet jednotlivý atomy a přesouvad je na sousedící místa v mřížce jako figurky na šachovnici. Podstatný je, že atomy de v takový struktuře adresovat přímo a můžou tak tvořit jakousi trojrozměrnou kvantovou paměť. Celý to delikátní uspořádání ovšem při teplotě 100 nanoKelvinů drží pohromadě jen interference světla - když se lasery vypnou, celá struktura se okamžitě rozletí jako atomy na tom videu vlevo. Kdybyste si to chtěli ověřid doma, tak na obrázku níže je experimentální aparatura Mnichovský university: dominuje jí žlutá barva laserů, kterej se používaji k chlazení atomů a modrýho laseru s kratší vlnovou délkou, kterej se používá k jejich manipulaci, díky čemuž je část rozptýlenýho světla žlutozelená.
Malá sbírka fotek z elektronovýho mikroskopu, ručně kolorovanejch do pastelkovejch barev - mužete zkusid hádad co to asi je... (1 - lesní mravenec Formica fusca nesoucí mikročip 2- křemíková paměť EPROM 3 - lidské řasy rostoucí z povrchu kůže 4 - povrch jahody 5 - baktérie na povrchu lidského jazyka 6 - lidské spermie 7 - nylonové háčky tkaniny Velcro 8 - domácí prach zahrnující kočičí chlupy, syntetický a vlněný vlákna, zrnka pylu a šupiny motýlích křídel 9 - nylonová vlákna 10 - hlava komára 11 - veš šplhající po lidském vlasu 12 - lidský fousy a zbytky holící pěny mezi dvěma břity holicího strojku 13 - svinutý cigaretový papír 14 - spóry hub 15 - skupina motýlích vajíček na listu maliníku 16 - krystalek fosforečnanu vápenatýho)
Myšlenka Higgsova pole vychází z pozorování, že vakuum kolem elementárních částic je jakoby hustší a odstiňuje jejich náboj, částice maj tendenci se spolu slepovat. Zvlášť výrazný jsou tyhle jevy v hustý hmotě atomovýho jádra, kde má slepování částic název Yukawovo párování, podle japonskýho fyzika, kterej sestavil teorii stíněnýho Coulombova potenciálu. Jaderný fyzici občas říkaj, že částice sou obalený "kožichem" virtuálních kvarků, gluonů nebo fotonů, ale tyhle virtuální částice pochopitelně nikdy nikdo nepozoroval. Projevujou se pouze nepřímo - např. tím, že nejtěžší částice (jako třeba top-kvarky) se objevujou a rozpadaj ve dvojicích, tzv. Yukawovy páry. Ty jsou taky jediná forma, v jaký lze kvarky pozorovat aspoň na kratičkou dobu. Teorie Higgsova pole předpovídá, že by slepování částic mělo potlačit asymetrii srážek a takový částice by se pak rozpadaly symetricky jako dvojice částic a antičástic, což bylo v případě top-kvarku taky pozorováno (dileptonový kanál rozpadu top-kvarku). Bohužel Standarní Model je velmi skoupej ohledně předpovědí vlastností, který by Higgsův boson měl mítd. Ke dnešnímu dni existuje několik desítek předpovědí klidový hmotnosti Higgsova bosonu, který využívaj různý teorie, především supersymetrický rozšíření Standardního Modelu v rozmezí 109 GeV/c² až 760 GeV/c². Převažuje konsensus, že Higgsův boson by měl mít klidovou hmotnost spíš při nižších energiích, někde v okolí 115 GeV/c², což je energie, na kterou poměrně snadno dosáhne nejen LHC, ale i starší Tevatron - a tak evropský a americký týmy závoděj, kdo shromáždí dřív víc dat.
Podle mě je Higgsovo pole analogie tmavý hmoty na malejch vzdálenostech (10-18 m a méně) nebo Casimirovy síly (která se projevuje na nanometrovejch vzdálenostech) a má původ ve fluktuacích vakua, který nemaj žádnou určitou velikost - chovaj se jako náhodnej šum na všech rozměrovejch škálách (jde o fluktuace hypotetickýho éterovýho plynu) a u každý částice sou vlastně jiný, takže fyzici se vlastně honí za přeludem. Dalo by se to přirovnat k pokusům o pozorování fluktuací hustoty molekul vody pomocí vln na vodní hladině - přestože jsou tyto vlny fluktuacema pod hladinou docela zřetelně rozptylovaný, pozorovat s nima molekuly vody nelze, bo sou příliš prťavý. Takže když zkrátíme vlnovou délku vlnek, abysme si zlepšili rozlišení, dosáhneme jen toho, že pozorujeme jejich rozptyl na menších fluktuacích hustoty vody, ale žádnou určitou velikost fluktuací stejně nenaměříme. Některý fyzici si tu situaci začínaj uvědomovat a pokoušej se na Higgsův model aplikovat tzv. nečásticovou fraktální geometrii Howarda Georgiho z Harwardu - zatím bez větších úspěchů, protože jde opravdu o hodně složitej model. Skupina strunařů nedávno na základě bránovýho modelu předpověděla, že Higgsovy bozony by měly tvořit tzv. singlety, který by se měly umožnit krátkodobě "cestovat časem" (PDF).
Výhodou toho modelu je, že takovej projev Higgsova pole neni závislej na konkrétní hmotě Higgsova bosonu. Higgsovo pole je skalární, čili nemuže být zdrojem spinu a Higgsův bozon z definice nemá spin. Jeho singlet ale spin definovanej mít může a bude roven nule. Tvoří tím jakýsi pokračování gravitonu se spinem 2 a fotonu se spinem 1. Na vodní hladině by graviton odpovídal fluktuaci tvořený trojrozměrnou vlnou pod vodní hladinou, foton dvourozměrnou fluktuaci tvořenou solitonem na vodní hladině a Higgsův singlet by byla jednorozměrná fluktuace tvořená vlnou pendlující mezi vodní hladinou a objemovou fází. To si lze v případě vodní hladiny těžko představit, protože má prakticky nulovou tloušťku - ale v éterový teorii je vodní hladina jenom gradient hustoty éteru - něco jako hladina suprakritický kapaliny se silně stlačenou párou nad hladinou. Taková hladina se sice taky vlní v podélným směru, ale protože je neostrá, může hostit fluktuace který volně přecházej z hustý fáze pod hladinou přes fázový rozhraní, kde expandujou a zase zpátky. Jelikož v éterovým modelu směr kolmej na hladinu tvoří časovou dimenzi časoprostoru, tvořenýho gradientem hladiny, jedná se vlastně o fluktuace v časový dimenzi. Při rozptylu vln na vodní hladině pozorujem, že se jejich vlnová délka zmenšuj, protože se vlny na dvourozměrný vodní hladině rozptylujou ve "skrytejch" dimenzích tvořenejch 3D prostorem pod hladinou. Ale energie povrchových vln tím nemizí, jen se rozptyluje na zvukový vlny pod hladinou. Ty se ale šířej mnohem rychlejc, takže se posloucháním zvuků pod hladinou o rozptylu vln na hladině můžeme teoreticky dovědět dřív, než k nám ty vlny dorazej. A když si představíme, že povrchový vlny na vodní hladině tvoří hlavní zdroj informací podobně jako vlny světla ve vakuu, pak nám při rozpadu Higgsova singletu bude docházet k narušení kauzality. To by se mělo projevovat tak, že ještě než se rozpadnou částice vzniklý srážkou, na jejich dráze se objeví sekundární jet, jakýsi jeho echo ještě dřív (čili blíž k místu srážky), než se rozpadne hlavní podíl částic. K narušení kauzality by teda docházelo jen po dobu několika pidisekund, ale poměrně snadno pozorovatelným způsobem.
Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter zveřejnila zatím nejpodrobnější mapu odvrácený strany Měsíce. Stahovat si ji nemusíte, protože kdyby na ní byly skovaný nějaký fosilní města mimozemskejch civilizací, stejně by byly dávno vyretušovaný... Odvrácená strana Měsíce se přesto od tý přivrácený nápadně liší - obsahuje mnohem menší plochu souvislejch lávovejch "moří" a je mnohem víc poďobaná kráterama, než strana přivrácená k Zemi. Světlá pohoří na odvrácené straně jsou starší než tmavá "moře" na straně přivrácené. Tenčí kůra na přivrácené straně umožňovala výtoky tmavější lávy.
Na rozdíl od přivrácený strany je jeho odvrácená strana taky mnohem hornatější. Tento rozdíl se vysvětluje tzv. izostatickým vyrovnáváním, kdy se měsíční kůra snaží vyrovnat s rozdílnou hustotou měsíčních bazaltů v oblasti moří na přivrácené straně a hornin tvořících pohoří na odvrácené straně Měsíce. Měsíční bazalty mají větší hustotu než ostatní horniny, proto je zde měsíční kůra slabší, horniny pohoří mají menší hustotu, proto je tam měsíční kůra silnější. K tomuhle formování měsíční kůry došlo pravděpodobně už v dobách raného vývoje Měsíce. To svědčí o tom, že se Měsíc přestal vůči Zemi otáčet už před velmi dlouhou dobou, takže vychytával meterority padající do soustavy Země-Měsíc přednostně odvrácenou stranou. A protože k rychlýmu zabrždění rotace slapovejma silama nemůže dojít, když je jádro Měsíce zcela ztuhlý nebo naopak zcela tekutý, znamená to, že Měsíc je v polotuhým stavu prakticky od začátku svýho pohybu kolem Země.
Takový chování představuje další argument pro teorii velkého impaktu, podle který jde v případě Měsíce o zbytek velký planetesimály velikosti Marsu názvem Theia ("bohyně"), která obíhala spolu se Zemí po gravitačně vázaný dráze jako dvouplaneta. Rostoucí gravitační vliv mladé Venuše ale postupně Theia vytlačil a poslal ji vstříc formující se Zemi. Když se k sobě oba objekty dostatečně přiblížily, došlo před 4,5 miliardami lety k jejich vzájemný srážce nízkou rychlostí, část se nabalila na povrch Země, z části rozptýlený srážkou vznikl Měsíc, kterej se nyní od Země pomalu vzdaluje. Americký astronom T. J. J. See (známej jako bojovnej éterista a autor názvu Aether Wave Theory) přišel s alternativní hypotézou, že Měsíc by mohlo být tělesem zachyceným z okolí - to by by pak ale musela mít soustava Země – Měsíc menší moment setrvačnosti, než má dnes. Odvrácená část Měsíce je chráněna od radiového vysílání pocházejícího ze Země, proto se o ní uvažuje pro stavbu radioteleskopů, podobných radioteleskopu Arecibu.
Kvantový efekty při vedení a tunelování elektrickýho proudu de demonstrovat aji s použitím relativně dostupnýho vybavení při opatrným trhání jemný vrstvičky zlata, napařený na kousku fólie, která se opatrně prohýbá mechanickým zařázením. Při opakovaným namáhání se atomy v místě můstku přeuspořádávaj (viz obr. z elektronovýho mikroskopu vpravo) a v okamžiku přerušení dráhy proudu vodivost klesá ve skocích, který jde několik vteřin pozorovat po dostatečným zesílení integrovaným obvodem. Fyzici tohle uspořádání používaj při testování tzv. molekulárních tranzistorů, tvořenejch organickýma molekulama: při troše štěstí se zlatá vrstva přeruší tak, že mezi jejíma koncema zůstane viset jen několik málo molekul, jejichž elektrický vlastnosti pak de přímo měřid.
Flash databáze nejvyšších paneláků světa - ty označený zeleně sou dosud rozestavěný. Rozestupy mřížky představujou 50 metrů, čili zhruba dvaced pater.
Měsíc se 19.3.2011 nalézal v nejbližší vzdálenosti od Země, v tzv. perigeu (356 577 km). Do této polohy se Měsíc v úplňku dostává po dlouhých 18 letech. Vzhledem k tomu se jeho úhlová velikost na obloze liší až o 14 % od průměru a jeho jas až o 30 %. Způsobí to vlnu ničivých zemětřesení? Podle této studie se výstřednost dráhy Měsíce v posledních letech měnila s anomální rychlostí.
Krátce poté, co W.C.Roentgen objevil paprsky X, pokoušel se René Prosper Blondlot (1849-1930) stanovit, zda se šíří stejně rychle jako elektřina. Blondlot, tehdy profesor na univerzitě v Nancy byl dopisující člen francouzské Akademie a už pro svou doktorskou dizertaci, pojednávající o rychlosti šíření elektrických vln pomocí Lecherových vodičů byl považovanej za vědeckou kapacitu. K analýze procházejícího záření sloužil jiskrový detektor, kde se neviditelné záření indikovalo podle změny intenzity elektrické jiskry, na kterou dopadalo. Protože se Blondlot bránil použití v té době již běžného fotografického přístroje, tuto intenzitu hodnotil pouhým okem, Bylo více než odvážné hovořit o změnách jasu jisker dlouhých někdy jen 0,1 mm. Blondlot si to troufal, a dokonce prý odhalil, že největší vliv na jiskru mělo její odstínění hliníkovou destičkou od dopadajících paprsků. Nakonec dospěl ne právě jasným způsobem k závěru, že vlastně vůbec neměřil rychlost paprsků X, ale nějakých jiných, dosud neznámých. Písmeno "N" pro jejich označení zvolil na počest města Nancy.
Ihned po ohlášení objevu nastaly první spory o jeho podloženosti; řada dalších fyziků však existenci nových paprsků potvrzovala. V základním uspořádání měl být generátorem okem neviditelných paprsků N rozžhavený drát uzavřený v železné trubce a vznikající paprsky měly zesilovat intenzitu elektrické jiskry v detektoru. V květnu 1903 však Blondlot ohlásil, že paprsky N lze získat Auerovou lampou, což byla známá plynová lampa s punčoškou, používaná ve veřejném osvětlení. Profesor uzavřel lampu do železné skřínky s okénkem z hliníkové folie, jímž mohly paprsky N údajně procházet. Místo původní elektrické jiskry použil Blondlot jako detektor paprsků stínítko z tvrdého kartonu, na němž byly body vytvořené kolodiem s příměsí sulfidu vápenatého, které prý vlivem paprsků N světélkovaly. Jednoduché uspořádání přístroje vedlo k lavině pokusů o další zkoumání, takže se v letech 1903 až 1906 objevilo asi 300(!) vědeckých prací o paprscích N. Ty měla vyzařovat nejen Auerova plynová lampa, ale všechny látky, údajně s výjimkou zeleného dřeva a některých speciálně upravených kovů. Zářit měly například svaly a nervová soustava. Zvlášť mocné prý bylo vyzařování paprsků N při řeči inteligentních osob. Protože v té době francouzský fyzici čelii nástupu pruský Akademie věd a Francie utrpěla ve válce s Pruskem porážku, byly všechny protiargumenty značně zpolitizovaný francouským patriotismem.
Woodova lampa vynalezená r. 1903 baltimorským fyzikem R.W. Woodem (1868 – 1955) je zdrojem tzv. "černýho světla", čili měkkýho ultrafialovýho záření s odfiltrovanou složkou viditelnýho světla, jakou produkuje i obyčejná zářivka bez luminoforu. Sklo zářivky ale tvoří tzv. Woodovo sklo, což je sklo silně obarvený až cca 9% oxidu nikelnatýho, který mu dodává fialovočerný zbarvení. Woodsovo sklo je poměrně křehký, citlivý na teplotní šoky a drahý, proto se používá jen v tenký filtrační vrstvě na normálním skle a třeba chytací lampy na noční hmyz ho neobsahujou vůbec, jen modrej filtr. Jak už tomu bejvá, bylo původně navržená pro válečný účely, čili "neviditelnou" komunikaci v lampách mezi zákopy za 1. světový války, později si našlo využití v dermatologii (melanomy a řada chorob kůže se projevuje fluoreskováním v ultrafialovým světle) a ve fotografii. Dnes se s ním často osvětlujou diskotéky, ultrafialový lampy detekujou pravost bankovek, vyvolávaj chromatogramy apod.
Z fluorescence zvířat je význačná fluorescence štírů (na obr. Superstitionia donensis), podobně jako u některých brouků, stonožek apod. havěti. Zdrojem fluorescence je údajně přítomnost karotenoidů v hyalinní vrstvě chitinový kutikuly a projevuje se i u fosilních exemplářů. V prodeji jsou ultrafialový lampy, který maj usnadnit jejich vystopování. Není zatím zřejmý, k čemu by fluorescence mohla štírům sloužit, ale je možný, že jejich oči jsou citlivější na ultrafialový záření a tak umožňujou jedincům se vzájemně rozpoznat na dálku. I na denním světle je občas fluorescence světlejch škorpionů rozpoznatelná jako nazelenalej odstín.
Jaxe liší fyzikální model or reality.
Pravicově orientovaný poster usnadňující odhad účinku radiačních dávek..
YAKUZA: Záleží na průtoku a převýšení, podle toho se volí vhodnej typ turbíny s nejvyšší možnou účinností. Ty nejvěčí turbíny se designujou daný elektrárně přímo na tělo tak aby schopný pracovat v požadovaným rozsahu průtoku bez rizika vzniku kavitace. Kavitace dokáže rychle zrušid sebelepší turbínu.
Sir Fred Hoyle (1915 – 2001) patří ke kontroverzním postavám kosmologie, který svuj živod naplnili jeho nenaplněním...;-) Je mj. autorem termínu Velkej třesk, kterej je součástí oficiálně uznávanýho náboženství (tzv. Lambda-CDM model), ale Hoyle tim názvem chtěl vyjádřit nikoliv obdiv, ale sarkasmus. Byl mj. militantním ateistou a teorii Big Bangu - který se tehdy říkalo hypotéza zrodového (primordiárního) atomu - považoval za "žido-křesťanskej mýtus", kterej měla infiltrovat vědu myšlenkou stvoření. S teoriií primordiárního atomu totiž přišel roku 1931 katolickej abbé a vatikánskej astronom Georges Lemaître, kterej je na fotce uprostřed signovaný Einsteinem). Přednáška F. Hoyla v rádiu BBS z r. 1948 byla jedna z posledních, ve který byl kritice Big Bangu věnovanej veřejnej prostor. Dlužno dodat, že jeho uznání současníky by bylo mnohem vyšší, kdyby si nenadělal (podobně jako Fred Zwicky, kterej taky razil teorii statickýho vesmíru) zbytečný nepřátele svým nediplomatickým vystupováním, který ho nakonec nezaslouženě stálo Nobelovu cenu - nikoliv ovšem za kritiku Big Bangu, ale za jeho přínos k teorii vzniku prvků v průběhu hvězdné nukleosyntézy spolu s Willy Fowlerem.
Řada názorů Hoyleho byla v té době nekonformní: příikladmo věřil v hypotézu panspermie a tvrdil, že Země je neustále bombardována zárodky všelijakejch baktérií - což má v teorii stacionárního vesmíru, kde život na různejch galaxiích muže existovat v různých etapách vývoje svou logiku. Ovšem Hoyle kritizoval taky evoluční teorii a mj. tvrdil, že Acheropteryx je fake - takže se nakonec sám paradoxně ocitl v řadách "katolický pseudovědy" - zatímco katolická církev pro změnu dlouho odmítala teorii velkýho třesku. To ilustruje, jak obtížně de počádky diskusí kolem kosmologických modelů ideologicky zaškatulkovat, zatimco dneska je to krystalicky jasný: každej kdo namítá Big Bang je automaticky "nepřítel vědy" a "kreacionista". Většinu svého profesního života Hoyle strávil v Astronomickém Institutu v Cambridgi, v pozdějších letech jako jeho ředitel. Kromě vědecké práce se Fred Hoyle věnoval psaní sci-fi povídek a románů, z nichž na mnoha spolupracoval se svým synem, Geoffreym Hoylem. Jelikož s teorií velkýho třesku se to začíná povážlivě kymáced, na webu university v Cambridge si konečně po padesáti letech na Hoyleho zase "vzpoměli" a zpřístupnili on-line archiv jeho publikací a privátních dopisů.
Uznávanej fyzik, mrdvej fyzik. A mrdvej fyzik by měl míd na náhrobku svoji rovnici...
Jedna z mnoha obětí závodů v "dobývání vesmíru", ruskej kosmonaut Vladimir Komarov, přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Vzal led místo Gagarina (vlevo na fodce vpravo), kterej odmítl letěd vzhledem k množství závad zjištěnejch před startem. Ale Brežněv stanovil termín letu.... Při přistávání Sojuzu-1 24. dubna 1967 se ve výšce 7 km zkroutil padák rotující lodi a Komarov zahynul. Brežněv se o tragédii dozvěděl v Karlových Varech, kde se účastnil konference komunistických a dělnických stran o evropské bezpečnosti.
Solární energie je hodně a je čím dál levnější. Její cena zatím statečně klesá podle Mooreova zákona, tedy exponenciálně. K vyřešení energetickejch problému lidstva by stačilo využívat jedno promile solární energie dopadající na zem, energii všech zásob fosilních paliv totiž Slunce na Zem vyzáří v pouhejch pěti dnech. Osobně bych doporučoval šetřit nejen s ropou (je to cenná chemická surovina a její využití přechodem na alternativní zdroje energie neklesne), ale i s uranem a dalšími štěpitelnými materiály, který se mužou hodit jako koncentrovaný zdroje energie pro energeticky náročnej průmysl, palivo pro cestování vesmírem apod. speciální účely. Na těžbě fosilních paliv zatím závisej příjmy příliš mnoha vlivnejch lidí, který pro svuj krátkodobej prospěch neváhaj žíd na úkor budoucích generací (od ropnejch šejků až po Václava Klause) - ale na Zemi bysme měli využívat pokud možno dostupný a bezodpadový zdroje energie.
V neprospěch obnovitelnejch zdrojů mluví skutečnost, že nejde o zdroje spolehlivý, ovšem jaderná elektrárna trpí zase opačným problémem - neni nijak zvlášť bezpečná a nejde ji tak snadno odstavit, o čemž se právě přesvědčili v Japonsku. Ideální stav je takovej, kterej co nejméně závisí na distribuční síti, čili solární elektrárny by měly být budovaný jako soběstačný jednotky s vlastním akumulátory. K tomuto stavu se lze přiblížit tím, že se na ukládání energie bude podílet akumulátorová kapacita elektromobilů.
Technologie vOICe má nevidomým umožnit vidět pomocí zvuku. USB kamera v brýlích skenuje ve vteřinovejch intervalech scénu odleva doprava a převádí intenzitu jejích pixelů ve stupních šedi na intenzitu zvuku s frekvencí odpovídající vertikální pozici pixelu (YT video), kterej se přehrává do sluchátek. Uživatel by se měl po 10-15 hodinách tréniku přepnout z rozpoznávání zvuku na rozpoznávání zvuku. Technologie zní docela jednoduše a možná by mohla aji fungovad, ale její rozlišení je velmi hrubý a poslouchat ty zvuky (YT video) je teda dost napalici - krom toho samozřejmě přijdete o přirozenou akustickou navigaci, ve který jsou některý slepci dost dobrý a dokážou se pomocí cvakání v prostoru orientovat jako delfíni (YT video)
Každej si asi všimnul, že když kolem něj rychle projede auto nebo motorka, udělá to "í í i u u m m m m...!!!" - protože Dopplerůf jef. Před zdrojem zvuku je frekvence vyšší, za zdrojem je frekvence nižší. Nyní chytrý větci vyskoumali, že když kolem vás projede motorka v hustým lese, můžete místo toho slyšet "m m u u i í í í..." - alespoň když motor poběží v těch správnejch votáčkách. Odporně se tomu říká inverzí Dopplerův jev a předpověděl ho už před víc než čtyřiceti lety ruskej vědec Victor Veselago (1968) pro zvláštní třídu materiálů se záporným indexem lomu, tzv. metamateriály. Většina látek v přírodě je totiž tvořená shluky částic, jejich vibrace kolem sebe zahušťujou vakuum a světelný vlny se v takovým prostředí lámou ke kolmici. Materiály tvořený bublinkama bysme běžně pozorovali v antisvětě, ale v našem vesmíru je můžeme pouze napodobit tak, že vytvoříme hustě uspořádanej systém částic - paxe sice materiál bude chovat pro většinu vln normálně, ale v úzkým rozmezí vlnovejch délek se uplatněj i mezery mezi částicema, který se chovaj jako bublinky a materiál se pro tyhle vlnový délky bude chovat jako látka se záporným indexem lomu. V přírodě něco takovýho můžem pozorovat za silnýho deště, kdy jsou rozestupy mezi kapkama dostatečně malý - paxe uplatní disperze světla na vnějším povrchu kapek a kromě normálního oblouku duhy se objeví ještě jeden, s obrácenym pořadím barev.
Praktickýmu využití metamateriálů zatím brání fakt, že z principu jejich konstrukce jde o silně disperzní prostředí, který vlny silně zatlumuje a rozptyluje, a v neposlední řadě taky fakt, že se jejich zápornej index lomu projevuje jen v úzkým rozpětí vlnovejch délek, na který sou "naladěný". V případě světla, kde vakuum kmitá ve dvouch na sobě kolmejch rovinách současně je taky obtížný dosáhnout zápornýho indexu lomu jak pro elektrostatický, tak pro elektromagnetický pole současně (tj. zápornou permitivitu i permeabilitu vakua). Světlo totiž musí kolem dutinek metamateriálu obíhat co nejvíc v povrchovejch vlnách - podobně jako v normálních atomech - a to vyžaduje, aby metamateriál byl tvořenej malými rezonátorky, který se zatím nedaří miniaturizovat tak, aby zasáhly do viditelný oblasti spektra. Za zmínku stojí, že aji vakuum se v určitým rozmezí vlnovejch délek chová jako metamateriál a světlo fokusuje do malejch částic - fotonů.
V případě dlouhovlnnýho infračervenýho záření je situace o něco jednodušší a takový metamateriály lze studovat pomocí "jednorozměrnejch částic" - v podstatě lesa malejch sloupečků, do kterejch se pouští světlo s vlnovou délkou, která je co nejvíc podobná průměrnejm rozestupům mezi sloupečky (tzv. fotonickej krystal). Pro infračervený světlo takový sloupečky lze vyleptat z krystalickýho křemíku, kterej je pro infra průhlednej a jejich vrstva pak láme vlny do jednoho bodu jako čočka, ale ne "ke kolmici" jako normální materiály - ale "od kolmice". A když se do takovýho fotonickýho krystalu umístí rychle se pohybující zdroj, lze studovat i změny vlnový délky, když se přibližuje a vzdaluje od detektoru zvuku (obr.). Při pokusech byl zaznamenanej jen nepatrnej posun frekvence v rozmezí asi 10 Hz při frekvenci 1013 Hz - to demonstruje, proč uplynulo tolik času od teoretický předpovědi, než se tendle v principu jednoduchej experiment podařilo prakticky zrealizovad.
Pár fotek z infračervenejch kamer ze stránek University aplikovaných věd v Brandenburgu a ze stránek Caltechu věnovaných infračervenýmu teleskopu Spitzer. Je jich tam samozřejmě mnohem víc, vybral sem jen ty, co mě aspoň trochu zaujaly (za shlédnutí stojí aji některý IR videa). Vlevo je proud vzduchu z fénu položenýho na stůl. Turbulence horkýho vzduchu je jasně viditelná. Uprostřed je chlapec držící míč za studena (všimněte si několika otisků jeho tlapek na horní straně míče) a po několika odrazech na zem. Energie absorbovaná při dopadu se projeví zvýšením teploty míče. Při tenisovým zápase může teplota míčku dosáhnout až několik desítek stupňů nad svým okolím, čímž uvnitř vzroste tlak. Tenisti dobře vědí, že za nízkejch teplot mají míčky špatnou odrazivost, za vysokejch teplot zas až příliš dobrou a proto je při zápase střídaji.
Tzv. Leslieho kostka demonstruje vyzařovací charakteristiku kovů s různým povrchem. Stříbro vyzařuje teplo zřetelně hůř než měď či zlato a ostatní kovy, lesklý povrchy vyzařujou míň, než zdrsněný. Ovšem o tom, co je lesklý rozhoduje vlnová délka odráženýho záření. Např. i docela matná plocha teplometu odráží sálavý záření výborně, protože delší vlny ignorujou drobný nerovnosti povrchu. Obrázek výše zobrazuje snímek několika dětí kráčejích chodbou a můžeme na něm vidět, že se jejich tepelnej obraz odráží na dlaždičkách jako od zrcadla. Vzhledem k tomu, že lesklý dlaždice se na obklady podlahy málokdy nepoužívaj (sou zbytečně kluzký a tudíž nebezpečný), mužeme usuzovat, že dlažba je ve skutečnosti ve viditelným světle matná a teprve dlouhý vlny infračervenýho záření z ní udělaj lesklej povrch.
Záhadný brejle na obrázku vpravo mají jedno ze skel tvořený destičkou z chloridu sodného (kuchyňský soli). Ten se používá mj. jako materiál optickejch hranolů v infračervenejch spektrofotometrech, protože dobře propouští infračervený paprsky - zatimco sklo je pro infra prakticky nepropustný. Na obrázku dole je chladnoucí kafe v hrnku. Konvektivní buňky (podobný, jako můžem pozorovat na povrchu Slunce) jsou jasně zřetelný. Bez infrakamery bychom si jich mohli všimnout teprve tehdy, kdybysme v kafi srazili trochu mlíka, čimž by se zviditelnila cirkulace, která významně přispívá k jeho ochlazování.
Praktickej význam infrakamery spočívá v tom, že umí zviditelnit úniky tepla ve stavebnictví (ale zviditelnit i trasy potrubí, elektrickýho vedení nebo průsaků zdiva) a v elektrotechnice, kde s ní lze snadno odhalit přehřívání elektronickej součástek, zkraty a svody nebo naopak špatný kontakty s vysokým ohmickým odporem apod. Na obrázku vlevo je vnitřek počítače za chodu, je na něm vidět dobrá účinnost větráku procesoru. Na obrázku vpravo je podlahový vytápění za chodu.
V běžným životě je hlavnim zdrojem tepla tření - termokamera dokáže zviditelnit brzdnou dráhu i její stopu na pneumatice. Opět si všiměte odrazu kola na vozovce, která by určitě ve viditelným světle vypadala mnohem matnější. Většina termokamer má nastavitelnej teplotní rozsah a tak můžou dobře znázorňovat teplotní rozdíly představující jen zlomek stupně Celsia (teplotní jednotky na obrázcích ale tvořej stupně Fahrenheita).
Termokamera umí dobře zviditelnit rozdíl mezi teplou a studenou vodou. Z kelímků se teplo přenáší i na podložku. Protože plasty propouštěj infračervený záření dobře, i když jsou plněný neprůhledným práškem, prosvítá teplo kopírky přes plastovej kryt. Největším zdrojem tepla v kopírce je ale zapejkací válec na její výstupní straně..
Průhlednost umělejch hmot pro infračervený záření lze dobře demonstrovat na plastovým pytli na odpadky, kterej je ve viditelným světle neprůhlednej. Sklo brýlí se chová opačně, je neprůhledný v infra. Všiměte si taky, jak dlouhý vlny infrapaprsků obcházej fousy a vlasovej pokryv hlavy, který v nich vypadá průsvitně.
Na okraji talíře s ledovou kostkou si můžeme všimnoud, jako ho kapky vody chladí svým odpařováním. Protože voda není pro dlouhý infračervený paprsky moc průsvitná, infračervená spektrofotometrie jako rozpouštědla využívá nízkomolekulární organický látky - zpravidla freony, aby nerušily stanovení uhlovodíků. Teplotní poměry žárovky a úsporný zářivky porovnává další snímek. Oproti žárovce sou na zářivce nejteplejším mistem odporově žhavený elektrody poblíž patice. Ty ale v infra neuvidíme, protože sou zakrytý luminoforem - vidět je můžem na rentgenovým snímku zářivky.
Většina kamer neumí snímat tepelný záření z těles, který jsou chladnější než jejich snímací čip a tak termoska s kapalným dusíkem pro ně představuje dokonale černý těleso. Ale protože do ní těsně před focením vhodili několik hrášků, jejich zbytkový teplo prosvítá na dně termosky. Kdyby se termokamera ochladila na nízký teploty, mohla by rozlišovat teplotní rozdíly i na úrovni teploty kapalnýho dusíku. V praxi se citlivost dražších termokamer s čipy na bázi GaAs zvyšuje chlazením jejich čipu Peltierovým článkem na teplotu několik desítek stupňu pod nulou. Z obrázku barevnejch nápisů vpravo vidíme, že různý barvy se chovaj i v infračerveným záření různě, ale jinak, než bychom čekali - podklad v tmavých barvách sálá infračervený paprsky nejvíc, protože se nejvíc zahřívá dopadajícím slunečním světlem, zatímco papír pod světlýma barvama světlo odráží a tak zůstávaj chladnější. Vysoká odrazivost papíru v tomdle případě nehraje roli - rozhoduje jeho povrchová teplota.
Následující grafy ukazujou, jak moc se jednotlivý regiony a vědní obory podílej na celkovým objemu vědeckejch ppublikací. Nárůst východoasijskejch zemí, především Číny na úkor USA je jasně zřetelnej. USA loni poprvé ztratily svou vedoucí pozici výzkumný velmoci, ovšem počet publikací ještě nevypovídá o jejich kvalitě a nákladech na výzkum. Podílí se na tom i demografickej vývoj, protože pro stále širší vrstvu asijskejch vědců, studujících na západě je výhodnější se vrátit do svý země, kde v době finanční krize západních trhů můžou najít širší uplatnění. Na druhý straně - východoasijský kolektivistický země prakticky nepublikujou v oblasti "měkkejch" vědních oborů, jako je sociologie, humanitní vědy a zdravotnictví. Sociální otázky jsou v takových zemích dosud řešený pragmatickými technokraty sedícími ve vládách, nikoliv vědeckejch institucích.
Geminoid Model-F, další z generace realistických japonských robotů (YT video), vytvořenej podle podoby prof. Henrika Scharfeho z dánský univerzity v Aalborgu. Oproti předchozím robotům napodobuje např. dejchací pohyby a mrkání je o něco přirozenější.. Video vpravo Gemionid GK mechanical test.
Vědci objevili dvě stejný sněhový vločky. Bohužel mi je zdejší odborníci rychle identifikovali jako fake, ale pokusy takový dvojice nalézt skutečně existujou
Nová studie vnáší zajímavej prvek do našeho chápání etiky - především altruismu - tím, že zdůrazňuje, že ženy jsou přitahovaný obětavými, nezištně se chovajícíma chlapíkama - podvědomě v nich očekávaj spolehlivý živitele svejch rodin. No a protože se altruismus jako povahovej rys dědí, je v konečným důsledku celá lidská civilizace o něco altruističtější, než by musela být, kdyby byla založená na čistě sobecky utilitárních principech. Čim víc je úspěšná výchova mláďat v mikrospolečnosti rodiny závislejší na její sociální soudržnosti, tím víc se tento altruismus propaguje i do chování společnosti jako celku. Takže postřeh, že v dobách, kdy lidi zažívali bídu se k sobě chovali lépe, protože byli na sobě víc závislejší nemusí bejt vůbec od věci ani z čistě fyziologickýho hlediska hledání partnera a neměli bysme podceňovat obřad vzájemný výměny dárků. Ten je ostatně alespoň v náznacích součástí námluvních ceremoniálů celý řady dalších živočichů, kdy sameček samičce přináší všelijaký oběti.
Na myšlence, že chování mikrosvěta ovlivňuje i chování makrosvěta sou založený např. tzv. evanescentní modely gravitace nebo mikrovlnnýho pozadí vesmíru, který tyhle jevy považujou za projev evanescentních vln, který jsou projevem bouřlivejch fluktuací energie uvnitř částic hmoty a který "prosakujou" přes povrch částic do svýho okolí tim víc, čim míň se projevuje uvnitř. V souladu s tím je altruističtější povaha národů tím míň zřetelná, na čím větší vzdálenost se propaguje, takže napohled láskyplný národy s pevnejma rodinejma svazkama se dokážou vzájemně zuřivě napadat. Ve srovnání s nima se příslušníci bohatších civilizací chovaj sobečtějc vůči sobě navzájem, ale jako celek tvoří tolerantnější národy - vzájemnou válkou můžou víc ztratit, než získat.
Galerie fotek zajímavejch ledovejch struktur. Hvězdy a fraktální pukliny v ledu vznikaj při oblevách, kdy tající voda po povrchu ledu stéká dolů. Fraktálovitě rozvětvený tvar je výslednicí minimalizace poměru plochy a objemu podle Hamiltonova principu nejmenší akce (voda z co největší plochy stéká po co nejkratší dráze). Zajímavý je, že mezi prasklinama vznikaj siločárový struktury nebo paprskům ve sluneční koróně. Zkuste navrhnoud teorii jejich vzniku - je možný, že stékání tenkýho vodního filmu po povrchu tajícího ledu ovlivňuje elektrostatický pole, který mění povrchový napětí vody.
Pokud je ledová kra vystavená pnutí rozlomí se ve tvaru písmene V a v tom případě dráha stékající vody při oblevě směřuje kolmo na směr pukliny. Kolem okrajů puklin vzniká oblast rozbředlýho polykrystalickýho ledu, protože hranice mezi ledovejma krystalkama tajou při vyšší teplotě v důsledku rozpuštěnejch plynů a dalších nečistot. Při mrznutí se plyny vylučujou zpátky a kolem prasklin vzniká bílá "koróna" z mléčně zakalenýho ledu. V případě, že vodní tok popraskaný vodní kry stlačeji, vznikaj dlaždicovitý útvary, který vykazujou tzv. kvasiperiodickou strukturu ve který převažujou šestiboký útvary.
I led má nezandbatelnou tenzi vodní páry a zvolna se na vzduchu odpařuje, aniž roztaje (sublimuje). To se projevuje postupným "vymrzáním" mělkejch louží a zaoblováním hran ledu a sněhovejch závějí vystavenejch větru, kterej z nich postupně modeluje erozívní struktury. Na obrázku vlevo níže jižní vítr vyfoukal ledový vzduch z Kokořínského Dolu a na povrchu ledové desky vymodeloval hrbolky a hvězdičky. Je pravděpodobný, hvězdicovitý struktury hrbolků sou pozůstatkem fraktálních puklin vzniklejch při předchozí oblevě. Na obrázku vpravo jsou metanový bubliny uvězněný v průhledným ledu. Čirej led vzniká při mrznutí cirkulující vody. Pokud mráz trvá dlouho a bubliny se ze dna uvolňujou pravidelně, měly by jejich rozestupy bublin směrem ke dnu postupně klesad a jejich tvar zakulacovat, protože teplotní vodivost ledový desky se postupně snižuje.
Podle mejch zkušeností mělký rybníky a vodní nádrže s tlustou vrstvou bahna na dně (intenzívní mikrobiální činností) maj tendenci tvořit čirej led, protože se jednak promíchávaj konvekcí (brebery zahřívaj dno podobně jako tlející kompost), druhak vychytávaj z vody kyslík, kterej je v ní nejrozpustnější a je zdrojem bublinek při mrznutí ledu. Známá zkušenost barmanů je, že nejhezčí, sklovitě průhledný kostky ledu vznikaj z vody, která byla krátce před vložením do mrazáku převařená.
Feynman vysvětluje zdánlivě nezáludnou otázku, proč se objekty v zrcadle jeví převrácený stranově (zrcadlově symetrický, čili s opačnou chiralitou) - ale ne vzhůru nohama. Pokud sem to správně pochopil, v jeho interpretaci jde o to, že zrcadlo ve skutečnosti nepřevrací strany, ale souřadnici kolmou na rovinu zrcadla, čili směr dopředu-dozadu v důsledku odrazu vln, čili jejich změny pohybu právě v tomdle směru a žádném jiném. Zatímco se nám při otočení kolem svislý osy směr nahoru (např. orientace hlavy a nohou) nezmění , orientace levá-pravá závisí na směru, kterej v daný situaci považujeme za směr dopředu.
Na extradimenzích je legrační to, že podle éterový teorie sou všude kolem nás, ale profesionální fyzici je nevnímaj - ačkoliv se po nich intenzívně pasou - jelikož by jim současně narušily existující teorie. Zatimco strunaři a některý ekpyrotičtí kosmologové navrhujou hledat extradimenze ve vzdálenejch oblastech vesmíru, například pomocí polarizace mikrovlnnýho pozadí, jiný skupiny fyziků (především ty, co maj blízko k smyčkový a kvantový teorii gravitace, hlavně konceptu kauzální dynamický triangulace) jdou na věc přesně opačně - a navrhujou model mizících dimenzí, podle kterýho by s rostoucí vzdáleností od pozorovatele by počet rozměrů časoprostoru měl klesad, což by mělo být pozorovatelný pomocí planárního rozložení vysokoenergetických srážek LHC a záblesků gamma na velký energetický škále a pomocí gravitačních vln na nízký energetický škále(odhlédneme-li od faktu, že gravitační vlny zatím nikdy nikdo neviděl). To ilustruje, jak sou současný fyzici zmatený. Především, polarizace mikrovlnnýho pozadí vesmíru nemusí sloužit k hledání extradimenzí, protože jejich projevem je od samýho začádku - ostatně jako každá polarizace světla: světlo se při ní kmitá v jiných směrech, než ve kterejch se šíří, což je přesně to, o co v dodatečných dimenzích jde. Extradimenze dokážou pozorovad malý zvířádka (hmyz) svejma složenejma "vícerozměrnejma" očičkama - ale i některý vyšší živočichové (ptáci) dokážou požívat výhod dodatečný informace, kterou v sobě polarizovaný světlo nese (mj. umožňuje viděd "za roh") a dokonce si ji vzájemně vyměňovad (včelí tanečky).
V případě šíření gravitačních vln by mělo snižení počtu rozměrů vést k tomu, že frekvence gravitačních vln se s rostoucí vzdáleností snižuje, až úplně vymizí. Éterová teorie jde v tomdle směru ještě dále a místo jednorozměrnýho časoprostoru předpokládá časoprostor složenej z nulrozměrnejch částic. Ve vlnový teorii éteru ale takovej předpoklad je současně teorémem, protože je výsledkem disperzního charakteru šíření vlnění, jehož energie se postupně rozpouští v dalších rozměrech časoprostoru podobně jako při šíření vln na dvourozměrný vodní hladině, který se rozptylujou ve třírozměrným prostoru pod ní. Takže vlastně jednorozměrnost časoprostoru na velkejch vzdálenostech je současně projevem jeho mnoharozměrnosti na vzdálenostech ještě větších a tak pořád dokola. V současný fyzice se takovej duální přístup uplatňuje např. při komplementaritě popisu černejch děr. To je celkem novej koncept, kterej do fyziky zavedl počádkem 90. letech Gerard't Hooft a Lenny Susskind a spočívá v tom, že ty samý jevy (např. pád objektu do černý díry) vypadaj přesně opačně, když sme vně a uvnitř černý díry.
Princip komplementarity pochopitelně vnáší chaos do proklamativně exaktních teorií, protože ukazuje, že můžou vést k vzájemně zcela odlišnejm výsledkům pouhou změnou volby referenčního rámce a perspektivy pohledu (vnitřní/vnější). Např. strunaři popisujou entropii černý díry z vnitřní perspektivy, ale ostatní parametry (rozměry, hmotnost) z perspektivy vnější, v důsledku čehož jim vycházej logický nesmysly (na horizontu událostí černý díry si časový a rozměrový dimenze částečně prohazujou svoje role). Standardní ΛCDM kosmologickej model popisuje pozorovatelnej vesmír pomocí FLRW metriky jako jakousi černou díru naruby, takže tam tyto závislosti platí rovněž, jen v obráceným gardu. Pomocí éterový analogie časoprostoru s vodní hladinou to lze pochopit velmi snadno, když si uvědomíme, že při rozptylování povrchovejch příčnejch vln na podélný objemový roste jejich rychlost pod hladinou (měněj se vlastně na zvukový vlny), zatímco jejich rychlost na hladině klesá (čim dál víc sou donucený kličkovat mezi fluktuacema hustoty vody způsobenýma Brownovým šumem molekul) což se na vodní hladině projevuje tím, že se jejich vlnová délka postupně zkracuje. Z pohledu pozorovatele mimo vodní hladinu to vypadá, jako kdyby bylo vlnění bržděný neviditelnou "temnou" hmotou, obklopující zdroj. Protože disperze je nelineárně asymptotická (již dispergovaný vlny se dispergují dále), vede s rostoucí vzdáleností k singularitě (povrchový vlny se zahušťujou stále rychlejc), což se z perspektivy pozorovatele na vodní hladině bude jevit jako zrychlující se expanze časoprostoru, čili jako "temná energie". Vidíme tedy, že mnoho argumentů pro teorii vyvíjejících se dimenzí existuje již nyní, protože za ně lze považovat většinu projevů temný hmoty a energie a zdánlivý expanze vesmíru. Jelikož teorie MOND (Modifikovaná Newtonovská dynamika) popisuje temnou hmotu pomocí lineární vzdálenosti Newtonovy gravitační síly na vzdálenosti, lze za aplikaci modelu vyvíjejích se dimenzí považovat i ji (galaxie ale i hvězdy maj sklon se točid jako válce, čili dvourozměrně). Planární a nízkorozměrný události v oblasti vysokejch energií jsou např. notoricky známý disky galaxií a jety černejch děr, atd.
Pokud si nahradíme Brownův šum mikrovlnným šumem pozadí vesmíru, jde všechna tato pozorování bez problému vztáhnout na geometrii časoprostoru uvnitř pozorovatelný části vesmíru. S rostoucí vzdáleností se vlnová délka vyzařujících objektů prodlužuje (Hubbleův posun), což se v současný kosmologii interpretuje jako všesměrová expanze vesmíru. Vesmír sám ovšem neexpanduje, naopak - hmotný objekty v něm se s časem spíš zdánlivě smršťujou, protože jejich obrazy se postupně rozmývaj a rozptylujou mikrovlnným šumem pozadím vesmíru podobně jako svítící objekty v mlze. Tímto způsobem lze hypotézu "unavenýho světla" a další předpovědi éterový teorie od klasický kosmologie snadno odlišit. Ale éterovej model jde ještě dále a předpovídá jevy, který dosud pozorovány nebyly, nebo jen v omezené míře. Z modelu rozptylu světla houbovitou strukturou mikrovlnnýho pozadí (gravitonová pěna) vyplývá symetrie zdánlivý expanze vesmíru kolem rozměrový a energetický škály mikrovlnnýho pozadí vesmíru. Elektromagnetický záření větších vlnovejch délek, než toto mikrovlnný záření (~ 0.9 cm) se tímto zářením rozptyluje tak, že jeho vlnová délka naopak klesá a intenzita se snižuje méně, než odpovídá zákonu převrácených čtverců a vzdálené rádiové zdroje se díky tomu budou zdát "modřejší" a "zářivější". Pro mikrovlnný světlo téže vlnový délky většina jevů spojených s rudým posuvem jednoduše vymizí. Podobný jevy jde pozorovat v rozměrový oblasti ~ 0.9 cm např. za deště na primárním a sekundární oblouku duhy (dešťový kapky se v hustým dešti chovaj jako éterový fluktuace s kladnou i zápornou křivostí současně).
Podobný jevy můžeme pozorovat při disperzi světla v okolí černejch děr, kde sou fluktuace vakua v důsledku zakřivení časoprostoru nahromaděný a disperzní jevy v nich sou tudíž hodně výrazný. Takový černý díry lze identifikovat nejen polarizací mikrovlnnýho záření, ale i tím, že světlo kratších vlnovejch délek než je jejich průměr pohlcujou, záření o větších vlnovejch délkách naopak vyzařujou. Horizont událostí černý díry o hmotnosti přibližně Země bude míd 0.9 cm v průměru (tj. rovnej hmotnosti v přirozenejch jednotkách) a měl by bejt s fluktuacema mikrovlnnýho záření v tepelný rovnováze, což vysvětluje, proč lidský bytosti obývaj planetu zrovna týdle velikosti. Komu se model vyvíjejích se dimenzí zřejmě moc líbit nebude jsou strunaři, protože jednak vnáší do konceptu dimenzí neceločíselný hodnoty (dimenzionalita časoprostoru se v takovým modelu mění plynule), druhak tendle model zákonitě narušuje i Lorentzovu symetrii, princip ekvivalence a teorii strun či relativity, která je na nich založená. Některý další teorie sice počítaj s narušením Lorentzovy symetrie, ale přítomností vyššího počtu dimenzí, ne nižšího (Kosteleckyho teorie) - je ale nutný si uvědomit, že v éterový teorii jsou oba modely duální a záležej akorád na vlnový délce, při který fluktuace časoprostoru pozorujem. Pokud bude větší, bude převažovat záporný zakřivení a časoprostor se bude smršťovad - pokud budou menší, časoprostor bude se vzdálenosti expandovad, čili jeho dimenzionalita bude růst. Smyslem chápání současný fyziky tudíž není lpění na nějaký konkrétní formální teorii (takovejch teorií je ostatně dnes příliš mnoho - jen v tomdle příspěvku jich je zmíněnejch nejmíň deset) - ale způsobu, jakým sou vzájemně propojený dohromady prostřednictvím svejch postulátů. Což mj. znamená schopnost předpovědět, jakým způsobem postuláty jedný teorie naruší teorémy druhý a obráceně.
Štědrý na komety byl konec minulého století, kdy jich na dohled přiletělo několik. Nejblíže to byla v roce 1996 kometa Hjakutake a o rok později Hale-Boppova vlasatice. Nejznámější kometu, Halleyovu, s periodou návratů k Zemi 75 až 76 let bylo možné naposledy vidět v roce 1986. Letos by se mohly přiblížid na dohled dvě komety Garradd a Elenin. Pokud komety začnou v okolí Slunce prdět a vypouštěd plyny, bude je možné i bez dalekohledu pozorovat od podzimu. C/2009 P1 Garradd by mohla mít podle serveru jasnost až dvě magnitudy a C/2010 X1 Elenin tři magnitudy a nejblíže by se měla Zemi přiblížid na vzdálenost 0.23 astron. jednotek začátkem října 2011.. Čím menší číslo, tím je objekt jasnější, přičemž hranice viditelnosti bez dalekohledu je kolem pěti magnitud. Hyperbolickou kometu Elenin objevil koncem loňského roku ruský astronom Леонид Еленин. Celkově se o této kometě zatim mluví málo - ale je zajímavý, jaký fakta a konspirace se na toto téma můžeme dočíst, především s poptávkou po planetě Nibiru a vysvětlení nedávný vlny zemětřesení na Zélandu a Japonsku.
Animace několika rozšířenejch mechanismů: šicího stroje, oválového závěsu, maltézského kříže používanýho pro strhávání filmovýho pásu v promítačkách a kardanu s konstantní rychlostí otáčení.
Obrázek "chlupatýho" povrchu Slunce byl nasnímanej v H-α čáře vodíku, ve který je dobře vidět růžová sluneční atmosféra (chromosféra) a invertovanej, čimž získal trojrozměrnej vzhled. Povrch Slunce je překvapivě ostrej, na to že ho tvoří velmi řiďounká plasma. Střední hustota Slunce při jeho povrchu (fotosféra) je jen 200 mg/m³ a je to vlastně na pozemský poměry velmi slušný vakuum - zemská atmosféra při hladině moře je vícjak 10.000x hustší. Sálavý teplo by nás u povrchu Slunce rychle vypařilo, nemluvě o radiaci - ale přestup tepla konvekcí je v tak řídký plasmě nepatrnej, teplotu sluneční plasmy bysme na ruce ani necítili, kdybysme jí měli trochu v lahvi. Veškerá hmota Slunce je soustředěná v jádru, v malý oblasti asi 15% průměru slunečního kotouče, kde dosahuje hustoty asi 150 kg/litr. K vývoje naprostý většiny tepla a slunečních neutrin dochází v týdle centrální zóně, ale intenzita vývoje tepla je i zde překvapivě nízká, v průměru jen asi 7 W/m³. Nejintenzívnější fůze v nitru Slunce vyvíjí na jednotku objemu míň tepla, než lidský tělo nebo kompost (~ 276.5 wattů/m3).
Tendle kráter (80x25x2 km) na Marsu mohl vzniknout dopadem asteroidu pod nízkým úhlem, který při dopadu vyorá brázdu a rozhodí materiál na obě strany impaktu jako pluh. Takovýdle asteroidy cestujou atmosférou dlouho, takže se přitom stihnout rozpadnout na na několik menších, který pak vybombardujou dlouhej pruh úrodný Marťanský půdy... Tomuto scénáři nasvědčujou podrobnější snímky povrchu dna kráteru, zprostředkovaný MRO - srvn. snímek podobnýho, ale podstatně menšího (10x7,5 km) impaktního kráteru vpravo. Jsem zvědav, jestli ho taky označej za pozůstatek nějakýho marsovskýho měsíčku, nebo mu přisouděj obvyklej původ.
Jako malé srnče sem si rádo hrálo s vodou z vodovodu - pouštělo sem ji ve dřezu na různý oblý předměty a studovalo tu oblou kupoli, která přitom vzniká, dokud kolem nebyla pořádná louže. Tendle gadget používá vodní plochu jako poklop, kterej současně chladí a chrání před vysycháním. Proud vody se vypíná infračidlem při přiblížení ruky, takže se při vyjímání ovoce nenamočíte.
Černé pivo čili stout ("řízek") spjaté se jménem Arthura Guinesse, vzniklo v roce 1799. Guiness nalitý v poháru působí přitažlivě. Je neprůhledný, tmavé barvy s tmavokrémovou pěnou, podíl karamelových barvících sladů činí až 20 %, pivo je tmavé, syté a suché. Tím se myslí to, že třísloviny z pražených fermentovaných slupek ječmene srážejí bílkoviny ve slinách podobně jako u čaje nebo vína, což přináší pocit suchosti v ústech po napití. Pivní pěna se skládá z bublin, které se oddělují od tekutiny. Bubliny se kvůli tlaku hladiny pohybují, výsledkem čehož se postupně sloučí. To způsobí, že si pěna tzv. "sedne". V malých bublinách je vyšší tlak a proto přes jejich stěnu oxid uhličitej prochází do větších a pěna postupně hrubne. Guinness je čepován směsí dusík-CO2 v poměru 1:1. Dusík je v tekutině méně rozpustnej a proto jeho pěna je stabilnější, má krémovou konzistenci zjemňující chuť piva a z tekutiny se uvolňuje postupně. Zatímco velký bubliny v kofole nebo sodovce unikaji víceméně přímo nahoru, pěnivý ležáky jako Guiness vykazujou lavinovitej efekt - malý bublinky jsou unášený prouděním uvnitř sklenice proti směru gravitace. Efekt se dá pozorovat i v jinejch pěnovitejch kapalinách (viz videa zde), ale s pivem je experiment asi přece jen nejzábavnější.
Kvalitní pěnu poznáme např. pomocí sirky, kterou na pěnu položíme a ta by ji měla udržet. Kvalitu pěny může snadno pokazit špinavá sklenice, protože mastnoty maj nízký povrchový napětí a bubliny rozrušujou. Nejjednodušším testem je pohled na sklenici po vypití piva – uvidíme, zda pěna takzvaně kroužkuje, tzn. ulpívá na stěnách po každým napití. Po sklenici, ve který zůstal při mytí zbytek saponátu pěna klouže a pivo nekroužkuje. Ve volným objemu bubliny samovolně nevznikaj, protože v malých zárodcích se silným zakřivením je plyn tak stlačenej, že nestačí překonat povrchový napětí vody. Pěna v pivu vzniká na zárodcích zachycenejch v dutejch vláknech celulózy zbylých z filtrace piva nebo změnou tlaku při čepování. Podle téhle studie jedno vlákno celulózy uvolňuje bublinu každých 1,28 sekundy a čepici pěny tvoří asi sto milionů bublinek. Po rozšíření plechovek pivovar Guiness řešil problém, spojený s tím, že pivo rozlévané z plechovek nepěnilo, protože v plechovce je nad pivem menší objem plynu, než v pípě. Pivovary to řeší přídavkem drobných částic do piva, který tvořej zárodky, nebo přídavkem látek, který snižujou povrchový napětí vody. Dnes je možný koupit ultrazvukový surger, který krátkým pulzem ultrazvuku vytvoří v tekutině kavitaci, která pěnu dostatečně naočkuje, ale nakonec se do plechovek začala přidávat plastová kulička s otvorem, obsahující natlakovanej dusík a oxid uhličitý. Uvolněním tlaku se z koule uvolňujou jemný bublinky, který zbytek dostatečně naočkujou. Dalším řešením je používání kameninových tupláků nebo sklenic, jejichž dno je laserem zdrsněno, místa se záporným zakřivením se chovají jako zárodky pro postupný uvolňování bublin.
Zde si můžete stáhnoud půlgigabajtový obrázek povrchu Měsíce 24.000 x 24.000 pixelů sestavený drůžicí LRO s rozlišením 2 - 75 m/pixel (online browser). Nejvýraznější kráter je Copernicus o průměru cca 93 km, na obr. vpravo je pohled na něj z výšky 100 km mise Apollo 12.
Byla objevena planeta X? Na základě analýzy nahromadění komet v Oortově oblaku (modrý kroužky) po dobu 10 let dvojice astronomů vyslovilo předpoklad, že se zde skrývá temný těleso cca 4x těžší než Jupiter, obíhající Slunce po silně výstředný dráze s odsluním ve vzdálenosti asi poloviny svět. roku (375 x dál než Pluto), který dostalo jméno řecký bohyně štěstí Tyché. Vzhledem ke svý velikosti je nejspíš obklopena několika měsícema do velikosti Marsu. Taková planeta může být odmrštěna hvězdou, když dosáhne stádia plynového obra a ztrácí hmotu a mohla pak být zachycená Sluncem. Objev je zatím silně spekulativní povahy, jako další důkaz slouží oblaka meziplanetárního plynu, nedávno pozorovaná sondou WISE.
Na náhledu videa vpravo je ukázka pozorování kousku gumy mezi balsovými prkýnky pomocí nový kamery (balsa je tvořená prakticky čistou celulózou, proto snadno propouští mikrovlny). Detektor tvoří pole 576 slotů rezonujících při frekvenci 24GHz (10x vyšší, než v mikrovlnný troubě), napětí na detektorech snímá software v reálným čase a vytváří z něj obraz pozorovanýho objektu (YT video). Systém by mohl konkurovat skennerům používanejch na letišti, který maj sice větší rozlišovací schopnost, protože pracujou v terrahertzový oblasti, ale maj menší propustnost pro tkáně - čehož zneužívaj teroristi, který si jednoduše předměty umístěj do tělních dutin a skenery tak obejdou. Další cestující zase prohlídky bojkotujou tím, že si oblíkaj spodní prádlo s kovovou vložkou ve tvaru fíkovýho listu, nebo se skrytými texty hanobícími letištní kontrolu.
Teorii máme za sebou, tak ještě přikládám několik videí z nedávnejch pokusů s 3D PALM mikroskopií (1, 2, 3 - viz též zde). V buňkách většinou nic neplave náhodně, jednotlivý organely jsou spolu propojený tubulinovými vlákny, který se různě smršťujou, rostou a zase rozpouštějí a tím vyvolávaj pohyb buňky. V případě, že to nestačí, je obsah buňky ještě aktivně promíchávanej - na tubulínový vlákna jsou připoutaný molekuly kinesinu, který za sebou vlečou organely jako pásovej dopravník ve fabrice (viz např. YT video zde). Vlevo jsou molekuly kinesinu, ručkující jedna za druhou po vláknech, tvořící konstrukci buňky. Dobře je vidět jen pohyb molekul kinesinu, který za sebou vlečou větší organely, ty menší se pohybujou na dosažitelnou frekvenci snímkování (1 snímek/10 sec.) moc rychle.
Vpravo je záznam tzv. citokyneze. Cytokineze je děj, při kterém se mateřská buňka fyzicky rozdělí na dvě dceřiný buňky. V případě mitózy, kterou se dělí eukaryota (bacili a kvasinky) sou vzniklé buňky identický, v případě meiózy se geny obou buněk vzájemně promíchaj v poměru 1:1 a vznikaj buňky sesterské. Mitóza je tradičně dělená do pěti stadií, z nichž každá představuje určitý stupeň rozdělení genomu:
V animaci níže získané pomocí laserové konfokální mikroskopie se nejprve dělí buňka epitelia prasečích ledvin uprostřed, hned jak skončí se začne dělit buňka nad ní. Červeně jsou označeny zásadité molekuly alfahistonu H2B, obalující genetickou informaci, zeleně molekuly alfa-tubulinu (zeleně svítící vlákna mikrotubulů v cytoskeletu). Celej proces dělení trvá v reálu asi hodinu. Vpravo je 3D animace anafáze, získaná pomocí PALM.
Optický mikroskopy se hoděj jen pro prohlížení tenkejch objektů - jakmile je pozorovanej objekt jen trochu tlustší, je nutný z něj udělat tenkej řez nebo výbrus, což jednak zdražuje pozorování, jednak znemožňuje pozorování procesů v živejch tkáních. Příčina je ta, že se světlo při průchodu tlustším objektem rozptyluje, pokud je objekt osvětlovanej zespoda nebo zeshora proti čočce objektivu.Tenhle nedostatek odstraňuje tzv. konfokální rastrovací mikroskopie, která je jakousi analogií optickýho tomografu, kdy se preparát osvětluje tenkým páskem světla rovnoběžným s pozorovací rovinou mikroskopu, takže pozorovanej obraz neni rušenej světlem rozptylovaným od zbytku preparátu.. Místo co by se osvětloval celý vzorek, je použitej laser, kterým se vzorek skenuje buďto pomocí rotujících zkřiženejch zrcátek, nebo pomocí rotující Nipkowovy clonky, podobně jako v prvních modelech televize. Při použití monochromatickýho zdroje světla jde navíc využít toho, že světlo použité k osvětlování se láme v jiné ohniskové vzdálenosti, než světlo uvolněný fluorescencí a jde oddělit jak dichromatickým (dichroickým) zrcátkem s interferenční vrstvou, která odráží jen určitou vlnovou délku (tím se potlačí světlo rozptýlený vzorekem), tak malou clonkou, která zachytí většinu světla lámajícího se mimo ohniskovou rovinu, tím se poněkud zlepší i rozlišovací schopnost mikroskopu. Princip konfokálního mikroskopu byl sice patentován už v roce 1957, ale teprve rozvoj laserů a výpočetní techniky usnadnil jeho rozvoj. Na obr. vpravo je moderní konfokál od Nikonu.
Takový uspořádání se zvlášť hodí pro tzv. fluorescenční mikroskopii, kdy se objekt napustí světélkující barvou a pozoruje se jen při vlnový délce její fluorescence, takže je možný v buňce rozsvítit jen určitý buněčný struktury, který barvu selektivně absorbujou. Při fluorescenční mikroskopii se nepozoruje světlo procházející vzorkem, ale vzorek se obarví fluoreskující barvičkou a svítí se na něj krátkovlnným světlem. Výhoda je, že barvivo se selektivně váže na buněčný struktury a pak z celý buňky svítí jen to, co nás zajímá. Tahle metoda našla speciální uplatnění v případě studia exprese fluorescenčních genů, kdy se fluoreskující molekuly zabudovávaj přímo do proteinů, která je díky tomu možný stopovat na molekulární úrovni - svítěj jen určitý molekuly, žádný jiný. Nevýhodou fluorescenční mikroskopie ale je, že je to pořád dvourozměrná optická mikroskopie, vzorek svítí i mimo ohnisko a silně přitom ruší obraz stejně jako rozptýlený světlo, kterým se vzorek osvětluje.
Pokud přitom zorný pole ze strany osvětlujeme světlem vhodný vlnový délky, dostatečný k vybuzení (excitaci) chromoforů na svítícím proteinu, můžeme teoreticky pozorovat osudy jednotlivých molekul v živý buňce po celou dobu dělení buňky. Přitom ale vadí krtkovlnný světlo, který se tkáněma rozptyluje a současně zkracuje životnost bílkovin uvnitř buněk v důsledku fotolýzy. Tyhle problémy do značný míry řeší tzv. dvoufotonová fluorescenční mikroskopie (2PFM), která využívá toho, že excitace některých látek může proběhnout nadvakrát: nejprve se vytvoří první excitovanej stav, kterej - pokud má dostatečnou životnost - dokáže zachytit další foton a napumpovat se energií na další úroveň. Na tomto principu dokážou rostliny zachytávat světlo chlorofylem na dvou vlnových délkách zároveň a využít tak mnohem větší část slunečního spektra. Na obrázku vpravo výše je srovnání výsledku s jednofotonovou a dvoufotonovou fluorescencí.
Výhodou je, že k dvoufotonový excitaci stačí světlo poloviční vlnový délky, např. v blízký infračervený oblasti, který se tkáněma mnohem míň pohlcuje a rozptyluje, takže je možný pozorovat mnohem tlustší vzorky živý tkáně nebo vzorky breber v kyvetě, nikoliv jen tenký řezy (viz obrázek uprostřed). Nevýhodou je, že k excitaci je zapotřebí mnohem vyšší světelný tok, aby se zvětšila pravděpodobnost, že první excitovanej stav stihne zachytit další foton dřív, než se sám deexcituje. Tuto techniku tedy umožnil teprve rozvoj excimerových pulsních laserů s velmi krátkými femtosekundovými pulsy, který dokážou krátkodobě dosáhnout vysoké hustoty energie. Pulsy se opakujou s dostatečnou frekvencí (desítky až stovky MHz), takže poskytujou dostatečnej světelnej výkon k přímému pozorovýní fluorescence v mikroskopu. Přitom jde poměrem délky a střídy pulsů dosáhnout rozlišení jednotlivejch excitovanejch stavů na základě jejich různý životnosti (což je tzv. technika TCPC, Time-Correlated Photon Counting).
Při fluorescenčním barvení jednotlivejch molekul vyvstává problém, že objekty menší než je vlnová délka světla (~ 200 nm) pod optickym mikroskopem stejně vypadaj jen jako rozplizlý zářící body kvůlivá difrakčním jevům. Řešením je ozařovat objekt jen proužkem světla tenčím než je jeho vlnová délka. Ovšem každej paprsek světla se po průchodu štěrbinou rychle rozptyluje díky difrakci. Vrcholovej úhel α rozptylovanýho paprsku závisí jen na vlnový délce světla, což optiky přivedlo na myšlenku difrakce využít ve svůj prospěch - paprsek světla svedli do kuželovitý čočky, tzv. axiconu, která ho fokusuje tak, že se difraktující části paprsku vzájemně vyrušej. Zůstává jen tenkej nedifraktující paprsek, kterej se nerozbíhá a dokonce má tendenci malý překážky obtékat jako pramínek kapaliny (tzv. Besselův nebo Airyho paprsek).
Jak je vidět na schématu Besselova paprsku vlevo, vznik paprsku je doprovázenej dvěma bočními laloky, který je nutno ze zornýho pole mikroskopu odfiltrovat. K tomu se jednak využívá skutečnost, že fluoreskující barviva nesvítěj, pokud intenzita osvětlení klesne pod určitou mez, protože v barvivu převládnou zhášecí procesy. Ovšem tak nízký osvětlení prodlužuje dobu expozice, čímž narůstá šum, způsobený např. Brownovým pohybem molekul. Pročež se v poslední době preferujou techniky založený na dvoufotonový absorbci, kdy se naopak preparát osvětluje silnými, ale krátkými pulsy v dlouhovlnný oblasti a dosvit fluorescence se snímá po skončení záblesku. Tímto způsobem se rozlišení mikroskopu zvýší 10 - 80x, čili s ním lze rozeznávad detaily řádově 20 - 30 nm (tzv. fotoaktivovaná lokalizační mikroskopie PALM). Jak pod mikroskopem vypadá rozdíl je vidět na obrázcích níže - každá svítící tečka je skutečně jednotlivá molekula svítícího proteinu.
Z principu funkce vyplývá, že vzorek nemusí bejt nařezanej na tenký plátky, optický řezy z něj nadělá mikroskop sám, čili vzorek může bejt poměrně tlustej a lze v něm pozorovat biochemický změny zaživa. Soubory optických řezů se zpracováj digitálně a jde z nich sestavit trojrozměrné obrazy objektů a stereoskopické páry – zvětšené obrazy celého trojrozměrného objektu viděné pravým a levým okem zvlášť, čímž se zvýrazní prostorovej dojem. Ze souboru horizontálních řezů lze také rekonstruovat vertikální optické řezy vzorkem. Vertikální řezy se dají získat i přímým způsobem vhodnou volbou rastrovacího algoritmu mikroskopu. Snímáním fluorescenčních obrazů pomocí tří fotonásobičů se spektrálními filtry pro modrou, zelenou a červenou barvu získáme optický řez v reálných barvách. emitované fluorescence. V mnoha případech je zlepšení kontrastu při konfokální mikroskopii tak dramatické, že se vyjeví buněčné struktury, který by při použití klasickýho mikroskopu nebyly vůbec pozorovatelný. Fluoresenční techniky se používaj hodně v neurohistologii, protože je možný genetickejma manipulacema obarvit různý skupiny neuronů různejma barvivama, takže při fluorescenci hrajou pestrýma barvičkama, aniž při pozorování překáží zbytek tkáně (viz obr. níže).
Včera 4.března 2011 došlo k havárii rakety Taurus XL při výstupu na oběžnou dráhu s družicí Glory na palubě rakety. Úkolem družice bylo měřit složení zemské atmosféry, rozložení aerosolů v zemské atmosféře, studovat cyklus uhlíku, ekosystémy a biogeochemii. V důsledku závady raketa ani družice nedosáhly potřebné rychlosti a spadly do Tichého oceánu, čímž NASA vznikla účetní škoda přibližně 424 miliónů dolarů. Havárie samozřejmě rozvířila konspirační teorie, protože je to už druhá havárie družice NASA, která má studovad projevy znečistění ovzduší a globálního oteplování - což je výzkum, proti kterýmu je zainteresovanejch řada podnikatelskejch kruhů, který ovzduší nejvíc sviněj. V 24. února 2009 se vydala z kalifornského kosmodromu Vandenberg na cestu družice OCO, která měla sledovat oxid uhličitý v atmosféře Země. Její dlouho očekávaná mise ale kvůli chybě nosné rakety Taurus XL 3110 skončila dříve, než začala. Ztráty NASA způsobené havárií obou družic přesáhly 700 mil. dolarů, nepočítaje v to cenu raket samotných. Taurus XL je malá, relativně levná raketa na pevný palivo, která může do vesmíru vynést 1,3 tuny užitečnýho nákladu, ale tři ze čtyř posledních startů rakety Taurus skončily haváriema.
S problémama se potýká i nástupce Hubbleova teleskopu James Webb Space Telescope (JWST), kterej má 6.5 metrový zrcadlo (tj. 3x větší než Hubble). Jeho ultracitlivý CCD detektory infračervených kamer totiž slepnou: "vypadávaj" z nich pixely podobně jako z LCD monitoru. NASA počítá s tím, že JWST bude na konci pětiletý mise obsahovat asi 5% mrtvejch pixelů v důsledku srážek s částicema slunečního větru - ale rychlost s jakou současný kamery slepnou může znamenat, že detektory překročí tento limit ještě dřív, než teleskop v roce 2013 vystartuje do vesmíru, což by vážně ohrozilou celou pozorovací misi JWST.
Podle Oparinový teorie evoluce život vznikl z olejovitejch kapek s dutou stěnou, tzv. liposomech, který vznikaj, když protřepáme olej s roztokem saponátu. Zpravidla přitom vzniknou malý kapičky oleje dispergovaný v mýdle, ale pokud jsou molekuly mýdla, který obě kapaliny oddělujou rozvětvený (jako je tomu např. v případě fosfolipidů tvořící membrány živejch buněk), vzniknou dutý měchýřky, který můžou sloužit jako prototyp živejch buněk. Vědci si pro studium liposomů sestrojili malej mikrofluidickej generátor, kterej se vejde na podložní sklíčko mikroskopu. Funguje podobně, jako automatickej vyfukovač mýdlovejch bublinek a vytváří řetízek liposomů směšováním dvouch malejch pramínků vody a oleje.
První mikroskopy tvořila skleněná kulička zapasovaná v destičce s dírkou, ale bobrázky dělaly překvapivě slušný, jak nedávno zjistili historici z univerzity v Cambridge. Akorádže práce s nima vyžadovala mnohem víc soustředění a trpělivosti. Na obrázku vlevo je to, co v nich uvidí poučenej laik, vpravo to, co specialista po zacvičení.
Za první čtyři měsíce pozorování objevil dalekohled Kepler na 1 200 exoplanetárních kandidátů, např. planetární systém KOI-730, kterej obsahuje celkem čtyři planety, které krouží kolem hvězdy podobné Slunci. Astronomy však zaujaly zejména planety KOI-730.02 a KOI-730.03, kteří obíhají po stejné oběžné dráze ve vzdálenosti 0,092 AU s dobou oběhu 9,84 dní. Poloměr obou planet se odhaduje na 2,3 a 2,5 Země a první planeta předchází druhou oběžné dráze o 60°. Sdílet jednu oběžnou dráhu planetám umožňuje gravitace. Pokud těleso (planeta) obíhá kolem mnohem většího tělesa (hvězda), vzniknou na jeho oběžné dráze dva librační body, v nichž se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly, díky tomu se třetí těleso na dráze dokáže stabilizovat. Librační centra známější pod názvem Lagrangeovy body jsou místa v soustavě dvou hmotných objektů (např. hvězda – planeta), kde se gravitační působení obou těles vyrovnávají. Mezi dvěma tělesy může existovat až šest Lagrangeových bodů, označovaných uzančně L1 - L6 (viz obr. níže).
Lagrangeovy body existujou v systému dvou těles, mezi nimiž je rozdíl v hmotnosti nejméně dva řády - pokud tomu tak není, a tělesa obíhají kolem společného těžiště (barycentra), Langrangeho body L1, L2 a L3 nejsou stabilní, protože jejich prostorová poloha se mění větší rychlostí, než je úniková rychlost z Lagrangeova bodu. Např. systém Země-Měsíc je na hranici a body L1, L2 a L3 již stabilní nejsou. Třetí těleso je v Lagrangeově bodě L3 stabilizované, jen pokud je jeho hmotnost je ve srovnání s dalšími dvěma tělesy zanedbatelná, dráha menšího tělesa z dvojice musí být alespoň přibližně kruhová, pouze s malou výstředností a sklonem. Pokud má třetí těleso hmotnost srovnatelnou s hmotností druhého tělesa z původní dvojice, vytváří vlastní librační body a ovlivňuje pohyb druhého tělesa z původní dvojice, což činí systém nestabilní. Stabilnější je systém, ve kterém se třetí těleso nachází ve dostatečně vzdálených bodech L4 nebo L5, tedy na společné dráze s posunem + / - 60 ° - což je právě případ planety KOI-730.03.
V libračních centrech soustavy Země-Slunce panuje dokonale beztížný stav, proto tam operujou některé astronomické družice (např. SOHO), naveden tam má být v roce 2013 nástupce Hubbleova teleskopu dalekohled JWST. V libračních centrech Jupiteru najdeme i přirozená tělesa - skupinu planetek Trojané. Podle některých teorií se v libračním centru Země nacházel několik desítek milionů let po vzniku Sluneční soustavy objekt o velikosti dnešního Marsu, označovaný jako Theia. Simulace srážky naznačujou, že Theia měla nízkou rychlost a potom mohlo k impaktu dojít pouze za předpokladu, že Theia sdílela se Zemí stejnou oběžnou dráhu a nacházela se v jednom z libračních bodů. Díky velké hmotnosti obou těles byla soustava nestabilní, Theia nakonec do Země narazila a z uvolněného množství materiálu se následně zformoval Měsíc (1, 2).
Kriminalisti a forenzní analytici často řešej generickej problém: v místnosti jsou fleky od krve - a je třeba určid místo odkud přišel výstřel. Dnes je to možný řešid pomocí počítačový analýzy obrazu, podle který se určí souřadnice a směr skvrn a pak se zpětně propočítaj jejich společný trajektorie za předpokladu, že letí po parabolický dráze se započtením odporu vzduchu. Výzkumníci přiznávaj, že pro pokusy nepoužili opravdickou lidskou krev (..to ale pak nevim, vočom se tu vlastně bavíme..), jenom omáčku na kuřecí křidýlka zředěnou saponátem, aby šla snadněji umýt.
Ačkoliv je Slunce asi 1000krád těžší než Jupiter, vzhledem k velký vzdálenosti planet, který kolem něj obíhaj je těžiště sluneční soustavy (tzv. barycentrum) výrazně posunutý mimo střed Slunce, dokonce mimo jeho povrch a Slunce kolem něj nepravidelně obíhá. Čas od času se planety dostanou do zákrytu, tzv. konjunkce a jejich vlivy se sečtou, což projevuje sestoupením barycentra pod povrch Slunce, poklesem jeho momentu rotace a mj. narušením solárního cyklu. Ten lze sledovat pomocí astronomickejch záznamů, sledujících počet slunečních skvrn, ale protože sledování skvrn nesahá před Galilea, je pro rozsáhlejší odhady lepší sledovat např. hladinu radioaktivního uhlíku C14. Při slunečních bouřích vzniká reakcema kosmickýho záření v atmosféře a jeho hladina prudce roste. Protože se C14 zabudovává do rostlin stejně jako normální uhlík, lze analýzou vzorků starýho dřeva zjistit stav sluneční aktivity podobně, jako podle letokruhů vývoj klimatu a porovnat je se změnama rotačního momentu Slunce.
Jelikož pohyby planet jsou přesně známý už od středověku, umožňuje nám to předpovídat sluneční cykly. Theodor Lanscheidt v roce 1999 vypočítal, že se těžiště dostane/lo nejblíž ke středu Slunce v letech 1632, 1811, 1990 a 2169 v cyklu trvajícím asi 180 let - a po takové události vždycky následuje delší období slunečního klidu - minimum sluneční aktivity, který je na Zemi doprovázený výrazným ochlazením. Podle posledních studií je to způsobený narušením toku plazmy pod slunečním povrchem, který se pravidelně překlápí Corriolisovou silou podle pohybu planety Jupiter v jedenáctiletých cyklech (YT video).
Sluneční skvrny jsou cosi jako bubliny ve sluneční plasmě: jejich prasknutí na povrchu způsobí, že část hmoty Slunce vyprskne a ohodí sousední planety sprškou částic slunečního větru, z čeho na Zemi vznikaj všelijaký potíže od problémů s lidskou psychikou až po globální oteplování a elektromagnetický bouře, ničící satelity a elektrorozvodný a telekomunikační sítě. Posunutí těžiště od středu Slunce funguje jako postavení hrnce na kraj plotny - obsah se pěkně rovnoměrně promíchává a nepřipaluje se ani nepřekypí. Pokud je gravitační pole solární plasmy symetrický, paxe ve slunečním kotli projevuje cosi jako nepravidelnej bouchavej var. Zřejmě nikoliv náhodou astrologové ze zákrytu planet odvozovali všelijaký války a přírodní pohromy, nebude to ale zřejmě zdaleka vliv jediný.
Oproti převládajícímu názoru plamen svíčky není plasmou, protože obsahuje jen nepatrnej podíl ionizovanejch částic. Přesto je díky nim elektricky vodivej a přítomnost iontů se projevuje strháváním plamene v elektrickým poli. Přitom je dobře patrná disociace iontů, páč horní část plamene je převážně záporně elektricky nabitá a je přitahovaná ke kladnému náboji, zatímco modrá nesvítivá část je nabitá kladně a je přitahovaná opačným směrem. Všiměte si, že elektrický pole nabíjí a vytrhává z plamene částice sazí, který jsou urychlovaná a dopadaj na desky induktoru - na podobným principu funguje odlučování popílku z kouřovejch plynů v elektrárnách.
Vodivost plamene se kdysi využívala k detekci iontů v tzv. katarometru, což byl malej vodíkovej plamínek přes kterej se vedly plyny z plynovýho chromatografu: pokud se v proudu plynu objeví nějaká ionizovatelná příměs, projeví se zvýšenou vodivostí plamene. Dnes se k témuž účelu používaj citlivější čidla na bázi měření teplotní vodivosti plynu, apod. Plamen svíčky reaguje aji na magnetický pole, ačkoliv vlastně jen nepřímo - vzduch je totiž díky obsahu kyslíku slabě paramagnetickej a kyslík se v plameni spotřebovává, takže je ho tam relativně méně a plamínek svíčky se tudíž chová jako diamagnetický materiál, čili je z magnetickýho pole vypuzován. Pro demonstraci jevu je nutnej silnej neodymovej magnet s intenzitou pole alespoň 1 Tesla.
Na obrázku uprostřed je detailně vidět, jak probíhá krystalizace přechodné formy uhličitanu vápenatého (kosočtverečného aragonitu, krystalizujícího v jehličkách kolmo na vrstvy místo v jednoklonných klencích, jako normální vápenec) z roztoku na duté špičce stalaktitu. Aragonit je nazýván podle provencie Aragon ve Španělsku, kde byl koncem 18. stolelí poprvé popsán. Rychlá krystalizace v tenké vrstvě vody na povrchu nutí vápenec CaCO3 v nestabilní řidší modifikaci s větším relativním povrchem, než při obvyklý krystalizaci z objemové fáze, kdy vznikaj pěkně průhledný dvojlomný krystaly kalcitu.
Hrot propisky, čili kuličkovýho pera - stále dost hladkej, aby odrážel tvář fotografa, což mě celkem dostalo...
Kovový skla jsou tvořený slitinou mnoha kovů s podobným průměrem atomů, takže taková směs špatně tvoří pravidelnou krystalickou mřížku a při rychlým ochlazení ztuhne jako sklo. Má taky další vlastnosti skla, např. je v určitým rozmezí teplot plasticky tvárná a jde ji vyfukovat do forem podobně jako sklo. Na rozdíl od skla je ale mnohem ohebnější, houževnatější a pružnější, protože v ní nedochází k rozptylu energie na hranicích krystalovejch zrn. Cena kovových slitin zirkonia, niklu, titanu a mědi v poslední době klesla na cenu srovnatelnou s ušlechtilejma ocelema, což otevírá cestu pro jejich širší využití.
Fodky (další) z nedokončenýho ruskýho megaurychlovače UNK-600 u vesnice Protvino nedaleko Serpuchova, asi 130 km na jih od Moskvy vedle existujícího protonovýho urychlovače U-70 využívanýho Ústavem fyziky vysokých energií SAV. UNK s plánovanou energií srážek ~ 3 GeV (tj. 2x větší, než největší americký srážeč Tevatron a poloviční co LHC v Cernu) se začal stavět v lesích kolem ústavu, ale s příchodem perestrojky a ekonomických problémů Sovětského Svazu byla jeho výstavba pozastavena a nakonec zcela zrušena. Z projektu zůstal částečně technicky vybavenej podzemní tunel, dodnes udržovaný ale nevyužívaný a stovky magnetů povalujících se v experimentálních halách ústavu. Rusko stojí ročně skoro 80 milionů rublů (tři miliony dolarů) jen údržba a čerpání spodní vody z tunelu.
Stejně jako v případě výzkumu vesmíru i stavba velkejch urychlovačů byla prostředek studený války a soupeření o prestiž mezi velmocemi. K tomu přistupovala obava, aby druhá strana náhodou neobjevila nějakou technologii, pomocí který by mohla získat vojenskou nadvládu nad zbytkem světa. Ale za 70 let nebyla na urychlovačích objevená žádná částice, která by měla nějaký praktický využití. Z tohoto důvodu USA svůj projekt Supravodivého Supersrážeče SSC skrečovaly okamžitě po pádu Sovětského svazu. Rusové začli svůj urychlovač začali stavět už v roce 1984, ale peníze na stavbu jim došly mnohem rychleji: zatímco Američani stihli do roku 1993 svůj tunel osadit několika supravodivými magnety, v případě Rusů zůstalo jen u nedokončenýho tunelu. Ke stavbě přistupovali s ruskou velkorysostí: její trojitej tunel je nejenom tak dlouhej jako Moskevský metro (~ 21 km), ale má i stejnej průměr - prostě proto, že sovětům připadalo jednodušší využít existující razicí stroje pro budování metra. Vnitřní tunel měl sloužit pro napájecí zařízení a dnes je skoro celej zatopen, zatímco vnější okruh (z větší části nedokončenej) měl sloužit dopravní obsluze. Celý projekt byl ze začátku přísně utajenej a taxe o jeho existenci svět dozvěděl až po pádu železné opony.
Před více než 11 000 lety v souhvězdí Kasiopeji explodovala supernova a zanechala za sebou neutronovou hvězdu známou dnes jako Kasiopeja A. Materiál vyvrženej explozí dosáhl průměru zhruba 10 světelných roků a teploty 30 milionů stupňů a rozpíná se rychlostí 5000 km za sekundu. Astronomové předpokládají, že světlo exploze supernovy dopadlo na Zemi před třista lety a spekuluje se, že ji mohl v srpnu roku 1667 nebo 1680 pozorovat anglický astronom John Flamsteed. Dnes je Kasiopeja A ve vlnových délkách viditelného světla odhalitelná jen na snímcích s velmi dlouhou dobou expozice. Zato v oboru radiových vln představuje nejjasnější rádiovej zdroj na obloze.
V neutronové hvězdě panujou tlaky, které doslova natlačej elektrony do protonů přes jejich zuřivej odpor a vytvořej tak hmotu tvořenou především neutrony. Protože výslednej proton má menší zakřivení než neutron a elektron dohromady, vzniká při tom procesu ještě malá částice, která ho vykompenzuje, tzv. neutrino. Je to vlastně obrácenej děj k rozpadu neutronu ke kterýmu dochází za normálních podmínek, takže lze říct, že v neutronový hvězdě částečně běží čas pozpátku. Neutrony jsou sice bez elektrostatickýho náboje, ale stále se navzájem odpuzujou silnou jadernou interakcí, která má ovšem malej dosah, jen asi 10-15 metru. Při dostatečným stlačení se ale neutrony dostanou k sobě tak blízko, že se jejich odpudivý síly začnou překrejvat a vzájemně kompenzovat. Výsledkem je, že odpudivý síly mezi neutrony nezávisej na směru, protože v každém směru je velmi mnoho dalších neutronů a díky tomy se neutrony pohybujou zcela volně jako supratekutina. Pokud se neutrony stlačej ještě víc, rozpadnou se na kvarky, který jsou od sebe držený slabou jadernou interakcí. Čim víc je hmota stlačená, tim víc v materiálu převládaj vyšší generace kvarků (strange a top kvarky) a neutronová hvězda se změní na tzv. kvarkovou hvězdu. Víc už hmotu podle současnejch znalostí stlačit nelze - dalším stupněm už by byly pouze gravitony a výsledným objektem by byla černá díra.
Vznik supratekutýho stavu při stlačování není pro astronomy žádná novinka a předpokládaj mimo jiný, že v jádru velkých planet (Jupiteru a Saturnu) existuje kovovej vodík, kterej je taky v supratekutým stavu. Stále jim ale chyběl způsob jak to dokázat. Pomoc nabídlo dlouhodobý pozorování neutronový hvězdy Kasiopeja A. Z měření pořízených sondou Chandra X-ray Observatory vyplývá, že neutronová hvězda v Kasiopeji A velmi rychle chladne. Její teplota poklesla za posledních jedenáct roků o 4 %, což je mnohem rychleji, než lze vysvětlit pouhou konvekcí. Chladnutí neutronové hvězdy se vysvětluje tak, že část neutronů v jejím jádru přechází do supratekutého stavu a tvoří tzv. Cooperovy páry, podobný jako vznikaj v nízkoteplotních supravodičích. Při spárování neutronů se uvolňuje další neutrino, jež uniká z neutronové hvězdy a odnáší s sebou část energie, čímž se hvězda dodatečně ochlazuje (1, 2). Ačkoliv proto existenci supratekutiny v jádru hvězd nic nemam (je to ostatně velmi dobrej model éteru, když si představíme, že vakuum v našem vesmíru je vnitřkem takový hustý hvězdy), byl bysem trochu opatrnější při vydávání tohoto pozorování za 'přímej důkaz' supratekutosti neutronový hvězdy, jak ho některý média slavnostně prezentujou. Rychlý chladnutí povrchu hvězdy může být argument pro právě opačný chování v důsledku obrovský hustoty neutronový hvězdy. Tak hustá hmota má velmi malou teplotní vodivost, protože se přes ni elektromagnetický vlny šířej rychlostí několika milimetrů za rok. Takže je docela dobře možný, že povrch hvězdy vychladne rychle přesto, či spíš právě proto, že velmi dobře tepelně izoluje žhavý jádro pod ním.
Unikátní přírodní jef byl natočenej u kanadského ostrova Newfoundland. Na první pohled vypadá jako běžné mořské vlny, které zpěněné dopadají jako ve zpomaleném filmu na břeh. Tyhle vlny, až několik metrů vysoké, jsou ale zmrzlé. Jedná se patrně o násun ledových ker na pláž vlivem probíhajícího přílivu, protože právě v oblasti Newfoundlandu je příliv největší na světě. Jev se ještě může kombinovat s nějakou doznívající bouří, která mohla dát ledový příkrov díky větru a spodním proudům, vzniklým na volné hladině daleko od pobřeží do pohybu.
Podobný jev se objevuje i na některých jezerech, například na Bajkalu nebo třeba na North Sand Lake v americkém Wisconsinu. V těchto případech souvisí s rozpínáním ledu v závislosti na jeho teplotě. Pokud je povrch jezera holý a nekryje ho sníh, který by ho izoloval, tak má led v noci, například při minus 10 °C, větší hustotu a tedy menší objem (při stejné hmotnosti, která se nemění) i plošnou velikost. Pokud v noci taková plocha promrzne a dopoledne se na slunci výrazně oteplí, zvýší se i teplota ledové plochy. A v důsledku zahřátí se zvětší, na jeden kilometr délky asi o půl metru. Tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky, například mírný sklon dna, pak může led vystoupit na pláž do okolí jezera a vzniknou takzvané ledové návrše. V žádném případě tedy nejde o nějaké náhle zmrzlé vlny, jak tvrdí různé hoaxy.
Termální infračervené snímky teplokrevných zvířat ukazujou, jak ptáci a savci udržujou tělesnou teplotu vysoko nad svým okolí. Teplokrevný zvířata mohou zůstat aktivní v chladném prostředí, ve kterém se studenokrevný zvířata mohou jen stěží pohybovat, můžou zůstat aktivní, lovit a bránit se v širokém rozsahu venkovních teplot. Nervový vzruchy se vedou kapalně-krystalickým povrchem nervovejch membrán jako akustický solitony bez útlumu jen v úzkým rozmezí teplot. Když je teplota moc nízká, fosfolipidový membrány ztuhnou jako vosk a ztratí elasticitu, proto v ledový vodě ztratíme schopnost se pohybovat: mozek vysílá signály, ale ty do svalů nedorazej. Při vysoký teplotě se zase membrána roztaví a pulsy nervový signálů se v ní dispergujou. Chladnokrevný zvířata tedy mohou běhat a vidět ostře jen tehdy, když se zahřejou na správnou teplotu. Některý dravý ryby jako např. tuňáci a mečouni sou sice studenokrevný, ale prostřednictvím speciálních cévních tepelnejch výměníků vedoucích z vnitřku těla si vyhřívaj alespoň části těla, např. oční dutinu, aby byli schopný reagovat rychlejc, než jejich kořist. Zmije nebo krokodýl se vyhřívaj na slunci tak dlouho, dokud se jejich reflexy nezrychlí do tý míry, že můžou lovit, přitom si lehaj kolmo ke slunci. Některý druhy savců, jako netopýři nebo živočichové žijící v podzemí (krtek nebo africkej rypoš lysý) nedokážou udržovat stálou tělesnou teplotu, řada dalších ji snižuje při přezimování.
Být studenokrevnej ale má taky svý výhody. Studenokrevný zvířata vyžadujou k přežití mnohem méně energie než teplokrevný o stejný hmotnosti protože tepelná ztráta z jejich těl je přímo úměrná jejich povrchu,, zatímco množství tepla je přímo úměrná jejich hmotnosti. V prostředí, kde je potrava vzácná, jako např. v pouštích, mají studnokrevný plazi výhodu. Poměr povrchu těla k hmotnosti je pak menší pro větší zvířata, teplokrevný zvířata nemůžou být příliš malý, jinak by ztratili teplo rychlejc než můžou vyprodukovat. Aby si svou teplotu udrželi, musej metabolizovat mnohem rychlejc a paradoxně udržovat vyšší tělní teplotu, než zvířata velký, který maj naopak v letních měsících problémy se svým ochlazováním. Musej se tudíž živit vysoce energetickou stravou, jako ovoce, semena a hmyzu, což jsou málo dostupný zdroje potravy a to rovněž limituje jejich velikost. Samozřejmě rychlejší metabolismus sebou nese i rychlejší opotřebení organismu a malý teplokrevný živočichové jsou jen výjimečně dlouhověký. Další nevýhodou vyšší tělesný teploty je, že poskytuje příjemné prostředí pro viry, bakterie a parazity, který se v takovým prostředí rychleji množí. Savci a ptáci mají více problémů s infekcemi než plazii, v důsledku toho si teplokrevní vyvinuli silnější imunitní systém než chladnokrevný zvířat. Imunitní systém plazů je účinnější když jsou zvířata udržovaný při vyšší teplotě, nicméně protože bakterie zřejmě rostou pomaleji v nižších teplotách, plazi někdy svou tělesnou teplotu snižujou, když chytí infekci.
Ukázky eroze v přírodě. Vlny s větší vlnovou délkou zasahujou víc pod vodní hladinu, kde se šířej jako podélný (vlastně jako zvukový) vlny a tedy daleko vyšší rychlostí. Vlny s velmi dlouhou vlnovou délkou se oceánem šířej jako gravitační a využívaj pružnost vody. S klesající hloubkou se schopnost vln šířit pod hladinou snižuje a rychlost vln tudíž klesá. Na pobřežním svahu (šelfu) pak dochází k lomu a čočkování pobřežních vln, který se zde tříštěj (dochází zde vlastně ke kondenzaci bosonů na fermiony jako při ochlazování) a přebytečnou kinetickou energii drolej pobřeží nejvíc v místech, kde vystupuje v zubech do moře (na útesech). V klidnějších a povlovnějších zátokách naopak dochází k usazování materiálu a tvorbě kamenitejch až písčitejch pláží. Při určitý hloubce a rychlosti se může vliv závislosti rychlosti vlny na vlnový délce a hloubce vzájemně vykompenzovat tak, že se izolovaná vlna šíří mělkým kanálem jako soliton.
Nedávný studium rychlosti rotace plynovejch galaxií potvrdilo teorii MOND. Teorie MOND (teorie Modifikované Newtonovské Dynamiky) byla jedna z prvních teorií temný hmoty, založená na pozorování oběžných dob hvězd ve velkejch galaxiích, který zjevně odporovaly gravitačnímu zákonu a otáčely se jako jeden celek. Na nesrovnalosti při studiu rotací galaxií narazil už v roce 1933 švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky, ale protože v tý době vrcholila euforie nad teorií relativity, prakticky nikdo ho nebral na vědomí. Svou roli tu hrál i osobní nevraživost, Zwicky byl úspěšnej a rád to asertivně dával ostatním astronomům najevo a ti ho ignorovali, kde mohli. Pokud by neexistovala v galaxiích jiná, než pozorovatelná hmota, měla by rychlost, s níž by měly obíhat hvězdy v různých vzdálenostech od centra, zhruba odpovídat Keplerovu zákonu. Z jeho pozorování však vyplynulo, že hvězdy od určité vzdálenosti od středu galaxie obíhaj rychleji, než by podle výpočtů měly - při takové rychlosti by z galaxie musely odletět. Teorie MOND byla původně založená na předpokladu, že něco jako temná hmota vlastně nexistuje, ale pro zrychlení menší než je kritická hodnota se síla stává přímo úměrnou druhé mocnině zrychlení. Síla potřebná k udělení určitého zrychlení je pak vždy menší, než vyžaduje Newtonův zákon. Na pozorované chování galaxií (zrychlení) je tedy potřeba méně (gravitační) síly a tedy menší hmotnost - odpadá proto potřeba zavádět neviditelnou hmotu.
Velikost odchylky byla v původní teorii nastavená prostě tak, aby odpovídala pozorovanejm rotačním křivkám, ale později se objevila teorie TeVeS (teorie Tenzorově Vektorová Skalární gravitace), která dokázala sílu odvodit úpravou teorie relativity. MOND teorie dává dobrý výsledky pro galaxie obsahující hodně viditelný hmoty, takže v nich má co navzájem interagovat. Pokud v galaxii hmota chybí, jako u tzv. temných galaxií nebo řídkejch galaktickýck kup teorie založená na silovejch interakcích viditelný hmoty pochopitelně selhává. Protože MOND a TeVeS napadaj samotný základy teorie relativity, nejsou mezi teoretikama nijak zvlášť oblíbený. Ani experimentální fyzici jí nevěnujou moc pozornosti, protože různý teorie (např. supersymetrie) předpovídaj existenci hmotnejch částic, který by mohly temnou hmotu vysvětlit a dávají tak prostor pro pokusy a granty. Kdybysme všechny částice temný hmoty předpovězený teoretikama seřadili podle jejich klidový hmotnosti, patřilo by sem např. skalární pole, kvintessence, zrcadlová hmota, axiony, inflatony, těžký fotony, tlustý stringy, sterilní neutrina, chameleonské částice, temná kapalina a temné baryony, supersymetrický částice jako fotina, gravitina a další WIMPs, SIMPs, MACHOs, RAMBOs, DAEMONs až po mikroskopický černý díry s klidovou hmotností v rozmezí od téměř nuly po několik tisíc GeV. V téhle oblasti výzkumu si můžete vymejšlet prakticky cokoliv - a tak skoro každej fyzik, kdo do temný hmoty dělá preferuje "ty svoje" částice a snaží se je dokázat nezávislými experimenty, např. bublinama kapalnýho xenonu zavřetýho hluboko v podzemí.
Je zřejmý, že temná hmota je pro současný teoretiky zlatej důl, protože jen velmi málo se jich pokouší vysvětlit temnou hmotu klasicky, např. přítomností elektricky nabitejch atomovejch jader nebo antičástic jako jsou pozitrony a antineutrina, ačkoliv by to současně vysvětlilo např. "problém" chybějící hmoty ve vesmíru. Podle mě je tedy pravda někde uprostřed, v důsledku "expanze" vesmíru je relativita na velkejch vzdálenostech nebo slabejch energiích narušená kvantovejma fluktuacema, který tvořej časoprostor hustší a ten do sebe strhává i těžší částice, převážně antihmotu, takže v konečném výsledku se na gravitačním působení temné hmoty podílí jak zakřivení časoprostoru, tak hmota částic v něm obsažená.
Sbírka tetování na vědecká témata
Sloupcovitá odlučnost čediče je v přírodě docela častej jev (viz např. Panská skála u Kamenického Šenova v severních Čechách, viz obr. vlevo dole) - ale málokde se vyskytuje v tak zřetelný podobě jako na pobřeží severního Irska, kde se k jejímu vzniku váže řada místních legend. Na obr. vpravo je známá Stezka obrů (Giant's Causeway) v hrabství Antrim v Severním Irsku poblíž města Bushmills. Sloupce čediče zde vytvářej přirozené útesy vedoucí do moře, kde pokračují i pod jeho hladinou. Většina těchto sloupců je šestistěnná, ale dají se mezi nimi pozorovat i kusy, které mají čtyři, pět, sedm i osm stěn. Lávový příkrov zde dosahuje tloušťky 28 metrů a nejvyšší odkrytý sloupec měří 12 metrů. K podobnému jevu dochází při pozvolném chladnutí čediče ve směru kolmým na pukliny. Všiměte si, že hranoly maj často na konci vymletý měkčí jádro (jamku), což souvisí s tím, že hornina směrem od povrchu puklin chladne čím dál pomaleji a tvoří větší zrna, který se snadnějc erodujou.
Vznik pravidelných puklin je důsledek souhry dosti specifickejch podmínek. K pravidelnýmu praskání jsou náchylný jen silně bázický čediče, tzv. znělce (fonolity), jejichž tavenina je podsycená oxidem křemičitým, tzn. ztuhlá hornina neobsahuje krystaly podobně, jako horniny který jsou naopak křemenem přesycený, např. buližníky. Takový horniny se vyskytujou hluboko v zemským plášti a k povrchu se dostávaj podél puklin v zemský kůře a jejich tavenina je vzhledem k nízkýmu bodu tání způsobeným nestechiometrickým složením velmi viskózní. Při chladnutí v nich proto nestačí minerály zkrystalizovat a vzniklá vrstva čediče je pak homogenní jako sklo, dá se výborně leštit a představuje žádanej stavební materiál. Protože se viskózní tavenina dá snadno tvarovat a protahovat do vláken jako roztavený sklo, používá se k výrobě litejch výrobků, tzv. černého znělcového skla a čedičový vlny, sloužící jako levná stavební izolace. Protože čedičovej štěrk se při drcení neobrušuje, ale odlamuje v hranatejch úlomcích, používá se pro adhezívní povrch vozovek a schodišť.
Jelikož se zvukový vlny v homogenním materiálu nezatlumujou rozptylem na hranicích zrn, takovej čedič při poklepání vydává zvonivej zvuk, podle kterýho znělec získal svý jméno. Fyzici si poměrně brzy uvědomili, že šestibokej tvar puklin souvisí s minimalizací pnutí, čili poměru povrchu puklin k jejich objemu a je tedy řízenej podobnými zákony geometrie, jako stavba včelího plástu nebo povrch grafitu. Ale teprve poměrně nedávno se jim podařilo odhalit vztah mezi jejich velikostí a rychlostí chladnutí pomocí experimentů, ve kterých bylo studováno vysýchání vrstvy škrobovýho gelu, která se při schnutí smršťuje a praská podobným způsobem. V zásadě platí, že čím se hornina ochlazuje pomaleji, tím je rozměr puklin větší. Rozpukaná hornina vypadá ještě exotičtěji, pokud ji obrousí ledovec, jako např. v národním parku Devils Postpile ve východním úbočí Sierra Nevada. Všiměte si, že původní směr toku ledovce zůstal na povrchu viditelnej a že průměr hranolů je znatelně větší, než na povrchu protože se rozšiřujou směrem k základně, kde teplotní gradient klesá čím dál pomaleji.
Německý ministr obrany baron Karl-Theodor z Guttenbergu přišel o doktorát university z Bayreuthu, když se na něj provalilo, že větší část své disertace opsal z cizích zdrojů bez citace. Na grafu dole je podíl práce rozpoznaný jako plagiát, červeně místa opsaná z více zdrojů, modrá místa představuje obsah a seznam citací, který nebyl zahrnut v kontrole. Takže jenom bílé části představujou místa, který ministr napsal sám. Mezi jiným patří mezi opsaný zdroje odstavec ze stránek amerického velvyslanectví, další pasáž je doslova převzata z novinového článku a jiné z veřejné přednášky. Ministr sice odmítá, že by jeho práce byla plagiátem - ale odebrání titulu univerzitě preventivně navrhl sám a evidentně si v současným skandálu moc nefandí, jak ilustrujou ukázky ze satirickýho pořadu na YT video.
Guttenbergova osobní krize německou společnost rozdělila na dvě části. Vědátoři, kterým von Guttenbergův aristokracismus ani konzervativní politika nikdy nešla moc pod fousy ministra poněkud křečovitě odsuzujou s poukazem na to, že "objektivně nedodržel vědecké standardy doktorské práce", zatímco u zbytku společnosti - kde byl von Guttenberg pro svý noblesní vystupování velmi oblíbenej -j mu naopak fandí. Zejména studenti a čerství absolventi, kteří jistě svoje práce nekopírovali o moc méně se nyní obávají o prestiž svých titulů. List Berliner Zeitung krom toho vyrukoval s dalším obviněním, podle kterýho: von Guttenberg prý doktorský titul používal dříve, než k tomu byl oprávněnej. Pokud se baron ministerského křesla rovnou nevzdá, nebude nejspíš v příštích volbách kandidovat na kancléře - což v podstatě odpovídá konci jeho velmi slibně našlápnutý politické kariéry.
Protože současná věda je silně předimenzovaná s ohledem na možnosti reálnýho uplatnění svejch výzkumů, problém plagiátorství je v akademické sféře velice rozšířenej. Hodně k tomu přispívá příliv levnejch studentů ze zahraničí, zvláště z Číny, který jednak neuměj dobře anglicky, takže je pro ně jednodušší celý pasáže opsat z internetu, po ukončení studií často vracejí zpátky do průmyslu, takže nemaj žádné sociální vazby na akademické prostředí a druhak maj jako kolektivistický asiati kopírování intelektuálního vlastnictví takříkajíc v krvi a jejich etický kritéria jsou v tomto směru značně posunutý. V poslední době se množí případy falšování vědeckejch výsledků, za nimiž stojí právě zahraniční studenti, nedávno takový skandál zasáhl dokonce nositelku Nobelovy ceny Lindu B. Buck, kterou podvedla její aspirantka Zhihua Zou, takže musela stáhnout dva články z PNAS. Takže otázka může nakonec znít, jestli je von Guttenbergův případ skutečně takovou výjimku - jak tvrdí zástupci univerzity ve zdůvodnění svýho exemplárního potrestání - nebo zda spíš neni příslovečnou špičkou ledovce.
Todle je akustickej plášť, kterej by měl učinit podvodní armatury ponorek neviditelný pro ultrazvukový sonary. Není mi ale moc jasný, jaxe bude chovat vůči pulzům, který obsahujou široký spektrum zvukovejch vln různejch frekvencí (evidentně funguje jen pro určitou vlnovou délku, resp. 52 - 64 kHz) a hlavně - jak bude vypadat v trojrozměrným uspořádání. Ale vzhledem k tomu, že jde o výzkum financovanej US Navy, zřejmě nemusíme vidět všechno. Na grafu simulace vpravo je vidět, jak obalením ocelovýho válce toudle strukturou rozptýlí jeho stín v ultrazvukovejch vlnách.
Z konstrukčního hlediska jde o typickou metamateriálovou strukturu, sestávající z kanálků a dutin, který se pro zvukový vlny chovaj jako sériová indukce a kapacita, čili šíří vlny střídavě svým povrchem a objemem. Diferenciální index lomu takových materiálů v úzkým rozpětí vlnovejch délek nabývá zápornou hodnotu, což umožňuje vlnění předmět, kterej je takovým materiálem obalenej, obtékat jako gravitační čočkou. Podobný úspořádání (kruhově rozmístěný piloty zasazený do mořskýho dna) byly navržený jako vlnolamy rozptylující tsunami a příbojový vlny kolem umělejch ostrovů v Dubaji, nebo je naopak svádějící do přílivovejch elektráren.
Takzvaný "protimateriálový pušky" maj většinou ráži půl palce (12,7 mm), používají speciálně konstruovanou munici a primárně nejsou určené k ničení živých cílů, ale techniky. Když je potřeba zastavit auto s teroristy, není ho nezbytně nutný rozstříled na cucky - stačí přesný zásah třeba do bloku motoru. Další výhodou je, že z živých nepřátel se dají dostat důležité informace. Podobně lze vyřadit další cenné cíle, obrněné transportéry, nádrže paliv, radary, letadla, vrtulníky. Výhodou těchto pušek je velká průbojnost. Povstalec, který si myslí, že se dobře schoval za stromem, kamenem nebo zídkou, myslí špatně. Tento způsob použití získává na popularitě a konstruktéři ženou výkony pušek na hranici možností. Azerbajdžánská puška Istiqlal používá munici ráže 14,5 mm, původně navrženou pro protitankové pušky PTRS/PTRD.
Rakouská firma Steyr vyvinula pušku IWS 2000 ráže 15,2 mm se speciální podkaliberní průbojnou municí s těžkým jádrem, schopnou na 1000 metrů prostřelit 70 mm pancíř (většina bojových vozidel pěchoty, BVP/IFV, má základní pancéřování kolem 25 mm). Chorvatská puška RT-20, finská Helenius RK20 APH nebo jihoafrická Denel NTW 20 využívají kanonovou ráži 20 mm a Barrett XM109 dokonce ráži 25 mm. Střílení z takovýchto pušek není nic pro "křehotinky": pušky jsou dlouhé kolem 1,8 metru, váží kolem 20 kilogramů a každý náboj je velký zhruba jako kojenecká láhev. Zpětný ráz se podobá kopanci při fotbale, střelec je po několika výstřelech unaven jako po hospodské rvačce.
Ruptura bubliny jako vektorový pole...
V éterový teorii vesmír vypadá jako oblaka nebo animovanej Perlinův šum, galaxie kondenzujou z oblak temný hmoty a zase se rozpouštěj na záření jako gigantický fluktuace plynu. Stáří a velikost vesmíru v takovým modelu omezuje pouze jeho viditelnost, podobně jako při pozorování krajiny v mlze. Astronomové pomocí teleskopu Herschell studovali "galaktické okno" v souhvězdí Velkého vozu v blízký infračervený oblasti až do vzdálenosti 10 mld svět. let a zjistili, že kolem vzdálenějších galaxií je v průměru mnohem míň temný hmoty, než kolem těch bližších. Tohle zjištění dobře souhlasí s éterovým modelem, protože při pozorování přes fluktuace mikrovlnnýho záření se pozorovatelům v dostatečný vzdálenosti rozmažou rozdíly mezi normální a temnou hmotou podobně jako při pozorování v mlze.
V téhle souvislosti stojí za zmínku, že naše galaxie Mléčná dráha - jakožto nejbližší galaxie vůbec - má anomálně vysoký obsah temný hmoty: hmota viditelnejch hvězd a plynu v ní totiž tvoří méně než desetinu celkový hmoty galaxie (o vesmíru se nyní předpokládá, že v průměru obsahuje 4,4 % běžný hmoty na 22,6 % temný hmoty, zbytek tvoří "temná energie"). Je obklopená obrovským kulovitým haló, který způsobuje, že je těžší než sousední Andromeda, ačkoliv má jen asi šestinovej počet hvězd. Tou měrou, jak byly zdokonalovaný metody detekce temný hmoty se odhady poměru hmoty obou galaxií neustále zvyšovaly ve prospěch Mléčný dráhy. Je tudíž pravděpodobný, že kdybysme bydleli v Andromedě, zdála by se nám mnohem těžší, než Mléčná dráha.
Existujou dva základní typy displejů, s aktivní a pasivní matricí. Ty s aktivní matricí napětí spotřebovávaj míň proudu a maj rychlejší odezvu (pod 40 msec), ale jsou výrobně náročnejší, protože spolu s pixely se na ploše tísní i ovládací tranzistory. Displeje s pasivní matricí se dnes používaj jen na podsvěcování tlačítek, ovládacích panelů apod. Tranzistory se vyrábějí přímo na substrátu panelu s použitím tenkých vrstev materiálu, takže jsou průhledný. Displeje s aktivní maticí dnes naprosto převládaj, protože jedině tak lze ovládat velký displeje s mnoha prvky bez rizika "duchů" nebo proužkování, a poskytujou mnohem větší kontrast - ale maji jednu skrytou slabinu. Na náhledu videa níže je vidět, jak je snadný zničit aktivní matici notebooku Ausschuss prostým vyfocením fotobleskem zblízka. Tenkovrstvý tranzistory při osvětlení zafungujou jako fotočlánky a protože se jejich napětí po celým řádku a sloupci matice sčítá, napětí na nich vytvořený prorazí tranzistory v řídících obvodech po obvodu displeje. Displeje notebooků Dell tímto způsobem prý zničit nelze, ale na tom svým to zkoušet to nebudu, už na něm mám vypálenejch pár pixelů laserovým ukazovádkem...
LUCIFER: Tady je popis, jak to dunguje. Nakonec to neni o tolik složitější než ta supersymetrie a experimentálně je na tom podobně
Bionický náramek BionicBand™ je údajně vyroben resonanční technologií P.A.R.T. (Proton Alignment Resonance Technology), díky který prý rezonuje s tělem na stabilní nosné frekvenci 7-9Hz, která je blízká vlastní Schumannově frekvenci planety Zemi, tzv. 7,83 Hz. Vaše tělo tím pádem přestane ovlivňovat veškeré škodlivé elektromagnetické záření, zejména mobilů. Britney Vám ukáže, že naladěním Vašeho těla na frekvenci planety Země získáte okamžitě větší stabilitu, sílu a koordinaci (demo video). Cena od 1440,- Kč.
Urychlovač LHC v CERNu zatím moc radosti fyzikům nedělá - víc leží než stojí a víc stojí, než běží - na vlastní experimenty zatím připadá jen asi osmina provozního času LHC, zatímco třeba na Tevatronu je to přes 80%! A když už LHC běží, tak odmítá potvrzovat jejich teorie. Jednou z nich je supersymetrie (SUSY), původně navržená v roce 1971 jako rozšíření kvantový elektrodynamiky (QED), později jako rozšíření kvantový chromodynamiky (QCD), standardního modelu (SM) a teorie strun (ST). Strunaři se začali SUSY zabývat kolem roku 1974, protože umožňuje zpřesnit některý modely strunový teorie, později se supersymetrickým modelům strun začalo říkat superstrunová teorie. Na supersymetrii staví většina současnejch teorií temný hmoty, předpokládající existenci tzv. částic WIMPS, malých těžkých částic, slabě interagujících s hmotou. Ačkoliv pro všechny teorie existujou více či hůře rozpracovaný alternativy, s trochou nadsázky lze říct, že pokud se na LHC nepotvrdí ani supersymetrie, ani Higgsův boson ani přítomnost skrytých dimenzí, pak práce většiny teoretiků posledních třiceti let přijde vniveč. V potvrzení supersymetrie na LHC proto většina fyziků skládá ještě víc nadějí, než v nalezení Higgsova bozonu. Zatím LHC dunguje příliš krátce, než aby bylo možný přítomnost supersymetrie spolehlivě vyloučit (viz čárkovaný obrysy na grafu níže) - ale už nashromáždil dost dat na to, aby se supersymetrie, nebo alespoň některý její modely mohly projevit. Podobně zatím nebyla prokázaná ani přítomnost extra-dimenzí, nejnadějnější je zatím situace v případě Higgsova bosonu, na jehož jednoznačný důkaz výkon LHC stačí - ale je to trochu málo na to, co se od LHC očekávalo. Není tedy divu, že sloni jsou neklidní...
Z hlediska éterový teorie je supersymetrie celkem triviálním projevem skládání podélnejch a příčnejch vln, jako při vzniku tornád nebo vlnobití na vodní hladině. Při dostatečný energii se na ní tvoří víry a bubliny pěny, který zpomalujou další šíření vln. Víry a bubliny by se měly projevovat jako VIMPS částice, odnášející část energie srážky neviditelným způsobem, lze je tedy detekovat pouze nepřímo na základě bilance částic do srážky vstupujících a ze srážky vystupujících. Problém je IMO přibližně stejný, jako při pozorování turbulence vlnami na vodní hladině - ta samá turbulence, která je generuje způsobuje taky rozptyl jejich pozorování - takže pokud supersymetrický částice vznikaj, jsou rozplizlý po velký části energetickýho spektra a zanikaj tak v šumu pozadí. Jedním z mechanismů, kterej může pozorování supersymetrickejch částic zabránit sou kvantový oscilace, který byly pozorovaný v případě neutrin ve vakuu a mezonů v atomovým jádru. Lze to přirovnat k pozorování částic v mlze: v lokálně fungujících rovnicích supersymetrický částice vypadaj krásně zřetelně, ale s rostoucí vzdálenosti od lidský energetický škály se všechny procesy ztrácej v šumu pozadí. Matematický modely jsou přísně deterministický, neuměj tedy dobře zachytit principiální neurčitost fyzikální reality.
Se supervzácným izotopem He-3 úzce souvisí jeden kvantovej jev, totiž supersolidity, čili tzv. supratuhost resp. suprapevnost - na žádným jiným materiálu nebyla doposud oficiálně pozorovaná. Supratuhost předpověděli už v roce 1969 dva ruský fyzici, Alexander Andrejev a Ilja Liftshitz, který předpověděli, že krystalový vakance a dislokace krystalickýho helia by měly při dostatečně nízký teplotě přejít do stavu bosonovýho kondenzátu, což by jim umožnilo pohybovat se v krystalový mřížce bez odporu. A protože pohyb dislokací umožňuje plastickou deformaci krystalu, měl by se projevit výrazným snížením tuhosti krystalu. Na animaci níže je na vrstvě bublinek stlačovaný na vodní hladině znázorněný, jakým způsobem displokace usnadňujou deformace krystalu. Uprostřed je video niklovýho monokrystalu namáhaný pod rentgenem, pohyb dislokací napříč krystalem je jasně zřetelný, všimněte si, že se pohybujou v pravidelných rozestupech.
Ale teprve po 25 letech se podařilo ten efekt pozorovat, příčinou jsou experimentální potíže, spojený s dosažením tohoto jevu. Helium mrzne až při poměrně vysokým tlaku 90 atm při teplotě několik stupňů nad absolutní nulou, je nutný jej zmrazit ve formě monokrystalu a musí být tvořený velmi čistým heliem-3. I nepatrný stopy mnohem běžnějšího izotopu He-4 se silně vážou na konce dislokací a znemožňujou tak jejich propagaci krystalem. A samozřejmě, už samotný sledování viskozity při tak vysokých tlacích klade velký nároky na konstrukci aparatury, většinou se používá uspořádání podle Andronikashvilize (1948) s vibrující torzní tyčí, jejíž pohyb je snímanej citlivým supravodivým magnetometrem (SQUID) přes stěnu aparatury (viz obr. níže). Ovšem torzní tyč neumožnuje sledovat chování helia při skutečným míchání a tak byly první pozorování postupně zpochybňovaný ve prospěch jevu tzv. kvantové plasticity. To je příbuznej jev, kterej se projevuje snížením modulu pružnosti za nízkejch teplot a souvisí s tunelovým jevem, nevyžaduje však trvalou deformaci krystalu. Na grafu níže je vidět, že se průběh teplotní křivky supratuhosti (modrá křivka) a kvantový plasticity (červená křivka) liší jen nepatrně. K tomu, aby bylo možný supratuhost prokázat jako pohyb vakancí a tedy skutečnou deformaci krystalu je nutný experiment zrealizovat ve skutečně rotačním uspořádání - názorně tak, že se do zmrzlýho helia zapustí míchačka, která bude místo pouhých vibrací rotovat a přitom snímat nepatrný síly, který jí kladou při pohybu odpor. To je ovšem při tlaku 250 atm ještě technicky náročnější úkol, než snímání vibrací, ale nedávno byl překonán a tak mohla být supratuhost potvrzená. Nicméně část kontroverze dosud přetrvává, páč výsledky z vibračních a rotačních měření na téže aparatuře se významně liší.
Fyzikální experimenty sou různě cool a hustý, ale některý sou hustší než ostatní a tendle je nejspíš nejhustější. Spočívá v dlouhodobým sledování kapek asfaltu, odkapávajícího z malý nálevky v suterénu australský university v Queenslandu. Asfalt je za normální teploty docela křehká hmota, kterou jde kladívkem roztlouct na prášek. Tenký vlákna vytažený z rozehřátýho asfaltu jsou ale ohebný a při nastavení do vodorovný polohy pomalu klesaj, čímž prozrazujou sklovitej charakter téhle hmoty. Tabulka níže zobrazuje průběh experimentu., průměrná doba odkapávání se zatím pohybovala kolem 8,5 roku. Dynamická viskozita asfaltu odhadnutá na základě tohodle pokusu činí přibližně 2.3 +/- 0.5·108 Pa·s, což je hodnota poměrně slušná, ve srovnání třeba s vodou (1.0 ·10-3 Pa·s), ale ne zas tak velká, jako třeba viskozita zemskýho pláště (dle Staceyho 1977 odhadnutá v řádu 1020 Pa·s). Je ale známo, že viskozita asfaltu se výrazně mění s teplotou (od 2.35·109 Pa·s při 9.0°C až k 7.30·105 Pa·s při 29 °C) a při pokusu se teplota nijak zvlášť nekontroluje. Ve světle těchto faktů je nutný brát výsledky experimentu s rezervou a jako vědeckou kuriozitu: existujou pochopitelně mnohem přesnější a rychlejší metody k určení viskozity velmi hustejch materiálů.
Helium je nejlehčí jednoatomovej plyn, ale skládá se ze dvou izotopů: He-4 se dvěma neutrony a He-3 s jedním neutronem v jádře atomu. He-3 je poměrně vzácný, krychlovej metr He-4 obsahuje jen asi 200 - 300 ml He-3 a některý ložiska zemního plynu jej ještě méně, což před časem zavdalo podnět ke spekulacím o možném průběhu studené fůze v pozemských podmínkách a iniciovalo výzkum v této oblasti. Není proto divu, že naprostá většina He-3 pochází z umělejch zdrojů a v tom je právě ten háček. Současný zásoby He-3 jsou téměř výhradně produktem studený války, kdy se nahromadilo velký množství plutoniovejch hlavic, jejichž radioaktivním rozpadem vzniká radioaktivní tritium, který se dále rozpadá na He-3 s poločasem asi 12 let. To se muselo ze skladišť atomovejch zbraní odvětrávat a zachycovat na filtrech aktivního uhlí. Při rozebírání atomovek se shromáždilo mnoho filtrů, ze kterých bylo jen v USA od roku 1955 shromážděno cca 150 kg He-3. Problém je, že zásoby tritia pocházející z odzbrojení obou velmocí se rychle tenčí a zatímco pro He-3 kdysi nebylo žádný použití (byl to v zásadě odpad), dnes po něm poptávka prudce stoupla a navíc se stalo potenciálně strategickou surovinou pro fúzní energetiku. Slučováním He-3 s deuteriem totiž vzniká pouze protony a částice alfa bez neutronů, jejichž energii lze přímo využít pro výrobu elektřiny. Navíc touto reakcí vzniká nejvíc fůzní energie na jednotku hmotnosti: menčí atomový jádra maj nižší coulombickou bariéru, ty větší zase menší zakřivení povrchu. Sloučením 1 kg helium-3 burned s 0.67 kg deuteria by poskytlo výkon jednoho megawattu po dobu 19 let.
He-3 se používá v detektorech neutronů, což je důležitej prvek jaderný bezpečnosti štěpných reaktorů. Další využití našlo He-3 v teoretický fyzice a kryogenice, protože na rozdíl od He-4 si díky nadbytečnému neutronu udržuje magnetickej moment a neceločíselnej spin, zůstává tedy fermionem až do teplot 3 mK, zatímco normální He-4 se stává bosonovým kondenzátem už při 2.17 K, ale vzniká přitom jen směs normálního helia a bosonovýho kondenzátu. Mísením kapalnýho He-3 a He-4 lze tedy dosáhnout teplot až několik milikelvinů a pro přípravu a studium čistýho bosonovýho kondenzátu je He-3 nenahraditelné. Na obr. nahoře je evaporační a směšovací lednička s He-3 umožňjící dosahovat ultranízké teploty. Ale nejvíc se na rostoucí spotřebě He-3 podepsalo jeho využití v plicní diagnostice, kdy se pomocí laseru jádrům He-3 v magnetickým poli udělí magnetický moment. V okamžiku, kdy hyperpolarizovaný He-3 pacient vdechne jde pomocí NMR vizualizovat dýchací trakt jako kontrastním plynem. V důsledku toho cena He-3 v posledních letech rychle rostla z několika stovek na několik tisíc USD/litr plynu a dnes je He-3 na váhu asi 120krát dražší než zlato a 8krát dražší než vzácný platinový kov rhodium. Zemní plyn musí obsahovat 0,5 % helia, aby se jeho těžba vyplácela, separace He-3 z He-4 by ale byla velmi drahá, podobně jako jeho izolace ze vzduchu (zemská atmosféra obsahuje asi 37.000 tun He-3). V úvahu přichází i umělá příprava He-3 z tritia bombardováním lithia nebo boru neutrony v jaderných reaktorech, ale protože rozpad tritia je pomalej, vyžaduje nashromáždění velkého množství, aby pokryla současnou spotřebu He-3. V současné době se proto uvažuje, že by He-3 bylo možné těžit např. zahříváním měsíčního regolitu, kde je helium nashromážděný z částic slunečního větru.
Při pohledu proti světlu dlaně zřetelně červeně prosvítaj, protože světlo větší vlnové délky snadno obchází mikroskopický struktury tkáně. V dopadajícím světle se z téhož důvodu zdají být podkožní žíly namodralé, protože světlo krátké vlnové délky se ve tkáni rozptyluje nejvíc. V infračerveným světle je krevní řečiště jasně zřetelný, což lze spatřit při pozorování dlaně přes kameru mobilu ve tmě při osvětlení infradiodou pomocí funkce NightShot nebo zářením teplometu. Průkopníkem využití infračervený fotografie v lékařství se stal v 50. letech H. Lou Gibson (1906 - 1992), kterej se pokoušel využít změn v krevním řečišti pro diagnostický účely, např. pro diagnostikování rakoviny prsu. Protože v tý době eště nebyl infračervenej film tak citlivej, přisvětloval fotografie upraveným bleskem, zakrytým infračerveným filtrem (obr. vlevo).
Čtečky otisků prstů jsou již běžnou součástí biometrický kontroly notebooků, ale i klávesnic k běžným počítačů. Novinkou na poli zabezpečení je zařízení firmy Fujitsu k ověřování uživatele podle obrazu cévního řečistě v dlani. Pomocí infra paprsků se naskenují žíly v dlani a díky tomu lze pak osobu identifikovat jakmile přiblíží ruku k speciálně upravené myši. Výhodou tohoto řešení je, že žílami musí protékat krev, aby se zobrazily, takže uříznutá pacička uživatele k ověření nestačí. Nevýhodou je, že se spolehlivost identifikace mění s krevním tlakem, často stačí i změna nálady uživatele, aby kontrolou neprošel.
Nejen jako pomůcka pro sebevrahy a enatasisty může sloužit skenovací kit VeinViewer společnosti LUMITETX, ve kterým je povrch kůže je snímanej infračerveným světle, ve kterým je kůže průsvitná a obraz krevního řečiště jasně zřetelnej až do hloubky 8 mm. Obraz se CCD kamerou v reálným čase převede do viditelného světla a promítá digitálním projektorem zpátky, takže pro zdravotní sestru není problém najít a napíchnout správnou žílu. Přístroj se může využít i při terapii subkutanní varikózy, čili lidově "křečovejch žil", protože umožňuje vizualizovat různý nepravidelný bifurkace krevního řečiště, který ošetření ztěžujou. Je to takovej zdraví zcela neškodnej "povrchovej rentgen", obávám se, že je ale pro běžný střediska příliš drahej a pro velký nemocnice zase nepraktickej. Takový iluminátor by se měl vejít do čelenkový lampy, aby ho sestry začaly rutinně používat při ranních odběrech mezi postelema.
Zdá se že to pochopili i výrobci a výzkumníci z Rochesterské univerzity nedávno prezentovali podobný zařízení o velikosti větší propisky, který může sloužit ke včasný diagnostice melanomů, který můžou způsobovat rakovinový bujení. Melanomy skrytý pod kůží se obtížně prokazujou, ale protože melamin nepropuští infračervený světlo, jde jej tímto způsobem detekovat poměrně snadno. Obraz z kamery se v tomto případě zpracovává softwarově a zobrazuje na obrazovce počítače.
Podobný zařízení si můžete udělat i svépomocně z upravený webkamery. Kamery a některá kompaktní fotoaparáty firmy SONY mají funkci NightShot, která vypíná infračervený filtr, který je ve standardním režimu předřazen snímacímu CCD prvku, takže umožňuje pozorovat i objekty průhledné v blízký infračervený oblasti. Na internetu je řada návodů, jak jde vykucháním infrafiltru z web kamery a jeho nahražením negativem z barevnýho filmu (kterej propoutí jen infra) získat infrakameru. Návod na úpravu normálního digifoťáku nebo webkamery na infračervený zařízení je na webu k nalezení na mnoha místech, např. 1, 2 nebo 3. Vpravo je snímek sítě žil, které je možné pozorovat pod kůží s upravenou kamerou.
Efektní pokus s roztočenou vodou, nutno vyzkoušet!
Kdybysme mohli pozorovat atmosféru ve dlouhejch rádiovejch vlnách podobně jako ve viditelným světle, zrcadlila by se nám nad hlavama jako zvlněná vodní hladina. Snímky polární záře nad Kanadou (aurora borealis) znázorňujou, do jaký vejšky (1000 km) šahá neviditelná ionosféra, vnější část zemský atmosféry. Ionty jsou atomy, který byly nejrůznějším způsobem zbavený části elektronovejch obalů. Maj tudíž kladnej náboj a navzájem se odstrkujou, což jim umožňuje vzdorovat zemský gravitaci, i když jsou rozmístěny v mnohem řidším stavu (plasmě), než molekuly vzduchu. Díky obsahu nabitejch iontů je ionosféra dobře vodivá pro rádiový vlny a odráží je zevnitř jako kovový zrcadlo. Díky tomu můžou dlouhovlnný elektromagnetický vlny obíhat kolem povrchu Země a bejt zachycený radiovejma přijímačema z velký vzdálenosti. Během dne se ionosféra zvedá, protože ji nabíjej částice slunečního větru, který se v ní zachycujou, večer se zase ionosféra vybíjí a klesá. Proto se při ranním a večerním poslechu AV rádia přijímací podmínky periodicky měněj díky interferencím, což se projevuje známým pulsováním signálu na krátkejch a velmi krátkejch vlnách.
Kravál, kterej můžete v prohlížeči IE slyšet představuje nebeskou hudbu sfér, čili šum, který vydávaj plazmový vlny šířící se podél magnetického pole Země. Po svém vzniku vlnění reaguje s pohybujícími se elektrony, narušuje jejich spirální dráhy a způsobuje jejich urychlení na relativistické rychlosti ve vnějším van Allenově radiačním pásu, obsahující zářící nabité částice (elektrony, protony a ionty O+, He+ s energií 1 keV do 100 MeV) zachycené magnetickým polem Země ve vzdálenosti 1,2 až 4 poloměrů. Tyto relativistické elektrony mohou poškodit panely slunečních baterií a elektronická zařízení družic, jsou nebezpečné i pro lidskou posádku. Proto se jim říká „zabijácké“ elektrony. Infografika níže znázorňuje, jak zemská atmosféra propouští elektromagnetický záření různý vlnový délky. Dlouhý vlnový délky jsou absorbovaný volnými elektrony v ionosféře, velmi krátký vlny opět elektrony, ale vázanými v atomech. Prostřední pásmo je způsobený molekulárníma vibracema oxidu uhličitého a vodní páry, kterých je v atmosféře velký množství. Zbylý "okna" se využívaj pro astronomický pozorování.
Díry nemusej vždy způsobit, že se objekt stane průhlednej - ba právě naopak. Je známo, že koloidní roztoky zlata (obr. vlevo) prosvítají rubínově a tenké zlaté fólie prosvítají zeleně. Za neobvyklý zbarvení zlata můžou povrchové vlny elektronů (surface plasmons), kterými je atomová mřížka zlata nacucaná jako houba. V případě tenké kovové fólie s pravidelnými otvory velikosti kolem 150 nm tyto povrchové vlny můžou v důsledku destruktivní interference s procházejícím světlem způsobit, že výsledná vrstva zlata je méně průsvitná, než v kompaktním stavu (1, 2, 3) a místo toho světlo odráží. Jev je příbuznej principu zrcadlového lesku motýlích křídel, který také odráží většinu světla, ačkoliv se po smočení olejem ukáže, že jsou prakticky průhledný.
V nedávných studiích byl vliv povrchovejch plasmonovejch vln studovanej experimentálně.V důsledku povrchový rezonance jsou světelný vlny převáděný za překážky, tvořený dírama v napařený vrstvě zlata i tehdy, pokud jsou překrytý diskama tak, aby se nedotýkaly povrchu děr. Světelná propustnost takový mřižky se po zakrytí děr v určitý oblasti spektra poněkud zvýší, místo aby poklesla. Přes kovovou mřížku světlo prochází jen tehdy, pokud je jeho vlnová délka menší, než je průměr děr. Podobnej efekt nás chrání před popáleninama mikrovlnky, její dvířka jsou pokrytý děrovanou mřížkou s oky menšími, než jsou mikrovlny, takže jimi nemůžou procházet, ale viditelný světlo stále umožňuje pozorovat kočku nebo večeři zavřenou v mikrovlnce. Pokud se však na kovovou mřížku nanese zelený barvivo, začne jí procházet i červený světlo, tedy i to, který normálně zelený barvivo pohlcuje. Fyzici se domnívaj, že je to tím, že molekuly barviva svádí elektromagnetický vlny na kovovou mřížku, po který se přenáší na druhou stranu. Podobnej jef by se dal využíd v optoelektronickejch zařízeních, založenejch na přenosu energie molekulama různejch barviv. Protože vlny na povrchu kovu jsou mnohem kratší, než ty, co se šířej vakuem, je možný pomocí plasmonovejch vln miniaturizovat různý optoelektronický prvky, např. lasery, jejichž rozměry sou přirozeně limitovaný vlnovou délkou světla.
Ačkoliv plasmonový vlny existujou na povrchu všech kovů, jen u několika z nich se projevujou ve viditelný oblasti, což se projevuje jejich zbarvením (zlato, césium je žlutý, stříbro žlutobílý, měď růžová a bismut narůžovělej, existujou však slitiny i dalších barev). Takový kovový fólie prosvítaj živými barvami: zlato je zelený, proto se při pozlacování zlatými lístky podkládá červenou, stříbro je červený a podkládá se modrou a měď modrá. V řadě alkalickejch kovů je draslík stříbrobilý, rubidium nažloutlý a teprve cesium zlatožlutý (ale světleji, než kovový zlato). Evidentně se tu projevuje atomová váha: čím větší atomy, tím víc jsou plasmonový vlny posunutý do viditelný oblasti. To proto, že rozměrný atomy musejí elektrony obíhat vysokou rychlostí, takže se zde uplatňujou relativistický jevy: zvýšení hmotnosti pro objekty pohybující se rychlostí světla. Těžší elektrony absorbujou světlo při delší vlnový délce. Orbitaly takových elektronů jsou relativisticky smrštěný proti jádru atomů, což jim mimo jiný dodává chemickou odolnost - jsou totiž částečně "utopený" v již zaplněnejch elektronovejch slupkách, který jsou vůči působení chemikálií inertní. Takže nejenom žlutá barva zlata, ale i jeho ušlechtilost mu dodává speciální relativita. To se projevuje i u dalších těžkejch kovů, např. olovo je díky relativistickým efektům odolnější vůči oxidaci a jeho oxid olovičitý, kterej se vyskytuje na anodách olověných akumulátorů má mnohem vyšší elektrochemický potenciál. Bez speciální relativity by napětí olověnýho akumulátoru (2.1 V) bylo jen asi čtvrtinový.
Skulptura z latexovejch barev na vibrující membráně
Prototyp lítajícího kolibříka s kamerou, vyvíjenej DARPA v současný době dosahuje hmotnosti 20 g a výdrž 8 minud letu (YT video první verze)
Kontroverzi do klimatických modelů globálního oteplování vnáší tepelná anomálie, podle který se oceány zahřívaj mnohem více, než atmosféra nad pevninou - a to přesto, že jejich voda má nejméně 6.000x vyšší tepelnou kapacitu než vzduch. Zatímco v poslední dekádě se díky nízké sluneční aktivitě globální oteplování měřené střední teplotou atmosféry v podstatě zastavilo, ledovce v Arktidě i Antarktidě dál vesele tají a teplota oceánu se zvyšuje. To nasvědčuje tomu, že hlavním zdrojem oteplování není atmosféra, ale oceán. Teplotní dilatace vody v oceánu by také mohla vysvětlit stoupání hladiny světových moří, který od roku 1993 postupuje rychlostí asi 3.1 mm/rok, zatimco tání pevninskejch ledovců by mohlo vysvětlit nárůst jen asi 0.8 mm/rok. zespodu.
Tuto teorii podporuje nedávnej objev hlubokomořskýho příkopu, kterým pod antarktickej ledovec stoupá teplá voda a rozrušuje ho. Podmořskej proud byl objevenej počátkem 70. let na satelitních snímcích, kde z povrchu ledu začalo být patrné, že led odtává podél pevniny daleko od okraje ledovce. Nahrává tím mojí teorii, podle který je hlavní zdroj tepla tvořenej zrychleným rozpadem radioaktivního draslíku v mořské vodě. Celková aktivita mořský vody přesahuje 3.8 x 10E+11 Curie (14000 EBq), pro srovnání 100 milionů Curie bylo uvolněno devatenácti atmosférickými testy jaderných bomb na Nevadské poušti.
Zrychlení rozpadu radioaktivních prvků v zemské kůře se projevuje aji zvýšenou geovulkanickou aktivitou, např. v oblasti kaldery Yellowston a Campi Flegrei poblíž Vesuvu a možná i narušením geomagnetického pole Země vznikem jihoatlantické anomálie. V této souvislosti stojí za zmínku, že seismologové nedávno upozornili na nebezpečí erupce druhé největší islandské sobky Bárdarbungy poté, co zaznamenali sérii asi padesáti menších zemětřesení v jejím okolí sopky. Erupce Bárdarbungy by zřejmě zcela zastínila výbuch její menší sestry Eyjafjallajökull, který loni na jaře zcela paralyzoval leteckou dopravu nad Evropou. Hrozba sopečného popela spočívá především v ucpání leteckých trysek a elektrických výbojích v oblaku sopečného prachu..
Laser se vyznačuje tim, že svítí krátkými pulsy na velmi úzkým rozsahu vlnovejch délek. Jako antilaser se označuje fotonická struktura, která buďto záření ve velmi krátkejch intervalech přerušuje, a/nebo světlo absorbuje ve velmi úzkým rozsahu vlnovejch délek, čili se chová jako dokonalý koherentní absorbér (CPA), časově obrácenej laser neboli lasar. Protože se ta vlnová délka dá ladit, může struktura sloužit k řízení toku světla v optoelektronice. Nedávno byla připravená na křemíkový vrstvičce, která sloužila jako optickej rezonátor (PDF).
Antilaser funguje jako laser naruby. Zatímco v normálním laseru se koherentní paprsek fotonů nechá odrážet od obou konců laseru sem a tam a postupně se zesiluje, do antilaseru jsou naopak dva paprsky svedený tak, aby se vzájemně vyrušily. Mnohonásobným odrazem v rezonátoru dojde ke kompletnímu vyrušení světla na určitý vlnový délce i tehdy, když absorbující prostředí pohlcuje jen malou část světla.Například vrstva křemíku o tloušťce listu papíru absorbuje zhruba 20% přicházejícího světla. Pokud se opatří zrcadýlky z gallium arsenidu na obou koncích, pak světlo vlnové délky 945 nanometrů (blízko infračervené hrany viditelného spektra) je kompletně absorbovaný. Zařízení zatim žádný využití nemá a v dohledný době ani mít nebude. Z principu funkce vyplývá, že koherentní absorbér pohlcuje dokonale světlo jen na určitejch vlnovejch délkách. Kdyby se upravil podobně jako laditelnej laser, bylo by možný tyto vlnový délky měnit a tím absorbér přeměnit na optickej ventil (switch) nebo modulátor, použitelnej v optoelektronických a komunikačních zařízeních. K pohlcování dochází teprve v určité vzdálenosti od zrcadel rezonátoru, to by umožnilo lokálně prohřívat určitý typy materiálů, nebo absorbci využít jako zobrazovací metodu v defektoskopii polovodičů.
Christiansenův disperzní jev (Christiansen 1884) de pozorovad při smíchání prášku s kapalinou o velmi podobným indexu lomu, ale s různým disperzním koeficientem (PDF). Pro světlo určitý vlnový délky pak může dojít k tomu, že prášek má stejnej index lomu jako svý prostředí, je tedy průhlednej, zatímco světlo kratších i delších vlnovejch délek se rozptyluje (dobrá kombinace je např. prášek urotropinu ve směsi sirouhlíku a benzenu nebo chloridu draselnýho v xylenu). Téhle vlastnosti se využívalo k výrobě disperzních monochromatických a pásmovejch filtrů - problémem byla jejich vysoká nestabilita a citlivost na teplotu a dnes je spolehlivě vytlačily difrakční filtry.
Využití Christiansenova jevu se udržovalo o něco déle v optický mikroskopii pro tzv. disperzní barvení, čili pozorování preparátu v prostředí s velmi podobným indexem lomu. Kolem části preparátu, pro který dojde k vyrovnání indexu lomu se objeví disperzní Beckovy linie a bude barevně zářit při pozorování v zástrinu (v temným poli). Protože řada materiálů je dvojlomná, jev se s výhodně kombinuje s pozorováním v polarizovaným světle. Lze tak pod mikroskopem rozeznat jednotlivý minerály, např. vlákna azbestu ve výbrusech hornin nebo v písku či stavebních materiálech.
Jedno z možných řešení palivoenergetický krize. Tohle by mělo každý auto vozid v kufru...
U ty fabriky v Kalkate jsem nedavno byl, je u ni zastavka metra s nazvem Dum Dum:)
Deformace tvaru Měsíce refrakcí (lomem světla) v zemský atmosféře pozorovaná ze stanice ISS. Index lomu zemský atmosféry je jen asi 1.0003, ale 30 km udělá svoje. Díky lomu světla se zdá Slunce či Měsíc o něco výš nad obzorem, než ve skutečnosti je a zapadá díky tomu o několik minut později. Při nízký výšce nad obzorem jde občas pozorovat totální odraz Měsíce od spodních vrstev atmosféry, kde se index lomu mění nejrychleji a chová se tak jako povrch skleněný koule. Všiměte si taky disperze světla, která způsobuje, že horní okraj Měsíce je nazelenalej (modrý světlo se gradientem atmosféry láme o něco více a spolu s žlutou barvou červánků dává zelenou barvu), zatímco spodní červenohnědej. Bonus: fodky z ISS
Průstřel jabka střelou dum-dum.. Střely s dutým pláštěm byly poprvý použitý Brity koncem 19. století v britskejch koloniích v oblasti dnešního Pákistánu, severně od města Pešavar a krátce nato zakázaný Haagskou konvencí. Při průniku do těla se střela deformuje do houbovitého tvaru a dále se projevuje tříštivě-trhavým účinkem. Vstřel odpovídal normální ráží náboje, avšak střela se při pronikání tkáněmi ihned zdeformovala a vytvořila v těle nálevkovitou ránu, která byla na výstupu z těla široce rozevřená. Ze střely se navíc při průchodu tkání odštěpujou střepiny, které mužou zničid aji orgány dosti vzdálené od dráhy střely. Pokud byly při zásahu na malou vzdálenost poškozeny kosti, nedala se zranění způsobená touto střelou rozlišit od zranění způsobených velkými střepinami granátů. Nejsilnějšího účinku dosahovaly střely na vzdálenost 200 metrů. Zastavující účinek je důsledkem traumatického šoku. Silným stlačením nervových kmenů dochází k takovému podráždění nervové soustavy, které způsobí prakticky okamžité znehybnění. Britská koloniální správa v Indii, když zjistila účinek polopláš»ových střel, zavedla jejich průmyslovou výrobu ve státní muniční továrně nedaleko Kalkaty, ve městě Dum-dum. Název místa se potom přenesl i na střelu
Fodka růže zmražený dusíkem a roztříštěný výstřelem ze vzduchovky rychlostí 244 m/s.
Na týhle fodce mě zaujala zornice stažená do štěrbiny. Ta kočka teď určitě analyzuje spektrum....
Úplný měsíční zatmění z 21.12:2010, dýmový kroužky a praskající popkorn.
Turbomolekulární vývěva (turbovývěva dle Edwardse) se používá pro souvislý dosahování nejlepšího vakua řádu až 10-7 Pa. Ještě vyššího vakua umožňujou dosáhnout např. tzv. kryosorpční vývěvy, u kterejch se zbytky vzduchu adsorbujou na aktivním uhlí ochlazeným např. kapalným dusíkem - ale ty už nepracujou v kontinuálním režimu (po vyčerpání se musí náplň regenerovat zahříváním ve vakuu olejové vývěvy). Turbomolekulárka je vlastně pořádně vytuněnej vysavač a dosahuje 50.000 otáček/min, ale je schopná pracovat teprve při podtlaku 1 Pa a níže, takže vyžaduje předčerpání jiným typem vývěvy. Při takovým vakuu se už plyn nečerpá jako kapalina, ale jako jednotlivé molekuly plynu který se přitom pohybujou řekněme jako zvířenej oblak písku. Princip funkce této vývěvy je ten, že se při otáčení rotoru molekuly odráží od lopatek rotoru ve směru od sacího k výfukovému hrdlu ve směru otáčení rotoru. Pohyb molekul ve směru otáčení rotoru způsobí, že molekuly při dopadu na statorovou lopatku se opět odrazí směrem k výfuku, atd. K tomu je zapotřebí, aby se lopatky potočily vůči sobě dříf, než molekuly stačí překonat střední vzdálenost mezi srážkama plynu - proto je nutná tak vysoká rychlost rotoru.
O Feynmanovi bylo známo, že je skvělej společník, výřečnej vyprávěč a bubeník, ale taky že byl velice ješitný a domýšlivej na svou inteligenci. Jeho arogance vůči mentálně slabším občas hraničila s přezíravostí, zejména k ženám, ze kterých jako správnej sexista dělal služky, vhodný leda tak k donášení kafe, i když měly vysokoškolský vzdělání. Kupodivu mu to tolerovaly tím víc, čim víc jim dával najevo svou nadřazenost: v té době byla americká společnost ještě hodně machistická a Ríša Feynman pro ně byl zkrádka ten správnej idol a sexy mozek. Co Feynman uměl velice obratně bylo pěstovat svůj vlastní kult osobnosti tak, aby to nedával najevo. Dával si záležet na tom, aby bylo všeobecně známo, že on je ten matematickej génius, co dělá fyziku pro zábavu, když ve volným času zrovna neotvírá sejfy a nebubnuje na bonga. Proklamativně pohrdal Nobelovou cenou, ale tak, aby bylo každýmu hned jasný, že právě on je jejím nositelem.
Kdo ale Feynmana nemohl za jeho života doopravdy vystát byl jeho kolega z California Institute of Technology v Pasadeně, objevitel kvarků Murray Gell-Man (na obr. uprostřed). Byly to dvě genitální, ale zcela odlišný osobnosti, což je vidět i na fotce s Nobelovejma medajlema vpravo: Gellman ve fraku a motýlku, vždy pečlivě upraven, libující si ve svý znalosti francouzské kuchyně a vybroušených výrazech ve francouštině, zatímco Feynman postávající jako beatnik zásadně bez kravaty a v ohavný mikině, demonstrativně dávající najevo, jak je nad věcí, free a cool. Oba přitom pocházeli z chudejch židovskejch poměrů. Gellman nikdy nedokázal odpustit Feynmanovi vzrůstající slávu a popularitu jeho knížek, ale vrcholem pro něj bylo, že se v jedné z nich zmínil o objevu slabý jaderný interakce jako o svým vlastním ("bylo to poprvé a naposledy v mojí kariéře, kdy jsem věděl o přírodním zákonu, o kterým nikdo jiný neměl tušení"). To ho rozčílilo natolik, že se chtěl nejprve Feynmana zažalovat. Feynman nakonec v pozdějších vydáních připustil, že "se podobnou myšlenkou v té době zabývali i další fyzici", ale semeno sváru již bylo zaseto a od té doby Gell-Mann nedokázal Feynmanovi přijít na jméno a na katedře Caltechu Feynmana bonzoval za všemožný poklesky. Mj. důsledně nazýval Feynmanovy diagramy jako "Stückelbergovy" podle jinak bezvýznamnýho fyzika, který přišel s podobnými schématy. Podobnejch dvojic bylo v historii fyziky celá řada, např. Newton-Hooke nebo Einstein-Hilbert. Zajímavý bylo, že spolu oba vědci v takový dvojici často úzce spolupracovali, korespondovali spolu a ke svejm klíčovejm objevům došli prakticky společně, ale slávu úspěchu nakonec vyžral jen jeden.
Kdyby byl časoprostor kompletně plochej, byl by vesmír prázdnej a nemohli bysme se v ňom vyvinoud, a aji kdyby sme se v něm nějakým způsobem octli, nic bysme neviděli. Je to podobný jako s vodní hladinou, tvořenou molekulama vody, srážky molekul tvoří místa, kde je hustota vody krátkodobě nižší a vyšší a ty se na hladině vody projevujou jednak akustickým šumem, druhak Brownovým pohybem, kterej pohybuje např. s drobnejma částicema pylu. Analogicky se chová vakuum, dokonce na podobný rozměrový škále cca 2 mm - je plný kvantovýho šumu, který tvoří fotony mikrovlnnýho pozadí vesmíru a způsobuje, že částice ani při absolutní nule nikdy neztratěj svůj věčnej pohyb ("Panta Rhei"), kapalný helium neztuhne a částice si udržujou nenulovou energii svojeho základního kvantovýho stavu. O tom, že časoprostor musí být zašumělej aby mohl fyzicky existovat věděl už Einstein, když v úvodu do svý teorie relativity napsal: ''.Den Aether leugnen bedeutet letzten Endes annehmen, dass dem leeren Raume keinerlei physikalische Eigenschaften zukommen....'' Kvantový fluktuace se projevujou i dalšími měřitelnými jevy, jako je Casimir-Polderova síla, která vzniká stíněním fluktuací vakua mezi předměty s vyšším indexem lomu, týká se tedy především virtuálních fotonů. O fluktuacích vakua se taky předpokládá, že by měly zodpovídat za Hawkingovo záření, projevy temné hmoty a energie.
V éterový teorii mikrovlnnej šum vesmíru současně odpovídá gravitačním vlnám, gravitonům, narušení Lorentzovy symetrie, projevům extradimenzí a taky tzv. holografickýmu šumu - což sou všechno jevy, po kterejch současný fyzici usilovně pátraj, přičemž se při pokusech snaží projevy mikrovlnnýho pozadí vesmíru eliminovat. Ve vědě existuje několik úrovní blbosti. Např. se na základě mylnejch teorií hledaj jevy, tam kde nejsou, což lze ještě pochopit,protože - jak Einstein poznamenal - "výzkum je, když nevíme co zkoumáme" a od toho teorie nakonec sou, aby byly posléze vyvrácený. Ale už méně často se setkáme s hledáním jevů tam, kde byly už dávno objevený a ještě vzácněji se můžeme setkat s hledáním jevů, který už byly nejenom dávno objevený, ale dokonce jsou při hledání z experimentu úmyslně odstraněný - to už svědčí o opravdu hlubokým nepochopení problamatiky. Jenže v současný fyzice je tenhle třetí level stupidity téměř pravidlem. Je tedy zřejmý, že fyzikům bude pochopení reality s jejich současným přístupem ještě nějakou chvíli trvat, což je ale primárně to, o co v současný fyzice jde - udržet granty a kontinuitu výzkumu. Nalezení obecný teorie, která by nahradila práci mnoha teoretiků současně je něco, co by řadu fyziků připravilo o práci a je to třeba tedy ignorovat a pokud možno zamknout do šuplíku, jak trefně a zcela otevřeně vystihl už Bob Wilson, bývalej ředitel Fermilabu a předseda Americký Fyzikální Společnosti. Stav, kdy fyzici směřujou k popsání jednoho a téhož existujícího jevu více teoriema, aniž o tom tušej má v éterový teorii taky svou analogii při formování E8 geometrie při stlačování hyperkoulí. Přitom se kvantový fluktuace tvořený v několika úrovních časoprostoru vzájemně uzamknou do struktury minimalizující poměr objemu k povrchu. Je to podobný jako v detektivkách, kdy řada zdánlivě nesouvisejících indicií do sebe nakonec v závěru dokonale zapadne v jediným možným řešení. Struktura fyzikálních teorií tak v éterovým modelu kopíruje strukturu pozorovatelný reality.
Vostok je ledovcový jezero v Antarktidě. Je největší z asi sedmdesáti jezer, která se nacházejí pod antarktickým ledovcem a je to největší jezero na světě dosud nedotčené lidmi a největší objevený za posledních 100 let.. Rozkládá se na 77° jižní šířky a na 105° východní délky, pod ruskou polární základnou Vostok, asi 4000 m pod antarktickým ledovcem. Je 250 km dlouhé a v nejširším místě měří 60 km, je tedy velký asi jako kandský jezero Ontario. Průměrná hloubka jezera je 200 m, v jižní části dosahuje jezero hloubky až 800 m. Jezero má rozlohu přibližně 14 000 km² a je v něm 2800 km³ sladké vody. Tloušťka ledovce nad jezerem dosahuje 3750 až 4200 m. Ruští a britští vědci objevili jezero v roce 1996 a zjistili, že je tam tekutá voda 3 km pod ledovcem. Vědci se domnívají, že jezero je uzavřené pod ledem už asi 35 miliónů let. Voda v jezeře je velmi stará, průměrně asi milión let. Její hladina je pokrytá porézní vrstvou mladšího ledu, který se pod ledovcem zvolna obnovuje. Vědci zjistili, že spodní vrstvu ledového bloku, obsahující bakterie, tvoří nahromaděná zmrzlá voda z jezera. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestli je to doopravdy tak, vznikají zde otázky o počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve vesmíru. Jezero ohřívá geotermální teplo, nad hladinou je jezero pokryto ledem. Díky vysokému tlaku se i za této teploty udržuje voda v kapalném stavu. Průměrná teplota vody v jezeře je okolo -3 °C (-2,83 °C na severní straně a -2,53 °C na jižní straně).
Plán provrtat se k jezeru existuje od prvního okamžiku, co bylo jezero objeveno, protože může hostit unikátní ekosystém, podobnej jako se předpokládá např. pod ledem Saturnova měsíce Europa. Bohužel, od té doby se stal výzkum záležitostí mezinárodní prestiže a soutěžení mezi skupinami polárníků z jednotlivejch zemí s neblahým dopadem na životní prostředí. Svuj typický ignorantskéj přístup k výzkumu jezera předvedli v Antarktidě Rusové. Protože jejich stanice Vostok nedokáže vyprodukovat dost energie k vrtání horkou vodou (který bylo nedávno úspěšně použitý pro vrtání sítě neutrinovejch detektorů IceCube), používaj mechanický vrtání, který ovšem v plastickým ledu selhává. Několikrát tedy ledovec navrtali, pokaždé bezúspěšně, nakonec ztratili v ledovci uvízlou vrtací sondu. Pokusili se ji vyprostit nalitím několika hektolitrů nemrznoucí směsi, ale bezúspěšně. Led těsně nad hladinou jezera tvoří monokrystaly o velikosti až jednoho metru, tvrdé jako sklo. Poslední metry tak představují větší překážku než tři kilometry pravidelných ledových vrstev nad nimi. Nyní je ruská vrtná souprava konečně několik desítek metrů od hladiny jezera, ale silný mrazy Rusy donutily pokračování vrtu odložit na prosinec, což je období antarktickýho léta. Aby Rusové o vyvrtanou díru v ledu nepřišli, zalili ji kerosenem. Je zde pravděpodobnost, že jezero je pod ledem propojený s dalšími a při proražení ledu dojde ke vcucnutí obsahu vrtu do jezera. A tedy riziko, že jakmile Rusové vrt dokončej, dojde ke kontaminaci celého jezera. Zatím bohužel neexistuje mezinárodní komise, která by výzkum jezera a jeho metody regulovala a taxi Rusové můžou na svý základně dělat co chtějí.
Potrubní pošta vznikla už v první polovině 19. století. Tvoří ji systém, v němž stlačený vzduch velkou rychlostí pohání kovové válečky se zásilkami. Například pražská potrubní pošta z roku 1887, jejíž provoz přerušily až záplavy v roce 2002, používala trubky o vnitřním průměru 6,5 centimetru a celkové délce asi 60 km. Jimi se posílala kovová pouzdra o délce dvaceti centimetrů schopná dopravovat zásilky až o hmotnosti tří kilogramů. To prý umožnilo zásobovat obklíčené obránce rozhlasu potravinami během květnového povstání v roce 1945. Vedení pražské potrubní pošty na třech místech překračuje Vltavu v Hlávkově a Mánesově mostě a také v mostě Legií. S vnitřním průměrem trubky souvisí i nejmenší poloměr zatáček, který musí umožnit hladký průlet patrony, v případě Prahy to je tři sta centimetrů. Potrubí je po délce doprovázeno kabelem, jenž mimo jiné signalizuje příjemci příchod zásilky. Tak bylo možné doručit v pouzdře z hlavní pošty v Jindřišské ulici na Hrad dokumenty během osmi minut.
Van Allenovy radiační pásy jsou oblastmi nabitých částic (tedy plazmatu) kolem Země, které zachytilo magnetické pole naší planety, ale podobné pásy byly objeveny i kolem dalších planet. Potvrdily je měření družic Explorer I (1958) a pozdější Explorer III, o které se zasloužil dr. James Van Allen. Van Allenovy pásy jsou důsledkem kolize magnetického pole Země se slunečním větrem. Záření ze slunečního větru se zachycuje v magnetosféře a zachycené částice jsou odpuzovány z oblasti silného magnetického pole, kde se pole sbíhá. Vlivem toho částice létají tam a zpět mezi zemskými póly, kde magnetické pole narůstá. Mezeru mezi vnějším a vnitřním pásem způsobují nízkofrekvenční radiové vlny, který nejspíš vytvářejí blesky v atmosféře Země a které odtud všechny částice vypudí. Sluneční erupce mohou do této mezery některé částice natlačit, ale za několik dní odtud zmizí. Vnitřní pás se skládá převážně z protonů, zatímco vnější tvoří především elektrony. Vnitřní pás se rozkládá zhruba ve výšce 1,1 až 3,3 poloměrů Země. Obsahuje vysoké koncentrace energetických protonů s energií přes 100 MeV, zachycených magnetickým polem v této oblasti, ale určité procento jsou tzv. alfa částice a kladné ionty kyslíku (O+), podobné těm v ionosféře. Částice v těchto pásech dokážou proniknout olověným štítem o tloušťce jednoho milimetru. Družice chráněná 3 mm vrstvou hliníku je každoročně vystavená dávce záření 2500 rem (25 Sv). Záření může poškodit sluneční baterie, integrované obvody a senzory. V roce 1962 byly Van Allenovy pásy dočasně zesíleny jaderným výbuchem Starfish Prime ve velké výšce. V důsledku toho přestalo fungovat několik družic (všiměte si na videu vpravo, jak film začíná na konci flekatět nárazy vysokoenergetických částic)..
Za posledních 150 let geomagnetické pole zesláblo o 10 až 15 procent. Podle geofyziků je to znamení blížícího se zvratu v orientaci magnetosféry. K přepólování dochází přibližně každých 500 tisíc let. Rozklad zemského magnetického pole se stává stále zjevnější a projevuje se tzv. "Jihoatlantickou anomálií" SAA (South Atlantic Anomaly), čili obrovskou odchylkou v zemském magnetickém poli, která byla objevena před padesáti lety. Anomálie je důsledkem poruch, k nimž došlo na rozhraní mezi zemským pláštěm a vnějším jádrem, tedy více než 3 tisíce kilometrů pod Jižní Afrikou. Změna v proudění železného vnějšího jádra Země nastartovalala zpětný chod dynama, což se stále zřetelněji projevuje jako výkyv magnetického pole nad zemským povrchem. Anomálie se rozšířila na rozsáhlý prostor od Jižní Afriky až po jihoamerický kontinent. Satelity na nízké oběžné dráze kolem Země, které se pohybují v prostoru nad Jižní Afrikou, jsou nyní poškozovány radiací podobně, jako kdyby se pohybovaly přímo v radiačních pásech. Kvůli miniaturizaci a digitalizaci elektroniky a logických obvodů jsou dnešní družice citlivější vůči záření a zranitelnější, protože energie iontů se může rovnat náboji v obvodech. Z tohoto důvodu se často vypínají senzory na Hubbleově kosmickém dalekohledu, když prolétá oblastmi se silným zářením. Při průletu ISS oblastí anomálie se zvýšená radiace projevila tím, že všem astronautům na palubě vysadily notebooky. Evropská kosmická agentura (European Space Agency, ESA) schválila předloni v červnu rozpočet na projekt, který by se měl studiem změn magnetického pole Země zabývat.
Přepólováním magnetické pole Země nezanikne úplně - "pouze" se změní z dipólu na kvadrupól, díky čemuž budeme moci sledovat pomocí kompasu na různých místech zeměkoule až čtyři geomagnetické póly současně (viz obr. vpravo výše). Dnes žijeme v poměrně příznivé periodě - intenzita magnetického pole je dnes 8 × 10²² ampér × m², tj. téměř dvojnásobek dlouhodobého průměru. Ale i tak může mít dočasné zeslabení zemského magnetického pole na pozemský život nepřijemné následky, které se podobají důsledkům globálního oteplování a z dlouhodobého hlediska bylo by nejspíš tuze nepříjemné, kdyby se oba vlivy sečetly. Magnetické pole totiž od atmosféry odklání částice solárního větru, které v ní fungují jako kondenzační jádra. Tím se atmosféra vyprší a zbaví vody ještě dříve, než může vlhkost dorazit nad pevninu. A i v případě, že nad pevninou teplota poklesne pod rosný bod, vysrážených kapek vzniká tolik, že se nedokážou spojit, vznášejí se ve vzduchu a místo toho vytvoří mlhy a inverze. Podobný účinek má dnes např. smog nad Ásií. O důsledcích zvýšené úrovně radiace a geomagnetických bouří se dnes můžeme pouze dohadovat, ale zcela jistě ničí elektronické přístroje, zejména satelity a narušují energetickou soustavu. A magnetické bouře působí i na lidskou psychiku, je prokázáno, že zvyšují rizika srdečních příhod a frekvenci dopravních nehod.
Je dobře známo, že Newton byl (ostatně jako většina jeho současníků) éterista a razil myšlenku absolutního času a prostoru. Ve svém dopisu z 1675 R. Boylemu Isaac Newton napsal, že "gravitace je výsledek kondenzace způsobující tok éteru s odpovídajícím zředěním éteru, spojenou se zvýšením rychlosti jeho toku" a gravitační pole popisoval jako prostředí s měnícím se indexem lomu. Kdyby byl jen trochu důslednější, mohl tak předpovědět gravitační čočkování. Na Newtonovu myšlenku navázal v roce 1853 Bernhard Riemann, který popisoval gravitační éter jako tok nestlačitelný kapaliny a částice hmoty jako "výtokové body" této kapaliny, Maxwell, Eddington a Einstein, který napsal, že "v obecné teorii relativity je časoprostor stlačitelným a vazkým prostředím, které interaguje s hmotou a vykazuje řadu fyzikálních parametrů". Riemann byl taky první, kdo spekuloval, že tok éteru tvořící gravitací hmoty z vesmíru uniká do extradimenzí a/nebo dalšího vesmíru.
Z Riemannova modelu ve fyzice na dlouhou dobu zůstala jen neeuklidovská geometrie deformovanýho časoprostoru, známá jako Riemannova metrika (v Einsteinově teorii relativity se časoprostor modeluje jako pseudoriemannova varieta), ale v roce 1983 Unruh poukázal na souvislost šíření zvukových vln v proudícím prostředí a existence horizontu událostí černých děr a nedávno vlnama ve vodním kanálu modeloval Hawkingovo záření. V současný době se fyzici zabývající se kvantovými modely gravitace stále častěji vracejí ke klasickým modelům éteru. Nedávno byl Riemannův model navrženej pro řešení problému kosmologické konstanty, pro kterou ze Standardního modelu i teorie strun vychází mnohem vyšší hodnota, než je v současné astronomii pozorovaná (tento rozpor je občas teoretiky nazývanej ultrafialová vakuová katastrofa). Chanda Prescod-Weinstein původem z Barbadosu dokončila disertaci v Perimeter Institute v kandském Waterloo, kde studuje éterový modely okolí černých děr (přednáška, PDF, web, blog, komentář L. Motla). Chanda bojuje za práva žen, utlačovanejch menšin a Latinský Ameriky, neboď je hrdá na svuj hispánskej původ a lesbickou orientaci, na obr. nahoře si vyměňuje svatební prstýnky s Lucy Zhao.
Unikátní vlastnosti grafínu jsou způsobený tím, že elektrony jsou po sloupnutí vrstvičky z grafitu donucený obalit povrch uhlíkovejch atomů, zatímco v normálním masivním grafitu jsou udržovaný mezi uhlíkovejma vrstvama volně jako voda mezi vrstvama kovový síťky. Sloupnutím monovrstvy se prudce zvětší poměr povrchu k objemu a silně vzrostou odpudivý síly mezi elektrony, který se začnou vzájemně kompenzovat podobně jako v elektrony v supravodičích. V důsledku toho se náboj elektronů na povrchu grafínu propaguje mnohem vyšší rychlostí, než elektrony v normální tuze, téměř jako vlny světla. Díky tomu je elektrická i tepelná vodivost grafínový monovrstvy srovnatelná s vodivostí mědi a extrémně vysoká pohyblivost elektronů (až 120,000cm2/Vs) by umožnila dosažení spínacích rychlostí v oblasti desítek až stovek terahertzů. Tahle vodivost by se mohla využít při výrobě vodivejch průhlednejch vrstev např. pro LCD displeje nebo solární články, ale v případě využití grafínu pro výrobu spínacích tranzistorů představuje problém, protože lze jen velice obtížně takovej tranzistor přivést do nevodivýho stavu - prorazí se už napětím několika desetin voltu a úplný odčerpání elektronů z vrstvy vyžaduje přiložení vnějšího napětí kolem 100 V, což je hodnota v dnešních mikroelektronických obvodech nepoužitelná. Vrstvičky grafínu se navíc všelijak vlněj jako stará rohožka, deformujou se a vznikaj mezi nima zkraty. Tento nedostatek lze obejít některými novějšími postupy, např. částečnou hydrogenací grafinu, nebo tím že se monovrstva grafitu získá odstraněním křemíku z povrchový vrstvičky karbidu křemíku - problém je v tom, že vrstva grafinu na vodivým podkladu ztrácí svý spínací schopnosti podobně jako masivní grafit. Vlastnosti založené na vysoké elektronové mobilitě přetrvávají jen dokud se může zanedbat interakce grafinu s okolím - což v reálných zařízeních, kdy je grafinová folie umístěna na podložce a překryta elektrodami či vrstvami izolantu, rozhodně není pravda. Výzkumy pomoci rastrovacího tunelového mikroskopu ukázaly, že v reálných podmínkách vznikají v grafenu potenciálové jámy, tedy oblasti, kde se elektrony hromadí, což zpomaluje jejich pohyb. Obdobně působí i magnetické pole. Nemusí se nutně jednat o nevýhodu, ale i o možnost, jak přesněji nastavit vlastnosti vrstvy. I tento problém se nedávno podařilo omezit vyformováním grafinu do podoby tenkejch proužků tvaru písmene U šířce asi 30 nm - je ale zřejmý, že pro průmyslovou výrobu integrovanejch tranzistorů jsou omezení daný fyzikálníma vlastnostma grafinu zatím příliš svazující.
Naštěstí existujou i další materiály s planární strukturou, např. nitrid boru nebo sulfid molybdeničitý MoS2, kterej je známej v přírodě jako minerál molybdenit. Tvoří podobně jako grafit olověně šedý šesterečný destičky typickýho voskovitě mastnýho omaku i vzhledu, který se snadnou loupaj. Pokud jste někdy montovali těsnění k výfuku, mohli jste s molybdenitem přijít do styku, protože se z jeho směsi s azbestem a grafitem se právě to těsnění lisuje - je to totiž chemicky i tepelně velmi odolnej materiál, kterej je navíc na rozdíl od grafitu částečně plastickej a dobře se přizpůsobuje různym nerovnostem povrchu. Struktura molybdenitu připomíná sendvič, v němž je vrstva atomů molybdenu obložena vrstvami atomů síry, který spolu jen velmi slabě interagujou. Z jeho povrchu se proto daj strhnout lepicí páskou monovrstvy podobně jako z grafitu, jak ukázali objevitelé grafinu Konstantin Novoselov a Andre Geim už v roce 2005. Na rozdíl od grafinu je molybdenit polovodičem se šiřkou zakázanýho pásu asi 1.8 eV, což znamená, že vydrží několikanásobně vyšší spínací napětí, jak grafin. Ve vrstvičce molybdenitu tenké 0,65 nanometru se mohou elektrony pohybovat stejně snadno jako ve vrstvě křemíku silné dva nanometry a jejich pohyblivost dosahuje 800cm2/Vs - to umožňuje spínací prvky miniaturizovat na hustotu integrace 3–4nm, která je pro křemík nedosažitelná. Molybdenit je taky na rozdíl od křemíku polovodič s přímým zakázaným pásem, což umožňuje jeho využití v optoelektronickejch aplikacích jako jsou integrovaný LED a fotodetektory. Není proto divu, že se fyzici nyní při dalším výzkumu fokusujou právě na tenhle materiál. Nedávno byl z monovrstvy molybdenitu připravenej funkční tranzistor, spínající už v rozsahu řídícího napětí několika jednotek voltů (u grafinu je k tomu zapotřebí několik desítek voltů). Zvýšení účinnosti bylo mj. dosažený použitím řídící elektrody izolovaný oxidem hafničitým HfO2, který má mnohonásobně vyšší dielektrickou konstantu (asi 25 ve srovnání s 3.9 oxidu křemičitýhi SiO2), což omezuje její kapacitanci a tunelování elektronů přes izolační vrstvu.
Odtrhávající se Afrika, aneb jak vypadá hranice mezi světadíly? Etiopský (Habešský) příkop se táhne od Danakilska (Afaru) k jezeru Turkana (dříve Rudolfovo jezero) a je součástí východní větve východoafrického riftového systému, kterým se Afrika odděluje od Euroasie. Etiopský příkop má charakter prohlubně široké až 80 km a hlubokou proláklinou Asale (116 m pod hladinou světového oceánu), jejíž členité dno je prostoupeno neovulkanity a nachází se v něm řada jezer, pozůstatkem po vulkanismu jsou horké prameny. Představuje přirozenou hranici mezi světadíly, na jejímž území dochází k posuvu mezi litosférickými deskami, které odhalilo nedávné zemětřesení z roku 2005, které během několika dní vytvořilo zlom 35 km dlouhý. V budoucnosti bude možná zalitá oceánem podobně jako dnes Rudý moře.
Další rozhraní mezi světadíly, kde se o sebe dřou zemský litosférický desky a kde se projevuje zřetelně kontinentální drift je pobřeží Thingvellir na Islandu, z čehož taky pochází tamní živá sopečná a tektonická činnost. Zóny kde se zpomaluje šíření tektonickejch vln souhlasí dosti dobře s rozložením míst, kde se pod sebe zasouvaj litosférický desky v zemským plášti (tzv. subdukce) - z čehož některý vědci usuzujou, že v zemský kůře je zachycená spousta subdukční vody, protože voda v horninách zpomaluje a tlumí tektonický vlny v zemským plášti. Samozřejmě jsou možný i jiný vysvětlení: např. v místě vzájemnýho tření litosférickejch desek je zemská kůra žhavější a tekutější, což má stejnej efekt, jako zvýšenej obsah vody. Země kůra je IMO masou antineutrin, který ji obklopujou rozdělená do plátů ve tvaru dodekahedronu jako štít želvy, nesený šesti slony - čehož si povšiml už Platón. V místech kde se štíty vzájemně dotýkaj stoupaj ze zemskýho pláště několik tisíc kilometrů vysoký konvektivní proudy, udržovaný v pohybu teplem vznikajícím radioaktivním rozpadem prvků, kterej je nejrychlejší v místech, kde je koncentrace antihmoty největší. Podle některejch teorií litosférická cirkulace určovala i tvar prapevniny, tzv. Gondwany, která vznikla v místě, kde se šestiúhelník napojoval na několik sousedících pětiúhelníkovejch plátů na povrchu dodekahedronu.
Vyústění konvektivních proudů u zemský kůry je doprovázený jejím zeslabením a zvýšenou vulkanickou činností. Jedním z takových míst je Yellowstonská kaldera nebo Havajský souostroví, kterýmu dominuje sobka Mauna Kea, která je součástí 5600 km dlouhýho podmořskýho hřbetu v místech, kde se stýkaj litosférický desky. Kdyby byla Mauna Kea měřenená ode dna oceánu, byla by ještě o jeden kilometr vyšší, než Mount Everest. Konvektivní proudy dávaj zemskýmu geoidu tvar nepravidelný hrušky s převýšením asi 40 metrů oproti přesnému elipsoidu, přičemž se možná uplatnuje narušení symetrie podobnýho rázu, jako v případě rotujících atomovejch jader nebo černejch děr. Je zajímavý, že k tomu závěru došel už na konci patnáctého století Kryštof Kolumbus a spočívala v tom jedna z jeho motivací pro hledání severozápadní cesty do Číny - domníval se totiž, že taková cesta bude kratší - dnes je však jasný, že by si tak ušetřil jen několik vteřin plavby.
Slowmotion záběr basovejch strun pořízenej Canon 5D Mark II. V tomhle případě nejde o rychloběžný záběry, ale o příklad stroboskopického jevu (aliasingu), čili synchronizace snímací frekvence kamery s vibracema struny. Samozřejmě velmi krátkej čas uzávěrky je i zde podmínkou funkce časový lupy. Basista jamuje v tónině Bb minor a na náhledu videa vibruje třetí A struna a druhá v poměru frekvencí 3:2. Vpravo ukázka vibrací činel. Hezká ukázka "plachtící" helikoptéry je taky příklad aliasingu.
Kamera Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) vyfotila (PDF) nedávno objevenou díru v lávovým příkrovu na Měsíci pod úhlem, umožňujícím zahlédnout její dno v přímým slunečním osvětlení a ukončila tak spekulace o její možný hloubce. Díra má v průměru 65 metrů a její dutina zřejmě vznikla smrštěním horniny při chladnutí lávy před velmi dlouhou dobou, ale zůstala skrytá zvědavým pohledům, dokud nějakej meteorid náhodou neprorazil její strop. Na Měsíci je ještě nekolik podobnejch děr. Na obr. dole je díra na Marsu, jejíž dno pro změnu nedávno odpozorovala družice MRO. Na rozdíl od Měsíce, kterej nemá atmosféru je dno díry na Marsu pokrytý čeřinama z navátýho prachu.
Ještě bysem měl asi vysvětlit, jakou cestou fyzici dospěli k modelování vakua pomocí kapiček. Nevycházeli přitom pochopitelně z éterový teorie (ačkoliv sem tento postup navrhoval už někdy v roce 2005), ale oklikou přes podobnost s šířenim světla v okolí černejch děr a tzv. metamateriálový pěně. Jak známo, v nehomogenním prostředí se projevu rozptyl světla, přičemž krátkovlnný světlo se rozptyluje a láme víc, protože jeho drobný vlny nedokážou překážky tak snadno oblejzat. To je známej lom světla hranolem, co zkoumal už pan Newton - ale platí jen v případě, že ty překážky jsou tvořený částicema s kladnou křivostí, což je ovšem v přírodě nejčastější případ (např. kapičky v mlze). Takovýmu rozptylu se říká normální, nebo taky Stokesovský podle fyzika, kterej ho první popsal rovnicema. Ve vzácnějším případě, že překážky tvoří dutinky nebo bubliny se zápornou křivostí, pak krátký vlny sledujou přednostně hustší materiál mezi nima a rozptylujou se víc dlouhý vlny (lámou se přitom od kolmice). Taková disperze se nazývá anomální, nebo taky tzv. Ramanův rozptyl a byl popsanej skoro o sto let později - ale není až zas tak vzácnej, když si uvědomíme, že každej nehomogenní materiál se tak trochu chová jako směs jak kapiček, tak dutinek, čili jako disperze nebo pěna. Např. při hustým dešti kapky padaj tak blízko sebe, že se uplatňuje rozptyl na vnitřním i vnějším povrchu kapek současně, což se projevuje dvěma obloukama duhy: ve vnitřním, častějším, se světlo rozptyluje stokesovsky a kratší vlnový délky se lámou víc a tvořej vnitřní část oblouku duhy - zatimco ve vnějším oblouku duhy se víc láme dlouhovlnný světlo a modrá barva tvoří vnější okraj oblouku.
Vnitřní prostor mezi oběma obloukama duhy je zajímavej tim, že sice světlo zdánlivě neroztyluje (nedochází zde k viditelnýmu lomu světla), ale je tmavší, než okolí duhy (říká se mu taky Alexandrův tmavej pás podle řeckého filozofa Alexandra z Afrodiasy, který si ho poprvé všimnul), disperze vodních kapek tu vykazuje tzv. absorbční pás. K velmi podobnýmu jevu dochází i v případě barevnejch látek, protože v nich sou elektrony rozptýlený nehomogenně, jejich kvantově provázaný orbitaly tvořej jakýsi drobný kapičky různejch velikostí, takže látka vykazuje absorbční pásy na různejch vlnovejch délkách. Absorbční pásy úzce souvisej s disperzní křivkou, čili změnama indexu lomu podle vlnový délky. Když se blížíme k nástupný hraně absorbčního pásu, index lomu s rostoucí vlnovou délkou stoupá analogicky, jako když protínáme vnitřní oblouk duhy směrem ven. V blízkosti maxima absorbčního píku se ale závislost indexu lomu na vlnový délce prudce obrací, protože se na daný rozměrový škále obrací zakřivení povrchu nehomogenit a index lomu s rostoucí vlnovou délkou prudce klesá (anomální disperze), dokud nedosáhne minima (odpovídajícímu přibližně vnějšímu oblouku duhy) a pak opět s vlnovou délkou roste (normální disperze). Vlnová délka při který je disperze záporná (na grafu označená kroužkem) odpovídá negativnímu diferenciálnímu indexu lomu, takovým látkám se říká metamateriály. Světlo se při této vlnový délce propaguje metamateriálem nejnižší možnou rychlostí. To taky vysvětluje, proč metamateriály i anomální disperzi pozorujeme vzácně, protože při jejím výskytu materiál obvykle nejvíc absorbuje záření. Z hlediska éterový teorie je ta vlnová délka velice významná, protože při ní vesmír vypadá největší možnej a, nehomogenity vakua tvoří při týhle vlnový délce tzv. holografickej šum vesmíru tvořenej směsí gravitonů, gravitačních vln a mikrovlnnejch fotonů - při této vlnové délce je všechno jedno a totéž. Za povšimnutí taky stojí, že ten bod je umístěnej na absorbční křivce nesymetricky, což vysvětluje narušení symetrie vesmíru ve prospěch hmoty s kladným zakřivením povrchu oproti antihmotě, kterou energie proniká o něco rychleji než hmotou, chová se tedy jako bubliny časoprostoru.
V okolí černý díry dochází k podobný disperzi světla, jako v okolí duhy: kratší vlnový délky než je vlnová délka mikrovlnnýho záření se lámou směrem do černý díry, fotony s větší vlnovou délkou z jejího gravitačního pole naopak utíkaj (Hawkingovo záření) a chovaj se díky tomu jako nestabilní tachyony se zápornou klidovou hmotností. Okolo černý díry vzniká tzv. fotonová sféra, což je nestabilní oblast, ze který se fotony nerozptylujou ani směrem dovnitř, ani ven a odpovídá Alexandrovýmu tmavýmu pásu mezi oblouky duhy. Je to právě ta oblast vakua, kterou považujeme za bezdisperzní, čili prázdnej kosmickej prostor vyplněnej mikrovlnama a je tak rozlehlá proto, že se jí energie propaguje nejpomaleji (v mikrovlnným světle pozorovatelnej vesmír vypadá atemporální, stálej a největší možnej). Když budeme vesmír pozorovat při kratších vlnovejch délkách, bude se světlo rozptylovat směrem do horizontu událostí a bude se nám zdát, že vesmír expanduje. Pokud ho budeme pozorovat při vlnovejch délkách větších (např. v rádiových vlnách), bude se nám zdát, že v něm objekty kolabujou. Protože v tak dlouhých vlnách můžeme pozorovat jen obrysy kosmických těles, odpovídá to naší zkušenosti, že větší objekty než mikrovlny gravitačně kolabují v čase, z téhož důvodu např. vypadaj všechny vzdálený galaxie větší, než ve skutečnosti jsou. A tady se už dostáváme do oblasti testovatelnejch předpovědí éterový teorie, protože podle standardní kosmologie Big Bangu vesmír od svýho "prvopočátku" jednoduše expanduje, entropie v ňom roste a tento proces není vyváženej žádnou kontrakcí.
Při smíchání roztoku benzínu v acetonu s vodou dojde k vysrážení benzínu, kterej je rozpustnej ve vodě, ale nerozpustnej v acetonu. Opatrným přidáváním vody jde proces jemně řídit a pokud je rozpustnost benzínu ve směsi udržovaná těsně pod hranicí vysrážení, je vzniklá emulze velmi stálá. K podobnýmu jevu dojde při zředění některejch destilátů (anýzovka čili pernod nebo absint, nebo aperitiv Ouzo, oblibenej v Ŕecku) - vznikne mléčně bílá emulze, čemuž se někdy říká Ouzo efekt. V daným případě se vodou sráží přítomný silice. V případě, že se k tekutině přidá před srážením mejdlo apod. povrchově aktivní látka, je vzniklá emulze velmi stálá - taková emulze se používá např. k současnýmu chlazení a mazání nástrojů obráběcích nástrojů ve strojírenství. Při stání emulze se projevuje tzv. Ostwaldovo zrání, který se projevuje tím, že se kapičky menší než určitá mez postupně rozpouštěj v roztoku, zatímco ty větší rostou na jejich úkor. To je způsobený tím, že na silně zakřivený povrchy působí víc síly povrchovýho napětí, který vytrhávaj molekuly oleje do roztoku.
K podobnýmu jevu dochází prakticky ve všech známých případech kondenzace. Např. zmrzlina stáním hrubne podobně jako sníh, kterej se mění v zrnitej firn. Povrch sněhovejch vloček je prakticky neustále pokrytej tenkou vrstvou vody, ve který menší zrnka ledu tajou (maji o něco vyšší bod tání), zatimce ty větší rostou na jejich úkor - je to vlastně negentropický proces. Dokonce i při dešti z vysokých oblak se kapky deště postupně zvětšujou, protože malý kapky maji vyšší tenzi páry v prostoru mezi kapkama a zvolna se vypařujou, zatimco ty větší rostou na jejich úkor. V pěně (viz video vpravo) je dobře vidět, jak se malý bublinky postupně zmenšujou, zatimco ty velký rostou - proces je tim rychlejší, čim víc je plyn v pěně rozpustnej (oxid uhličitý v pivu, např.), takže plyn může snáze přecházet přes stěny membrán. Protože velký bubliny maji tendenci se spojovat, zatímco ty malý mizet, v takovým systému v nezměněným stavu nejdýl vydržej bubliny, který měly od začátku velikost asi dva milimetry, lze říct, že sou vítězem termodynamický evoluce. Vznik emulzí kapalin při chladnutí jejich homogenních směsí jde proces studovat na základě rozptylu světla laseru.
Z hlediska éterový teorie jde o kvantově-relativistickej proces a kritická mez je tvořená rozhraním mezi fotony mikrovlnnýho šumu vesmíru a jeho gravitony (odpovídá střední vlnový délce mikrovlnnýho záření, tj. asi 2 milimetry). Je to rozměrová škála, která pozorovatelnej vesmír rozděluje na entropický, kvantově mechanický jevy řízený nárazy fotonů a negentropický relativistický jevy, řízený stíněním gravitonů, čili gravitaci. V teorii relativity totiž všechny objekty gravitačně kolabujou do singularity, zatimco vlnový balíky části kvantový mechaniky postupně expandujou do celýho vesmíru. Např. v oblaku mezihvězdnýho plynu fluktuace větší než 2 mm budou gravitačně růst vlastní vahou, zatimco ty menší se budou postupně rozpadat a vypařovat, takže entropie vesmíru jako celek zůstává stálá. V nedávný studii byla kvantová pěna vakua modelovaná srážením dvou kapalin, ke kterýmu dochází při pomalým ochlazení jejich směsi.V éterový teorii tvoří antičástice a temná hmota jemně rozptýlenej podíl fluktucí časoprostoru, ze kterejch při chladnutí vesmíru vysrážela viditelná hmota na jejich úkor. Nikoliv náhodou mají solitony, tvořící vědomí v lidském mozku přibližně stejný rozměry, jsou na tuto vlnovou délku adaptovaný, protože takový objekty jsou ve vesmíru nejstabilnejší. Takže trpělivý pozorování absintu nebo pěny v pivu nám vlastně může celkem dost prozradit vo fungování celýho vesmíru - teda za předpokladu, že při jejich pozorování nespěcháme.
Z pomalýho chladnutí kapky pod vodou je vidět, že tepelná vodivost skla ve srovnání s kovy neni nijak mimořádně vysoká.Všimněte si, že rozžhavený sklo nad určitou teplotou jasně svítí - dochází přitom k jeho disociaci na ionty a stává se elektricky vodivý a absorbuje tudíž světlo. Při zchladnutí pod teplotu cca 740 °C viskozita skla stoupne natolik, že ionty ztratí pohyblivost, sklo získá průhlednost a tím pádem ztratí i schopnost vyzařovat v žáru světlo. Proto nejde teplotu skla pod touhle mezí určovat z barvy světla tak, jako je to možný u kovů - i záludně nesálající sklo může mít teplotu ještě velmi vysokou, takže se o něj můžem lehce popálit.
Astronomové došli k závěru, že dvojice kráterů Acheron Fossae (o průměru 2,6 a 10 km) vznikly při dopadu asteroidu na Mars pod úhlem, kterej nasvědčuje tomu, že asteroid (zřejmě malý uhlíkatý chondrit o průměru asi 1 km) delší dobu obíhal kolem Marsu podobně, jako dnes měsíčky Phobos (Ø ~ 22 km) a Daiemos (Ø13 km). Měsíce se v tak malý vzdálenosti od planety silně brzdí slapovými silami a když vzdálenost klesne pod tzv. Rocheovu mez, měsíce roztrhá na několik částí, které dopadnou samostatně. Malej kráter leží 12,5 km od velkého ve směru dopadu asteroidu, ke kterýmu došlo asi před 170.000 lety pod velmi malým úhlem k povrchu, méně než 10°. Menší kus byl atmosférou zbržděn více, proto dopadl až jako druhý, za prvním kusem. Podobných protáhlých kráterů je ovšem na Marsu více, např. tendle podivně protáhlej kráter Orcus Patera leží poblíž Marsího rovníku, má rozměry 380 x 140 km a je skoro 2,5 km hlubokej, okraje nad okolní krajinu vystupujou do výšky 1 - 1,8 km. Vědci špekulujou, že že v tomto případě byl způsobenej dopadem asteroidu pod velmi nízkým úhlem.
Protěž sněžná (Leontopodium nivale) je evropská protěž číslo 1. Je oblíbená mezi skalničkáři, protože není náchylná k uhnívání při pěstování v nížinách, je stále krásně huňatě stříbrná, nevadí jí mrazy ani smog, ochotně roste ze semen a snáší přesazování. Jejím domovem jsou travertinové hřebeny bulharského pohoří Pirin. Stejně jako příbuzný druh Protěž alpská je také přísně chráněná smlouvou CITES.
Stříbřitý vzhled protěže je způsobenej jemnými plstnatými chloupky, jejichž jemně rýhovaný povrch funguje jako fotonický filtr a selektivně odráží ultrafialové záření, které ve vysokých nadmořských výškách poškozuje chlorofyl rostlin. Je to tedy stejnej mechanismus, jako stříbřitý vzhled křídel motýlů a krovek brouků, akorád zde je odrazivost posunutá do tak krátkovlnné oblasti spektra,že ji nevnímáme barevně. Některé druhy hmyzu by ale světlo odrážející květy protěží rozeznat mohly, proto může odrazivost květů hrát pozitivní roli i při opylování.
Okvětní plátky macešek (Viola wittrockiana) za svuj sametovej vzhled vděčí vypouklinám povrchu, které rozptylujou světlo. Sametový povrch se při pohledu proti světlu kovově leskne, protože každá vypouklina je pokrytá drobnými lamelami. Původně se mělo za to, že lamely fungují jako superhydrofobní povrch na principu lotosového květu - lamely totiž odpuzují kapky vody. Ale nedávno se ukázalo, že lamely mají ještě jednu funkci: odrážejí polarizované světlo jako fotonické zrcadlo vyladěný na modrou až ultrafialovou vlnovou délku a vábí tak opylovače, kterej polarizovaný světlo využívá při své identifikaci - kovově lesklé krovky mnoha brouků a much slouží jako vyhledávací prostředek při páření. Podobně se chovaj okvětní plátky mnoha dalších kvetoucích rostlin, který přitahujou specifický opylovače, na který jsou evolučně adaptovaný.
Oči hmyzu a dalších členovců jako třeba dravej garnát Gonodactylus smithii (viz jeho oči na obrázku vpravo) dokážou rozeznávat polarizované světlo a využívaj ho k orientaci. Např. nálet kobylek jde odlákat nakladením tabulí skla, který polarizujou světlo odrazem podobně, jako vodní hladina, kerý se kobylky pochopitelně bojej. Polarizovaný světlo může hrát velkou roli například při lovu - kořisti mořských korýšů je totiž ve vodě průhledná a je velmi obtížné ji ve vodě spatřit. Protože sacharidy i celulóza stáčej rovinu polarizovanýho světla, mšice dokážou odhadnou pomocí polarizovanýho světla najít medovici a vosičky a housenky odhadnout tlouštku rostlinný slupky, kterou se potřebujou prokousad.
Zlatohlávek Plusiotis gloriosa ze střední Ameriky přezdívanej "smaragdovej brouk" má v krovkách šroubovicový struktury bílkovin příbuznejch cholesterickejm kapalnejm krystalům, což mu umožnuje bejt rozeznávanej samičkama. V polarizovaným světle brouk nabývá tyrkysovou nebo bronzovou barvu podle roviny polarizace dopadajícího světla. Většina jedinců hmyzu se dokáže vzájemně rozeznat podle lidskýma očima neviditelnejch skvrn i tehdy, když jsou si jedinci různejch druhů navzájem velmi podobný.
Např. křídla blanokřídlýho hmyzu hrajou v odraženým světle duhovýma barvama, který jsou zvlášť dobře viditelný v polarizovaným světle. Jelikož oči hmyzu rozlišujou polarizovaný světlo dobře, je možný, že barevný struktury na křídlech pomáhaj hmyzu nebo i jejich predátorům k vzájemnýmu rozlišování jedinců téhož druhu. Porovnání fleků na křídlech pomohlo k určení pěti novejch druhů vos, o jejichž existenci neměli biologové dosud tušení.
Motýlí křídla tvořeji přirodní fotonický struktury s velikostí řádu několika desítek nanometrů. Čim menší, tím krátkovlnnější světlo odrážej. Vlevo je povrch modrýho křídla motýla rodu Morpho (samečka), vpravo křídlo nenápadně hnědý samičky. Protože na něm submikronový struktury chybí, samička světlo neodráží a zbytečně tak k sobě neláká predátory. Přidělení různejch selekčních rolí tím zajišťuje jak dostatečnej selekční tlak, tak zvyšuje pravděpodobnost přežití druhu.
Pokud struktury nejsou pravidelně orientovaný, ale náhodně uspořádaný, odrážej všechny vlnový dílky bez rozdílu jako tzv. fotonický zrcadlo. Např. tropickej brouk Cyphochilus se vyznačuje neobvyklým zářivě bílým krunýřem. Zkoumání elektronovým mikroskopem odhalilo, že ho tvoří bílkovinná vlákna o nanometrovém průměru, která jsou uspořádána bez jakéhokoli náznaku pravidelné struktury. Důsledkem toho je, že krunýř odráží velmi účinně světlo všech vlnových délek. Proto se brouk jeví stříbřitě bílej.
3D animace Velký mlhoviny v Orionu, známý jako M42 (podle Messierova katalogu mimohvězdnejch objektů). Je to emisní mlhovina vzdálená 1600 světelných let, viditelná pouhým okem. Na obloze se Velká mlhovina v Orionu rozprostírá na čtyřikrát větší ploše než Měsíc nacházející se právě v úplňku (její skutečná šířka je přes 30 světelných let). Součástí je otevřená hvězdokupa Trapez, složená z velmi mladých hvězd, vyzařující ultrafialové a rentgenové záření..Emisní mlhovina je mlhovina, jejíž atomy (cca 75% vodíku, 25% helia) jsou ionizovány, jejich elektrony vyražené krátkovlnným zářením z oběžných drah se opět vracejí zpět a při tom vyzařujou energii - vodík svítí růžově, hélium modrofialově, nazelenalá a červená oblaka tvoří barva kyslíku známá z polárních září. V roce 1995 byly uvnitř Velké mlhoviny objevený tzv. protoplanetární disky v jejichž středu se nacházejí mladé hvězdy. K tvorbě planet v protoplanetárních discích zřejmě dochází hodně rychle, protože již vyvinuté hvězdy Trapézu z protoplanetárních disků "sfoukávaj" materiál tlakem záření.
V rozporu s často tradovaným mýtem se Einstein na škole učil dobře, dole je jeho maturitní vysvědčení z gymnázia ve švýcarském Ulmu - absolvoval ho v roce 1896 s nejlepším prospěchem ve třídě (německý jazyk a literatura 6, francouzština 3, italština 5, historie 6, geografie 4,algebra 6, geometrie a trigonometrie 6, deskriptivní geometrie (planimetrie, stereometrie a analytická geometrie) 6, fyzika 6, chemie 5, technické kreslení 5 a volná kresba 4). Snad jen na zeměpis a cizí jazyky byl trochu slabší - jak známo, silného německého přízvuku se nezbavil ani po řadě let pobytu v USA. Na fodkách nahoře Einsteinovi rodiče, vpravo Einstein ve čtyřech a 16 a 23 letech, dole jeho kancelář v Princetownu, kde strávil poslední roky svého života v čilý korespondenci s ostatními fyziky.
Tendle článek ze ScientificAmerican popisuje svépomocný uspořádání známýho experimentu Marlana Scullyho demonstrující "kvantovou gumu". Je to varianta známýho dvouštěrbinovýho pokusu, ale s polarizovaným světlem a drátkem místo štěrbiny (t.j. tak, jak tenhle pokus poprvé provedl Young už v roce 1801). Máme-li kvantový systém, který se může nacházet v několika pro nás nerozlišitelných stavech, nachází se tento systém v kvantové superpozici všech těchto stavů, kterou lze popsat vlnovou funkcí systému. Získáme-li však nějakým způsobem informaci o stavu systému, dojde k redukci jeho vlnové funkce a změní se tak jeho povaha. Kvantová guma pak dělá to, že "maže" (odtud analogie s klasickou mazací gumou) naši informaci o kvantovém stavu systému a navrací ho tak zpět do stavu superpozice. Výsledek tak k verzi EPR paradoxu, podle kterýho výsledek pozorování interference poté, co foton projde dvojštěrbinou závisí na podmínkách pozorování druhého fotonu provázaného s tím prvním. Charakteristickým pro tento pokus je, že pozorování druhého fotonu se může uskutečnit později, než pozorování prvního fotonu, což může vyvolat dojem, že měření pozdějšího fotonu „zpětně“ určuje, zda dřívější fotony vykazují interferenci či nikoliv, ačkoliv interferenční obrazec lze vidět pouze korelací měření obou členů každého páru a tak jej nelze pozorovat do té doby, než byly měřeny oba fotony, což zajišťuje, že pozorovatel sledující pouze fotony, které přešly štěrbinou, neobdrží informace o jiných fotonech způsobem rychlejším než světlo, nebo zpět v čase.
Pro pokus laserový ukazovádko zabalíme do hlinikový fólie, ve který uděláme jehlou malou dirku ve směru paprsku. Pak k sobě přiložíme dva kousky polarizační fólie s rovinama polarizaci uspořádaný kolmo (fólie po překrytí nepropouštěj světlo) a přes místo spojení přelepíme drátek. Polarizační fólii nejsnáze získáme z obrazovky vyřazenýho LCD monitoru a světlo laseru procházející přes tuhle soustavu promítáme na stěnu. Ačkoliv světlo přes obě fólie může procházet, interferenční obrazec nevznikne, protože polararizace světla umožňuje zjistit, který foton prošel jakou stranou kolem drátku. Když ale za drátek umístíme další polarizační fólii a pomalu s ní otáčíme tak, aby rovina polarizace ležela v úhlu 45° k drátku (a rovině polarizace obou předchozích polarizátorů), interferční obrazce se opět objeví, protože v takovém uspořádání mají fotony na obou polovinách drátku stejnou pravděpodobnost, že se objeví na stínítku. V případě, že k sobě přilepíme polarizační fólie s drátkem pod úhlem 45°, můžeme pokus zopakovat v opačném uspořádání, kdy naopak vložení dalšího polarizátoru za tuhle soustavu interferenční obrazec zruší (kvantový "odmazání").
Demonstrace magnetickejch domén pomocí pole kompasů z Technickýho muzea v Osace. Lze tak zviditelnit princip vzniku magnetickejch domén, magnetický siločáry v okolí magnetů anebo antiferromagnetickej stav supravodičů za nízkejch teplot (vpravo). Podobně může fungovat např. tenhle DHTML applet, co jsem před časem vyrobil.
Dosah lidskýho rádiovýho provozu v naší galaxii je 200 světelnejch let
Jak se vyrábí kuličky do ložisek? Výrobní proces je dost složitej a materiál je v jeho průběhu až sedmkrát zahřívanej a zase ochlazovanej, než se konečně dostane do ložiska. Kuličky se soustružej do přibližně kulovýho tvaru z drátu vysokouhlíkaty ocele typu AISI 52100 s obsahem příměsí (1% C, 0.35% Mn, 0.25% Si, 1.50% Cr) zvyšujících houževnatost a tvrdost materiálu, která bývá odplyňovaná tavením ve vakuu. Po vyhřátí za účelem změkčení(plastifikace) a odstranění povrchovýho pnutí se kuličky válcujou do kulovýho tvaru ve válcovací stolici (kalandru) po několika stovkách až tisíci kusech současně a pak tříděj podle velikosti. Pak se znovu vyhřejou a zakalí a přebrousej, popř. znova zaválcujou pro povrchový zhutnění materiálu. Nakonec se kuličky lapujou (leštěj) v bubnech vyloženejch jemným brusivem (oxidem chromitým) a plstí, popř. se povrchově galvanizujou směsí niklu chromu pro zvýšení povrchový tvrdosti. Po výstupní kalibraci (kontrole a vytřídění) na přesný rozměry a nerovnoměrnosti povrchu a tvaru se nakonec kuličky zalisujou mezi dvojici vyhřátejch kroužků (kuličkový dráhy) spolu s distanční vložkou (tzv. klecí) z bronzovýho plechu nebo najlonu.
SMARIEL: Ano, je to skupina drobnejch zlatohlávků z Panamy (např. Metrioma bicolor), který dokážou měnit odrazivost při podráždění a zmatou tím predátory.Chemici dokážou podobný struktury vyrábět uměle tím, že nanášej opakovaný vrstvy různejch polymerů s různou nasákavostí a indexem lomu - po ovlhčení hydrofilní vrstvy expandujou a tím se mění parametry Braggovy difrakční mřížky, kterou ty vrstvy tvořej. Protože barvu měnící vrstvičky proteinů měněj svou odrazivost tím, že expandujou změnou obsahu vody ve tkání, nosí brouk celotělovej štít, aby mu déšť tu adaptivní nanofotoniku nerozmáčel, takže připomíná želvu (angl. tortoise) - to je asi hlavní nevýhoda takovýho řešení. Jinak bysme mohli mít např. okna pokrytý odrazivou fólií, která by při špatným počasí sama zprůsvitněla.
Nedávná studie naznačila, že "cesta k neviditelnosti" nemusí vést jenom přes optický metamateriály. Světlo lze přinutit obtékat předměty i soustavou zrcadel, nebo s využitím tzv. totálního odrazu i po překrytí průhledným štítem ze dvou krystalů dvoulomnýho kalcitu (islandského vápence) slepenejch ze dvou dílů, což umožňuje "skrýt" objekty až 2 mm vysoký (viz obr. uprostřed). Nevýhodou je, že takový "optický plášť" funguje jen v poměrně malým rozsahu pozorovacích úhlů, zatímco stínění metamateriály funguje pro změnu jen v malým rozsahu vlnových délek. Zřejmě to je hlavní důvod, proč evoluce už dávno nezasáhla a brouci se běžně nemaskujou tímhle způsobem - protože jinak metamateriálový zrcadla na svý krovky běžně používaj , dokonce je uměji i v určitým rozsahu ladit, takže jsou ve vývoji stále ještě o krok před námi.
Atmosféra Venuše se skládá především z oxidu uhličitého CO2 a trochy dusíku a předpokládá se, že vznikla z části odplyněním magmatu. Tlak na povrchu je více než 90× větší než na Zemi (je ekvivalentní tlaku v hloubce 1 km pod hladinou oceánu). Pro srovnání, tlak oxidu uhličitého v sifónový bombičce je asi 70 atm a oxid uhličitej je v ní stlačenej na 1/845 objemu za normálního tlaku na hustotu vody. Venuše je o třetinu blíže ke Slunci než Země a přijímá 2614 W/m² na rozdíl od 1470 W/m² na povrchu Země. Atmosféra extrémně bohatá na CO2 způsobuje skleníkovej efekt, který zvyšuje teplotu povrchu na více než 400 °C, v oblastech poblíž rovníku dokonce až na 500 °C. Povrch však zakrývaj hustý mraky kyseliny sírový a tak na povrchy planety vládne tmavohnědý příšeří.
Zdálo by se, že alespoň na pólech Venuše by mohly panovat podmínky podmínky přijatelný pro výsadek družic a přístrojů, ve skutečnosti na obou pólech řádí obrovský víry o průměru 3000 km, který na družicových snímcích na vlnový délce 3.8 µm vypadaj jako voda unikající z výlevky a vzhledem k hustotě atmosféry se chovaj skoro jako pevný těleso. Víry maji na rozdíl od polárního víru např. na Saturnu (viz obr. vpravo) složitou strukturu a podle pozorování družicí Venus Express jsou zpravidla tvořený vzájemně propletenejch dvojicí tornád, jejichž hydrodynamika je zatim předmětem spekulací. Rychlost rotace je 70 km/hod, což se nemusí jevit jako tak extrémní rychlost ve srovnání s pozemskejma orkánama, je ale nutný si uvědomit, že v případě atmosféry Venuše mluvíme o suprakritický tekutině s hustotou 50x vyšší, než na Zemi (cca 67 kg/m3). Díky týdle gigantický cirkulaci se celá atmosféra kolem Venuše kompletně obmění jednou za čtyři dny. Vlevo dole je kopie kapsuly sovětský sondy Venera 7, který se jako první podařilo v roce 1970 na povrchu Venuše přistát. O pět let později sondy Venera 9 a10 stihly na povrchu Venuše pořídit několik snímků, než se v hustý a horký atmosféře uvařily.
Z YWENinýho audita: má naše Země dva měsíce? Za asteroidem Cruithne 3753 (čti "kruínja") se ukrývá těleso o průměru cca pět kilometrů, s oběžnou dobou téměř shodnou se Zemí, velmi výstřednou dráhou a větší sklonem k rovině ekliptiky, který objevil v roce 1997 na australské observatoři na Siding Spring J. D. Waldron. Cruithne spoluobíhá Slunce po podkovovité dráze, že zůstává stabilní a vyhýbá se možnosti srážky se Zemí s oběžnou dobou 770 let. Každých 385 let se ocitá v bodě kdy je nejblíže Zemi na vzdálenost cca 15 milionů kilometrů. Naposledy se tak přiblížil v roce 1900, a další podobné přiblížení nás čeká roku 2285. Astronomové z Queen Mary and Westfield College se domnívají, že se podobným způsobem mohou pohybovat další čtyři planetky. Např. Zemi nedávno minul ve vzdálenosti jen o něco větší, než Měsíc tančící asteroid AA29 o průměru asi osum metrů, jeden z několika šutrů, který čas od času po dobu několika měsíců až let sledujou Zemi po koorbitální dráze a stanou se tak dočasně jejím dalším měsícem. Další setkání blízkýho druhu se očekává 2 června 2011.
Za některý oběžnice můžou i lidi samotný. Loni nás obletěl další malej asteroid 2010 KQ - podle nepravidelný dráhy, spektrální charakteristiky a nepatrný velikosti NASA soudí, že jde čtvrtý stupeň ruský rakety Proton, který byla vypuštěna 28.10.1974 se sondou Luna 23 na měsíční orbit a nyní obíhá Slunce spolu se Zemí jednou za 1.04 roku. Bonus: YT video slunečního systému se všema asteroidama objevenejma od r. 1980 (download) a totéž ve 3D (download)
Exploze cvičnýho protipěchotního šrapnelu na záběru společnýho cvičení americký a jihokorejský mariny z 15. září 2010, jsou tvořený válcovitou náloží plněnou směsí gumy a bílýho fosforu, která exploduje radiálně, čímž udělá ten efektní prstenec. Ostrý šrapnely by nebyly tak hezký, páč jsou plněný litinovejma střepinama. Bílej dým vzniká rozprašováním nafty do výfuku malý letecký turbíny umístěný na palubě obojživelnýho vozidla AAV-7A1 - teplota není dostatečně vysoká k zapálení nafty ale stačí k vytvoření hustýho dýmu, kterej dobře pohlcuje lasery IR zaměřovačů při výsadku. V pozadí je vidět jihokorejská vrtulníková loď LPH 6111 třídy Dokdo. Pro HOWKINGA: helina v pozadí je SH-60 Seahawk.
Konstrukce hlavy datla inženýry inspiruje ke konstrukci zařízení odolnejch vůči nárazům a vibracím. Hlava datla vibruje při dlabání dřeva s frekvencí 22 Hz a dosahuje přitom zrychlení 1200 g. Odstínění vibrací napomáhá i dutina mezi mozkem a lebkou vyplněná mozkomíšním mokem. Datel přitom udržuje zobák kolmo k povrchu stromu. Porézní struktura kostí vystýlajících mozek byla imitovaná vrstvou skleněných kuliček o průměru 1 mm, ve kterých by byly uložený mikroelektronický obvody vrtnejch souprav, kokpitů formulí a letadel apod. zařízení, namáhanejch velkým přetížením. Testovací systém vydržel přetížení 60.000 g, zatímco současný "černý schránky" v letadlech odolávaj přetížení jen 1000 g.
BLUESMAN: To už sme tady řešili v souvislosti s tunelováním fotonů mezi obřími hranoly Guntera Nimtze. Analogie tunelování vln mezi dvěma dvourozměrnými prostory je jednoduše prkno položený na hladině bazénu - vlny na hladině se od něj odrážeji, vytvářej však přitom drobný změny tlaku pod hladinou (ve "skrytým rozměru") a přenášej se v podobě zvukovejch vln na druhou stranu prkna. Zvukový vlny sou mnohem rychlejší než povrchový vlny, proto se na hladině projevujou jako drobnej šum, analogickej mikrovlnnýmu pozadí vesmíru, tvořenýho gravitonama. Dá se chytit každou televizní anténou a dělá to zrnění po skončení nočního vysílání.
Projekt "soběstačnýho" plovoucího ostrova z betonu, kde by tři umělé hory obklopovaly ústřední lagunu, která by fungovala jako zátěž pro plovoucí město i jako zásoba sladké vody doplňované z dešťových srážek.
Staří Wikingové jak známo dorazili první k břehům Grónska a Labradoru. Přitom křižovali serverním Atlantikem ve vysokejch zeměpisnejch šířkách, kde často panujou mlhy a slunce několik měsíců nezapadá, čímž je ztížená i orientace podle hvězd. Poblíž pólu se stává nespolehlivou i navigace pomocí kompasu. Starý ságy však vypravujou, že pro tyhle případy měli mořeplavci mýtickou pomůcku: třpytivej "sluneční kámen", kterej jim umožnil "sledovat slunce" aji za obzorem pokrytým mlhou. Skupina vědců si myslí, že "sluneční kámen" nebyla pouhá legenda, ale že ho tvořily srostlice islandskýho vápence, tzv. kalcitu který vykazujou silnej dvojlom (závislost indexu lomu na orientaci krystalu) a v určitým uspořádání polarizujou světlo. O polarizovaným světle je známo, že proniká vrstvou mlhy a parhellium je podobně jako duha polarizovaný, takže je lze při vhodný orientaci kalcitu z oblohy odfiltrovat a tim polohu slunce určit i při inverzi, nízký oblačnosti nebo tehdy, když bylo nízko pod obzorem. To je způsobený tim, že paprsky světla se odrazem na kapkách polarizujou. O tom se de přesvědčit například pozorováním duhy skrze fotografický polarizační filtr, když s nim budete pomalu točid - části oblouku budou postupně mizet!
Islandskej vápenec má svoje jméno podle místa výskytu nejlepších krystalů, který se dlouho používaly jako polarizátory. Vyskytuje se právě v severních zeměpisnejch šířkách, protože vzniká jen při krystalizaci zastudena. Z hydrotermálních pramenů krystaluje uhličitan vápenatej ve formě metastabilního a tudíž míň rozpustnýho aragonitu, kterej tvoří drobný jehličky a k polarizaci světla se nehodí. K polarizaci světla dochází i odrazem na vodní hladině. Protože světlo měsíce vzniká odrazem na částicích měsíčního regolitu a je polarizovaný tím víc, čám větší má vlnovou délku, dochází na vodní hladině při jeho odrazu k částečný filtraci světla podle vlnový délky, což se projevuje duhovejma barvama. Protože se dlouhý polymerní řetězce umělejch hmot deformací orientujou, můžeme polarizační barvy rozeznat i na odraženým světle od některejch průhlednejch plastů, především těch neměkčenejch s vysokou molekulovou váhou jako je polystyrén nebo polykarbonát (viz obr. výše.
Lidský oko normálně polarizaci světla téměř nevnímá ale vnímavý osoby rozlišej na jasný obloze tzv. Heidingersův snop (anglickej název Haidinger’s brush je chybnej překlad původního termitu Haidinger-Büschel).V roce 1844 ho popsal Wilhelm Karl von Haidinger (1795–1871), když pomocí polarizovaného světla studoval minerály. Polarizace oblohy jde spatřit na homogenním pozadí jako velice slabý obrazec podobnej čtyřlístku či dvěma motýlkům o úhlové velikosti 3 až 5°, z nichž jeden je kanárkově žlutý, druhý šmolkově modrý. Pokud byste chtěli obrazec spatřit, doporučuje se trénovat s polarizačním filtrem (např. polarizačními slunečními brýlemi), který proti obloze či bílému papíru nebo ploše LCD monitoru vždy po několika sekundách otáčíme o 90° tam a zpět. Problikávající obrazec by pak měl bejt snáze zpozorovatelne na obloze v místech největší polarizace, tj. 90° od Slunce, v ranních či večerních hodinách, obrazec je zřetelnější při ztmavení zorného pole. Mnohem snadnějc ho spatříte na LCD monitoru, jehož světlo je taky polarizovaný.
Rozměr obrazce poukazuje na to, že se vše odehrává ve žluté skvrně (macula lutea), konkrétně v okolí jamky (favea), kde je barevné vidění nejcitlivější a nejostřejší a barevnost vjemu napovídá, že se detekce účastní čípky sítnice. Samotný vjem obrazce se vytváří přímo v oku, a to díky žlutému barvivu luteinu žluté skvrny, kolem který jsou molekuly luteinu uspořádány převážně koncentricky,. Dlouhé řetězce luteinu pohlcujou víc modrého záření polarizovaného rovnoběžně s dlouhou osou molekuly než záření s kolmou polarizací. Z logiky věci zůstává vjem Heidingerova snopu nezávislý na naklonění hlavy, ale v roce 1955 W. A. Shurcliff upozornil na možnost rozpoznat i kruhově polarizované světlo a dokonce určit směr jeho otáčivosti při sklánění hlavy na stranu, čímž se žlutý obrazec otáčí po směru hodinových ručiček pro pravotočivě kruhově polarizovanou složku, pro levotočivou naopak. Z hlediska éterový teorie je pozorování polarizace světla jedním z projevů extradimenzí našeho časoprostoru a protože extradimenze vedou ke kvantový neurčitosti, je to taky jeden z prvních projevů kvantový mechaniky na velký rozměrový škále (polarizace mikrovlnnýho záření nebo světla rotujících černých děr). Drobnej hmyz s extradimenzema přichází do styku mnohem častějc, protože jeho složený oko ze svý podstaty umožňuje pozorovat okolí vícerozměrně. Počet parametrů hmyzích tanečků naznačuje, že včely v extradimenzích i "myslej" a vzájemně komunikujou. Složený oči hmyzu např. umožňujou při jeho pohybu v úzkejch chodbičkách vidět "za roh". Polarizace světla je stáčená cukry a polysacharidovými membránami, takže např. mšice na polarizačních barvách pletiva vidí, kde je nejtenčí místo k nabodnutí rostliny. Taky malý zvířata, ptáci aji malý děti mají větší sklon k vícerozměrnýmu vnímání reality.
Congrevovy hodiny s valivou kuličkou s "extrémně volným nepokojem", jak je vynálezce v patentu popsal sou založený na experimentu Galilea s koulí valící se po šikmý rovině a byly vynalezený v roce 1808. Je to pěknej kousek HW - vyžaduje ovšem, abyste svoje koule udržovali v čistotě.
Už v roce 1902 vás mohli v Bostonu pokutovat za rychlou jízdu na základě snímku z kamery. Ta snímala po jedné sekundě a rychlost vozidla se odvozovala z jeho relativního zmenšení na fodce.
ARAON: Hejbe, viz 5:50
Shaolinský mnich předvádí koncentraci a energii či prohozením skleněný tabulky šicí jehlou.. Ale to neni zdaleka vše. Např. tuten mistr Taj-či uděluje elektrický šoky, rozsvěcuje LEDky, hejbá s předmětama nadálku, chytá diabolky do dlaně, prostrkává slánku stolem a zapaluje novinový papír...
Druhej krok směrem k znovupřijetí éterovýho modelu spočívá v teoretický rovině. Už dříve bylo zjištěný, že rovnice pole jsou na velkejch i malejch vzdálenostech nápadně podobný Navier-Stokesovým rovnicím, co popisujou chování nestlačitelný kapaliny. Na velkejch rozměrech se to projevuje např. tzv. Lense-Thirringovým jevem, čímž se označuje precese vznikající při gravitomagnetickým strhávání časoprostorovýho rámce- Při rotaci hmotnýho tělesa je časoprostor strhávanej podobným způsobem, jako kdyby objekt rotoval ve velmi pohyblivý tekutině a tohle strhávání referenčního rámce je současně důvodem jeho pomalýho, ale vytrvalýho zpomalování. Nedávno bylo odvozeno, že nabitý částice se strhávají ještě mnohem výrazněji fluktucema mikrovlnnýho záření, který se vůči nim chovaj jako řídkej plyn. V důsledku toho nabitý černý díry můžou strhávat časoprostor kolem sebe ještě mnohem výrazněji, než neutrální černý díry (Kerrovo řešení). Pozorováním mikrovlnnýho záření bylo zjištěno, že vesmír na velkejch vzdálenostech tvoří jakýsi konvektivní buňky podobně jako vnitřek hustých hvězd, který strhávaj časoprostor, polarizujou mikrovlnný záření podobně jako rotující Kerrova černá díra a vyvolávaj "temnej tok" celejch clusterů galaxií. Ty se vzájemně slepujou do jakejchsi vláken temný hmoty, který se chovaj jako vlákna slizu, např. se sbalujou do kapiček a modelujou tak shluky galaxií.
Na malejch rozměrech se tekutost časoprostoru projevuje opět tim víc, čim víc je rozměrová a energetická škála vzdálená lidskejm měřítkům. Projevuje se to ve způsobu šíření elektromagnetických vln, který jde přirovnat k propagování vln v těžký, ale řídký kapalině a bylo tak i modelovaný Maxwellovou teorií elektromagnetickýho pole. J.C.Maxwell modeloval vakuum jakýmsi planetárními ozubenými převody, kde rotující kolečka představovala rekurzívně vnořený víry éteru. Je zajímavý, že už Leonardo daVinci se zabýval podobným mechanickými modely, ale s opačnou symetrií, kterými modeloval atomy a jejich gyroskopickej moment podle něj dával hmotě setrvačný účinky - je zjevný, že oba modely hmoty i vakua na sebe přirozeně navazujou. Podobnost chování elektromagnetickýho pole s vírovým chováním kapalin jde tak daleko, že byla odvozená i prakticky demonstrovaná analogie Biot-Savartova zákona pro magnetický pole cívky s použitím proudění kolem spirálovitě stočenýho víru. Lorentzova síla působící na nabitý objekty pohybující se v magnetickým poli je analogií Magnus-Robinsonovy síly, působící na rotující předměty pohybující se v gradientu hustoty nebo rychlosti kapaliny. Proto není přiliš překvapující, když bylo nedávno odvozený, že pro každý řešení hydrodynamickejch rovnic v určitým počtu rozměrů existuje geometrie, která řeší Einsteinovy rovnice v počtu dimenzí o dvě vyšší. Pokud lze něco popsat podobnými rovnicemi, je zjevný, že to bude mít i podobný řešení. Pokud tedy budete chtít v budoucnosti argumentovat tím, že se éter může chovat jako kapalina, aniž tím přestane být konzistentní s teorií relativity, jednoduše můžete pochybovače odkázat na tuto práci.
Éterová teorie si nedávno připsala dva výrazný zářezy a to hned ve dvou duálních oblastech velmi malejch a velmi velkejch rozměrů. Už před čtyřmi roky sem na různejch fyzikálních fórech vysvětloval, že kvantový vlastnosti eterový pěny jde simulovat i tak docela jednoduchejma systémama, jako je směs dvou nemísitelnejch kapalin. Když např. rozpustíme benzín v acetonu (ve který se benzín rozpouští) a pak pomalu přidáváme vodu nebo špiritus (ve kterejch se benzín nerozpouští, ale který se s acetonem neomezeně mísej), pak v určitým okamžiku dojde k vysrážení benzínu ze vzniklý směsi v drobnejch koloidních kapičkách. Ovšem Brownův pohyb zabraňuje aby se samovolně smísily, v důsledku čehož se získá stabilní opalizující disperze. V nedávný studii byla jako model kvantový pěny navržená směs anilínu a cyklohexanu, která je vzájemně nemísitelná při teplotách pod 35 °C. Při vyšší teplotě dochází ke vzniku tzv. kritický opalescence, což způsobuje, že se směs stane prakticky neprůhledná. Při ještě vyšší teplotě se fluktuace obou fází zmenšej do tý míry, že přestanou rozptylovat světlo a směs se vyčeří, stane se z ní v podstatě homogenní roztok. Proces jde poměrně snadno sledovat rozptylem světla laseru (video 1) a promítáním jeho paprsku na stěnu (video 2).
Tvar vzájemnejch fluktuací obou kapalin může bejt ve skutečnosti velmi složitej, ale v případě, že se směs blíží kritickýmu bodu, je poměr jejich objemů vždy blízkej 1 : 1 a jejich tvar jde modelovat minimálním povrchem, kterýmu se říká gyroid (což je spec. případ Schwarzova D-povrchu), který si mužete vygenerovat např. pomocí programu Surface Evolver. Minimální se těmhle povrchum říká proto, že minimalizujou svou plochu a tim pádem energii povrchovýho napětí podobně jako blanky mýdlový pěny. Celej objem kapaliny je tim způsobem rozdělenej na dvě stejně velký poloviny, který zůstávaj souvislý, ačkoliv je jejich rozhraní silně zakřivený. a rozptyluje tedy silně světlo. Podobným způsobem se chová rozhraní kapalina-pára při kondenaci superkritickejch plynů, na který byla vlastně kritická opalescence původně objevená. Při pomalým ochlazování silně stlačenýho plynu je hustota jeho páry tak vysoká, že prakticky odpovídá hustotě kapaliny, v takovým případě vzniká opět fázový rozhraní se zakřiveným, ale souvislým povrchem..
V přírodě se podobnou disperzí můžeme setkat v tzv. Alexandrově temném pásu, kterej vzniká při hustým dešti mezi primárním a sekundárním obloukem duhy, kdy se¨povrch systému dešťovejch kapek přibližuje povrchu gyroidu. V takovým případě je část světla rozptylovaná, ale ani v jednom ze směrů nepřevažuje. V jistým ohledu je zakřivení takovýho povrchu současně velmi malý i velmi vysoký, podobně jako je tomu s časoprostorem našeho vesmíru, kterej je zvlněnej drobnými fluktuacemi mikrovlnnýho záření. Z tohodle modelu vyplývá, že objem časoprostoru se zápornou křivostí uvnitř našeho vesmíru nad rozměrovou škálou mikrovlnnýho záření by měl zhruba odpovídat objemu kladně zakřivenýho časoprostoru v částicích na menších rozměrech, což parafrázuje Feynmanův výrok "Tam dole je spousta místa". Hyperbolickej povrch gyroidu vysvětluje, proč je topologie kvantový pěny a tim pádem i celýho vesmíru přibližně hyperbolická, což se mj. projevuje anizotropií rozložení teploty mikrovlnnýho pozadí vesmíru.
4 = 1+1+1+1 = 1+1+2 = 1+3 = 2+2 = 4
Partiční funkce má svoje využití ve statistice, kryptologii, teorii neuronových sítí a taky v termodynamice, když si uvědomíme, že energii v chumlu srážejících se částic lze vyjádřit pomocí součtu příspěvků jednotlivých částic. Pokud jsou příspěvky kvantované (což platí pouze pro teplotu absolutní nuly), pak pro odhad celkovýho počtu možných kombinací můžeme použít přímo partiční funkci, pro vyšší teploty rozložení energie popisuje Maxwell-Boltzmannova distribuce a ekvipartiční (rozdělovací) funkce E = N kT/2. Ta byla např. použitá v článku holandského strunového fyzika, Erika Verlindeho, pro odvození Newtonova zákona jako entropický síly na povrchu černý díry (F Δx = T ΔS, např. na povrchu kapky s povrchovým napětím µ: Δ E = µ ΔS):
F Δx = T ΔS
Δ E = µ ΔS):
F = T ΔS / Δx = = T . 2.pi.m = - podle Schwarzschild-Birkhoffovy věty teorie relativity je sférické gravitační pole způsobeno hmotností v jejím středu = 2E/N . 2.pi.m = - teplota T je převedená na střední energii pomocí ekvipartiční funkce termodynamiky (E = N kT/2). = 2MG/A . 2.pi.m = - energie E je pak vyjádřená jako hmotnost M ve středu koule s použitím Einsteinova vzorečku (E=Mc^2) = 2MG/(4.pi.R^2) . 2.pi.m = - plocha A vyjádříme jako povrch koule (A = 4.pi.R^2) = MmG/R^2 - čímž získáme známej Newtonův gravitační zákon
F = T ΔS / Δx = = T . 2.pi.m = -
podle Schwarzschild-Birkhoffovy věty teorie relativity je sférické gravitační pole způsobeno hmotností v jejím středu
= 2E/N . 2.pi.m = - teplota T je převedená na střední energii pomocí ekvipartiční funkce termodynamiky (E = N kT/2). = 2MG/A . 2.pi.m = - energie E je pak vyjádřená jako hmotnost M ve středu koule s použitím Einsteinova vzorečku (E=Mc^2) = 2MG/(4.pi.R^2) . 2.pi.m = - plocha A vyjádříme jako povrch koule (A = 4.pi.R^2) = MmG/R^2 - čímž získáme známej Newtonův gravitační zákon
Čili fraktální charakter vesmíru můžeme chápat taky tak, že pokud si ho rozdělíme na elementární částice s tak nízkou energií, aby se vzájemně srážely a odrážely kvantovaně, čili jako přirozený čísla, pak se tyto vlastnosti budou v pravidelnejch rozestupech opakovat. Fraktální periodicita partiční funkce by tak mohla napovědět, jak by takový oblasti mohly bejt vzájemně velký. Takto definovaný subvesmíry by byly definovaný jako největší možný pravidelný oblasti, ve kterejch ještě platí Peanova aritmetika a zákony geometrie. Tenhle model by mohl souviset s hypotézou Eddington-Diracových čísel, čili číslech tak velkých, že na ně už nelze aplikovat žádný známý zákony algebry. K podobným výsledkům došla i Heimova teorie, ze který je možný spočítat nejmenší a největší možnou křivost vesmíru. Výslednej poměr (10^40) poměrně dobře odpovídá inflačnímu poměru vesmíru a některým závěrům Diracovy hypotézy (např. počet elektronů ve vesmíru a poměr mezi elektrostatickou a gravitační silou protonu a elektronu).
Modrý lasery až dosud patřily k popelkám trhu, protože modré laserové diody dosahovaly max. 50 mWatt v době, kdy červené diody běžně vyzařovaly přes 500 mWa ještě k tomu byly 3x dražší. Dnes je ale situace zcela opačná a společnost Wicked Lasers nabízí za $200 modrej diodovej laser Spyder III Pro Arctics výstupním výkonem 1 Wattu na 445nm, tedy v třídě IV bezpečnosti (YT video 1, 2) Modré světlo laseru je v atomosféře mnohem lépe viditelné, protože se více rozptyluje, než světlo červených laserů, takže těžiště použití těchle ukazovátek je pointace hvězd pro astronomy. Na trhu jsou samozřejmě i mnohem výkonnější laserové moduly, vzniklý složením několika desítek diod do společného vodou chlazeného pouzdra.
S modrými lasery jde dělat určitý pokusy, který byly s předchozími typy laserů nedostupný, např. kreslit na samoztmavovací brejle. Surový papír nebo bavlna v reálu vykazuje spíše žlutý nádech. Přidáním modrých barviv (při praní se k tomu účelu používal ultramarin, čili modrá šmolka) lze barvu vyrovnat směrem k neutrálním odstínům; cenou za to je ale určité snížení jasu, podklad se jeví jako šedý. Tento nedostatek lze odstranit přídavkem optického zjasňovače, což jsou látky, které jsou schopny přeměnit část dopadajícího UV záření na viditelné světlo v modré části spektra. Optické zjasňovače jsou přidávány jak do prášků na praní, tak do papírů pro tiskárny a fotopapírů, ale třeba i do úklidových prostředků a šampónů pro psy. Chovají se jako luminofory s krátkou dobou dosvitu, které lze excitovat světlem modrého laserového ukazovátka. Takže když jimi natřete světlý podklad nebo pokožku, můžete si vaši párty zpestřid zajímavými efekty. Je jednodušší svlečnu přimět ke svléknutí, když jí slíbíte, že jí na bříško navlhčený tonikem nakreslíte laserovým ukazovátkem medvídka pedobeara...
Optický zjasňovače mají však taky některý nevýhody. Nehodí se na barevný prádlo, protože se adsorbujou ve vláknech a způsobujou zešednutí a barevnej posun barev v umělém osvětlení (zářivky). U některých osob vyvolávaj alergický reakce. Jsou jako všechny organický barviva toxický pro baktérie a ztěžujou tak biologickou odbouratelnost odpadních vod. Kvalitní fotografický papíry je neobsahujou, protože zhoršujou věrnost podání barev (metamerii). A milovníci outdooru by si měli uvědomit, že my srnky sice nevidíme barevně, ale zato vnímáme i krátkovlnný záření a maskáče vypraný v optickým zjasňovači pro nás v lese září jako majáček. Proto pro lov jelenů je stále nejlepší starý dobrý mejdlo s jelenem.
Siccarský útes poblíž skotskýho Eddiburgu je celosvětově vyhledávanej geologama, páč je to místo kde na povrch vystupujou silurský droby (420-440 mil. let A.D.), překrytý pískovcovejma usazenima z devonu (350-400 mil. let). Jejich hnědá barva svědčí o výrazným obohacení atmosféry kyslíkem, kterej způsobil vysrážení hydroxidů železa. Protože se toto místo několikrát ocitlo pod hladinou moře, rozhraní obou geologickejch vrstev je zde jasně viditelný. Je označovaný jako Huttonova diskordance (nekonformita, nesouhlasnost), čili místo, kdy na sebe nasedaj vrstvy zemský kůry, mezi jejichž usazením uplynulo delší časové období klidu (tzv. stratigrafický hiát). Význačný anglický geofyzik James Hutton na ní v roce 1788 obhajoval svou plutonistickou teorii vzniku Země a stal se tak otcem moderní geologie.
Spor mezi neptunisty a plutonisty se týkal hlavně toho, že neptunisté hlásali to, že veškeré horniny vznikly "z vody", tedy usazováním hornin v oceánů vzniklého stvořením světa, což korespondovalo s církevními dogmaty. Oproti tomu podle plutonistů některé horniny vznikaly "z ohně", tedy v magmatu sopek. Huttonovský cyklus předpokládá cosi jako koloběh hornin v přírodě: horniny na povrchu Země zvětrávají, jsou erodovány, unášeny do sedimentárních bazénů, dostávají se do hlubších částí Země, tam se přeměňují, taví a jako magma se dostávají na povrch, kde zvětrávají, jsou erodovány, atd.. V tomto sporu hrála významnou roli i naše sopky Komorní a železná hůrka, především proto, že leží poblíž lázní, který navštěvoval vlivnej, ale konzervativní neptunista Goethe.
Droby vytvářejí omezené vrstvy s rozsahem několik km² a tloušťkou zhruba 1 metr. Opakovaně se přitom střídají např. s břidlicemi tím způsobem, že vrstva droby ostře doseda na podložní břidlici a směrem nahoru přechází do nadložní břidlice. Droba vzniká rychlou sedimentací v hlubokomořském prostředí a jedná se o tzv. turbidit, čili horninu bahnotoků uvolněných např. zemětřesením či povodněmi z kraje šelfu jenž následně stéká po okrajích pevniny na hlubokomořské plošiny. V tomto případě často dochází k erozi mořského dna a droba obsahuje směs větších úlomků křemene a živce v jílovité původní hmotě.
Pokud máte slušný připojení k webu, viz ukázky 3D vizualizací ve Flash/MP4
Snímky sondy Mars Express pořízený v rozlišení 8,2 m/pixel při průletu kolem Phobosu 9.ledna 2010 ve vzdálenosti 100 km byl zužidkovaný na výrobu 3D anaglyfu a videa rotace pomocí freeware SquirlzMorph. Neobvyklá dráha a tmavá barva (nejtmavší měsíc v celý sluneční soustavě) nasvědčuje, že jde stejně jako v případě u dalšího měsíčku Deimos o zachycenej asteroid - uhlíkatej chondrit, čili pozůstatek supernovy, která vytvořila sluneční soustavu. Měření sondy Mars Express naznačila (1, 2), že obsahuje cca 30% objemu dutin (jeho průměrná hustota je jen asi 2g/cm³). Na povrchu je pokrytej asi metrovou vrstvou jemnýho prachu z mikrometeoritů (regolitu), na snímcích kráterů byly pozorovaný jeho sesuvy. Ovšem gravitace na Fobosu je tak nízká, že aji z nejhlubšího kráteru bychom se pohodlně dostaneme výskokem.
Rusové chtějí na Phobos vypravit.v roce 2012 sondu a později lidmi řízenou misi, protože přistání a návrat z takovýho měsíčku nevyžaduje skoro žádný palivo (úniková rychlost 11 m/sec se vyvine skokem snožmo z místa) a propagandistickej efekt vzhledem ke vzdálenosti je srovnatelnej s přistáním na Marsu s tím rozdílem, že posádka se bude moct vrátit. Když nic jiného, na Phobosu by měly být velké zásoby platiny a iridia - odhadem asi 6520 tun, protože jde o velký chondritický meteorit, který ještě nestihl spadnout na Mars. Na obrázku dole Phobos nad Marsem vyfocenej pomocí družice MRO (průměr 20-27 km). Na animaci vpravo je přechod Phobosu přes Slunce snímaný z vozídka Opportunity, jeden oběh Phobosu vůči pozorovateli na povrchu Marsu trvá 11,1 hodiny.
Co svítí na planetě (viewer) zeleně jsou znázorněný světla výronů zemního plynu, červeně ohně savan a modře bioluminiscence
Za určitejch světelnejch podmínek může být výhodnější šedý projekční plátno, než čistě bílý. Pokud odráží světlo na vlnovejch délkách, odpovídající červený, modrý a zelený barvě DLP projektorů, zatímco ostatní vlnový délky jsou pohlcovaný, může takový projekční plátno zvýšit kontrast při nedostatečným zatemnění projekční místnosti. 3D kino používá projekční plochy s metalizovanou vrstvou, která zachovává polarizaci světla při odrazu. Protože kovová reflexní vrstva nedostatečně rozptyluje světlo, je projekční plocha mírně nepravidelně zvlněná tak, aby nedocházelo k moarování.
Podle téhle infografiky se hlasitost populárních hudebních skladeb postupem let v průměru zvyšuje. Je možný, že lidi jako celek hluchnou, dávaj přednost agresívně hlasitý muzice nebo se snad muzika přizpůsobuje zvýšenýmu hluku životního prostředí? A proč by vlastně měla, když si lidi můžou hlasitost skladby sami nastavit při přehrávání? Vysvětlení spočívá v častějším používání kompresorů, který vyzdvihujou hlasitost tichejch pasáží a naopak snižujou úroveň těch hlasitejch tak, aby bylo možný muziku poslouchat z rádia bez úprav hlasitosti (přehrávače hudby dodávaný s Windows mají tuhle fíčuru už zabudovanou) Protože tichý pasáže převládaj na hlasitejma, v průměru se tak hudební skladby stávaj hlasitější.
Jelikož teplo v zemským plášti vzniká rozpadem radioaktivních prvků (převážně draslíku-40), projevujou se uvnitř Země podobný stoupavý proudy, jako např. v bouřkovejch mracích nebo sluneční plasmě. Ty se pod zemskou kůrou ohejbaj a vyzvedávaj do výše tektonický pohoří, který tvořej na geomagnetický mapě Země výrazný anomálie rozložený přibližně na vrcholech dodekahedronu. Na jednom takovým stoupavým proudu stojí Havajský souostroví tvořený pásmem sopek a kaldera Yellowstownskýho národního parku, rozkládající se na území Wyomingu o rozloze téměř 9000 km2. Kalderu tvoří ucpanej jícen supervulkánu vyhaslýho před 160.000 let. Stoupavej proud způsobuje městnání magmatu v dutině kaldery a její pravidelný nadýmání, který dobře koreluje s výskytem zemětřesení v této oblasti. Bohužel v poslední době se zdá, že zvedání kaldery probíhá neobyčejně rychle - o 72 cm za posledních padesát let a jen v letech 2004 - 2006 se zvedla o dalších 7 cm. To je docela špatný, protože erupce v takovým rozsahu by měla pro ekosystém dalekosáhlý důsledky, o lidský civilizaci nemluvě, jak barvitě vylíčil katastrofickej film 2012, kterej byl ironií osudu (ale možná nikoliv náhodou) nedávno prohlášenej NASA za nejvíc pavědeckej film všech dob. NASA se totiž hodně angažuje v antropogenním globálním oteplování a tak zřejmě neni nadšená z filmu, kterej dosti přímočaře naznačuje alternativní teorii.
Vzestup geotektonický aktivity v poslední době je globální jev - např. podle této studie vzrostla intenzita zemětřesení v poslední době 5x. Opět jsem nucen jej dát do souvislosti s anomální sluneční aktivitou a projevy globálního oteplování napříč celou sluneční soustavou, která může bejt způsobená oblakem temný hmoty (antineutrin) vyvrhovaný ze středu naší galaxie, nebo zavlečený neviditelným průvodce našeho Slunce (kterej však nebyl doposud identifikován a myslim, že ani nebude). Antineutrina urychlujou radioaktivní rozpad mnoha prvků (1, 2, 3) a např. podle této studie se přímo podílej na betarozpadu, kterým se rozpadá i ten radioaktivní draslík, naproti tomu neutrina generovaný slunečním jádrem jejich vliv částečně kompenzujou. Rozpad draslíku v oceánu způsobuje jejich ohřívání a tání ledovců, především v Arktický oblasti, kde led přichází do styku s oceánskou vodou. To se projevuje nápadně hlavně v posledních letech, kdy sluneční aktivita i teplota atmosféry klesá, zatimco tání arktickejch ledovců v labradorský oblasti nabírá obrátky.
Retroreflektor (tzv. retrográdní reflektror, nebo-li zpětný odražeč, doslova "zpětný ohýbač") je optickej prvek, kterej na rozdíl od zrcadla odráží paprsek dopadajícího světla (v určitém rozmezí úhlů) zpět přímo proti zdroji. Nejjednodušším retroflektorem je tzv. koutový odražeč, tvořenej sesazením trojůhelníkovitých odrazných ploch do vrcholů osmistěnu. Používá se často jako tzv. klamavý cíl pro vojenské radary. V průběžném uspořádání se využívá totálního odrazu na jehlancovitém povrchu - na tomto principu funguje obyčejná plastová odrazka na blatníku každého auta. Je provedena obvykle v červené nebo oranžové barvě, protože světlo delší vlnové délky se méně rozptyluje mlhou. Ale i oko koček a dalších nočních živočichů (vč. pavouka pokoutníka) má profil zadní stěny sítnice vystlaný hrbolatými buňkami, takže světlo prochází světločivnými buňkami dvakrát a lépe se využije. Oko denních živočichů však odrazkové vybavení ztratilo, protože se obecně potýká spíš s přebytkem světla, než jeho nedostatkem. Toto uspořádání vysvětluje, proč je oko savců konstrukčně řešeno zdánlivě nešikovně: nervy procházejí zadní stěnou sítnice do vnitřní stěny oka - evoluce se ale ve skutečnosti jako konstruktér málokdy plete.
Nejznámějším nasazením retroreflektorů byla odrážečová pole na Měsíci, kde je rozmístila posádka mise Apollo 11 - ze zpoždění odraženého paprsku lze velmi přesně měřit vzdálenost Země - Měsíc a ještě přesněji její změny. Dalším typem retroreflektrorů jsou optické prvky s gradientem indexu lomu, jako např. Lunebergova čočka, která se v podobě koulí z pěnového polystyrénu s různou hustotou používá jako fokusující prvek některých radarů, protože funguje i obráceně a láme záření zdroje do rovnoběžného směru bez sférický aberace. Lunebergova čočka byla nedávno realizovaná jako součást optoelektronickýho obvodu na povrchu křemíkovýho čipu
Lunebergově čočce je velmi podobná Eatonova čočka. jejíž index lomu se mění tak, že zdroj záření musí být umístěn ve středu. Ve funkci retroreflektoru dochází k ohybu paprsků v okolí singulárního středu, profesor Tomáš Tyc z PFUK MU Brno ale spočítal, že vhodnou transformací se lze optickým singularitám vyhnout Na principu retroreflektroru funguje i plastová balotina, která je nanesená na kinoplátnech - odráží tak světlo kinoprojektoru zpátky do hlediště - kdyby totiž byla tvořená difůzní plochou, rozptylovala by jej neužitečně do všech možnejch směrů.
Pokud se gradient indexu lomu v Eatonově čočce otočí, získá se zajímavej optický prvek, který ohýbá dopadající paprsky tak, že se stane pro průchozí světlo neviditelný, podobně jako kdyby byl obklopen tzv. metamateriálem se záporným indexem lomu. Velmi podobný gradient indexu lomu vykazuje každá gravitační čočka tvořená singularitou, která se tak před svým okolím může maskovat. To co z černé díry vidíme je vlastně pouze důsledek narušení průběhu indexu lomu od ideálního průběhu gradientu v Eatonově čočce. Výsledek je, že se okolí ideální černé díry pro pozorovatele jeví mnohem nenápadnější, než odpovídá jejímu gravitačnímu účinku - zpozorujeme ji až tehdy, když jsme skoro vcucnutý.
Další hezká ukázka elastický deformace (regelace) sněhu při oblevě. Možná se tu uplatňuje kvantovej jef zvanej supratuhost.
Sonda Cassini pro nás má dvě nový zprávy. Ta dobrá je, že při průletu kolem Saturnova měsíce Rhea ve vzdálenosti asi 100 km detekovala kysĺík spolu s oxidem uhličitým, v poměru 5:2, kterej mohl odpovídat Zemi v době jejího vzniku. Ta špatná je, že ho je tam málo, protože Rhea je relativně malej měsíc (ø 1530 km) a neudrží hustou atmosféru. Její "atmosféra" je jen asi 100x hustší, než plynnej obal Měsíce nebo Merkuru, což je na pozemský podmínky kvalitní vakuum (~ 106 molekul/cm³) a teploty na povrchu měsíce se pohybujou v rozmezí 53 až 99 K. Kromě Titanu vykazuje stopy atmosféry i Saturnův měsíc IO, Europa a Ganymed, jejich atmosféra je ale jen 100x hustší než v případě Rhey. Kyslík se tam tvoří radioaktivním zářením ze Saturnu, který rozkládá vodu z ledu na povrchu měsíců. Zajímavější je přítomnost oxidu uhličitého, která by nasvědčovala možný přítomnosti nějaký formy života ve spodních vrstvách ledu. Uhlík může na Rheu dopadat z chondritů (uhlíkatejch meteoritů), ale může taky pocházet přímo z Rhey. Rhea je měsíc, který se snaží konkurovat své planetě: v roce 2008 totiž astronomové zjistili, že Rhea jako snad jediný měsíc v sluneční soustavě kolem sebe udržuje trojitej řiďoučkej prstenec z prachu.
V životě platí, že kdo s čim zachází, tim taky schází. Ve fyzice platí, že to co na daný vlnový délce vyzařuje, to taky na tý vlnový délce absorbuje. Např. sklo je průhledný a proto v rozpáleným stavu nesvítí tak jasně jako kovový předměty. Roztoky barviv sou zbarvený proto, že rozptylujou právě tu vlnovou délku, co pohlcujou. Platí to i o spektru výbojek a plynů, který vyzařujou na určitejch vlnovejch délkách spektrálních čar. Při vysokém tlaku se ve spektru sodíkový výbojky objevujou tmavý proužky, dochází k autoabsorbci světla ve chladnějších parách sodíku, který žhavej výboj obklopujou. Pokud do plynovýho plamene nasypem kuchyňskou sůl čili chlorid sodíku, plamen bude svítit žlutě ionizovanejma párama sodíku, současně ale začne světlo sodíku pohlcovat. To jde znázornit tím, že plamen prosvítíme světlem sodíkový výbojky, která vyzařuje monochromatický světlo právě na vlnové délce sodíkový čáry. Okraj plamene, kde je nejvyšší teplota se nám bude jevit v takovým světle jako temně lemovanej, ačkoliv ve viditelném světle právě na tomto místě plamen svítí nejvíc žlutě.
Tohodle jevu se využívá v plynový atomový absorbční spektroskopii (AAS), kde se koncentrace látek zjišťuje tak, že se jejich roztok rozprašuje do acetylénovýho plamene (někdy s přídavkem oxidu dusného pro zvýšení teploty). Přitom se neměří světlo, který ten plamen vydává, ale jeho absorbce světla speciální výbojky, jejíž dutinka je vyrobená z téhož prvku, kterej právě stanovujem. Pokud jsou páry danýho prvku v plameni přitomný, dojde k absorbci světla výbojky na vybrané vlnové délce specifickým způsobem, kterej přítomnost ostatních prvků ruší jen nepatrně. Na podobným principu je založená citlivá demonstrace rtuťovejch par ve vzduchu, který jsou jinak bez barvy a zápachu. Rtuťová výbojka ("horský slunce" v soláriu) obsahuje několik kapek rtuti, která se po rozžhavení výbojky postupně vypaří a jasně září (viz video vlevo). Světlo rtuťovejch par absorbujou specificky právě rtuťový páry, jejichž stín je nad povrchem rtuti jasně viditelnej a znázorňuje tak, jak se toxická rtuť pěkně vypařuje i za pokojový teploty.
Snímky Měsíce z oběžný dráhy ISS a jeho stín při zatmění v Antarktidě z 23.12.2003 prozrazuje, jak jsou objekty deformovaný lomem světla v atmosféře. Vpravo je odkaz na satelitní snímek stínu, kterej proběhl retrográdně těsně u okraje zemskýho kotouče, proto je jeho tvar velice protáhlej.
Jak známo, douhodobé vystavení oka krátkovlnnému ultrafialovému záření může vést ke vzniku šedého zákalu až k oslepnutí. Oči orlů apod. dravejch ptáků jsou ale slunečnímu záření vystavený po většinu doby a zákalem netrpí. Po dalším výzkumu bylo zjištěno, že jejich sklivec obsahuje drobné olejové kapičky, které rozptylujou ultrafialové záření, ale dlouhovlnné paprsky je obejdou. Na základě tohoto principu byly v laboratořích NASA vyvinuty brýle EagleEyes, které by měly svého nositele chránit před škodlivým působením slunečního světla. Neobsahujou pochopitelně kapičky oleje, ale barviva a mikročástice oxidu zinečnatýho, kterej bývá součástí opalovacích krémů a absorbuje světlo v ultrafialový oblasti. Vyrábějí se v polarizačním provedení, takže oproti normálním slunečním brýlím současně zlepšujou barevnej kontrast.
Jaxem tu psal nedávno o zmrzlejch ledovejch vláknech, taxem dodatečně zjistil, že někerý kydky v severní americe jsou jejich vznikem pověstný a dostaly podle téhle schopnosti i přezdívku. Jako tadle nenápadná hvězdnicovitá bylina Sporýšovka virginská (Verbesina virginica), rostoucí v Severní americe, kde se jí přezdívá "frostweed" čili "ledový kvítí". Při prvním mrazíku její stonek často podélně praskne a pak z něj začnou soukatledový vlákna. Zřejmě obsahuje nějaký saponiny nebo podobný povrchově aktivní látky, který pokrývaj povrch ledovejch krystalků a při jejich růstu zabraňujou jejich rozvětvování. Jsou to vlastně takový ledový nanotrubky, protože ty rostou podobným mechanismem.
Kanály a díry v oblacích občas vydávaný za UFO sou nejspíše způsobený tryskáčema, který podchlazený oblaka naočkujou částicema spalin a turbulencí, která vytváří statickej náboje a způsobuje zmrznutí a kondenzaci oblak v širokým okruhu. Voda v oblaku se pak vysráží v podobě sněhu či deště, kterej se v nižší nadmořský výšce zase vypaří, jak je vidět na horních obrázcich, kde z děr vypadávaj sněhový ocásky (srvn. video). U malejch kapek vzrůstá vnitřní tlak v důsledku povrchovejch sil, takže bez přídavku nukleačních center nezmrznou, dokud teplota neklesne pod tzv. bod homogenní nukleace (cca -42 °C). Přitom se může uplatnit Bergeron-Findeisenův jev, kdy se drobný kapky vypařujou a ve formě páry transportujou z oblasti nasycených vodních par do oblasti s nižším tlakem vodní páry nad částicema ledu či sněhu.
Při teplotě 2,18 K helium přechází do supratekutýho stavu, čehož si málem všiml i objevitel supravodivosti Kamerlingh-Onnes. V okolí teploty 2 K naměřil zlom na závislosti objemů plynné a kapalné fáze, jevem se však ke svý škodě dále nezabýval. Díky tomu byla supratekutost helia objevená až o skoro třicet let později ruským fyzikem P. Kapicou. Supratekutý helium může téct bez vnitřního tření, procházet nejmenšími dírkami, a dokonce vzlínat po povrchu nádob proti směru gravitace (viz video vpravo). Demonstrace prosakování supratekutýho helia porézní vrstvou v pořadu BBS z Oxford's Clarendon Laboratory.
Nejnápadnější je supratekutej přechod samotnej, kdy se helium náhle uklidní a jakoby přestane vřít, jenom hladina je lehce zvlněná Brownovým pohybem atomů helia, kterými pohybujou kvantový fluktuace vakua. V supratekutém heliu se šíří nejen běžný zvuk, kterej je tvořenej vlnama hustoty, ale i oscilace teploty, které nejsou doprovázeny změnami hustoty. Proto odpařování dochází celým povrchem hladiny a celej objem helia má tu samou teplotu, protože k výměně tepla dochází kvantovejma vibracema (fonony), nikoliv konvekcí. V důsledku toho se v supratekutým heliu prudce zvýší tepelná vodivost, takže je srovnatelná s tepelnou vodivostí mědi za pokojové teploty a helium, které vřelo v celém objemu se při poklesu teploty pod 2,17 K náhle zcela uklidní a stane se dokonale čirým.
V supratekutém heliu nelze vytvořit místa s rozdílnou teplotou, rozdělíme-li však nádobu se supratekutým heliem na dvě části, které spojíme trubičkou vyplněnou velmi jemným práškem, můžeme jednu část nádoby ohřát na vyšší teplotu, než má druhá část. Zjistíme přitom, že v teplejší části nádoby je hladina helia vyšší než v druhé části. Lze pozorovat i opačný jev. Vytvoříme-li v jedné části nádoby vyšší tlak než v druhé, bude mít supratekuté helium v části nádoby s vyšším tlakem také vyšší teplotu. Tento úkaz, který narušuje princip spojenejch nádob, se nazývá termomechanický jev. Stejného původu je i fontánový jev, který je rovněž možné pozorovat v baňce naplněné jemným práškem. Baňka je zdola otevřená a shora opatřená svislou kapilárou. Dodáváme-li do baňky teplo, například světelným paprskem nebo topnou spirálkou, stříká z kapiláry trvalý proud helia (viz obr. vpravo). Spodní část baňky je uzavřena zátkou z jemného prášku, která je pro normální helium nepropustná, supratekutý helium jí však procházet může a tak je průběžně do fontánky doplňovaný.
Podle teorie dvousložkové kapaliny je hellium pod kritickou teplotou složený ze supratekuté složky tvořené kondenzátem bozonů v základním stavu s nulovou energií a proudění v úzkých kanálcích se účastní jen supratekutá složka, a proto se v nich He II pohybuje bez tření. Rotující disky strhávají s sebou normální složku, proto je jejich pohyb brzděn. Termomechanický jev lze vysvětlit přítokem supratekuté složky do míst, v nichž její koncentrace poklesla v důsledku vyšší teploty. Na stěnách nádoby se supratekutým heliem pozorujeme film, tedy tenkou vrstvu, v níž se helium pohybuje vzhůru. Ponoříme-li do helia prázdnou zkumavku tak, že její okraj zůstane nad hladinou, vteče časem po stěnách helium do zkumavky, až se hladina uvnitř zkumavky vyrovná s vnější hladinou. Zvedneme-li naplněnou zkumavku nad hladinu, supratekuté helium vytéká po stěně ze zkumavky a odkapává tak dlouho, dokud se zkumavka nevyprázdní (viz video vpravo).
Ukázka známýho dvouštěrbinovýho experimentu kvantový mechaniky v nanouspořádání elektronovýho mikroskopu. Štěrbiny tvořilo tenká vrstva zlata (žlutě) napařená na podložce z nitridu křemíku (fialově), kterou elektrony na rozdíl od zlata snadno procházej vzhledem k její nízký atomový váze. V prvním případě je jedna ze štěrbin zaplácnutá napařením tlustý vrstvy platiny (bílá záplata) a elektrony procházející jedinou štěrbinou se nedifraktujou. Smíšenej výsledek poskytne srovnání difrakce elektronů mezi štěrbinou a kruhovou dírou (na schématu vpravo). Potom spolu difraktuje jen část elektronů, zbytek se rozptyluje neelasticky jako při průchodu dírou jedinou a nepřispívá tak k difrakčnímu obrazci. V interpretaci vlnový teorie éteru se štěrbinama neinterferujou elektrony, ale deBroglieho vlny, kterýma při svým pohybu elektrony deformujou pěnu tvořící vakuum podobně, jako ryba plovoucí pod hladinou rozvlňuje povrch vody.
Ukázka rotující plasmy mezi kovovou destičkou (zřejmě plotnou z hardisku) a neodymovými magnety. Magnetický pole stáčí výboj v důsledku Lorentzovy síly jedním směrem bez ohledu na aktuální směr průchodu proudu podle Ampérova pravidla pravý ruky podobně jako vysokofrekvenční výboj v magnetotronu mikrovlnný trouby. Protože každá jiskra výboje prochází ve vzduchu po nový dráze, rotující výboj dělá výrazně větší kravál, než statickej. Vprostřed je podobnej experiment s paprskem elektronů, ohejbanym magnetickým polem ve vakuu (magnetický pole v tomto případě směřuje od pozorovatele dozadu), vpravo je schéma vzniku Lorentzovy síly podle éterový teorie.
Test metanovýho pohonu pro rakety NASA (2007) představuje hezkou ukázku kuželů rázových vln (Machovy disky). Proudový motory raket a stratosférickejch letadel jsou navržený pro provoz za nízkýho atmosférickým tlaku a proto je při startu rakety tlak výstupních plynů o něco nižší, než atmosférickej tlak, pohybujou se však nadzvukovou rychlostí. Plyny proto setrvačností kolabujou podél rázový vlny, dokud nedosáhnou určitýho stupně stlačení, pak se rázová vlna odráží od středu plamene a plyny expandujou, načež se celej proces opakuje, dokud turbulence na povrchu plamene rázový vlny nerozruší. Když raketa dosáhne pracovní výšky, plamen motoru se rozšíří a rázový prstence zaniknou. Plamen metanu obsahuje hodně vodíku, proto má pěkně růžovou barvu, jaká je vidět ve spektrech vzdálenejch mlhovin nebo blesků vznikajících za silnýho deště.
Chování elektronů v supratekutým héliu-3 je pro fyziky velmi zajímavý. Při určitý kritický teplotě (asi 2 Kelviny) se elektrony v héliu nepohybujou jako elektrony v plynu relativně volně, ale obklopěj se malou bublinkou o průměru asi 10 nm (Bell Laboratories, 1971). Když se bublinky opatrně ozářej mikrovlnama (H. Maris, 2000), elektron excituje na dvojnásobnou energetickou hladinu a bublinky se rozdělí na páry, který se kapalinou propagujou samostatně. Každá půlka podle Marise údajně obsahuje část vlnový funkce elektronu, kterej je tim pádem jakoby rozdělenej na dvě části, tzv. elektrina, vzájemně kvantově provázaný na dálku. Bubliny de zviditelnid umístěním helia do ultrazvukovýho pole, díky němuž dochází v heliu ke kavitačnímu varu, přičemž bubliny kolem elektronů slouží jako zárodky - je to vlastně princip analogickej bublinový komoře, běžně používaný v jaderný fyzice k pozorování částic. Na obr. vlevo je proud bublinek elektronů vyletujících ze vzorku radioaktivního niklu-63, kterej se chová jako měkkej betazářič elektronů s nízkou energií.
Ale to neni zdaleka všechno. Za normálních podmínek jsou elektrony slabě přitahovaný k povrchu helia v důsledku rozdílu v dielektrický konstantě mezi plynnou a kapalnou fází helia. Záporný náboj elektronu polarizuje atomy helia při povrchu, což vede k tvorbě kladnýho povrchovýho náboje, kterej elektron poutá k povrchu (je to analogie tzv. Van-derWaalsových sil, kterým se k sobě slepujou atomy a který sou vlastně důvodem, proč helium při ochlazování vůbec zkondenzuje). Elektrony nemůžou do kapaliny vnikat z podobnýho důvodu, kvůli jakýmu elektrony nespadnou do jádra atomů - vibrace vakua a snima spojenej požadavek nenulový energie základního kvantovýho stavu vede k tomu, že se elektrony levitujou v pravidelnejch rozestupech asi 11 nanometrů nad hladinou helia, jako by to byl jeden velkej obří atom - bosonovej kondenzát (viz obr. vpravo). V elektrickým poli se vrstva elektronů pohybuje jako jeden objekt, protože se vzájemně odpuzujou, při teplotě nad 1 K tvořej nad povrchem helia kapalinu, jejíž pohyb se dá vymezit do malejch kanálků, vyleptanejch na povrchu křemíku, pokrytýho supervzlínavym He3 (viz obr. uprostřed a vpravo). Pokud je elektron vnějším elektrickým polem donucenej proniknout pod povrch helia, je k tomu třeba napětí asi 1 volt a elektrony se pak obalujou bublinkou, o který sem se zmiňoval výše. Průměr bubliny se dá spočítad bilancí energie základní stavu elektronu, která vyvažuje energii povrchovýho napětí helia (bublinky se snaží smrsknout, jako u každý kapaliny) a tlak páry helia nad hladinou.
Pohyb bublinek s elektrony v heliu je vidět na videu vlevo - některý elektrony se pohybujou po spirále, dle Marise proto, že kopírujou povrch supratekutejch vírů v heliu. Přitom vzniká problém s tím, že průměr bublinek "elektrina" je menší, než odpovídá náboji elektronu, což se pozná tím, že se v elektrickým poli pohybujou rychlejc než by měly (průměr bublin se v kapalným heliu měří blbě, ale jejich rychlost snadno a dá se spočítat jejich ustálená rychlost při pronikání heliem pomocí Stokesovy rovnice). Další problém elektrinový teorie spojenej s tím, že elektrino by mělo při excitaci na vyšší energetickou hladinu rozdělit na ještě menší bubliny a to pozorováno nebylo. Pokud by se Marinova teorie potvrdila, šlo by o první potvrzenej projev sub-kvantový fyziky, podobnej hydrinový teorii Randella Millse. Tuto teorii by šlo vysvětlit stíněním fluktuací vakua na houbovitým povrchu kovů se silně zápornou křivostí. Mohly by nanobublinky helia kolem elektronů fungovat podobně? Těžko říct, protože dielektrická konstanta helia se na rozdíl od kovů moc neliší od vakua a fluktuace vakua nemá v případě helia co stínit. Představa elektronu rozštěpenýho na dvě části je zkrátka obtížně stravitelná i z principu indeterminismu kvantový mechaniky (pokud je elektron bodová částice, jaxe všeobecně má za to, měl by fyzicky sedět v jedný z obou bublin - a protože nevíme zrovna ve který, neměla by s ohledem na Bellovy nerovnosti zvostad pozorovatelná ani jedna). Proto zatim převažuje názor zbytku fyzikální komunity, že zde jde např. projev vcelku klasický tvorby Cooperovejch párů, provázanejch na dálku spin-spinovejma interakcema.
Skinefekt je vysokofrekvenční jev, kterej způsobuje, že se střídavý proud s vysokou frekvencí snaží šířit v tenké vrstvě vodiče na povrchu (anglické slovo "skin" znamená kůže) v důsledku vířivých proudů indukovaných magnetickým polem kolem vodiče. Ty mají blíže ke středu vodiče opačný směr než původní elektrický proud a odečítají se od něj, kdežto blíže k povrchu jsou směry souhlasné a proudy se sčítají (viz obr. vpravo). V důsledku toho je při 10 GHz většina proudu vedena jen v mikrometr tlustou povrchovou vrstvou vodiče a její znečištění nebo poškrábání rychle zvyšuje ohmické ztráty. Nejmenší skinefekt vykazujou feromagnetické materiály s vysokou permeabilitou, jako např. železo, ocelový drátek díky tomu při vysokých frekvencích vede střídavej proud líp než např. diamagnetickej hliník. Na druhé straně skinefekt způsobuje, že vysokofrekvenční proudy nám můžou způsobit pouze povrchové popáleniny a nehrozí u nich srdeční zástava, protože neprocházejí středem těla. Skinefekt si můžeme znázornit mechanickým modelem na vedení proudu vody střídavým směrem sem a tam v gumový zahradní hadici. Pokud bude hadice velmi pružná, její stěny se budou podávat změnám tlaku a sloupec vody v ose hadice zůstane v klidu - voda se bude pohybovat jen v tenké vrstvě pod povrchem hadice.
V nízkoproudé technice se používají vysokofrekvenční lanka, tvořený svazkem jemnejch drátků vzájemně izolovanejch lakem, čímž se zvětšuje poměr povrchu k průřezu vodiče. Podobný lanko se používá např. v cívce indukčního vařiče. Skinefekt vede k zajímavým konstručním požadavkům na výkonový vyskofrekvenční obvody - na obrázku vlevo je výstupní obvod 50 kW rádiovýho vysílače tvořenýho místo drátů jen dutejma postříbřenejma trubkama. Aby byl efekt omezenej na nejmenší míru, používají se dutý vodiče s velkým průmětem - technicky vzato jde o měděný trubky, jejíž povrchová vodivost se dále vylepšuje např. pokovením stříbrem, čímž se minimalizujou ztráty způsobených vedením proudu v povrchové vrstvě materiálu. Ovšem pro GHz frekvence televizního signálu ani to nestačí a takové výkony se do antén přenášejí dutými vlnovody na úplně jinejch fyzikálních principech šíření stojatých vln v dutým rezonátoru (viz obr. vlevo). Vedení proudu povrchem v radiotechnice totiž nejde tak snadno dimenzovat, jako vedení proudu nízkofrekvenčního - v důsledku všelijakech rezonancí a při odrazech při náhlý náhlý změně impedance vodiče (např. od konce vedení) dochází ke vzniku záludnejch stojatejch vln, který dokážou vlnovod snadno roztavid jako mikrovlnná trouba i tehdy, když je zatížení vodiče mnohem nižší, než nominální (viz obr. uprostřed). Navrhování výkonovejch mikrovlnnejch obvodů vyžaduje tudíž i rozsáhlý zkušenosti, nejen schopnost počítat. Na obrázku je zřetelně vidět, že vlnovodná trubka je z mědi, pouze její povrch je postříbřenej.
Vědci studovali hopsání kapek na superhydrofobním povrchu, na kterým se kapky odrážej tak, že jejich povrchem proběhne rázová vlna, kterou je možný zviditelnit pomocí vysokorychlostní šlírový fotografie (viz video vprostřed). Práce byla publikovaná v rámci výzkumu odstraňování námrazy z křídel letadel pomocí spršky rozprašovaný před náporovou hranou letadla. Ukazuje se totiž, že ani vodoodpudivý povrchy nejsou všemocný a za určitej podmínek tvorbu námrazy nezabraňujou, ale naopak usnadňujou. Zmrzlý kapky na takovým povrchu vytvářej krupky místo souvislýho ledovýho povrchu, díky kterým se tvořej turbulence, který přirůstání v daným námrazy zrychlujou. Fyzici si naštěstí všimli, že přimrzání kapiček lze omezit vhodnou texturou povrchu, která ledu zabraňuje se přilepit na rovnej povrch, takže díky vodoodpudivýmu povrchu letadla lze námrazu přece jen snáze odstranit. V současný době se namrzání křídel čelí jejich vyhříváním, což zvyšuje spotřebu energie anebo postřikováním nemrznoucíma směsma s obsahem močoviny nebo glykolu, což má ovšem jen krátkodobej účinek: kondenzací vody na křídle se směs zředí a její bod tání se postupně zvyšuje, takže nakonec se led stejně začne tvořit.
Polární záře a rázová vlna doprovázená tzv. kondenzačním Wilsonovým oblakem při překročení rychlosti zvuku. Dokázali byste z vrcholovýho úhlu Machova kužele spočítad rychlost lítadla (sin 2α = 330/vletadla m/s])? Slábnutí geomagnetického pole se podepisuje i na tvaru polární záře, která ztrácí tvar pravidelnýho prstence kolem 70. magnetické rovnoběžky a čím dál častěji vybíhá daleko k rovníku.
Ukázka laborky zdemolovaný explozí untracentrifugy Beckman L2-65B, dosahující rychlosti 65000 rpm. Plášť hliníkovýho rotoru size zbytky rotoru zachytil, ale část střepin prorazila osmimilimetrový víko a rázová vlna vyrazila všechny čtyři okna v laboratoři. K havárii došlo údajně použitím nevhodnýho rotoru pro danej typ centrifugy po asi hodině provozu. Právě s ohledem na riziko vibrací a únavovýho lomu jsou rotory vysokorychlostních odstředivek zavěšený jen na relativně tenkým a pružným drátu (hřídel rotoru je vidět mezi zbytky na obr. vlevo nahoře) a pečlivě se před startem vyvažujou. Přesto ne každá nehoda dopadne tak poklidně.
Vědecká produktivita dle citačního indexu - přehledně nepřehledný, ale je dobře, že se publikuje aji v Grónsku
Animace znázorňuje, jak se průběžně měnila předpověď sluneční aktivity NASA v souvislosti s dlouho odkládaným nástupem maxima solárního cyklu. Statistika věda je, ... má však cenné údaje... Podle mých představ za nepravidelnosti slunečního cyklu může oblak antineutrin vyvrhovanej centrem naší galaxie, kterej však může narušit i dráhu dalších planetek...
Porovnání interiéru americkýho a ruskýho raketoplánu. Poznáte, kerej je kerej? Odpověď získáte po kliknutí na obrázek...
Apropos, dával sem příležitost k vysvětlení tohodle jevu: mezi dvěma stíny proti Slunci se vytvoří můstek, když se xobě přiblíží dostatečně blízko. Vysvětlení tkví v tom, že stín Slunce neni ostrej, protože sluneční kotouč má nenulovej průměr - vykazuje tzv. polostín (penumbra), kterej se při pohledu ze Země jeví jako částečný sluneční zatmění. Dvě překrývající se polostíny vytvořej můstek mezi stíny. Vysvětlení je tedy klasický a nemá nic společnýho s difrakcí nebo interferencí vln. Myslim, že neni tak složitý, abyste na něj nemohli přijíd sami...
Kapající voda a spadaný listí vytvořily tuhle ukázku samouspořádání na vodní hladině
Jaxe dělaji paměťový čipy http://www.youtube.com/watch?v=kvf29R7nXlM
Ve přístupu k záležitostem kolem clusterů vody a biofyziky DNA se zřetelně projevuje omezenost a asymetrie současný fyziky a vědy vůbec, která se soustředuje na jevy a modely, který jde poměrně snadno popsat soustavou formálních rovnic a ty pak explicitně řešit. Takovej přístup zůstává použitelnej jen tehdy, dokud je fyzikální systém nízkodimenzionální a poměrně jednoduchej. Jenže celá řada fyzikálních systémů je hyperdimenzionální: uplatňuje se v nich soubor mnoha částic, který se vzájemně ovlivňujou. Úplně nejvíc se to pochopitelně projevilo v přístupu k éterový teorii. Až do konce 19.století fyzici vymejšleli stále složitější a přesnější modely éteru založený na hydrodynamice a neměli s tím problém. Ještě Lorentz odvodil z Maxwellova modelu konstantní rychlost světla a relativistický transformace. Ale interpretací Michelson-Morleyova experimentu jakoby došlo k teoretický fyzice ke zkratu. Fyzici jakoby mávnutím proutku zapoměli, že konstantní rychlost světla éterovej model nejenže nevyvrací, ale předpovídá a začali negativní výsledek M-M experimentu vykládat jako důkaz neexistence éteru. Einstein nabídl interpretaci Lorentzových transformací, který na svou dobu vedly k překvapivým a jednoduše dostupným výsledkům a zcela formální fyziku ovládly.
Fyzici zkrátka zapoměli, že každým částicovým prostředím se šíří podélný i příčný vlny současně a tyto dvě perspektivy nelze zanedbat. Ve vztahu k éterovýmu modelu se však od té chvíle začal uplatňovat jen model příčných vln, kterými se šíří světlo. Jejich popis je matematicky jednodušší a umožnil fyzikům publikovat spoustu článků s formálními rovnicemi, který umožnovaly odvodit řešení, aniž by je byli nucený počítat numericky. Popis příčnejch vln je časově deterministickej a z hlediska diferenciální matematiky s ním není problém. Zato u příčnejch vln informace dorazí k pozorovateli z mnoha směrů současně a takovej popis je z hlediska formální matematiky stejně nedeterministickej, jako systém mnoha gravitujících těles. Bohužel formální přístup k prezentaci fyzikálních modelů se prosadil čim dál tim víc a dnes už prakticky neni možný publikovat novou teorii bez jejího formálního modelu. To, že tím modelem stejně není možný nic jednoznačně spočítat (jako v případě strunový teorie) je zcela nepodstatný - podstatný jsou ty rovnice. To umožňuje dostatečně zručnejm teoretikům kombinovat rovnice a tim vyrábět nový a nový permutace jejich řešení, aniž se kdo stará, zda mají nějakej fyzikální význam či ne.
Díky tomu současná věda taky začala systematicky přehlížet jevy, kde se uplatňujou soubory mnoha částic a jejich vzájemný interakce, prostě proto, že takový jevy lze obtížně převést na formální řešení. Díky tomu stagnuje pokrok v teorii supravodivosti, antigravitace, ekonomie, kosmologie založený na disperzi světla na fluktuacích vakua, fluktuací při kondenzaci plynů, teorie vzniku skla, clusterů vody a samozřejmě interakce velkejch souborů iontů, jako jsou fragmenty DNA v roztoku.
Podle mě sou pozorování francouzkejch virologů i ruskejch biofyziků reálný a jde je dokonce vysvětlit klasickou fyzikou docela přirozeně. Spolupůsobí tu nejmíň tři jevy, který byly až doposud v molekulární chemii přehlížený.
FLASHG: Luc Montaigner většinou publikuje ve velkým týmu spolupracovníků, takže na všechno asi neni sám. Frekvence byla kolem 7 Hz, což mimochodem nápadně odpovídá frekvenci třepání ("dynamizaci"), při který se připravujou homeopatika ředěním roztoku.
Nobelista a objevitel viru HIV Luc Montaigner je už v důchodu, ale stále čile experimentuje v oblasti DNA a virového přenosu. V roce 2007 zjistil, že když ze suspenze infikovaných lidských buněk odfiltroval baktérie jemným virových filtrem a roztok sterilizoval, po nějaký době v něm baktérie vyrostly znovu. Takový výsledek by u každého jiného virologa bylo možný přičíst infekci z použitých nádobek, filtrů a pipet, ale přesně na tohle je Montaigner expert a proto byl výsledek publikován v peer-reviewed časopise jako nová záhada. Jenže Montaigner se nezastavil a v roce 2009 publikoval hned dvě nové kontroverzní studie (1, 2). V první dokazuje, že pokud se pořídí vysoce ředěný roztok rozcupované DNA (kyseliny deoxyribonukleové) z bakterií, vzniká v roztoku měřitelné elektromagnetické nízkofrekvenční záření . Toto záření je údajně patrné, i když je DNA naředěna tak, že by v roztoku už neměly být její molekuly prakticky přítomny. Pokud Montagnier však naředil DNA tak, jak to dělají homeopati (např. v poměru 10^20), žádné elektromagnetické záření už nezachytil. V druhé studii Montagnier v krevní plasmě osob léčených léky proti viru HIV zachytil elektromagnetické záření typické pro DNA odvozený od dědičné informace viru HIV. Podle Montagniera takový mechanismus může vysvětlit, proč se virus HIV léčbě efektivně brání vyléčení tím, že se začne množit jiným způsobem. Nekopíruje své molekuly dědičné informace ve formě RNA, ale množí se jen prostřednictvím molekul DNA. Tento alternativní proces množení viru není narušen léky, které blokují syntézu virové RNA. Proto se podle Montagniera nedaří HIV-pozitivní osoby nikdy zcela zbavit infekce. Virus ve formě DNA přetrvává v těle nemocného a následně může opět zaplavit tělo své oběti.
Již dříve bylo v nezávislých experimentech odhaleno, že rozptýlené úseky DNA s dvojitou šroubovicí umí rozeznat podobnost s jinou DNA na velkou vzdálenost a potom je shromáždit ("teleportace DNA"). Dokonce ani zprávy o záření vydávaných roztoky DNA nejsou úplně nové - byly publikovaný již v 80. letech minulýho století ruskými biology. Se záhadnou dimerizací DNA na dálku (viz video) může souviset jev nazývaný DNA fantom (1, 2), který roku 1984 studoval P. Gariajev a následně skupina R. Pecory v roce 1990. Laserovou spektroskopií (s použitím korelačního spektrofotometru Malvern) byl vzorek DNA měřen v kyvetě i v místech, odkud byl před chvílí odstraněn - jako by DNA měla "duši", která se vznášela na původním místě. Fantom bylo možné odfouknout proudem dusíku, ale pak se opět během 5-8 minut vynořil na původním místě, kde jej bylo možné pozorovat ještě po jednom měsíci. Nejjednodušší vysvětlení by bylo v zalepení okénka spektrofotometru blankou z roztoku, ale později byl fantom dokonce nafilmován po ozáření zářivkou i s přilehlýmy objekty. V pozorování se navíc píše o "zvukových vlnách vydávaných vzorkem DNA". S výjimkou uvedených dvou pracovišť však pokus nebyl nikdy zreprodukován. Do podobné kategorie jevů možná patří tzv."fantóm ustřihlýho listu", který v roce 1975 pozoroval V. Arlamenko pomocí Kyrlianovy fotografie: z živého listu vystřihl několik oblastí a vystavil je vysokofrekvenčnímu poli mezi elektrodami na fotografickém filmu - výbojem osvícené oblasti kopírovaly původní okraje listu. Experiment byl v tomto případě údajně reprodukován Gariajevem a několika dalšími vědeckými ksupinami. Na stránce je několik dalších odkazů věnovaných "vlnové biologii" DNA.
Deoxyribonukleová kyselina DNA tvoří rosolovitou hmotu tvořenou vláknitejma molekulama, kterou lze snadno izolovat z dělících se buněk, například kvasnic nebo bakteriálních kultur a po šetrným vysušení vysublimováním ledu ze zmražený suspenze ve vakuu (tzv. lyofilizace) vypadá jako vata. Bez ochrannejch bílkovin je to choulostivá látka a její molekuly lze potrhat už světlem nebo nešetrným mícháním. Kyselina se jí říká proto, že se rozpouští v hydroxidu, ale to je taky její konec - molekuly vody její hydratovanej řetězec okamžitě rozcupujou na kousky. V buňkách se proto nevyskytuje volně, ale sbalená do balíčků pomocí zásaditejch ochrannejch bílkovin - histonů. Zřejmě tu spolupůsobí šroubovicová polární struktura orientovaných bází na velkou vzdálenost. Podobnými efekty se vysvětluje homeopatické působení vody po kontaktu s chemickými látkami, které pozmění strukturu clusterů vody. V nedávném rozhovoru pro vědecký týdeník Science Luc Montagnier připomněl francouzského biologa Jacquese Benvenista, který v roce 1988 v časopise Nature publikoval práci, podle které jsou vlastnosti protilátek ve vodném roztoku patrné, i když se protilátky naředí 10^120krát. Při takovém ředění by už roztok prakticky neměl obsahovat žádnou molekulu protilátky. Benveniste vysvětloval tento fenomén tak, že molekuly ponechávají ve vodě jakýsi „otisk“. Dnes je Benvenistova práce o „molekulární paměti“ vody považována za vědecký omyl ale Luc Montagnier nahlíží na Benvenistovy práce o „molekulární paměti“ vody jinak. Podle jeho názoru měl Benveniste v podstatě pravdu, ale jeho problém tkvěl v tom, že jeho výsledky nebyly stoprocentně opakovatelné.
Gejzíry na Marsu vznikaj v jarním období, kdy se pod zmrzlou půdou hromadí oxid uhličitej a proráží zmrzlou kůru ve výronech, který vymetaj prach a sníh vysoko nad povrch. Na povrch se tak přechodně dostávaj tmavě zbarvený částice oxidů železa (magnetitu) s namodralým odstínem. Několik jich v oblasti polárních čepiček zaznamenala i kamera HiRISE družice MRO (fodky, vpravo je umělecky ztvárněná představa). Bonus: 60 fotek NASA z historie letů do vesmíru.
Ukázky chování superhydrofobních povrchů. Na prostředním videu sou v superhydrofobním povrchu ponechaný smáčivý cestičky, podél kterejch se šíří kapky kapaliny.
Zpomalený motokrosový záběry
Zkuste navrhnoud vysvětlení tohodle jevu: mezi dvěma stíny proti Slunci se vytvoří můstek, když se xobě přiblíží dostatečně blízko. Interference? Difrakce? Rezonance? Gravitační čočkování?? Temná hmota??? Vítěz muže dávat další rébus..
Solární observatoř SOHO mezi 13. a 22. prosincem minulého roku zaznamenala hromadnou sebevraždu asi 25 malých ledových komet do cca 10 metrů v průměru. Toto neobvyklý pozorování koresponduje se zvýšenou četností dopadů asteroidů pozorovaných nedávno na planetách Saturn a Jupiter a s moji teorií, že kometky do sluneční soustavy zavlekla vlna antineutrin, vygenerovaných centrem naší galaxie. Tyto vlny předpověděl už koncem 90. let francouzský astrofyzik (a éterista) Paul LaViolette na základě usazenin v antarktickém ledu a mohly by zodpovídat za vlnu globálního oteplování, snížení aktivity Slunce a zvýšenou tektonickou činnost. Samozřejmě každá vlna malejch asteroidů může bejt předzvěstí těch větších, jejichž dráhy se mění pomaleji.
Základem aktivní 3D projekce je střídavý promítání obrazů pro levé a pravé oko s frekvencí 120Hz, jeden snímek je tedy zobrazen pouze 1/120 sekundy. Jak ovšem zaručit, aby každé oko vidělo jen ten snímek, který je pro něj určen? Řešením jsou speciální brýle, který jsou synchronizovány se zobrazovacím zařízením a střídavě zatmívají levé a pravé oko ve stejné frekvenci. Důsledkem je, že každé oko vždy uvidí jen obraz pro něj určený. Nevýhodou tohoto řešení jsou vysoké nároky na zobrazovací zařízení a nutnost nošení speciálních brýlí. Tento vynález nahražuje uzávěrku polarizačních 3D brýlí očními víčky - drobný elektrický impulsy vás donutí střídavě mrkat synchronně s frekvencí promítanýho obrazu na 3D monitoru. Sem opravdu hodně zvědavej, jestli se ujme.
Jak sviníme svět aerosoly. Aerosoly v horních vrstvách atmosféry přispívaj ke globálnímu oteplování a především šíření sucha a pouští, protože na nich kondenzujou kapky vody, který pak vzhledem k vysokýmu počtu zárodků nemůžou dorůst kritický velikosti, potřebný ke vzniku deště a vypařujou se nad zemí, aniž zkondenzujou. Přispívaj tak ke vzniku smogu, inverzí a narušujou oběh vody v přírodě. Prach šířící se z vyprahlejch oblastí pak problém ještě víc zhoršuje.
Trojice studentů ze Standfordu odvodila pomocí statistickejch modelů optimální strategii při házení šipkama (stránka, studie, článek, applet)
Optimální strategie závisí na úrovni vaší hry, tj. jak přesně se dokážete strefovat do předem zvolenýho místa. Pokud se moc nechytáte, je lepší mířit někam pod střed mezi sektory 8 - 16, zkušenější se můžou soustředit na tripl devatenáctku a mistři pak házej na tripl dvacítku.
BLUESMAN: Reakce je teoreticky možná, protože při fůzi klesá hmotnost produktů, která se přemění na energii, neporušuje tedy zákony termodynamiky. Tady sou YT videa z veřejný demonstrace pro skupinu zvaných investorů (1, 2, 3), furt to ale neni nic průkaznýho.
H 1.0078250 62Ni 61.9283451 63Cu 62.9295975 -------------------- rozdíl 1.0012524 - 1.0078250 = 0.0065726 g/mol Reakce niklu s vodíkem je známá přes deset let jako BlackLight process a byla opakovaně odmítnutá většinou fyziků včetně Michio Kaku a dalších populárních strunařů. Jeho vynálezce Randell Mills ale není nikde zmiňován, ačkoliv Italové používaj k vysvětlení svýho procesu jak jeho mechanismus, tak termín hydrino. V patentu jsou pouze zmiňovány předchozí patenty US-6,236,225, US-5,122,054, US-H466, US-4,014,168, US-5,552,155, US-5,195,157, US-4,782,303, US-4,341,730 a US-A-20010024789.
Foccardi a Rossi na dnešní tiskový konferenci spojený s demonstrací svojeho "studenofúzního" generátoru, sloužícího jako vyvíječ páry v popředí. Moc důvěry to pravda napohled nevzbuzuje, je to typickej aparát postavenej na prkýnku - ale první tranzistor nebo integrovanej obvod taky nevypadaly nijak vábně. Při reakci údajně vzniká měkký gamma záření, který se rozptyluje krystalovou mřížkou niklu a stěnama aparatury se odstíní. Ještě zbývá dořešit, co podniknout s odpadní mědí, vznikající při fůzi a můžem si jít zateplovat baráky a Rusákům ukázad svý holý prdele...
Italský fyzici Sergio Focardi and Andrea Rossi oznámili v Boloni na sobotu 15.1.2011 tiskovou konferenci a veřejnou demonstraci reaktoru na studenou fúzi s údajným výkonem 10 kW. Nabízený vysvětlení spočívá v zásadě na "subplanckovým" hydrinovým modelu R.Millse, o kterým jsem tu psal naposledy předevčírem. Při reakci údajně dochází k záchytu protonu niklem za vzniku izotopu mědi s výtěžkem 3-7,5 MeV. Důležitý je, že reakce probíhá i na obyčejným Raneyho niklu, čili nevyžaduje drahý palladium a dokonce ani deuterium - stačí zahřívat vodík s houbovitým niklem při tlaku 3-6 atm v elektricky vyhřívaný retortě nad 750 °C.. Reakce údajně probíhá bez vývoje neutronů či gamma záření, čili jestli dojde k potvrzení experimentu, bude se moct lidstvo na několik dní s klidným svědomím naložit do lihu.
Ačkoliv se to obyvatelům Evropy může zdát těžko uvěřitelný, loňskej rok byl podle NOAA opět nejteplejší ve čtyřicetiletý historii sledování globálních teplot meteorologickými satelity. Na záporný teplotní anomálii v západní Evropě se údajně podílelo zeslábnutí a odklon Golfskýho proudu směrem ke břehům Labradoru. Tam se oteplení naopak projevilo nejintenzívněji, což může ovlivnit kromě počasí i tamní intenzívní rybolov - ryby budou míd v teplý vodě málo kyslíku. Už před nástupem zimy existovaly teorie, že za narušení cirkulace může nedávná ropná havárie v Mexickém zálivu: při oxidaci ropy vzniklo velké množství tepla ve velkých hloubkách, čímž potlačilo vliv ohřívání vody u hladiny a dočasně tak obrátilo směr termohalinní cirkulace.
Video BBC z Yellowstonského národního parku ukazuje, jak liška loví myš ukrytou pod sněhem technikou zvanou myškování, čili "mousing"). Novinkou je zjištění, že lovící lišky zvyšují svou úspěšnost díky vnímání zemského magnetického pole. Tým českých a německých zoologů pod vedením Hynka Burdy na univerzitě v Duisburg-Essenu si všiml, že pokud lišky lovily v nepřehledném terénu, ve většině případů skákaly v severovýchodním směru a takový lov byl úspěšný z 72 %. Pokud liška na kořist útočila v jiném směru, uspěla jen v 18 % případů. Vědci se domnívaj, že severní magnetický pól liška vnímá jako tmavý stín na sítnici. Ke kořisti se pohybuje tak dlouho, dokud se okraj stínu neprotne s místem odkud vycházejí zvuky. Jakmile tohoto bodu dosáhne, ví, že je přesně v té správné vzdálenosti pro útočný skok do výšky. V roce 2008 Hynek Burda a jeho kolegové údajně prokázali, že v magnetickém poli se umí orientovat i krávy a srnky, pokud zrovna nestojej pod dráty elektrickýho vedení. Podle mě se teda lišky snažej přibližovat ve směru převládajícího směru větru, žádnej magnetismus za tim neni. A úspěšnost jejich lovu samozřejmě snižuje každá situace, kdy skákaj proti světlu, který přichází převážně z opačný, tzn. jihozápadní strany.
Jelikož evropský armády musely šetřit lidskými zdroji, byl v nich kladen mnohem větší důraz na individuální brnění těžkooděnců. Z tohoto důvodu skotský luky k dosažení požadovaný průraznosti dosahovaly délky skoro dva metry a používaly těžký, 80 g těžký šípy, který nedoletěly na velkou vzdálenost. Zatímco v Číně se používaly luky mnohem kratší a šípy byly dvakrát lehčí, díky čemuž doletěly na vzdálenost, která konkurovala palnejm zbraním. Tisový dřevo používaný k výrobě luků v Evropě bylo strategickou surovinou a tisy, který rostou nejpomalejc ze všech jehličnanů se pěstovaly v okolí každýho hradu. Už první muškety nabíjený zepředu mohly lukům konkurovat v průbojnosti a dostřelu, což ze středověkýho brnění i skotskejch luků učinilo nepotřebnej válečnej šrot. Protože tak těžký luky nemohl ovládat jen tak někdo, jeden z důvodů tkvěl v tom, že lučištníci svou formu museli cvičit od útlýho mládí, zatímco mušketýři se vycvičili relativně snadno a rychle. Pouze Číňani a Mongolové měli k dispozici dostatečný lidský zdroje pro výcvik lučištníků. Další rozdíl byl v technický dokonalosti evropskejch a asijskejch luků. V luku jsou vrstvy materiálu napínaný tlakem i tahem a Číňani pochopili, že jedinej materiál těžko splňuje požadavky na požadovanou pevnost a současně pružnost jak v tlaku, tak tahu. Vnější vrstvy asijskejch luků byly ze šlach spojenejch pryskyřicí, zatímco vnitřní část z rohu. Pouze vnitřní část, která obě vrstvy spojovala byla ze dřeva. To jim dávalo stejnou výkonnost, jako dvakrát delším evropskejm lukům a mnohem snadněji se přenášely na velký vzdálenosti. Nicméně asijský kompozitní luky měly přesto jednu slabost, díky který se nerozšířily na jih do Indie nebo při cestách přes oceán - ve vlhkým prostředí se kompozitní vrstvy rozlepovaly a ztrácely svou pevnost.
Zajímavý ledový formace vyrostlý na ocelovým drátu a vytlačováním ledu z trubky. Za příznivých podmínek může velikost krystalů jinovatky dosáhnout několik decimetrů.
Je pravděpodobný, že stužkovitá struktura roste směrem od drátu, nikoliv od volnýho konce podobně jako tahle ukázka vláknitý jinovatky, objevená před lety v přírodní rezervaci Polom (viz též Vesmír 83, 662, 2004/12). Jinovatka byla pouze na spadlých bukových větvích, ležících na zemi odhadem 2–4 roky. Nacházela se hlavně při zemi a bylo možné ujít 100 metrů, aniž na ni člověk narazil, a během dalších 20 metrů byla na 10 větvích, přestože se spadané bukové větve na lokalitě vyskytují plošně. V okolní smrkové monokultuře nebylo po jinovatce ani stopy. Jevu byl zaznamenán 10 h dopoledne, v noci předtím byla teplota snad kolem nuly, určitě neklesla pod –5 °C. Klasická jinovatka na stromech nebyla, nebyl ani sníh, a tak vše působilo až pohádkovým dojmem – jemné, několik centimetrů dlouhé vlášení, nevětvící se, hustá, souběžně probíhající vata.
Škola hrou pro děti předškolního věku - aneb fyzikální experiment s dvouramennou pákou. Doplněním piva do experimentátora lze pokus libovolně zopakovat.
Tadle studie je věnovaná vysvětlení, proč si pasty některejch materiálů pamatujou směr svýho toku a odmítaji potom téct jiným směrem. Jev jde snadno sledovat na stěnách zkumavky, ve který necháme takovej materiál usazovat - při změně sklonu zkumavky (pootočení) je vidět, že se směr sedimentace mění postupně (vzorek vpravo). Vysvětlení je poměrně jednoduchý - projevuje se to u materiálů jejchž částice maji anizotropní tvar, jako např. krystalky uhličitanů vápenatýho, který sou placatý a když jejich suspenze začne téct, uspořádaj se ve směru toku jako tašky na střeše. Naproti tomu jinak podobná suspenze uhličitanu hořečnatýho se tímhle způsobem nechová, protože její částice sou nepravidelnýho tvaru a při toku suspenze se ejí částice vůči sobě nijak zvlášť neorientujou. Směrová paměť suspenzí je příklad složitýho chování neNewtonovských, tzv. reopexních tekutin, u kterejch se viskozita s průběhem toku zvyšuje, jelikož se její částice postupně naštosujou ve směru toku. Vyznačujou se tím disperze s plochejma částicema (suspenze jílů, např. bentonitu a kaolínu), který snadno ucpávaj trubky. Lze je zprůchodnit vibracema, který zašprajcovaný částice zase uvolní.
Mezi povrchy ve vakuu působí na malejch vzdálenostech tzv. Casimirova síla, která je podobná síle, kterou jsou na rozvlněný vodný hladině srážený dohromady plovoucí předměty. Za doby plachetnic měly lodě za bouřky zakázaný vplouvad do přístavu současně, protože mezi jejich trupy dochází k odstínění vln a příboj by lodě srazil dohromady a rozdrtil je vzájemně o sebe. Jelikož vakuum je plný kvantovejch fluktuací podobně jako vodní hladina rozvlněná Brownovým pohybem, vzniká na tom principu měřitelná síla aji ve vakuu. Ta je obyčejně přitažlivá, ale uvnitř kapalin s vyšším indexem lomu (brombenzen) než studovanej povrch (křemen) může být naopak odpudivá, protože závisí na tom, jak prostředí odstiňuje virtuální fotony ve vakuu a jak je povrchy odrážej. Princip měření Casimirovy síly je na schématu níže - obvykle se těsně nad měřenej povrch zavěšuje malá pozlacená kulička na tenkej pružnej pásek (cantilever) a jeho výchylka (která je úměrná síle působící na kuličku) se sleduje paprskem laseru. Protože se měří slaboučká síla a měření je silně zatížený kvantovým šumem, používá se pro sledování výchylky drobný vibrace a získanej signál se na použitý frekvenci filtruje od šumu (Electronic Force Microscopy, čili EFM).
V éterový teorii má stínící mechanismus Casimirovy síly hodně univerzální použití a vysvětlujou se jím vlastně všechny interakce, od jadernejch po gravitaci - jen na různých rozměrových úrovních (srvn. klasickou a dosud nepřekonanou teorii gravitace dle Duillier-LeSageho). To je možný díky tomu, že všechny částice jsou tvořený dalšími a příspěvky Casimirovy síly v jednotlivých časoprostorech se sčítaj (viz obr. níže) a tím skládaj komplexní interakce. Casimirova síla by taky mohla vysvětlit některý efekty, např. studenou fůzi, probíhající na povrchu porézních kovů (paladium, nikl), protože v jejich dutinkách se záporným zakřivením povrchu je Casimirova síla taky záporná a vakuum řidší, než v objemový fázi, takže se zde mohou víc uplatnit přitažlivý síly mezi atomama, potřebný pro nastartování vodíkový fůze. Podle Millsovy teorie by zde mohly probíhat děje s nižší hodnotou Planckovy konstanty, než je ta ve vakuu (subPlanckovská mechanika).
Nedávno fyzici přišli s dvěma novýma nápadama: jednak předpověděli, že by kvantový fluktuace měly brzdit roztočený částice ve vakuu, což je podobnej efekt, jako Lens-Thirringův jev (strhávání referenčního rámce) rotujících hmotnejch efektů, ale uplatňuje se naopak na velmi malejch vzdálenostech. Představuju si to tak, že pokud se povrch částice pohybuje relativistickou rychlostí, pak se při průběhu nějaký kvantový fluktuace stačí pootočit dřív, než ji stihne vyzářit zpátky v původním směru, vyzáří ji tedy v novým směru do okolí a ztrácí energii radiací štěpením virtuálních fotonů na reálný podobně jako by tomu mělo být na horizontu událostí černý díry (Hawkingův mechanismus). Akorád za vyzařování v tomto případě nemůže gradient potenciální energie gravitačního pole, ale kinetický energie toho rotačního pohybu. Jelikož Casimirova síla záleží na hustotě energie při povrchu látek a pro stlačený materiály s vyšší hustotou či indexem lomu by měla nabývat záporný hodnoty (jak už bylo řečeno výše) fyziky dále napadlo, že by měla být odpudivá i mezi povrchama tzv. topologickejch izolantech. To sou látky s velkými atomy, kde jsou relativistickými efekty elektrony vytlačený z relativně malejch prostorů mezi atomy k povrchu a mají zde vyšší koncentraci a hustotu, než elektronová kapalina v obyčejnejch kovech. Díky tomu topologický izolanty vedou elektrony jen po povrchu a měly by na sebe působit na malých vzdálenostech silou, která závisí na magnetizaci materiálu pod nimi, tedy i odpudivou silou. Efekt by se mohl dát využít pro mikromechanický zařízení, kde Casimirova síla obyčejně funguje jako nepříjemný lepidlo (Casimirova síla znepříjemňuje každodenní život každýmu z nás, páč xobě mj. slepuje pytlíky v samoobsluze a způsobuje, že se na předměty chytá prach).
Chlupy polárních medvědů sou dutý a maj schopnost fungovat jako tepelná izolace, popř. zrcadlo odrážející tepelný paprsky jako bubliny pod vodou. Teorie z 80. let, podle kterých medvěd dokáže využívat teplo krátkovlnných slunečních paprsků tím, že si je přivádí ke kůži jako optickými kabely (1, 2, 3, 4, 5, 6) se však údajně nepotvrdily (1, 2, 3, 4), nicméně IMO stále chybí vysvětlení, proč je tedy kůže ledních medvědů pod spodní vrstvou srsti tmavě zbarvená, podobně jako jejich srst v UV světle. V teplém a vlhkém prostředí zoologických zahrad se uvnitř chlupů můžou usídlit řasy a takovej medvěd pak zelená.
V roce 1884 Edwin A. Abbott, tehdy britskej ministr napsal spisek Flatland - A Romance of Many Dimensions, v níž popsal lidi, žijící ve dvojrozměrném světě . Slovem romance se tehdy označoval krátkej román, čili novela. Jak její název napovídá, děj se odehrává v Flatlandu ("Plochozemě"), jakémsi dvojrozměrném světě obývaném geometrickými tvary a úsečkami. Hlavní hrdinou je Čtverec, který čtenáře uvede do světa Plochozemě. Jeho společenské uspořádání je "přímočarý" - čím víc máte stran, tím lepší zaujímáte postavení. Nejnižším členem společnosti je "bezrozměrný bod" trpící samomluvou, kterej je zde považovanej za nesvéprávnýho obecního blázna. Mnohostranné útvary jsou potom šlechta, a pokud má tvar opravdu hodně stran (asi 400), může být povýšen do kategorie Kruhů. Občanská práva mají ale jen pravidelné tvary, pro který platí, že každá další generace má o jednu stranu víc než jejich rodiče. Rovnoramenné trojúhelníky jsou ve společnosti v drtivé většině a fungují jako dělníci a vojáci. Ti se můžou dostat do "slušný společnosti" jen tak, že se správně volenými spojeními mnoho generací dosahuje toho, že se postupně rodí potomci s širším úhlem, až se konečně dostanou na těch 60°. Ženy jsou ve Flatlandu jen přímky s "nulovým rozhledem" neustále "vrtící zadní částí", což je pro ostatní tvary vyloženě nebezpečné, protože z určitého úhlu nejsou vidět a náraz přední stranou je pro ně smrtelný. Pokud je totiž manžel vytočí, dost snadno se stane, že ho prostě ubodá. Tomu se dá ale zabránit chytrým rozestavením věcí v bytě tak, aby se manželka nemohla otočit a manévrovat. Vzhledem k tomu, že kniha je myšlena jako kritika viktoriánské společnosti, podobných narážek je v ní spousty. Pokud čtenář považuje nějakou situaci za nepravděpodobnou, Abbott v roli Čtverce okamžitě vysvětluje, jak je tato situace možná, vycházíme-li z naší zkušenosti reálného světa:
"Když jsem byl v Prostoru, slyšel jsem, že vaši námořníci mají velice podobné zkušenosti, když křižují moři a snaží se rozeznat nějaký vzdálený ostrov či pobřeží na horizontu. Ten vzdálený kraj může mít zálivy, mysy, různý počet výběžků o různé rozloze, a přesto nic z toho na dálku nevidíte , nic než šedou nepřerušovanou čáru nad vodou."
Příslušníci nižší společenské třídy poznávají ostatní po hlase či hmatem, zatímco příslušníci vyšších tříd jsou schopni rozlišovat zrakem, a to díky prozřetelnému rysu Plochozemě - tento svět je neustále zahalen mlhou.Vysvětluje tak kupříkladu, že když se v Plochozemi setkáme s trojúhelníkem, přirozeně vnímáme jeho vrcholový úhel jako velmi zřetelný, protože je blíže k pozorovateli, zatímco odvěsny se rychle vytrácejí a mizí v mlze. Kdyby neexistovala Mlha, všechny čáry by se jevily jako sobě rovné a neodlišitelně zřetelné. Kdekoliv je však dost Mlhy, tam jsou předměty vzdálené zhruba tři stopy nejasnější než ty, které jsou vzdáleny jen dvě stopy a jedenáct palců. Musíme tedy zmobilizovat své znalosti z oblasti geometrie, které jsme nabyli v reálném světě, abychom brali tento neskutečný svět jako možný.
Ve druhé části se pak čtenář dostává od společnosti k náboženství a lidskému poznání. Čtverec se ve snu ocitne v Linelandu, světu v jedné přímce. Vede rozhovor s tamním králem, kterému se snaží vysvětlit, jak funguje Flatland a vůbec druhý rozměr. Tomu král Linelandu samozřejmě vůbec nerozumí a nakonec se pokusí na čtverec poslat vojáky. Čtverec se probudí a záhy se mu v bytě objeví dokonalý kruh, který je ale doopravdy Koulí, která částečně vstoupila do Flatlandu. Uvnitř plochy je z ní ale vidět jen kruh (respektive vidět z ní je jen čára, ale dotykem jsou obyvatelé Flatlandu schopni poznat, že je to kruh). Koule se snaží Čtverci vysvětlit třetí rozměr, což on vůbec nechápe, ačkoli debata probíhá prakticky stejně jako mezi ním a králem Linelandu. Koule ho nakonec vyzvedne do Spacelandu, kde to konečně pochopí. Zajímavá je část, kde Čtverec žádá Kouli, aby ho vzala ještě do dalšího rozměru, protože podle logiky, kterou člověk z existence bodu a přímky odvodí existenci čtverce, se dá vyvodit i existence dalších rozměrů. To Koule považuje za holý nesmysl a naštvaně ho pošle zpět do Flatlandu (i když přiznává, že se objevují šílenci, kteří tvrdí, že takový prostor viděli). Čtverec se tedy vrací zpět, kde má ostatním obyvatelům Flatlandu vysvětlit třetí rozměr, o což se pokusí a je zatčen a zbytek života pak stráví ve vězení.
Flatland předkládá jednoduchou a zábavnou cestou věci, nad kterými se občas pozastavíme všichni. Knížka byla v roce 2008 zparafrázovaná do cca 30.minutového animáku (srvn animaci zde).
Zeppelinův námořnickej uzel kdysi patřil ke znalostní výbavě každýho skauta, natož členů vojenskýho námořnictva - ale s postupující degenerací civilizace jeho význam upadal v zapomění (poslední plachetnice US Navy byla rozebrána v roce 1941 a poslední průzkumnej balón vypuštěn v roce 1962). Nevyniká ani pevností, ani bezpečností, ale snadností, se kterou ho lze rozvázat, i když byl pevně utaženej. Existuje i jeho bezpečnější dvojitá varianta.
Výstižný zpodobnění Schrodingerova myšlenkového experimentu s kočkou. Pokud si dobře vybavuju, úvaha v podstatě říká, že nezáleži na tom, zdali je kočka živá nebo mrtvá, dokud má teplotu nad absolutní nulou a může dojít k interakci s pozorovatelem.
Letadlová duha je kruhová duha v oblacích, na kterou se promítá stín letadla letícího nad mraky. Protože kapičky vody v oblacích maji menší průměr, než kapky deště (což jim zabraňuje padat), barvy duhy jsou "vyblitý" a nebo úplně v duze chybějí, protože jsou potlačený interferencí světla (Miův rozptyl). Na horách lze někdy podobný fotometeor pozorovat jako tzv. Brockenské strašidlo (německy "Brockengespenst"), nazývané též horský přízrak, což je zvětšený stín pozorovatele, vržený na horní povrch mraků proti slunci. Tento jev se může objevit na jakémkoliv mlhavém horském svahu nebo okraji mraku, ale časté mlhy a snadná dostupnost kvůli nízké nadmořské výšce vrcholu Brocken, nejvyšší hory v pohoří Harz v Německu, vytvořily místní legendy, z nichž čerpá fenomén své jméno. Brockenské strašidlo bylo pozorováno a popsáno Johannem Silberschlagem v roce 1780, a od té doby bylo často zaznamenáno v literatuře o daném regionu.
Tento "přízrak" se objevuje, když slunce svítí zezadu na horolezce, který se dívá dolů z hřebene nebo vrcholu hory do mlhy. Světlo projektuje horolezcův stín prostřednictvím mlhy, často v nezvyklé trojúhelníkové perspektivě. Zdánlivé zvětšení velikosti stínu je optická iluze, ke které dochází, když pozorovatel porovnává svůj stín dle relativně blízkých oblaků, které mají být ve stejné vzdálenosti jako vzdálené pozemní objekty viděné přes mezery v oblacích, nebo jen podle jeho velikosti. Stín padá na vodní kapky v různé vzdálenosti od oka, čímž klame prostorové vnímání. Přízrak se může hýbat (někdy zcela neočekávaně) kvůli pohybu mrakové vrstvy a hlava postavy bývá obklopená zářící svatozáří. Kroužky barevného světla se objevují přímo proti Slunci, když sluneční světlo se odráží od mraku jednotně velkých vodních kapek.
V roce 1984, kdy s inkoustovým tiskem Hewlett Packard začal, tiskly tiskárny 12 kapek na hlavu a 96 na palec a velikost kapky byla 220 pikolitrů. Zajímavé je, že na 5 pl se kapka dostala už v roce 1999, dnes činí 4 pikolitry a na 1200 kapek na palec v roce 2004. Počet kapek na tiskovou hlavu samozřejmě dále poroste, fyzikálních limitů ještě nebylo zdaleka dosaženo. Nová tisková hlava společnosti Memjet nabízí 70 400 kapek na formátu A4 a skládá se z 11 křemíkových čipů. Tiskne rozlišení 1600 DPI rychlostí jedné stránky za vteřinu díky tiskové hlavě integrované přes celou šířku papíru (YT video). Tisková hlava je chlazena inkoustem takže zde není potřeba dalšího chlazení, protože teplota hlavy zůstává během tisku jen cca 20° C nad okolním prostředím. Uvnitř čipu je dána tolerance 1 mikrometr a mezi čipy 4 mikrony, přičemž lidské oko vnímá rozdíl mezi kapkami až od 6 mikronů. Průměrná tloušťka barvové vrstvy u inkjetu činí 8 mikronů oproti 2 mikronům u ofsetu. Inkjetový stroj dnes stojí zhruba 5-10násobek ceny své tiskové hlavy a roční náklady na inkoust jsou v průměru na sto násobku ceny hlavy. Memjet je nezávislým dodavatelem tiskových hlav, řídicích čipů, inkoustů, softwaru, tiskových zařízení a technologie. Ve výrobě spolupracuje mj. s IBM, ve výzkumu se společností Silverbrook Research, která již získala v oblasti inkjetu 1350 amerických patentů a 2000 jich je dosud v řízení.
Amatérskej astronom Steve Loughran (44) pořizuje s vybavením za cenu údajně nižší než 300.000 Kč na svým dvorku v Cambridge fodky vesmíru s kvalitou srovnatelnou s NASA. Na obrázku vpravo meteor zachycenej v přímým TV přenosu v reportáži BBS bez vědomí astronoma Marka Thompsona v popředí. Shodou náhod se ten den meteor vynořil na jediným čistým místě na jinak zatažený obloze.
Křídla blanokřídlýho hmyzu hrajou v odraženým světle duhovýma barvama, který jsou zvlášť dobře viditelný v polarizovaným světle. Jelikož oči hmyzu rozlišujou polarizovaný světlo dobře, je možný, že barevný struktury na křídlech pomáhaj hmyzu nebo i jejich predátorům k vzájemnýmu rozlišování jedinců téhož druhu. Porovnání fleků na křídlech pomohlo k určení pěti novejch druhů vos, o jejichž existenci neměli biologové dosud tušení.
Eštěže máme ty rentgenový paprsky...
Páč na Měsíci chybí magnetický pole, dlouho se věřilo, že je vychladlej a úplně ztuhlej. NASA však pomocí seismických sensorů, zanechaných na Měsíci v roce 1971 misí Apollo 14 (viz obr. vpravo) zjistila analýzou vln z více než 1700 dopadlých meteoritů, že Měsíc má pravděpodobně polotekutý jádro podobnýho složení, jako Země, jen relativně i absolutně mnohem menší. Uvnitř Měsíce by mělo bejt malý tuhý jadýrko o průměru 240 km, obklopený tekutou železosírovou vrstvou. Měsíční kůra je asi 70 km tlustá (3x silnější, než na Zemi) a je tvcřená převážně plagioklasem. Pod ní je asi 1000 km tlustý plášť tvořený olivínem a pyroxenem. V důsledku slapových sil Země v něm občas vznikaj otřesy ve hloubkách 800 - 1000 km, který se na povrchu projevujou jen slabě, maximálně 2. stupněm Richterovy škály.
Několik animací demonstrujících, že pro pohybující se objekty přestáváme být schopný rozlišovat změny jejich barvy, velikosti a dokonce i tvaru. Při sledování optického klamu je zapotřebí se soustředit na střed obrazce.
Infografika na Wired.com věnovaná výzkumu exoplanet. Podle této studie ale lety k novým hvězdám nebudou reálné dřív než po roce 2200 (10 tunová sonda), resp. 2500 (kosmická loď).
Fotka ze včerejšího zatmění 4.1.2011 kombinovaná s transitem ISS, která se jeví 1000x větší, protože je 1000x blíž než Měsíc... Zubatej okraj Měsíce vroubenej krátery je zřetelně patrnej.
Nad zákrutem řeky Belle Fourche v severovýchodním Wyomingu se k nebi tyčí 400 metrů vysoká souměrná homole s ostře useknutým vrcholkem. Podle legendy kmene Kiowa byla kdysi Ďáblova věž pařezem, na který se před rozzuřeným medvědem ukrylo sedm malých indiánských děvčátek. Pařez vyrostl k nebesům a proměnil se v obří skálu dnes nazývanou Ďáblova věž. Obří medvěd se na ni snažil vyšplhat, a tak na ní vznikly zářezy, které jsou viditelné dodnes. Její skutečný geologický původ není dodnes definitivně objasněný. Podle nejobecněji rozšířené teorie byla hornina vytlačována geologickými silami směrem na povrch, ale narazila na jinou, tvrdší horninu. Pod ní vychladla a ztvrdla. Za další milióny let podlehla horní vrstva erozi a zmizela. Kamenná věž, která se pod ní vytvořila, zůstala a dostala se tak na povrch. Podle geofyzika Prokopa Závady a Petra Dědečka je původ Ďáblovy věže podobnej jako u kopce Bořeň u Bíliny v Českém středohoří (na obr. vpravo) a je pozůstatkem sopečné erupce na povrchu.
Nejstarší elektrickou baterii - která ke všemu ještě stále funguje - udržujou ve vestibulu Calendronský laboratoře v Oxfordu. Tvoří ji dvojice čtvrt metru vysokejch Voltovejch sloupů (vysokonapěťová suchá baterie tvořená střídavě proloženejma proužkama mědi a zinku) izolovanejch asfaltem a sírou a zapojenejch do série a párek zvonků, mezi kterejma kmitá s frekvencí asi 2 Hz malá kovová kulička o průměru 4 mm. Ta se bateriema střídavě nabíjí a dotykem se sousedním zvonkem zase vybíjí, čímž se celej cyklus neustále opakuje s minimální spotřebou proudu. Unikát je v prosklený uzavřený vitríně, takže cinká jen slabě, ale od data svýho vzniku (rok 1840 podle údaje na štídku) už vykonal řádově 10 miliard cinknutí.
V části města Beebe v Arkansasu v oblasti Windwood Drive na Silvestra 2010 mezi jedenáctou hodinou večer a čtvrtou hodinou ráno spadlo z nebe více než 2 000 mrtvých vlhovců červenokřídlých (Agelaius phoeniceus). Úřady upřesnily, že se jedná o území o rozloze asi čtvereční míle. V oblasti bylo nalezeno i několik mrtvých kachen. Odborníci nemají tušení o příčině, ornitologové spekulujou např. o kroupách nebo hromadným zásahu bleskem. Někteří obyvatelé se původně domnívali, že ptáci byli otráveni – mnozí lidé totiž pokládají každoroční přelety množství ptáků za nepříjemné. Jeden obyvatel řekl: „Každou noc jich létají milióny. Když se podíváte na oblohu, je úplně černá. Včera v půl jedenácté večer jsem vyšel ven a viděl jsem, jak padá pták. Bylo to hrozné, nedalo se ani nikam jet, aniž byste jeli přes stovky mrtvých těl.“ Během několika hodin spadlo tisíce mrtvých ptáků. Hlídky v ochranných oblecích a maskách strávily Nový rok sbíráním ptáků, procházením mezi domy a lezením po střechách. Nikdo nebyl evakuován, protože provedené testy vzduchu neukázaly přítomnost toxinů. IMO někdo na Silvestra do hustě letícího hejna vystřelil petardu a ptáci zahynuli buďto přímým zásahem, nebo šokem.
Infračervený fodky sou pořizovaný na speciální film se stříbrnou emulzí sensitizovanou barvivy do blízký infračervený oblasti. Jsou nápadný surreálným vzhledem vegetace, která tepelný paprsky odráží v nich vypadá stříbrobíle, zatímco vodní plochy nebo obloha obvykle vypadaj tmavý, protože infrapaprsky obcházej drobný částice prachu a fluktuace hustoty atmosféry a tak unikaj přímo do vesmíru. Infračervený vlny se podstatně méně rozptylujou i lidskou tkání, která v infrasvětle vypadá translucentní a tmavý struktury krevního řečiště v ní zřetelně prosvítaj. Toho se využívá v některejch identifikačních systémech biometrický kontroly, protože složitej vzhled krevního řečiště je pro každýho člověka unikátní.
Průkopníkem infračervený fotografie se stal v 50. letech H. Lou Gibson (1906 - 1992), kterej se už tehdy pokoušel využít změn v krevním řečišti pro diagnostický účely, např. pro diagnostikování rakoviny prsu. Protože v tý době eště nebyl infračervenej film tak citlivej, přisvětloval fotografie upraveným bleskem (obr. vlevo). Na obrázku vpravo je zřetelný rozšíření krevního řečiště po obědě, kdy nám klesá tlak a chce se nám trávení prospat.
Nápoje barvený karamelem (cola), některý plastický hmoty a tkaniny z umělejch vláken v infračerveným světle taky prosvítaj. Optika digitálních foťáků a kamkodérů je pro infračervený světlo dostatečně citlivá a na trhu jsou k dostání speciální infrafiltry, který viditelný světlo při natáčení v režimu funkce Nightshot odfiltrujou. Nato doplatila např. čínská akvabela Guo Jingjing, kterou paparazziové spolu s dvaceti jejíma kolegyněma natočili při nácviku na olympijský hry 2008 v Pekingu.
Je zajímavý, že některý bobule, který se ve viditelným světle jeví skoro černý už v blízkým infračerveným světle zřetelně prosvítaj, takže sou v nich viděd semínka, jako např. v bobulích líčidla americkýho (Phytolacca americana). Černočervené plody obsahují intenzivně červené neškodné barvivo, které na světle rychle bledne. Po uvaření jsou jedlý a indiáni s nim barvili svý koně a používaly se taky k přibarvování světlých červených vín, proto byla tato rostlina často pěstována na vinicích. Todle podvádění nebylo povolený ani v minulosti, např. francouzský král Ludvík XIV. za něj trestal šibenicí. U nás se líčidlo občas pěstuje v parcích jako okrasná dřevina, protože se mu na podzim vybarvujou větve fialově.
Takže zdravim v 15. pokračování předchozího audita o fyzice. On-line záloha všech auditorií: Fyzika0, Fyzika1, Fyzika2, Fyzika3, Fyzika4, Fyzika5, Fyzika6, Fyzika7 , Fyzika8, Fyzika9 , Fyzika10, Fyzika11, Fyzika12,Fyzika13, Fyzika14 a chemii Chemie1, Chemie2, Chemie3, (8000+ příspěvků, cca 900 MB textu, obrázků a animací). Pokud používáte MSIE 7.0+ a nepřehrávaj se vám vložený videa v auditech o chemii a fyzice, zkuste zkontrolovat nový nastavení MSIE v záložce Security/Zabezpečení. Pokud vám naopak prohlížeč nebo Mageocheck na auditech s vloženým videem padá, tímhle způsobem si tu fíčuru vypnete. Doporučuju si dát Mageo do zóny nezabezpečenejch serverů, aby nastavení neomezovalo prohlížení stránek na ostatních serverech.
JOX [10.9.11 - 17:35 JOX - auditoria]
